Výstava Can you hear me? Daniela Pitína (* 1977) a Adély Babanové (* 1980), aktuálně k vidění v Galerii města Plzně (GAMP), není jen setkáním dvou světů vizuální estetiky – malby a videa – ale především sondou do komplexní problematiky komunikace, času a subjektivity, která rezonuje s nejpalčivějšími otázkami dnešní společnosti.

V době, kdy informační přetížení, sociální fragmentace a permanentní digitální šumy redefinují naše možnosti porozumění, se zdá, že otázka „slyšíš mě?“ nabývá existenciální hodnoty. Výstava tuto otázku klade nejen obrazně, ale i doslovně. Pitínovy malby, často meditativní a introspektivní, zkoumají paměť, minulost a imaginární budoucnost – zatímco Babanová ve své video instalaci Zákon času (25 minut, 2023) rozbíjí lineární čas a nabízí paralelní světy, kde se děj a vztahy prolínají, opakují a fragmentují. Návštěvník je tak konfrontován s nejistotou – s pocitem, že čas ani komunikace nejsou stabilní.

Zákon času funguje jako metafora nejen pro psychologický a partnerský dialog, ale i pro širší sociální kontext: je to meditace nad tím, jak moderní člověk ztrácí nit reality, jak se naše interakce stávají přerušenými, fragmentovanými a často zkreslenými. Opakující se scény, smyčky a narušená kontinuita času vizualizují to, co filozofové současnosti, například Byung-Chul Han, popisují jako „společnost únavy“ a ztrátu schopnosti hlubokého naslouchání – fenomén, v němž je pozornost permanentně rozptylována a komunikace ztrácí hloubku i autenticitu.

Výstava zároveň připomíná Slavoj Žižekovu tezi o současném „turbulentním realitním poli“, kde se iluze sociální koheze rozplývají a naše vnímání světa je fragmentované mediálními narativy. Babanová a Pitín tuto dynamiku pojímají esteticky: Pitínovy obrazy fungují jako tiché útočiště, kde se čas zdá zpomalený, zatímco Babanová prostřednictvím videa rozvíjí zkušenost, ve které se čas i prostor stávají plastickými, rozptýlenými a neuchopitelnými.

Komplexní problematika společnosti v estetickém vyjádření

Co činí výstavu Can you hear me? mimořádně relevantní je její schopnost zprostředkovat komplexní filozofickou a společenskou problematiku prostřednictvím vizuální zkušenosti. Výstava neslouží jen jako reflexe partnerského či individuálního vztahu k času, ale i jako komentář k současnému stavu společnosti – fragmentaci, technologické zahlcení a obtížné porozumění druhým. V době, kdy jsme „neustále připojeni“, ale přesto často neslyšíme jeden druhého, nabízí výstava prostor k zastavení, naslouchání a introspekci.

Výběr děl pro výstavu v Galerii města Plzně připravil kurátor Martin Mazanec a vychází z období posledních několika let. Unikátním faktem je, že se jedná o první společnou prezentaci těchto výrazných osobností současného umění. Koncepčně se ve výstavě propojuje estetika s filozofií: čas není lineární, komunikace není transparentní a porozumění není samozřejmé. V tomto ohledu se dílo dotýká tezí současných myslitelů, kteří varují před ztrátou smyslu pro hloubku, autenticitu a schopnost reflektovat vlastní zkušenost. Galerie se stává prostorem, kde divák nejen sleduje, ale sám se stává účastníkem procesu slyšení a vnímání – otázka „Can you hear me?“ se tak stává otázkou, kterou klademe nejen autorům, ale sami sobě.

Can you hear me? je tedy víc než výstavou; je to experimentální laboratoř, kde umění, filozofie a společenská realita splývají a nabízí možnost zpochybnění a přehodnocení našich vztahů k času, komunikaci a vzájemnému naslouchání. V kontextu současného světa, který často působí jako nekonečný proud informací a vyrušení, představuje výstava útočiště pro zpomalení a reflexi, kde je slyšet každý tón, každý pohyb a každý tichý signál, který by jinak zanikl. A zároveň jedna z nejvýraznější výstav Daniela Pitína v jeho aktuální tvůrčí poloze, která opět potvrzuje mistrovské kvality – v naprostém souladu s vysokou laťkou tvůrčí práce Adély Babanové. Poprvé společně a přesto každý ve své autonomní tvůrčí profilaci.

Adéla Babanová & Daniel Pitín
Can you hear me?
Galerie města Plzně – GAMP (nám. Republiky 40, Plzeň)
17. 9. – 31. 12.

Adéla Babanová je česká výtvarnice pracující především s prostředkem videa. Na svém díle spolupracuje jak s profesionálními scénáristy a kameramany, tak i s herci. Její práce není nepodobná té režisérské. A jakkoli se taková věc může zdát nesnadná, její dílo vykazuje na české scéně rysy osobitosti až jedinečnosti.

Velebení až do krve
V umělčině díle můžeme pozorovat dvě základní linie. Tou první budiž inscenované pohledy do uměleckého zákulisí. Povětšinou se jedná o trialogy ustálených smyšlených postav. Pečlivě komponované scény připomínající až dramatické výstupy podvratným způsobem odhalují lsti ve světě umění i vrtochy samotných umělců. Zejména potom jejich místy až bezbřehou sebestřednost a pěstování vlastního ega. V těchto počinech si Babanová dopomáhá k účinku dráždivosti a naléhavosti rovněž surrealistickými technikami. Její ironická, nadsazená poloha tak místy vyvolá na rtech úsměv, jenž však může brzy vystřízlivět v mrazivou, tísnivou křeč…

Další pohledem do volně provázaného modelového mikrosvěta, jehož prostřednictvím Adéla Babanová kriticky komentuje umělecké prostředí, je inscenace „Zurich“. V ní sledujeme jakousi talk show, které se účastní totožná herecká trojice. Rozmluva se očividně měla původně točit okolo jakési nejspíše tragicky zesnulé umělkyně (opět jsme ponechání napospas nejasnosti), znovu se však repliky více či méně nápadně stáčí k samotným osobnostem hostů. Právě o nich se tak ve výsledku dozvídáme víc než o původním námětu hovoru. Absurdní, až do trapných okamžiků vystupňovaná snaha o debatu je navíc prokládána náhlou nepřítomností některých postav či jejich záhadným nahrazením za osoby jiné.

Paradokument
Druhým výrazným modelem charakteristickým pro umělčinu mladší tvůrčí činnost je využití určité dějinné události pro rozvinutí vlastního příběhu. Zejména v těchto dílech Adéla Babanová dovedně pracuje s manipulací a ovlivňováním. Umělkyně zachází s prameny a náměty takovým způsobem, aby právě na takovou (takřka) všudypřítomnou manipulaci poukázala. Typickým pro autorčinu současnost je tak formát jakéhosi inscenovaného dokumentu. Tedy zmanipulování něčeho, co by z podstaty věci mělo být založeno na původnosti.

V práci „Návrat do Adriaportu“ vychází Babanová ze skutečného projektu profesora ekonomie Karla Žlábka z konce 70. let minulého století. Ten spočíval ve vybudování tunelu z Českých Budějovic až k břehům Jaderského moře. Ačkoli k uskutečnění Žlábkovy představy nikdy nedošlo, smělost vize podnítila Babanovou k vlastnímu pseudodokumentu o jeho realizaci. V něm můžeme sledovat tajemstvím opředený osud ostrova, který zhmotnil odvěkou touhu suchozemského národa po přístupu k moři, ale také se svým způsobem vzepřel přírodě. Babanová ve svém díle mísí skutečné záběry s mystifikací a vytváří tak zajímavý profil předrevoluční československé společnosti. Ten by však (podobně jako ideologická manipulace, jíž je prodchnuto naše okolí) klidně mohl být nejedním nezasvěceným divákem za určitých okolností považován za pravdivý.

Velmi zajímavým je i výtvor s názvem „Odkud spadla letuška“. Námětem je stejně jako v předchozím případě skutečná příhoda. Tentokrát jde o havárii letu JAT 367 nad obcí Srbská Kamenice v tehdejším Československu. Ta vešla do dějin zejména tím, že při ní letuška Vesna Vulovič jako jediná přežila – jen těžko uvěřitelným způsobem – pád z více než desetikilometrové výšky. Při nehodě ji však kromě jiného postihla ztráta paměti. Babanová využila tohoto souběhu okolností a vytvořila smyšlenou rekonstrukci rozhovorů mezi zmíněnou letuškou, ošetřujícím lékařem a detektivem, který nehodu vyšetřoval. Důmyslnou cestou tak umělkyně zkoumá charakter osobní i kolektivní paměti. Předmětem je jí znovu zejména možnost interpretace reality a manipulace s ní ve chvíli, kdy si ji sami v původní podobě nejsme s to nebo ani nemůžeme vybavit. Okolo pádu stroje se vyrojila celá řada dohadů, jediný svědek však nebyl schopen cokoliv vypovídat a tak byl vlastně sám docela odkázán na vnější výklad. Nesporně pozoruhodnou je v tomto počinu i práce s opakováním – video se zdánlivě točí ve smyčce, jenomže při bližším ohledání si můžeme povšimnout odlišností v jednotlivých verzích.

Dílo české výtvarnice činí přitažlivým zejména důvtip, jakým dává podobu svému kritickému pohledu, nic dlužno však rozhodně nezůstává ani formální provedení děl. Právem je tak Adéla Babanová řazena k předním současným českým tvůrcům na poli výtvarného umění. ∞

Návrat do Adriaportu je fiktivním dokumentem Adély Babanové (* 1980). Mladá umělkyně se v poslední době věnuje nedávné historii Československa spjaté se stále bolestnou a dosud nedostatečně reflektovanou etapou našich dějin – téměř půlstoletím komunistického režimu. Ve spolupráci se scenáristy Vojtěchem Maškem a Džianem Babanem vytváří coby režisérka nový příběh s výrazným hlavním hrdinou a dramatickou zápletkou.

V hlavní roli vystupuje profesor ekonomie Karel Žlábek, autor ambiciózního projektu, tunelu na Jadran. Snímek spojuje prvky hraného dokumentu s dobovými ilustračními záběry. Umělkyně pracuje s principy rozpohybované koláže, již kombinuje s dobovými archivními záznamy, fotografiemi a fiktivními rozhovory.

Díky tunelu se Československo mělo stát „přímořskou zemí“, dováželo by se tudy zboží a lidé by rychlovlakem během pouhých dvou hodin docestovali k pobřeží Jaderského moře. Trať dlouhá 350 kilometrů měla vést z Českých Budějovic přes Rakousko na území dnešního Slovinska poblíž italského přístavu Terst. Avantgardní projekt, který neměl obdoby, promýšlel profesor Žlábek již od konce druhé světové války, ale až období liberalizace Československa přálo větší svobodě a ekonomické pružnosti. A tak rok před Pražským jarem mohl svou velkolepou ideu sepsat a přednést na floridské univerzitě. Projekt budoucnosti měl přispět nejen k rychlému převážení čerstvého zboží a zlepšení životního prostředí, ale i k převážení obyvatel k moři, místo na víkendové chaty.

Projekt, který měl splnit vnitrozemskému státu sen o vlastním přístupu k moři a vlastním umělém ostrově Adriaport, přerušila v srpnu 1968 okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Přesto, že liberalizace socialistického režimu byla normalizačním diktátem na dalších dvacet let znemožněna, podařilo se v sedmdesátých letech ideu tunelu, díky nezdolnému úsilí avantgardní osobnosti profesora Žlábka, opět oživit a v roce 1979 začal rychlostní železnici zpracovávat Pragoprojekt.

Futuristická vize se nakonec neuskutečnila, zachovaly se pouze plány. Ty jsou dostatečným svědectvím o síle myšlenky a nezlomné vůli profesora Žlábka, jenž chtěl posunout národ na cestě ke svobodě.

Adéla Babanová vystudovala v letech 2000–2006 Akademii výtvarných umění v Praze, Ateliér nových médií, grafiky a konceptuální tvorby. Ve výstavní dramaturgii Galerie hlavního města Prahy se představuje podruhé. V roce 2009 vystavovala v rámci cyklu Start up pro nejmladší umělce. Od té doby prošla například nominací na Cenu Jindřicha Chalupeckého (2012) a má za sebou řadu výstav v zahraničí. Návrat do Adriaportu byl v loňském roce s velkým úspěchem představen na festivalu Screen For Loop v Barceloně a nedávno také na samostatné výstavě v ZAHORIAN&co GALLERY v Bratislavě. º


Adéla Babanová: Návrat do Adriaportu
GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác (Karlova 2, Praha 1)
28. 2.—25. 5.


autor: Sandra Baborovská