Proč člověk pojmenovává? Kvůli kreditu. K čemu by byla všechna ta nádhera, kdyby nebyla pojmenovaná? Byla by volně přístupná a interpretovatelná.

Pojmenování-pojmutí je přivlastnění-osvojení reality. Je každému přístupné. I tupému. Není vskutku nic krásnějšího než trysky slov z různých úst, ústrojí, hraček, systémů, minulostí, pominutostí a milovaností, protože tam se setkáváme. Vyjadřování je veřejný prostor. Setkáváme se tam, nebo se míjíme. Vzájemně se nutíme interpretovat a interpelovat. Bijeme se bambusem domněnek a pravd. Pravdy jsou to pro nás, domněnky pro druhé. Není způsob, jak to obejít, obejmout v nijaké všeobjímající lásce. Jen individuální doteky – nesmělé, kouzelně nechtěné. Nebo naopak urputné kopulace – intimní, skupinové, agregátové až davové. Každopádně jsme fragmenty-agenty vývojů-významů, které jsme nevymysleli, nevybrali si je.

Přijali jsme je, abychom se mohli realizovat, protože jinak bychom nemohli. Nejsme svobodní, ale můžeme svobodně usměrňovat proudy vrozených archetypů. Uvědomovat si svou indoktrinaci. Doplňovat svět jejích polopravd tím něčím málem svého – osobního, vlastního –, co jsme si vydobyli, co v nás bublá jako bramboračka v papiňáku. Držíme pod pokličkou klidného tonusu tváře vulkán podvědomých korekcí reality. Mrzneme a rozmrzáme, divočíme a krotíme se, radujeme se a mrzíme, protože není cesty zpět. Je jen příští řádek, jak říká Bukowski. Není cesta říkat, že nic není pravda a všechna média jsou jen manipulacemi zájmových skupin, jak říká jedna bloncka, která chce jen jedno malé tetování. Ano, jsou zájmové skupiny a každé vyjádření má barvu a pozadí, ale to je právě to pravé dobrodružství, detektivní prácička. Odhalovat komploty, hierarchie, mystifikace, rozuzlovat podezřelá napojení, dávat konfliktům dočasné, katarzní pointy.
Člověk nějak musí jít dál. Tvořit třeba poezii, ale hlavně se učit. Učit se, učit se, učit se. Cenit poznání, přestože nemá v každodenním životě opodstatnění. Nervózně probublává v hlubině nevědomí, je nekonkrétní. Rozpustile se zapomíná v nepředvídatelně proměnlivých kontextech. Opakovat si. Plout podél útesů omylů a nepodlehnout děsu ze ztroskotaných lodí lidí, kteří ztratili víru v pravdu jenom proto, že žádná neexistuje. Neexistuje, ale je. Je neproniknutelná, ta cesta. Vede. Tebe. Kam? Nevíme kudy, trpíme bludy a halucinacemi z nudy. Rudý příliv, zachraňte Kurdy. Starosti se ztrácí s příštím úsvitem.

Výstup na Babylon
Vydej se na cestu, srovnej rozdíly, srovnej si priority. Neznám tě, ale vím, že máme stejný konstrukt, jestli žiješ v téhle civilizaci, což asi jo, když čteš Artikl, plátek pražské kavárny. Médium určuje adresáta, adresát určuje sdělení. Píšu ti ze svého sezení u čaje výzvu ke vzpouře moře, aby na něm lodě cizích pravd už nemohly plout tak klidně. Neuhýbej pohledem, nebuď awkward. Nevrhej na mě žádný pohrdlivý pohled plný výčitek, že jsem vytek’ moc brzo. Skutek utek’, tak to je. To jsem já, chci to změnit, ale jde to ztuha – konkrétní jak beton, prchavé jak duha. Je to jako ty, tak chápej, k anténě babylónské věže se mnou chvátej, po signálu pátrej, tápej, není žádná jasná cesta ven. Když je něco snadné, byl to jen sen. Probudíš se zase s tělem, závazkem, vinou, ve vazkém slizu jménem čas.

Uvolni se a připrav se na facku, protože to nebudeš umět. Trest je jediná rada, kterou pochopíš – ucítíš. Když ti někdo řekne, co máš dělat, nikdy nevíš, jak to myslí. Proč ti vůbec radí? Určitě ne nezištně, ego mu stojí v cestě. Neznamená to ale ani, že to dělat nemáš. Veškeré rady a návody jsou jenom mnemotechnická pomůcka, konstrukt, který zbledne před přítomností, vlastní akcí. Můžeš po něm šplhat výš na babylónskou věž. Výš a výš, když se zabejčíš. Poslouchej všechno a všechny, kteří mají co říct. Nemáš právo si myslet, že jsi něco víc. Kdo ti to právo vzal, dal ti největší dar. Taky ten, kdo tě naučil mluvit. Pojmenovávat stromy a planety a palety barev. Na počátku bylo slovo – prázdnota vesmíru. Pak věta – buňka. Pak úleva – tečka – sex – sdělení a dělení k nezastavení, orgie dělení a přerozdělování, bludiště zrcadel a puzení k šíření DNA, pozornost něžná i zlá. A za tím vším touha, snaha najít něco, co nebylo předurčeno.

Literární směr
Vyzrát na společenské naprogramování fetem. Pak jsi přišel na to, že jsi s tím programem srostlý, že ho tvoříš. Přesto nevíš, co to bude, až to bude, protože to nikdy není definitivní. Je to vždycky infinitivní. Tak, jak to bylo dřív, už to není. Nikdo tenkrát netušil, že to dnes bude tak nádherně posrané. Ten někdo je hrozně spravedlivý, to implicitně cítíš, protože jaký si to uděláš, takový to máš. To je jediná spravedlnost na světě.

Neúnavně se na té sinusoidě snažíš nahmatat střed, a když ho najdeš, chceš si ho vzít a jít, ale nemůžeš, je moc těžký, protože je věčný – kolektivní kříž. Můžeš nést jen ten vlastní, složený z vlastních vizí a krizí, ale nedokážeš si je vůbec uvědomit, a tak to necháváš náhodě. Máš jen směr – literární směr. Potřebuješ ticho, prázdno, abys mohl psát a nashromáždit materiál pro jeho definici. Máš v hlavě konstrukt a potřebuješ ho dostat na svět. Máš v hlavě svou smrt. Nesmrtelnost. Necháváš kolem sebe plynout to živé – pravé ořechové. Bereš to jen jako inspiraci. Užasle to pozoruješ, ale to je tak všechno. Vidíš to, chceš se toho dotknout, ale pod křídly konstruktu to nejde. Pod jeho lešením se neliším ode zdi.

Někde v minulosti jsem zvolil bytí bohem, postranním úmyslem. Minulost jde změnit, ale já nesnáším změny. Všechno se navrací ke své prapříčině v nekonečných cyklech. Mění se jen role. Počet rolí je omezený, ale každý je obsazený-obsažený, a tak se srážíme. Snažíš se udělat si vlastní konstrukt, abys vyzrál na ten větší, obrátil ho ve svůj prospěch, ale vždycky se to vymstí. Impérium vrátí úder. Tak nic, miluj svého bližního a nezapomínej na to důležité. Nezapomeň naplňovat slova významem, protože jsou prázdná. Nezapomínej na useknuté pasáže válící se v propadlišti dějin, protože se nestihly vydrápat po žebříčku významu. Možná právě proto stojí za průzkum. Zaslouží si zapojení.

Věř své mysli, ale jenom trochu, je to jenom člověk. Nevěř jí o moc víc než sobě. Buď v sobě a buď i venku. Buď sám a najdi si i fenku. Až přijde ta pravá, bude receptorem pro tvůj fenotyp. Klíč zapadne do zámku. Postačí stočit jí ruku za záda a zašeptat do ucha: „Paráda.“ A porozumíš vesmíru. Zatím polykáš nevíru. Jsi upír nebo oběť upírů? Časy a strany se mění. Ode zdi ke zdi odrazy mysli. Symboly, scény. Uraženost, nenávist. Hřích být mimo. Zdání nevyhnutelnosti. Kde jsem a kde je kdo? Alkoholoví lidi v opojení. Vilní, vlivní jako děti na hřišti v ráži. Spasíš se vizí nebo propadneš do sebe. Zeje v tobě propast. Mohls taky mohutně na chvíli necítit svět a možná by ses pak probudil na pevnině nové statečné země. Hledáš jinou endorfinovou záruku. Bereš za kliku. Odzbrojující úsměv do zrcadla. Spravíš se spaním s paní bez prádla. Konfrontace. To neexistuje. To prostě je. S tím nemůžu odejít.

Napřed se jen tak koukaly a já jsem se taky jen tak koukal. Jako obvykle. Teď se usmívají. Jako by těm pornoherečkám ze zalepeného oka vypadly.

Většinou, když vidím v dívčích očích zájem, předstírám skleslost. Čekám, že je to nějakým perverzním způsobem zaujme. Jackpot se nikdy neroztrhne. Je to jen takové gamblerské gesto. Trudné ghetto, ale svoje křeslo v něm mám jisté. Neusmívám se na ně. Směju se sobě pod fousy, ale ony se na mě dívají, takže to vypadá, jako by to bylo na ně. V takové situaci většinou smích hasím. Je přitažené za vlasy chrstat jim ho do tváří, když ho nevyvolaly. Ale proč si je trochu nepřitáhnout? Dělá to každý a ženské to mají rády. Ty tanečky kolem páření jsou jedna velká mystifikace.

Tu potlačuju, teda tu marťanskou, mužnou. Pěstuju spíš tu ženskou, neptunskou. Propracovanou, projevující se třeba tímhle beatem. Zakaboněný ksicht a pero v ruce. Nerušte mě. Jeden kámoš-hulič říká, že je super, že píšu, ale „psaním nikoho nezhulíš“. Něco na tom bude. Včera mi přišlo šílené, že jsem nedávno odstavil jednu holku, která v tom chtěla pokračovat. Honicí vzrušení mi evokovalo chvíle s ní. Cítil jsem přesně to vzrušení, které jsem cítil s ní. Sartre tomu říká kvalita. Vzrušení nabude s každou novou holkou novou kvalitu, honění ale novou kvalitu neudělá. Možná by bylo lepší být s ní, než leštit tágo. Vystřílet to raději na ni než na matraci.

Odstavil jsem ji proto, abych mohl psát. Kdybych na ni střílel, nastěhovala by se mi do hlavy. Problém s tělem je, že má i duši. Mimochodem, dneska jsem šel po chodníku vedle silnice, kde byla zácpa. Jelo v ní policejní auto. Na první odbočce sjelo do vedlejší ulice. Za chvíli se vynořili dva policajti a šli do mě. Chtěli občanku.
„Jak to chodíte?“ „Jak?“ „Jako tělo bez duše.“ „Bez duše?“ „My jsme vás sledovali. Takhle se normálně nechodí.“

Malá smrt
Včera jsem pocítil svou honicí situaci tak zoufalou, že jsem odepsal té holce na měsíc starý dotaz. Ptala se, jaký byl slam. „Sociální bublina.“ Pružím na židli up and down, up and down, kývu hlavou do kvalitního blues, které na Portále vždycky hraje. Dobře se mi do něj čte. Chodím sem číst a čumět. Do čtení se mi dobře čumí po holkách. Nehonil jsem předtím půl roku, držím se od toho dál. Držím se ve stavu těšení, překonávám puzení. Dostávám se do latentních stavů, kdy se vyvrcholení rozplyne do intenzivního vnímání žen. Čekám, že mě nějaká náhodně, spontánně vytáhne.

Včera skončilo těšení, aniž by proběhlo to, na co jsem se těšil. To mě na tom nejvíc štve – mrhání. Člověk je najednou nucený přijmout falešnou útěšnost toho, co je. Přijmout to jako pravé. Hemingway říká orgasmu malá smrt. Je to jednoduchá metafora smrti, kterou ve zdraví přežiješ a můžeš si ji vlastně užít. Ta ztráta mnišského celibátu, potažmo cesty za pravdou, bolí. Je to depka, ale život jde dál. Vlastně se nic tak hrozného nestalo, vlastně ze mě spadl balvan. Nikdo neví, že jsem vandal, tak to klidně můžu pustit z hlavy.

Přichází Ernest, pozdravíme se vágně. Posledně jsem ho poslal někam kvůli Mileně. V létě jsem ji zval na noční plavání. Byly tropické noci, já rád plavu, ona taky. Ale řekla, že na to není. Byla to utopie.
„Takhle to nemůžeš programovat na první rande,“ smál se mi tehdy. Milena se mnou pak šla do čajovny. Po ženšenu mezi náma v jednu chvíli něco problesklo. Procit. Pak jsem ji viděl na Portále párkrát mluvit s Ernestem.

„Ty se znáš s Milenou?“ zajímal jsem se. „ S jakou Milenou?“ „Jak ses s ní teď bavil na balkóně.“ „ S Milenou jenom mrdám.“ „Aha. Tak to jsi dobrý.“ „Všechno jsem ju naučil, aj anál. A dobře kouří,“ chytl se mého uznání. Byl jsem zaskočený, což ho podnítilo k důkladné litanii. Solil do mě, že „potřebuje mrdání“ a že není na „domácí honění“. „Já nehoním,“ ohradil jsem se. „To je ještě horší,“ kontroval. Pokračoval, že ženské si nemůžou pomoct, protože má krásný penis, a že má holku, kterou miluje, ale vídá ji jen o víkendu, tak se mu přes týden Milena hodí „na mrdání“. „ A ona by chtěla něco víc?“ zeptal jsem se. Kývl.

Mechanická formalita
Byl jsem zatlačený do kouta. Střetly se dva přístupy, jeho marťanský a můj pussyivní. Já jsem se vlastně vůbec nestřetl, jen on se vylil do prostoru, který jsem soucitně vnímal. Teď z něj na mě nečekaně stříkal. Sedá si se svařákem k těm holkám. Čtu Reflex a sleduju jeho chlapecký zátylek. Jdou mu na ruku. Vypráví jim, jak to včera táhl celou noc a proč má monokl. Když jde na bar, něco si vzrušeně šeptají. Té jedné rozumím: „On je hrozný.“ Pak mu vyprávějí příběh, jak je jejich učitel blbý. Vždycky jenom přijde s hrníčkem a řekne, že se mu nic nechce. Směju se tomu a ony mě vidí. Mezi náma sedí Ernest zády ke mně. Sedí s holkama, které mě zajímají a nevšímá si mě. Vlastně se s ním ani nemusím smiřovat, prostě jsem jenom odpustil. Někdy stačí mechanická formalita. Někdy je úplně nezbytná. Celý život je jen mechanická formalita.

Ernest jde na záchod. Holky se smějou a já se směju. Jdu k nim přisednout. Nechtěl jsem přisedávat, když tam byl, to by bylo moc jednoduché. Jak mě předtím sledovaly, teď se ke mně neznají, ale jak ten můj úsměv nebyl určený jim, nevadí mi to. Rozlévám se do prostoru, neberu jejich plachost jako konečnou, stejně jako jsem sebral svou plachost jako ne-konečnou. Jsem v centru dění. Ernest se vrací. Beze známky překvapení se mě vyptává na slam. Pak jde na bar. Ta jedna holka přemlouvá druhou, aby tam zůstaly, ale druhá už musí jít. Nakonec odcházejí obě.

„Kundy jdou do prdele,“ říkám Ernestovi. Usměje se. „Ta jedna chtěla zůstat,“ upozorním ho. „Kvůli mně.“ „Já vím.“ „ S tím se nedá nic dělat,“ povzdychne si. „Já s tím nechci nic dělat.“ Zasměje se. „Já už jsem dneska sex měl,“ protáhne se. „Tohle téma vynechejme. Zůstaňme u slamu,“ navrhnu. „Chápu,“ přijme bezelstně. Kecáme o slamu a o psaní. Já kecám. Pak poslouchám. Včera „rozesračkoval ňákému týpkovi držku“. Prý za to, že mu chtěl vypíchnout oči.

Paparazzit
Prosím servírku o trochu teplého mlíka. Naproti sedí zrzavá bohyně s Ernestem, který do ní svým neznatelným způsobem valí. Je nesvůj. „Na fejsbuku je Magdalenka, jako Magda a Lenka, rozumíš,“ říká bohyně. „Jo, jasně,“ odpovídá. Uhýbá mi pohledem. Zmalovaná bohyně pruží na židli a projíždí si mobil, Ernest si se zkříženýma potetovanýma rukama projíždí ten svůj. Třepe lakýrkou s úzkou špičkou a ona vedle něj vyprskává do cukrkandlových póz.

Ernest se směje se studentem, který si k němu přisedl. Chová se jako gay, ale jednou jsem ho slyšel říkat, že právě není. Ernest odchází, málem mě zapomene pozdravit. Snad proto, že jsem parazit, který ho vysál perem. Vytěsnil mě. Prochází sličná lesba, křečovitá Anglánka bude platit. Nic mě nemůže spasit. Včera ani zítra. Věřím si. Pád. Vděčně uslzený v hradišťském pajzlu. Kmeny se třou.