Jako každý rok značí poslední den Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech také začátek jejich oficiálních ozvěn. Možnost užít si kousek Varů přímo v Praze a v Brně nebo dohnat to, co jste při nabitém festivalovém programu nestihli, budete mít letos od 11. do 19. července.

Program čítající přes tři desítky filmů nabídne v pražských kinech Aero a Světozor a v brněnské Scale průřez ze soutěžních i nesoutěžních sekcí festivalu.

Můžete se těšit na jedinečné projekce snímků, které se do české distribuce nedostanou buď vůbec nebo s mnohaměsíčním zpožděním. Z dosud potvrzených titulů zde bude v předpremiéře uveden například očekávaný dokument Amy o zpěvačce Amy Winehouse, nový snímek režiséra Jaco van Dormaela Zbrusu Nový zákon či islandské drama Berani, které si z nedávno proběhlého festivalu v Cannes odneslo hlavní cenu sekce Un Certain Regard.

Vstupenky na jednotlivá představení je možné zakoupit či rezervovat on-line na stránkách jednotlivých kin: www.kinoaero.cz, www.kinosvetozor.cz a www.kinoscala.cz, kde také naleznete více informací a kompletní program. º


autor: Kateřina Dvořáková

Kratší je lepší! … anebo ne? Znamená kratší skutečně lepší? Mohlo by ale znamenat výstižnější, dynamičtější a svižnější.

Několikaminutový film disponuje v porovnání s tím celovečerním řadou výhod, ale i nevýhod. Krátké snímky většinou neoplývají časem potřebným k tomu, aby začaly nudit, divák nestihne ztratit pozornost a pointa se nemůže utopit v rozplizlém ději. Mají potenciál zaujmout i ty, kteří rádi přistupují přímo k jádru věci a nepotrpí si na zbytečné omáčky. Nedostatek prostoru pro složitější děj může být i na škodu, krátký film dokáže hůře navodit atmosféru, nestihne se dostat pod povrch událostí a divák si mnohdy nenajde k postavám cestu.

Promítání čtyř krátkých filmů nabídlo začátkem června kino Aero v rámci akce Multifest. Studenti Vysoké školy ekonomické, oboru Multimédia v ekonomické praxi, zde prezentovali své semestrální práce. Dvě stě šedesát diváků, převážně z řad studentů uvedené školy, mohlo zhlédnout a hlasovat pro Magnifico, Objetí, Raven a Venku pršelo. Snímek, který se těšil největší oblibě, získal cenu – Zlatého Stanislavíka. Kromě hlavního programu byly promítány i pracovní postupy – studenty zdokumentované návody na malbu obrazu, rozdělání ohně, přípravu vodní dýmky a výměnu filmu ve foťáku.

Před oponou, za oponou
Mým osobním vítězem se stalo Venku pršelo. I na malém rozsahu se jeho tvůrcům podařilo věrně vykreslit postavy a nastínit povahu a pocity zmizelého hrdiny. Během několika okamžiků se mi díky profesionálním hereckým výkonům (Zuzana Bydžovská, Kryštof Hádek) podařilo vniknout přímo doprostřed příběhu nezvěstného Ondřeje. Film se skládal s rozhovorů s jeho nejbližšími, kteří se jeden po druhém vyjadřovali k Ondřejově životu a možným důvodům jeho zmizení. Další body u mě Venku pršelo dostalo za napětí. Hltala jsem každou vteřinu a doufala, že nedojde k takovému rozuzlení, jež by zmírnilo mé nadšení. I když závěr nebyl dech beroucí, ani výrazně překvapivý, spíše lehce nejasný, rozhodně ani nezklamal. Venku pršelo bych uvítala i v celovečerní podobě, ale příběh by pak musel být více propracovaný, aby návštěvníka kina nestihl omrzet. Myslím, že tato kratší verze mu slušela.

Nejvíc hlasů obdržel Magnifico, jemuž bych udělila pomyslnou stříbrnou (neudělovanou) sošku. Jednalo se o nejúsměvnější z uvedených snímků, třebaže námět, ač originální, byl tak trochu „psycho“. Bohužel herecké výkony byly spíše divadelně-komediálního, místy přehrávaného charakteru a chyběl náznak jakéhokoliv závěru. Měla jsem pocit, jako by se děj prostě přetrhl v půlce.

Komu udělit bronz a komu bramborovou medaili? Mezi Raven a Objetí bych se rozhodovala těžko. Objetí připomínalo teenagerovskou komedii. Ačkoliv úplně nenudilo, bylo prostoduché, ploché a nevýrazné. Příběh dostál rozuzlení až na samém konci. Byl to závěr sice nečekaný, nikoli však grandiózní. Celý snímek se mi jevil, jako kdyby vznikl na koleni z hlavní pointy a na ni byl našroubovaný libovolný příběh, o který vlastně celou dobu vůbec nešlo, a film si tedy nezakládal vůbec na ničem jiném než na neočekávaném konci.

Raven, označovaný za mysteriózní detektivku, byl taktéž vystavěn okolo hlavní myšlenky, která naneštěstí byla od poloviny lehce předvídatelná. Bohužel se jednalo o snímek, u nějž jsem si uvědomila, že i film trvající pouze několik minut dokáže začít neuvěřitelně nudit, pokud téměř do poloviny zabírá kamera pouze hlavního hrdinu, pokuřujícího za stolem. ∞

„Snažili jsme se zachovat původní atmosféru Aera. Onu industriální syrovost, která na vás spiklenecky pomrkává pokaždé, když projdete dveřmi do sálu nebo se zvednete pro další víno. Koneckonců svět venku a svět iluzí dělí filmová klapka baru.“

Kino Aero je kultovní klubové kino s vlastní specifickou atmosférou, kterou vedle samotného prostoru utváří také zážitky, akce a především lidé s ním spojení.

Když nás provozovatelé kina oslovili s možností navrhnout rekonstrukci baru a předsálí, rozhodně jsme neváhali. Největší otázkou však byly podmínky samotného zadání: „Dokázali byste navrhnout interiér baru do čtrnácti dní a posléze vše prosadit před investorem, kterým je Praha 3, následně vše projednat s předem daným projektantem a nakonec vše uhlídat při realizaci?“ Zatím nelze říci, jak se vše podařilo. Rekonstrukce probíhá za provozu a stále není ještě vše na svém místě (článek byl napsán na konci listopadu, pozn. red.).

I přes počáteční drobné konfrontace s investorem se naštěstí podařilo zachovat některé specifické detaily, jako třeba subtilní ocelové rámy oken a snad i celkový lehce „syrový“ pocit klubového kina. Nový prostorný bar obslouží oproti předchozímu větší počet hostů. Pro spolupráci na svítidlech jsme oslovili Silvii Luběnovou, která autorsky pojednala 24 kulatých žárovek. Barevnost baru jsme záměrně ponechali v tónech černé, bílé a škále několika zelených odstínů, které byly charakteristické pro staré Aero. Věříme, že nový bar s předsálím se stane přirozenou součástí výjimečné kultovní atmosféry kina Aero.

V době, kdy připravuji tento článek ve spolupráci s PechaKucha, o kus dál na severu bourají stavbu, o které chci hovořit.

V šesti minutách a čtyřiceti vteřinách tři architekti studia Mjölk v kině Aero slíbili postavení sauny v Liberci přes noc. Přesněji: 144 hodin před začátkem prezentace se sešli, aby dali dohromady projekt, který si pro PechaKucha vymysleli. Tak vznikla myšlenka sauny, která by stála na nevyužívané, lehce chátrající betonové platformě, jež je nad hladinou liberecké přehrady Starý Harcov, pár desítek metrů od pláže a promenády. A aby se k sauně bylo možné dostat, postavili i loď. A na PechaKucha dostali záchranný kruh od lidí, kteří jej vyměnili za dva volné lístky. Dokonce se z kina Aero pár dobrovolníků sebralo a s Mjölk odjeli do Liberce saunu instalovat a zúčastnit se jejího slavnostního otevření ve čtvrtek 17. září.

15. prosince se pak v médiích objevila zpráva, že saunu je nutné do 20. prosince odstranit, protože Povodí Labe, které má ve správě betonovou plošinu, vydalo nesouhlasné stanovisko. Saunu rozebrali a složili a přemýšlejí, kde jinde by ji mohli použít. Ideálně ve stejném modu – zadarmo k užití všem lidem, kteří budou mít zájem. Odvolat se proti rozhodnutí Povodí Labe nechtějí, není důvod. Stavba byla skutečně postavena bez jakéhokoli schválení institucemi a ty si myslí, že „je to nebezpečné. Ta betonová konstrukce je na nějaké kótě, kdyby přišla velká voda a přesáhla kótu, sauna bude přes metr pod vodou. Navíc může někam doplavat, ucpat odtok vody. To může způsobit i povodeň.“ (zdroj: www.idnes.cz)

Vraťme se ale k prezentaci na PechaKucha Night, která samotná za článek stojí. Mjölk architekti jsou normální lidé, kteří mají rádi spojení krásy s účelností a jejich stavby respektují historii i okolní prostor. Stavbu sauny si dali jako bojovku. „144 hodin zbývá do PechaKucha a je 0 % postaveno, ale koupili jsme si dvě vrtačky, začali jsme spát v ateliéru a kreslit prováděčku. 96 hodin zbývá a je 10 % postaveno a my jsme zjistili, že jsme objednali málo profilů. 28 % postaveno, 72 hodin. Už máme nějaké profily, a jak vidíte, sauna bude prefabrikovaná. Tady to už vypadá skutečně dobře. 45 hodin zbývá do PechaKucha a je postaveno už 43 %, tedy základní kostra zdí s izolacemi, stavíme to na zahradě u našeho kamaráda Kuby. A začalo pršet. 78 % postaveno, loď už máme a nám zbývá 28 hodin, prší a je zima. Tady jsme 20 hodin před PechaKucha Night a dáváme dohromady prezentaci, vybíráme obrázky. A takhle to bude zítra vypadat. Otevíráme, přijďte v pět hodin, a kdyby měl někdo chuť, tak může jet montovat s námi.“