Zahaluji se do šátku, který jste mi darovali, snažím se jím obklopit, mým cílem je, aby přilnul beze zbytku k mému tělu, aby natáhl své končetiny a objal mě všude. Aby se látka tělesného masivu dokázala rozplynout do jeho záhybů.

Rty přitisknuté k pomeranči. Chci dosáhnout naprostého pohlcení šťavnatou hmotou. Plod vstřebává živiny z ústní dutiny přes vystouplý pysk protkaný miliony cévních vlákének, pusa je nateklá a stále těsněji zapadá do jícnu pomeranče.

Chtěla jsem, aby mě měli rádi, a tak jsem se snažila vždy najít tvar, který by pasoval do dynamiky kolektivu, obecenstva, společnosti, organismu. Ale spíš tam byl tak divně roubován, nakřivo. Toužila jsem být co nejužitečnější, být ještě něčím víc, než se po mně vyžaduje – doposud neznámou funkcí, o jejíž existenci i nezbytnosti jsem však byla přesvědčená. Doufala jsem, že vyslyším přání každého tvora, budu tu jen pro svůj účel, tedy budu účelem, objektem služebným a sloužícím, uspokojivým a uspokojujícím, plnícím potřeby těch, kdo jsou mi cizí a navždy jako předmětu budou.

Za žádných okolností neuchopovat
Nesundavej mi kalhoty, chci být jimi, odložit je, ale zároveň se obávám, že tak přijdu o svoji osobnost. Flitrové „zvonáče“ ji na čas nahradí, získám jinou. Skater džíny jsou tak volné, že necítím jejich doteky, levituji mezi jejich rukama, jako by mi bylo nepříjemné přijít do kontaktu s něčím, čím nejsem. Přesně tak, jako když se štítivě vyhýbám lidské kůži ve výtahu.

Napasovat se do skinny džínů, získat novou povahu. Správně německy je to „Anpassung“, žádná adaptace. Musím přijmout pravidla německého jazyka, rozmělnit se v jeho trávicím traktu, změnit tvar, substanci, jinak budu vyloučena. „Adaption“ i „Adaptation“ zní divně, ale i přes krkolomné záhyby své chabé výslovnosti dokážu být místní kulturou vstřebána.

Jsem příliš prkenná a ty jsi příliš flexibilní
Snažila jsem se svými pohyby obkreslovat pohyby druhých, těch ukázkových, ale nestačilo to. Byla jsem pozadu. Taneční kurz. Bella v Twillight byla ale taky levá, a přesto hot. Nebo proto hot, možná byla nešikovná, aby se s ní víc vrklajícího se teenagerstva ztotožnilo. Nejde mi ten pohyb zopakovat, mimésis nefunguje. Pohyb, který nedokáže moje tělo vykonat, mě utlačuje, podřazuje té dokonalé osobě s tanečními certifikáty a diplomy ze soutěží – beze studu ukazuje na moji nedostatečnost.

Jsem oprávněna napodobit pohyb špatně, ale také se jím inspirovat. Můžu generovat své estetické impérium mávnutím rukou jiným směrem, s jinou kadencí, silou, dynamikou, zabavením, významem – vždyť moje tělo je jiné, má záklopky na místech, jimiž z ostatních svévolně proudí energie, přirozenost, směr i cíle. Moje interpretace je uměleckým dílem, jedná se o performance, nikoli nalévání se do určené formy. Reformulace viděného, upcyklace prefabrikátu. Teď je tu přece jiná Bella. Ta Lanthimosova se svým osobitým tancem v podniku pro zbohatlíky. Její nepřizpůsobivost je adorována.

Vzorová gesta vyučujících předvedená s nejvycizelovanější precizností nejsou ani lepší, ani horší než ta naše. Proč neustále hodnotit, proč si tím tak komplikujeme svůj světský pobyt? Miss World vyhrála Češka; měli bychom být na svůj národ pyšní? Neustálé poměřování, které nemůže být v mnohých případech jiné než zcela subjektivní, nás nenechá linii formátu přehlédnout, nadechnout se mimo limit, vidět jinak než v žádoucích či snad přímo požadovaných kategoriích. Vystopovala jsem v nich svou tíseň, a i když po jejich hrubých površích chodím po špičkách, nedokážu odejít s nohama bez smítek třpytivého prachu dokonalosti ostatních.

Teplo tavících se mechanismů
Nebudu nikoho citovat, chci si pro jednou dovolit nebýt politická, což prý nelze. Ale dnes chci jen šeptat, všem prozradit to, že existují jiné světy, ty za hranicemi model a fantazií vycházejících z reálných osob, které jsou ideálním představám o nich neskutečně vzdáleny. Chtěla bych při tom šeptání ohřát ušní lalůčky svým dechem, darovat pocit, že zde je něco, co máme společného, poskytnout útěchu a zase se posunout dál, snad zpátky do té vřavy angažovanosti.

Dusím se svou náladou, moje dutina ústní se stahuje, bortí se, čelist už není schopná držet její tvar konvenující fyzikálním zákonům tohoto světa. Lepidlo se roztavilo, kovové háčky, jimiž jsem byla přichycena k obrazu svému, se roztékají, pochopily, že nemám rám, v němž by mě mohly držet, a opustily i ten svůj.

Epilog
Slovo „teenagerstvo“, které prý neexistuje (tj. není kodifikováno Ústavem pro jazyk český), jsem v tomto článku použila záměrně v souvislosti s úvahou o tom, kdo by se komu měl přizpůsobovat a v jakých případech je adaptace nutná. Můj text se jakožto poetická kritika konceptu „správnosti“ pojí i s otázkami v oblasti jazyka, úzce spjatého s vnímáním světa. Neměla by se pravopisná a gramatická pravidla více řídit tím, jak jazyk v komunikaci skutečně používáme? Jazyk přece není strnulou strukturou, ale mění se v závislosti na potřebách společnosti, existuje v praxi. To jeho uživatelé se podílejí na jeho podobě. Je legitimní pojmenovat to, co doposud postrádá označení, a vyvíjet pro ně gramatický systém? A nahrazovat jazykové prvky, které posilují patriarchální mentalitu, jinými? Dopouštět se těchto výstředností jako součást menšiny můžeme právě dnes. Buďme jako Bella Baxter, nepřizpůsobiví a k zulíbání.

Dělám jen to, co dokážu pochopit, takže nedělám nic, ale když to dokážu popsat, tak je mi to jedno.

Na stole mi leží Sartrova Slova, která jsem vysvobodil z knihobudky. V Respektu čtu článek o Ricky Gervaisovi. Autor tvrdí, že autentická nekorektnost může vystihnout problém. Takže autentická nekorektnost by měla vystihnout problém. Jenže když něco má, přestane být autentická. Musí být neintencionálně, prvoinstančně autentická, aby v oběti vzbudila zdravé naštvání se a nezůstalo jen u nezdravého respektu. Ilustrátor Respektu Reisenauer, restaurátor jeho nekorektní fasády, si za pár dní vezme život. Dalších pár dní nato zemře Navalnyj…

Týpek mě ruší monologem o duších. „Potřebuju cukr, cítím to,“ sype krystalky do skleněného džbánu ledového čaje. Mícháním je vyhání ze dna a zblízka dohlíží na jejich rozpouštění. Je obézní. Vrbou je mu hubený buddhista, který solidárně cukří svůj oolong. „Dřív když se kolaudoval nový hřbitov, tak na něm jako prvního pohřbili člověka zaživa, aby ho hlídal. Tak byli lidi pověrčiví. Když někde straší, nemusí to být inteligentní bytost, ale jenom emoce, které tam zůstaly po nějakém vystresovaném člověku. S tím si moc nepopovídáš,“ říká dabingovým hlasem. Najednou se nad ním rozsvítí lampa. Nikdo se nesměje.

„Já jsem koruna!“ rantuje venku ožrala. Je deset stupňů a v rádiu inzerují místa, kde se dá bruslit. Politici prý začali něco řešit. Za nás byl způsob užití termínu „řešit“ ve smyslu „zabývat se něčím“ čistě slangový. Dnes ho užívá establishment. Přítomnost je řešení. „Jsi víc sama sebou, když mluvíš se mnou, než…“ ptá se holka kamarádky v kavárně, ve které všichni přeřvávají své myšlenky, protějšky, sousedy a nakonec i celou vzniklou hlukovou stěnu. Kumulace je přirozenost. Musím odejít.

„Když se řídíte tou schránkou, zemřete s tou schránkou, zatímco když se řídíte duchem, získáte věčný život,“ říká týpek na chodníku. Je mladý a pohledný. „Můžu se zeptat? Co z toho života máte?“ ptá se ho taky jedlá holka ve vyzývavé póze. „Fakt mě to zajímá!“ směje se, jakože to nemyslí zle. Týpek jí pět minut něco vysvětluje, a pak osaměle káže do pátečního hradišťského večera.

Outofikce
Knihobudka už není, co bývala. Člověk by očekával spíš opačný trend, ale čím dál víc lidí v ní vidí dopamin. Když jdou kolem, zastaví se, někdy do ní přímo míří, ale vždycky už v ní někdo stojí. Opřou se opodál, dělají, že odpočívají a ostatní je předbíhají. Asi si to osvojování budu muset zakázat. „Zkus to, nic nevědět,“ radí Dr. Emmett Brown Martymu Mc Flyovi v Návratu do budoucnosti, aby nenarušil časoprostorovou kontinuitu a lidi nelítali vesmírem jako papíry.

Host ohledává autofikci. Pojem prý prvně použil v roce 1977 francouzský spisovatel Serge Doubrovsky. V následné debatě označil britský básník Philip Larkin za předchůdce sebestředné prózy básně. U básní se automaticky předpokládá, že jsou o autorovi, a nikdo nic neřeší. Všichni se na autofikci dívají z hlediska autorovy snahy něco psát, ale myslím, že autofikce nic nepředpokládá. Je automatická a romantická. Aromatická. Autor se pro report z reality nerozhodl reflexivně, ale kompulzivně.

Autofikční psaní není projevem autora, ale života. Není třeba se snažit, stačí se podvolit, popsat syrovou skutečnost. Nějaké snahy zapotřebí je, ale výsledek nesmí vypadat snaživě. Část snahy musí směřovat k potlačení snahy, sebe sama. „Mám se stavit?“ „Není třeba.“ „Asi mám potřebu dělat věci, které nejsou třeba. Zrovna jsem si v baráku zabouchl klíče.“ „Asi jo.“ „A co děláš v Beskydech? Zasněžuješ?“ „Jehličím.“ „Proto jsi tak pichlavá?“ „Asi, jako merfán.“ „To víc, jako chvoj.“ „Tak si to neber pichlavě.“ „Nemám si nabíhat na vidle.“

Brno
„Šest hodin umíral, plivali na něj a on se za ně modlil. A vy? Podívejte se na své životy. Smilníte, lžete, kradete… Nenávidíte,“ agituje na náměstí Svobody týpek s baťohem, který vypadá jako padák, s nápisem Jedině boží syn Ježíš Kristus. Jeho slova dementuje fakt, že ho nikdo neinzultuje. Kdyby mluvil vlastním hlasem a zájemci se kolem něj srotili, tak v pohodě, ale lidi si jdou po svých a on jim své poselství řve přes vyhulený zesilovač přímo do bubínků. Není úniku. „Ježíš je to slovo boží, které vzalo na sebe tělo a přišlo mezi nás!“ „Amen!“ odpoví z lavičky bezdomovec hlasem poznamenaným chlastem. Vypadá jako Kevin Costner.

„Tvůj největší hřích je: můžu si svůj život řídit bez boha,“ huláká parašutista. Prostor absurdní rychlostí protne satan v černé helmě na jednokolce. A dav dělá, že všechno je úplně normální. Halím se do kapuce a obsedantně si zpívám Charley’s Girl od Lou Reeda. „Máte maté?“ „Ne.“ „Nemáte? Já jsem sem vždycky chodil na maté.“ „Jen v letních měsících.“ „Aha.“ „Myslíte Club Maté?“ „Ne, normální. Normální máte?“ „Ne.“ „A zelený čaj?“ „Jen s rýží.“ „Tak jo.“

Za stěračem mám pokutu. Parkoval jsem celý den na místě, kde se může stát maximálně tři hodiny. Ticket byl vystaven už po hodině, fízl musel být věštec. „Neměl jste kotouč. Bude to za tři stovky. Máte kotouč?“ ptá se paní u přepážky. „Ne.“ „Tak tady máte,“ podává mi papírové hodiny. „Díky.“ Nastavuje se na nich čas, kdy řidič zaparkoval. Musejí se vždycky nechat za oknem. „Na třídě Tomáše Bati je limit hodina a nikdy to tam nekontrolovali,“ podávám jí sumu. „Ale jo, ono se to průběžně kontroluje.“ „Fakt ne, já tam stávám bez kotouče,“ trvám na svém. „Máte to uzavřené,“ domlouvá mi. „Díky moc. Na shledanou.“

Schopnost přizpůsobit se. Obzvlášť v době turbulentních změn (ráda jsem vzkřísila tento, již kultovní, obrat) je rozvíjení adaptability jednou z možností, jak prožívat spokojenější život. Množství nových situací, požadavků i kontextů takřka nutí dynamicky reagovat a kdo ustrne, stihne akorát lamentovat, ale už nikoli žít. Změny můžou přinášet obavy a to ve všech kontextech – i v tom kulturním. Těžko se predikuje a je vyžadováno daleko více umět žít v přítomnosti, protože plány nemusí vyjít. Společností rezonují nové pojmy, nové strachy, které se pojí s technologiemi, ChatGPT se stává naším poradcem, společníkem i něčím, z čeho máme obavy. Tlak na neustálou orientaci v dění je tíživý a množství nového kolem nás začíná být nespočitatelné. Zní to jako dystopický popis, ale záleží, v jakém rozpoložení se tyto řádky přijímají. Nové věci jsou výzvou k uchopení a osvojení, jsou výstupem z rigidních poloh, růstem. Adaptabilita, jako téma dubnového Artiklu, je i důležitým tématem sociologů, kteří zkoumají dynamiku lidských interakcí v různých sociálních kontextech. Jedním z filozofů, kteří se zabývali tématem adaptability, byl Friedrich Nietzsche. Nietzsche se zaměřoval na otázky související s lidskou schopností přizpůsobit se a překonat různé výzvy a změny v životě. Ve svých dílech zkoumal koncepty jako je amor fati (láska k osudu) a Übermensch (nadčlověk), které se týkaly schopnosti jednotlivců přijímat osud s otevřeností a odvahou a přizpůsobovat se výzvám života. Naučit se být adaptabilní pomáhá lépe zvládnout stres, zlepšit produktivitu a efektivitu a posílit schopnost řešit problémy. Není třeba se obávat, přijímejme změny s otevřeností a flexibilitou, hledejme kreativní řešení problémů. A to jak v osobním životě, tak v tom turbulentním světě změn.