Jaké to je žít v neustálém strachu z možného zatčení či dokonce mučení a zavraždění? Více než dva roky Misha Glenny zkoumal život Antônia Francisca Bonfima Lopese (Nema z Rocinhy) a proces jeho uvěznění. Co se ve skutečnosti stalo a snažil se Nem uprchnout nebo se vydat?

Na první pohled to vypadá jako boj dobra proti zlu. Policejní tažení proti narkobaronům podnikajícím ve velkém s kokainem. Nicméně tento příběh není tak černobílý, jak se na první pohled zdá. Hlavní protagonista knihy Antônio Francisco Bonfim Lopes sice patřil mezi uznávaného dona z Rocinhy podnikajícího v narkobyznyse, avšak zasloužil se o velké uznání občanů tohoto brazilského města. Lidem poskytoval potravinové koše, umožňoval jejich dětem zájmové kroužky či jim nahrazoval sociální pojištění, staral se o ně a zabezpečoval je.

Gangsta kultura
Brazílie se v té době potýkala se svým morálním zhroucením. Její charakteristické rysy by se daly popsat slovy: kokain, hyperinflace, násilí, pašerácké gangy, mafie, úplatky, vraždy, zkorumpovaná policie, plno nevinných obětí. Platba za drogy byla mnohdy stvrzena krví. Vzduchem brazilských měst se šířily zvuky přebíjení zbraní, ozývala se neustálá a dlouhá střelba. Již osmiletí chlapci se podíleli na narkobyznysu, jejich pracovní pozice byla hlídací – pomocí hvizdu, výkřiků, smíchu či pyrotechniky signalizovali nebezpečí. Děti totiž vypadají nejméně nápadně. Kriminální aktivity zde byly na denním pořádku, korupce a zpronevěry byly nutností, kdy policisté s gangy uzavírali dohody a děly se neustálé politické a společenské skandály. Země se potýkala s problémy se zbraněmi, drogami a chudobou. Životy prolínala tajemství, neustálá nejistota možnost dopadení, mučení či dokonce zavraždění.

Válka s drogami
Misha Glenny strávil celkem dvacet osm hodin vedením rozhovoru s Antôniem z vězení Campo Grande, kde Nem pobýval. Součástí knihy jsou fotografie samotného Nema z Rocinhy, i z jeho dětství, jeho rodiny a drogového gangu či výhledu na jeho rodnou Rocinhu. Autor knihy zpovídal obyvatele Rocinhy, současně mluvil také s detektivy, kteří jej vyšetřovali a monitorovali jeho podřízené, rozmlouval s jeho partnerkami Vanessou, Simone a Danúbií, s novinářkou připravující sérií televizních dokumentů o Rocinze Claudií Mônicaovou, s Nemovým právníkem Azenhou i s policejním inspektorem Mussim a mnoha dalšími. Autor do detailů popisuje přestřelky gangsterů s policií, vztahy uvnitř drogové organizace vedené v Rocinze a příběhy jednotlivých lidí zapojených do Nemova života či distribuce drog. Kniha provází jeho životem a nabízí pohled do zákulisí ilegálního prodeje drog, zbraní a korupce v riodejaneirských favelách.

Misha Glenny: Nemesis. Drogová bitva o Rio
Nakladatelství Absynt
Praha, 2020, 353 stran

Za progresivním a stále populárnějším nakladatelstvím Absynt stojí dva významní muži, Polák Filip Ostrowski a Slovák Juraj Koudela. Témata jejich knih jsou rozmanitá a úderná. Výjimečnost je umocněna především tím, že autoři knih jsou převážně novináři a reportéři popisující války, rasismus či život ve státech rozpadlého Sovětském svazu.

Malému prostoru kanceláře dominuje obří dřevěná knihovna s barevnými hřbety knih a plakátem s polským nápisem Zawsze kurva coś. Útulné prostředí se nachází v budově zrenovované Nové synagogy v centru Žiliny. V minulosti místo představovalo sklad nábytku či obilí nebo také kino. Dnes se víceúčelové centrum kultury využívá jako prostory galerie a kavárny.
Jak byste vy sami popsali reportážní literaturu a proč jste se rozhodli vydávat zrovna tento žánr?
Filip: Z mého pohledu je to literatura, kterou máme rádi a sami ji četli už dříve. Když jsme začínali, tak jsme vydávali knihy, které jsme znali a knihy, o kterých jsme vzájemně diskutovali. V dnešní době lidé vyloženě chtějí číst o faktech, o nějakých jistotách a na Slovensku nám tento žánr dosud chyběl. Sám pocházím z Polska, ale má manželka je Slovenka.
Juraj: Jde o to, že Polsko je domovem reportážní literatury, má zde dlouholetou tradici. Na Slovensku nic podobného nebylo. Já jsem měl rád knihu Oči zasypané pískem, ale na Slovensku jsem si o knize se svými přáteli nemohl povídat, protože nebyla přeložena (do slovenštiny, pozn. red.). Literární reportáž totiž nejen popisuje fakta, ale poskytuje větší vhled do problematiky a ukazuje jaký vliv mají události na život obyčejných lidí. A to byl jeden z důvodů proč jsem si přál podobnou literaturu na slovenský trh dostat. Filip měl v podstatě kontakt s reportážní literaturou odmalička, Kapuścińského (polský spisovatel Ryszard Kapuściński, pozn. red.) četl už jako chlapec.
F: Chtěli jsme taky udělat něco pro sebe. Měli jsme dost své práce ve firmě, chtěli jsme vytvořit vlastní projekt, a tak vznikl tento nápad. Vydáváme i méně známé autory a to je také součástí naší vize.

Jak jste se spolu dali dohromady?
J: My jsme spolu pracovali ve firmě, která sídlí v Krakově. Filip měl na starost marketing, já prodej. Byli jsme na stejné vlně, takže jsme si povídali i o svých zájmech. Poté nastal moment, kdy člověk hledá něco nového. Viděli jsme, že někde něco funguje a v našem státě to chybí. Přepokládali jsme tedy, že si tento žánr najde své čtenáře i tady. Než jsme dali dohromady podobu nakladatelství, ediční plán a vydali první knihu uběhl rok.

Jaká byla první slovenská kniha, kterou jste vydali?
F: Právě Oči zasypané pískem.

První knihu v češtině jste vydali v roce 2017 a jednalo se o Ganbare! Workshopy smrti od autorky Katarzyny Boni. Kniha pojednává o jaderné katastrofě v elektrárně Fukušima v Japonsku. Proč jste se rozhodli jako první vydat právě tuto knihu? A proč jste se vůbec rozhodli pro vydávání knih i v českém jazyce?
F: Podle mě jsme dlouho ani neuvažovali o takové možnosti. Ale já si vzpomínám na jeden večer na festivale v Táboře, kde jsem mluvil s jedním nakladatelem. Tvrdil, že v podstatě je to „ready to go“ projekt, že sice někteří jiní slovenští nakladatelé nebyli tak úspěšní, ale v našem případě si myslí, že by to mohlo vyjít. Také nám psali na Facebook a Instagram fanoušci z Česka a komentovali naše příspěvky, že takto žánrově zaměřené > > nakladatelství by mělo být i v Česku. Myslím si, že velkou práci udělali i slovenští čtenáři, jež mnozí studují v Brně či Praze, mají české známé a tyto dvě kultury se tak propojují. Přirozeně jsme měli pocit, že čeští čtenáři si tento žánr také žádají, a tak jsme se rozhodli. Byly v tom emoce a spontánní rozhodnutí, za kterými je práce a snaha udělat to dobře a profesionálně.
J: Ale i když to byl „ready to go“ projekt, tak nešlo zkopírovat ediční plán pro Slovensko a vydávat stejné knihy v České republice. Do edičního plánu, který vznikal pro Česko jsme chtěli zakomponovat i takové věci, které jsou marketingové. My na Slovensku máme již vybudovanou jistou základnu čtenářů, kteří nám důvěřují, tím pádem můžeme vybírat jiné tituly. Kniha, která se odehrává v Sudetech by nebyla pro slovenského čtenáře zajímavá.

Takže jste ediční plán chtěli přizpůsobit lokalitě.
J: Přesně tak. Snažili jsme se také pro české čtenáře na začátek vybrat atraktivní tituly. Přeci jen reportáže z Japonska nejsou běžné téma. Kniha měla vzbudit zájem. Chtěli jsme vydat knihy, u kterých si myslíme, že jsou sázkou na jistotu, jako Ryszard Kapuściński nebo světová hvězda Åsne Seierstad, či Laserový muž od Gellerta Tamase. Tituly jako Miedzanka, Ganbare, Ku-klux-klan či Modlitba za déšť ve slovenštině vůbec nevyšly. Chtěli jsme k tomu přistupovat tak, že každý ediční plán musí být samostatný.
F: A to autorství je v tom, že to jsou naše rozhodnutí.

Jak jste se dostali k tomu, že máte sídlo právě v žilinské Nové synagoze?
J: Žilina je relativně malé město a všichni se tady znají. Já sám jsem Žiliňan a pro Filipa je Žilina bližší než Bratislava. My jsme chtěli zůstat v Žilině a nemusí být taky vše v Bratislavě, v hlavním městě. Když jsme začali hledat prostor, kde bychom chtěli být, tak jsme se potkali s Markem (Marek Adamov, má na starosti program, produkci a spolupráci v Nové synagoze, pozn. red.) a tím, že v Žilině je kulturních institucí mnoho a on chtěl, aby byly navzájem spojeny, pomáhali si a spolupracovali spolu. Nabídl nám, že můžeme být v těch prostorech a pro nás to byla také velmi dobrá nabídka.

Filipe, v jednom rozhovoru jste uvedl, že „Polsko je takové reportážní Eldorádo“. Rozšířil byste tento pojem i pro čtenáře Artiklu?
F: Polsko žije reportážemi. Uděluje se zde cena Ryszarda Kapuścińského za reportážní literaturu, čili literární reportáž, a například letos bylo do ní přihlášených okolo sta padesáti knih, což znamená že za celý rok se v Polsku vydalo více než sto šedesát knih. To už o něčem vypovídá. Když jste v jakémkoli knihkupectví, vždy je tam velká police reportáží, spoustu autorů a několik generací, kteří píší reportáže. Lidé jako Katarzyna Boni či ještě mladší začínali stejně jako v devadesátých letech Szczygieł či Tochman či celá skupina reportérů okolo v Gazety Wyborcze (polské noviny, pozn. red.). Lidé, kteří psali za socialismu jako Hanna Krall a Ryszard Kapuściński a také autoři, kteří psali před první světovou válkou nebo v meziválečném období jako Henryk Sienkiewicz. Jsou to lidé, kteří získali Nobelovu cenu za literaturu a opravdové literární hvězdy. Je to vlastně už taková staletá kontinuita, kdy jedna generace odevzdává a druhá přebírá a navazuje. Proto se mi zdá, že to slovo Eldorádo je opodstatněné.

Výčet autorů, kterým vyšly knihy pod záštitou vašeho nakladatelství je široký. Vydáváte knihy od polských, slovenských, českých a také norských autorů. Jak to, že máte takové rozpětí?
F: Ve Skandinávii se reportážní literatura píše také ve velkém. Je to také bohatá krajina co se autorů non-fiction týče. Tam jsme taky objevili pár zajímavých spisovatelů a rozhodli jsme se je vydat. Není v tom žádné tajemství, že bych měl švédského dědu nebo tak.
J: Jsou to úspěšné knihy z jiných států, z jiných trhů, které nebyly na Slovensku vydané.
F: Důležité je, jestli je natolik univerzálně napsaná, že tu knihu pochopí i Slovák nebo Čech, protože někdy jsou knihy napsané hermeticky a určené jen pro domácí publikum, jelikož jsou zaměřené na lokální problémy. My chceme vydávat knížky, které se dají číst na univerzální úrovni, ať už je to v Americe, Slovensku, Polsku.

A proč právě název Absynt?
J: Hledali jsme název, který bude jednoslovný, provokující, drsný, lehce zapamatovatelný. Současně jsme vymýšleli i název edice. Napadla nás taková spojitost, že absint pili prokletí básníci, takže jsme název edice dali Prokletí reportéři, kteří také v jistém smyslu, stejně jako prokletí básníci, hledali nějakou hlubší pravdu skrytou pod povrchem. Funguje taková iluze. Asi to bylo trošku riskantní vstupovat na knižní trh s názvem Absynt a na začátku jsme se setkávali s takovými reakcemi jako absint, ten alkohol? Ale všichni si to rychle zapamatovali a to slovo začalo fungovat. Tak jako byly Verneovky, se z našich knih staly Absyntovky. Lidé si začali hrát s tím slovem a zafungovalo to.
F: Přesně to jsme si přáli, aby se nakladatelství zapsalo do společenského života a jeho název zlidověl.

Přijde vám, že se knihy čtou více na Slovenku nebo v České republice?
J: Zatím máme více titulů na Slovensku a jsme tady déle, takže to tomu odpovídá. A jsme také přímo slovenské nakladatelství, které tady má kontakty.

Ale v České republice máte v současnosti také širokou čtenářskou základnu.
J: My jsme na Slovensku absolvovali mnoho setkání s čtenáři i s autory knih. Dělali jsme množství prezentací na školách, takže hodně energie a času jsme věnovali začátku, když jsme nakladatelství budovali. V Česku se nyní také snažíme budovat čtenářskou základnu.
F: Je to ale spíše takového organického růstu. Naše představa jak dělat nakladatelství není dosáhnout neuvěřitelného cíle v krátkém čase, ale spíše pomaleji si vybudovat naši firmu a také čtenářskou základnu. Růst tak, ať to všechno zvládáme a jsme obklopeni lidmi, které máme rádi a věříme jim.

Na úspěšnost mají velký vliv sociální sítě a především bookstagramy, které mají i desetitisíce sledujících a recenzují vaše knížky. V dnešní době dělají sociální sítě asi největší reklamu.
F: Přesně tak. Vlastně sociální sítě jsou důležitým nástrojem a my přes ně rádi komunikujeme. Kdyby nebylo sociálních sítí, myslím si, že náš projekt i další podobné projekty, nemají šanci, nebo by ta šance byla podstatně nižší, protože firmy, které začínají, nemají kapacitu na to, si platit reklamy.

Jaké knihy patří mezi vaše oblíbené?
J: Oči zasypané pískem, ta je první, takže z těch všech, které jsme vydali, mám k ní takový jiný vztah. Ale mám rád i Åsne Seierstad, autorku knihy Jeden z nás. Mám více favoritů, ale nemám žádnou vysloveně jedinou oblíbenou.
F: Já mám rád knížky Kapuścińského. Pamatuji si na něj z dětství a cítím k němu velký sentiment. Napsal spoustu knih a my je plánujeme postupně vydávat. Moje první vzpomínka je, že ještě z socialismu jsme byli s rodinou na dovolené u Baltu a měli jsme se sebou dodatečný kufřík s knihami. Četl jsem tam různé věci, ale pak jsem vypátral knihu, která se jmenovala Fotbalová válka a já jako kluk jsem měl velmi rád sport a myslel jsem si, že to bude něco o fotbale. V knize o fotbale samozřejmě nic nebylo.
J: A Fotbalovou válku vydáme letos v češtině, při příležitosti Mistrovství Evropy ve fotbale.

Může mít někdo více než dvě stě vlastních biologických dětí? Holanďanovi Louisovi původem ze Surinamu se to podařilo. V Nizozemí, kde v osmdesátých letech minulého století byla většina obyvatel světlovlasá, vysoká a modrooká, se pomocí umělého oplodnění rodily černovlasé děti s tmavou pletí a atypickými rysy. Kniha Všechny Louisovy děti od Kamila Bałuka zkoumá, jak mohlo dojít k takovému nedorozumění.

Člověk, který pro tebe nikdy neexistoval, ti chybí nejvíce
Louise bychom mohli označit za sběratele. Trpěl obsesí shromažďováním. Sám sebe ostatně vnímal jako někoho, kdo chce mít prvenství v počtu biologických dětí. Chtěl, aby ho oslovovali Stvořitel, přál si stát se bohem. Pravidelným darováním spermatu v holandské spermobance dokázal zplodit přes dvě stovky potomků. Chodil darovat poměrně často, byl to jeho koníček. Jakmile zjistil, že se našla další dcera nebo syn, cítil se šťastný a chtěl je potkat osobně, chtěl v nich spatřit sám sebe. Každému, kdo měl zájem, pak emailem poslal rodokmen a informace o své rodině. V jednom článku jej novináři označili jako dárce S., což mělo znamenat supermuž či superhřebec. Louise trpěl Aspergerovým syndromem, některé jeho děti po něm zdědily určitou formu autismu.

Kdo je můj otec?
Dalo by s říci, že touha šířit po světě své geny a předávat je svým dcerám a synům zašla trochu moc daleko. Když se rozhodnete hledat svého pravého otce, nemusí to vždy dopadnout tak, jak si ve snech člověk představuje. Mnohdy následuje zklamání. Louisovy děti však nečekaly, že se shledají s několika desítkami nových sester a bratrů. Při pátrání po otci, většinou nehledáte sourozence.

Polovičky (Halfies)
Nově nalezení sourozenci zjišťovali, že ačkoli mají stejného otce a z poloviny stejné geny, jsou mezi nimi desítky drobností, podobných detailů, ale nic až na vnější vzhled společného. Někdo měl Louisovy oči, někdo zase víčka, někdo stejné problémy se zuby. Ostatně když se sešli, byli hlučnější, překřikovali se, mluvili jeden pes druhého. Nizozemci jsou klidnější. V těchto případech se prokázala surinamská čtvrtina v každém z nich. Sám Louis měl otce pocházejícího ze Surinamu a matku Holanďanku. Rodina v biologickém slova smyslu, nicméně názory sourozenců se lišily. Mezi některými vzniklo jakési pouto, ale jiní k sobě cestu nikdy nenašli.

Slovo táta nemá žádný význam
S tématem umělého oplodnění se pojí mnoho otázek. Především etických. Co je správné? Má se dítě dozvědět pravdu o svém biologickém otci či nikoli? Má kaž-
dý člověk právo na dítě? Kolik dětí může jedna osoba zplodit? Co přesně znamená rodina? Pro Louise byl člověk s pěti dětmi lepší než ten, jenž měl pouze děti dvě. Myslel si, že když bude mít nejvíce dětí, bude lepší než všichni ostatní.

Mít co nejvíc dětí
V malé zemi mít přes dvě stě sourozenců je opravdu neobyčejné. Reportáž o nekalých praktikách nizozemského lékaře, který prováděl umělá oplodnění na své klinice, je dechberoucím čtením od začátku až do konce. Spletitý avšak ohromný příběh o hledání otce a nacházení sourozenců. Obdivuhodná kniha, která odkazuje na to nejcennější, co na světě máme, totiž rodinu. Kamilu Bałukovi se podařilo výjimečně sepsat mimořádný příběh, o tom, jaké to je být rodičem a dítětem. Jaké to je, když matka rozhodne, že slovo táta nebude v životě dítěte podstatné, nebude v něm vůbec figurovat a nebude pro něj mít význam. Odkud jsi? Z darovaného spermatu. Kdo je tvůj otec? Netuším.



Kamil Bałuk: Všechny Louisovy děti
Nakladatelství Absynt
Praha, 2019, 296 stran

„Zkušenosti mě naučily, že z každého místa naší planety vypadá svět trochu jinak,“ to jsou slova spisovatele Ryszarda Kapuścińského v knize Šáhinšáh, jež mapuje revoluci v Íránské islámské republice. I přes mnoho prozkoumání ostatních světových civilizací pro nás zůstane cizí svět zapovězený, neznámý, nepochopitelný. Kniha dokládá, že za evropskými hranicemi na Blízkém východě se odehrává naprosto odlišný způsob života. Diktatura, tvrdé tresty za vyřčení osobního názoru, mučení i zabíjení.

Kapuściński vypráví příběh odehrávající se na odlišném kontinentě, ve státě bývalé Persie. Přibližuje nám historii dynastie Pahlaví, jež vládla v Íránu po dobu skoro šedesáti let, o jejich šáhovi a jeho synovi, jenž zaujal místo po svém otci, i o mentalitě tamějších obyvatel. Kapuściński vyhledával místa, kde cítil, že se bude odehrávat něco pro naši historii důležitého. Zabýval se již rozpadem bývalého Sovětského svazu či postkoloniálním vývojem v Africe, procestoval skoro všechny bývalé státy patřící do tohoto impéria.

Dav přitahuje dav
V knize Šáhinšáh popisuje autor krutý režim, který sužoval Írán po dlouhá léta, totalitární diktatura nepřipouštějící jakýkoli odpor vůči vládci na straně obyvatel. Režim založený na strachu lidí. Policie a tajná služba s názvem Savak hledala jakékoli popudy a náznaky, kvůli nimž by mohla zavřít lidi do vězení a následně je mučit. Stačilo si postěžovat na dusné počasí a už vás odvedli, líčí v knize Kapuściński. Ostatní se snaží nepřihlížet, nevydávat žádná slova ani zvuky, splynout s davem a dělat, že se nic neděje. V Íránu se každý stará jen, aby měl zameteno před svým dvorečkem. Zapadnout mezi ostatní a v žádném případě si na nic nestěžovat, jelikož Savak by ihned našel v obyčejných slovech stížnosti proti šáhovi a tamnímu systému.

Východ a Západ jsou dva světy, které se nikdy nesetkají a nepochopí
Tento přísný autoritativní systém se obyvatelé snažili svrhnout revolucí v roce 1978. Pořádaly se demonstrace, lidé se bouřili a toužili po změně, která by konečně zahnala muka, jimiž museli procházet pod nadvládou šáha Pahlavího. Dynastie rodu Pahlaví se snažila modernizací země přiblížit k Evropě, zejména k Velké Británii, Francii a Německu. Avšak šáh se tak moc snažil budovat nové továrny a elektrárny, až zapomněl na rozsáhlé a časté chudinské čtvrti, slumy, kde lidé neměli ani studnu s pitnou vodou k přežití, zanedbal dopravní situaci, tím pádem lidé stáli v kolonách na silnicích několik hodin bez průjezdu. Co cizímu člověku řekne fotografie se studnou ve vesnici? Zato fotografie monarchy s tryskovým letadlem v zádech, to je jiná. Zavedl ve své zemi mnoho změn, aby se přiblížil k vyspělým západním státům. Avšak namísto aby vylepšil zanedbané oblasti, raději je nechal zbourat, vyhladit ze země a nahradil je bohatými luxusními čtvrtěmi, kde usadil své přátele.

Upevnit svou vládu a zvýšit svou popularitu
Šáh neustále potřeboval slyšet slova obdivu, chvály. Okrádal svou zemi všemi možnými způsoby a čekal uznání ze strany obyvatel i ostatních států. Peníze z íránské ropy investoval do zbrojení a luxusu svého života. Velice toužil po bohaté zemi, chtěl se stát pátou velmocí, mít třetí nejlepší armádu světa. Nejdůležitější pro něj bylo vyrovnat se a daleko přesáhnout počet torpédoborců, letadel, lodí či tanků, které vlastnila Británie a Německo. Šáh rád dával na odiv své bohatství, jelikož jeho cílem bylo zaujmout, oslnit a ohromit. Nač mít peníze a nechávat si je stranou? Mít takhle, to radši nemít vůbec. Všichni se musí dívat a divit se.

Král králů
Zvrácená a brutální diktatura, tvrdé mučení nevinných lidí, věznění, tresty smrti lidem, jež nebyli šáhovi vhodní či jakkoliv výhodní, stáli mu v cestě. Povýšen byl ten, kdo byl šáhovi nejvíce prospěšný a mohl mu být užitečný. Jakmile se karta obrátila a člověk pozbyl užitku, nemělo cenu si ho dál vydržovat. Všechno bylo nemocné, celý režim. Lidé trpěli vůči sobě navzájem nedůvěrou, nikomu se nemohlo věřit. Kdokoli vás mohl udat, kdokoli mohl být sám Savak. Váš soused, kamarád, náhodný spolucestující autobusem. V Íránu není nikdy klid, nad touto zemí visí vždy černý mrak.

Kdokoliv si v mučírně mohl představit sama sebe, jelikož nikdo nevěděl jistě, jestli se na něj náhodou také nedostane. Lidé žili v naprosté nejistotě a s vidinou zítřka, který mohl být daleko horší než jejich dosavadní život. Nevadilo, že je člověk nevinný. Nikdo se nesměl cítit ani na chvíli v bezpečí, nástrahy čekaly všude na kohokoliv. Obžaloba se ve skutečnosti ani netýkala činů, ale úmyslů. A ty mohly být připsány každému.

„Írán Írán,
toť krev, smrt a vzpoura.“
– nejpřesnější definice Íránu
Šáh by měl vládnout do konce své smrti. Rezá Šáhovi Pahlavímu ani jeho synu Muhammadu Rezá Pahlavímu se toto nepovedlo. Oba byli svrženi. Jejich panování skončilo hanebně a neslavně, s rozsáhlými následky. Když šáh Muhammad Rezá Pahlaví opouštěl svůj palác, plakal. Ale již nebylo cesty zpět, napáchal mnoho zločinů a způsobil mnoho smutku a neštěstí ve své zemi. Na místo šáha, jenž musel opustit zemi a odejít do exilu, se z vyhnanství naopak vrátil ájatolláh Chomejní, který převzal vládu nad Íránem. V zemi začaly změny, bořily se památníky a monumenty postavené na počest šáha, stavěly se nové proti šáhovi. V Íránu tak začala panovat nadvláda duchovních. Šáh nepřestával doufat ve svůj návrat. Nevrátil se, ale mnoho z jeho počinů zůstalo. Despotický šáh zemi opustil, ale diktatura, jež v této zemi vždy zvítězila, neodešla s ním.

O Ryszardu Kapuścińském můžeme dozajista bez přehánění říci, že to byl dobrodruh srdcem i duší a nic ho v jeho bádání za novým poznáním nezastavilo. I proto jsou jeho knihy tak populární a i po letech svého vzniku mají svou hodnotu a baví čtenáře napříč generacemi. Kniha Šáhinšáh vyšla jako první na světě v českém vydání díky překladateli a kamarádovi Ryszarda Kupuścińského Dušanu Provazníkovi, až později byla vydána v jeho rodném Polsku. Kniha v člověku vyvolá hned několik emocí. Nadšení z perfektně napsaného příběhu, rozhořčení nad děsivými věcmi, které se v Íránu odehrávaly, soucit a vděčnost za to, kde a jakým způsobem můžeme žít my dnes. ∞


Ryszard Kapuściński: Šáhinšáh (1. kompletní české vydání)
Nakladatelství Absynt
Praha, 2017, 172 stran