Oblíbený dokumentární cyklus Umění v kině má na jaro 2022 přichystané další kousky. Trojice novinek přiblíží, jaký zásah do dějin udělal Napoleonův vášnivý vztah k umění, ukáže dekadentní stránku Benátek a pozve na unikátní výstavu egyptského krále Tutanchamona. Tyto snímky budete moci vidět ve svých oblíbených artových kinech v Praze, Brně i Hradci Králové.

První letošní premiérou bude už 11. dubna netradiční filmový portrét francouzského státníka a vojevůdce Napoleona. V doprovodu oscarového herce Jeremyho Ironse zavádí Napoleon – ve jménu umění diváky ke stopám, které po sobě tento velikán světové historie zanechal především v italské kultuře. Napoleonovy kroky totiž nepoháněla pouze touha po moci a věčné slávě, ale i potřeba dosáhnout vědění a spojit své jméno s odkazem dávných civilizací.
Druhá dokumentární výprava zavede diváky do Benátek. Jedinečnou identitu tohoto magického města, v němž se snoubí bohatá historie se šarmem dekadence, zkoumá snímek Benátky – nekonečně avantgardní. Navštívit slavné benátské kanály i úzké uličky můžete v kinech od 2. května.
Unikátní oslavu revolučního objevu vystrojí dokumentární film Tutanchamon – poslední výstava. V sobotu 26. listopadu 2022 totiž na den přesně uplyne sto let od chvíle, kdy britský egyptolog Howard Carter skrze malou dírku ve zdi poprvé nahlédl do v podstatě neporušené hrobky faraona Tutanchamona. Jak starověký panovník, tak místo jeho posledního odpočinku i jejich zar­putilý objevitel se brzy nato stali legendami. Setkat se egyptským králem ve zlaté masce a zblízka nahlédnout mezi jeho početné poklady můžete od 6. června.

text: Sabina Coufalová

Myslím, že když jde v současné době kdokoli z nás do kina, neoblékne se jinak než běžně a netěší se týdny. Kina se stala již příliš normální součástí na to, abychom je vnímali jako společenskou událost. Jenže – sály zejí prázdnotou, pokud tedy nejde o mohutnou 3D projekci, což by měl mimochodem někdo zastavit, proč ta posedlost 3D?

Lidé z okruhu Aerofilms se rozhodli přivést do sálů něco nového. Inspirovali se zahraničním projektem, který nabízí divákům trochu jiné sledování filmů a přináší ten tak chybějící „esprit“ ze společenské události. Před čtyřmi lety díky Fabienu Riggallovi a jeho inspiraci filmem Ridleyho Scotta, Blade Runnerem, vzniklo „Secret Cinema“. Stejně jako na těchto akcích v ČR, ani tehdejší diváci do poslední chvíle netušili, kam jdou a na jaký film se podívají. O to ale ani primárně nešlo. Fabien Rigall se snažil návštěvníky propojit s filmem natolik, že děj filmu prožívají na vlastní kůži. A tak se kromě Londýna obdobné akce konaly například v Berlíně nebo v Moskvě. Nicméně nemusíte jezdit tak daleko, abyste zažili film na vlastní kůži. Český projekt inspirovaný právě Secret Cinema, který na počátku nesl stejný název (snad proto, aby ti informovanější mohli jásat, že „to“ přišlo konečně k nám), se nyní prezentuje jako Cinema Royal.

Na mojí kůži
V první polovině roku 2010 jsem se i já stala členem „tajného spolku“. V průběhu měsíce přijímám s velkým očekáváním šifrované e-maily. Téma nejbližšího setkání napovídá text a nejrůznější hypertextové odkazy, pak přichází jasný dress-code a nakonec je určeno i místo setkání, avšak stále ještě neznám film, který nakonec budeme sledovat. Mohlo by se zdát, že jsem tím trošku znevýhodněna, opak je ale pravdou. Strávit večer se Cinema Royal je velmi zábavná a zajímavá zkušenost. A tak se jen s pár přáteli, kteří se díky vlastnímu zájmu o alternativní kulturu o projektu dozvěděli, těšíme na film a především na skvělý zážitek.

„Dost bylo strádání! Nabízíme jedinečný výdělek, který vás dokáže plnohodnotně zajistit na dobu několika dalších měsíců!“ Takto oznámili Cinema Royal páté setkání. Do prvního e-mailu vložili odkaz na facebook event, kde jsme my, podléhající sociálním sítím, sledovali další dění. Ale ani nefejsbukáři nepřišli o důležité informace. A když tu byl konečně 3. červen, den setkání, vyrazili jsme směr závodiště Velká Chuchle. Na Smíchovském nádraží jsme potkávali první zasvěcené. Usmívali jsme se na sebe, avšak dělali jakoby nic. Zdálo se mi, že všichni krom mě vědí, co očekávat. Oblečeni do podobných šatů jsme se pomalu dostávali do role ještě dlouho před tím, než jsme dorazili na místo. Pánové netradičně galantní, dámy s koleny u sebe a na nich lehce položené ruce v háčkovaných rukavičkách. V ruce jsem žmoulala vstupenku v podobě sázecí karty a ruličku bankovek v hodnotě 3 000 peněz, kterou jsem obdržela za 220 korun v kině Světozor. Dáma s deštníčkem a muž smekajíc klobouk uvedli naši skupinku přijíždějící stosedmdesátdvojkou v sedm dvacet ihned do centra dění. Nestihli jsme si ani objednat a už nás vyzvali k sázkám na koně. Kde však jsou? Plni očekávání jsme si žádného koně nevšimli. K našemu překvapení tam však byli, dva možná tři hnědáci v celé své kráse, každý se svým Váňou. Nedočkavě poklusávali po trati. Jen co první z nich zařehtal a přesvědčil nás, že to není žert, jsme zamířili k sázecímu stolku. Sázky se jen hrnuly, sázkaři se přetlačovali, překřikovali, ale bookmakeři byli až podezřele lhostejní. Přijímali bankovky, co jsme jim svěřovali, neptali se na jména, psali špatné cifry a zaškrtávali koně, kteří jim přišli zrovna pod ruku. Protesty sázkařů se ztrácely v informacích, kterými jsme byli zahrnováni prostřednictvím reproduktorů v areálu. Mezitím nám jiní, velmi slušně oblečení organizátoři dostihu, nabídli nějaké žetony za malý úplatek. Ve chvíli, kdy jsem se vracela s objednávkou, zaslechla jsem „Dělejte, hlavně je těch prachů musíme do tmy zbavit…“, v tu chvíli zmizela moje tisícovka ze Světozoru do kabelky a já byla rozhodnuta ji za žádných okolností neprohrát.

Vsaďte boty, že to bude stát za to
Začalo se stmívat, stejný hlas, který nás vyzýval k sázení, nás nyní zval na tribuny, upozorňoval, že koně jsou připraveni ke startu. Bylo opravdu krásné sledovat tak nezvykle oblečený dav shromážděný na tribunách. Některé dámy vytáhly kukátka, pánové doutník či placatku a společně jsme vyčkávali. Chvíli před tím, než zazněl první výstřel, se už velká část publika ošívala, někdo podotkl: „Vždyť je tma jak v prdeli, co z toho dostihu budeme mít?“ V tu chvíli se koně rozeběhli, alespoň v našich uších, osvětlovač následoval jejich pomyslné kroky po celém okruhu, komentátor oznamoval každé klopýtnutí. S posledním dusotem se rozsvítilo plátno s názvem filmu. Právě v tu chvíli již nebylo nutno žádné vysvětlení – „Podraz“. Diváci tleskali a jásali. Snímek, který získal několik Oscarů za nejlepší mužský výkon v hlavní roli, kameru a zvuk, myslím všechny potěšil. Úvodní píseň se díky filmu proslavila a je s filmem neodmyslitelně spjata – a pro mě je nyní neodmyslitelně spojena i se Cinema Royal.

Když dnes celý večer vzpomínám, neubráním se nostalgickému úsměvu – bylo to jednoduše skvělé. Nemohu se dočkat dalšího promítání Cinema Royal. Uvidíme se?