Ve výstavě indického umělce Saheje Rahala Beyond the City of Time, která se do 10. května koná v Galerii Rudolfinum, vás čeká setkání s řadou roztodivných bytostí. Některé žijí v digitálním prostředí AI interaktivních simulací, jiné sídlí v multiplayerové kooperativní videohře, další na vás shlížejí z obrazů.

Při procházení galerijními sály, kdy dělají společnost také obří třínohé černé sochy vypadající jako starodávné bytosti, které v galerii zkameněly, návštěvníka napadá legitimní otázka: Do jakého světa, na jaký zážitek a k jakým úvahám se nás to „za hranice města času“ Sahej Rahal rozhodl zavést?

Pestrost používaných médií je jedním ze znaků vaší tvorby. Jak se projevuje ve výstavě?

Vytvořil jsem ji jako spojení jednotlivých prvků, jako labyrint plný hraček. Během své hry si návštěvníci mohou rekonstruovat, jak vznikají příběhy a jak příběhy formují nás a svět, ve kterém žijeme. Klíčovým tématem této hry se stává otázka jazyka a formy komunikace. Setkáváte se tu s kvazivnímajícími organismy, se kterými můžete v jejich virtuálních světech komunikovat a vytvářet s nimi nové formy jazyka, které místo slov používají pohyb, dotek a zvuk.

Shlukem takových organismů je i Atithi, interaktivní simulace umělé inteligence v podobě klubka tvorů působících téměř jako ekosystém, který se po velkoformátové promítací ploše pohybuje s chapadly bloudícími po opuštěném chrámu. Co se podle vás stane, když narazíme na bytost, nebo dokonce svět, který nemluví naším jazykem, jako je tomu u Atithi? Jaký to má na nás vliv?

Terén, na kterém jako lidé stojíme, je jazykový, ale také kognitivní. Pro komunikaci s Atithi nabízím návštěvníkům dotyk. Na to, jak mají s bytostí komunikovat, musejí ale přijít sami. Před instalací Atithi stojí dvě kovové desky ozdobené rytinami. Musíte si vyzkoušet, jak fungují. Když přes ně totiž přejedete rukama, tvor zareaguje, ale ne vždy stejným způsobem. Interakce je tak trochu jako hladit kočku, někdy se od vás může vzdálit, nebo se shluk začne točit, vytváří spirálovité tvary, nebo je trochu neukázněný a divoký. „Hlazení“ u tvora vyvolává také výrazné zvuky.

Dotyk je dost možná vůbec nejstarší formou komunikace, technologie tou nejsoučasnější. Jak je podle vás náš vztah k dotyku technologií ovlivňován?

Právě na to Atithi upozorňuje. Existuje představa, že díky dotykovým obrazovkám nebo mobilním telefonům máme svět doslova na dosah ruky. Výsledkem ale je, že se svět v podstatě promění v tlačítko, které lze stisknout, poklepat a přejet prstem. Jak víme, svět, ve kterém žijeme, je mnohem bohatější a složitější a vyžaduje trochu víc než jen pár poklepání, je do značné míry nejistý a technologie ho zkreslují.

Další z tajemných bytostí obývající svoji vlastní AI simulaci je Anhad. Spatříme ji na velkém plátně, kde tento pravěký třínohý „krab“ bloudí tropickým lesem, zpívá si hindustánskou melodii rágu a kolem něj se ve vlnách prohánějí bublinovité útvary. Jakým způsobem si s ním lze hrát a komunikovat?

Zvukem. Jakmile Anhad zachytí zvuky, které vydáváte, začne s vámi komunikovat, a to změnou svého pohybu i zpěvu. Program ovládající AI interaktivní simulaci zachycuje zvuky z vnějšího světa prostřednictvím mikrofonu a způsobuje přerušení pohybu bytosti i modulaci její písně. Asi třičtvrtěhodinový zpěv rágy nazpívané mojí kamarádkou jsem rozdělil na menší části a nastavil do programu, který jednotlivé části neustále přeskupuje. Výsledkem je nekonečně se měnící píseň. Někdy uslyšíte Anhad zpívat dvěma, nebo dokonce třemi hlasy. Jedním ze způsobů, jak lze o Anhad uvažovat, je hypotetický předpoklad, že zítra dojde ke kolapsu lidské civilizace a z nějakého důvodu někdo zapomene program vypnout, takže bude dál naslouchat a zpívat, dokud neuslyší poslední zvuky vesmíru.

Použití rágy pro zpěv Anhad není samozřejmě náhoda.

V písni rága jsou podle indického učení o kosmologii a filosofii umění spojené všechny aspekty bytí, rozprostírá se jakoby napříč prostorem a časem. Učení také říká, že lidstvo se od této písně odloučilo, když pojmenovalo věci, a toto odloučení je základem, který vedl ke všem formám civilizačního násilí páchaného člověkem nejen na člověku, ale i na světě, který obýváme. Úkolem veškerého umění je navrátit svět zpět k této původní písni.

Na rozdíl od řady jiných umělců si svá díla sám programujete včetně využití umělé inteligence. Jak ji vnímáte?

U Anhad jde v technickém smyslu o poslech. A také o reakci prostřednictvím zvuku, hudby a pohybu, což nakonec vede k jakémusi oddělení kognitivní vazby, kterou má jazyk na inteligenci. S rozšiřováním umělé inteligence, nebo spíše toho, co se popisuje jako umělá inteligence, se jazyk nyní dokázal oddělit od člověka, jazykové modely se mohou samy vytvářet a možná i myslet rychleji a efektivněji. Ze Silicon Valley je nám prezentováno, že AI vykonává tuto kognitivní funkci lépe než my. A já na to reaguji, protože cítím, že to vyvolává určitý druh tlaku, který se promítá i do všech aspektů bytí, jako by to odstraňovalo lidskost a lidská schopnost myslet také nakonec ustupuje, když je jakoby předána umělé inteligenci.

Jako hračku pro procvičení lidské schopnosti myslet jste pro návštěvníky vytvořil multiplayerovou kooperativní hru Distributed Mind Test (Test distribuované mysli). Jejím hlavním hrdinou je opět tajemná třínohá bytost.

Ano, hrát ji mohou až čtyři hráči-návštěvníci. Myšlenka hry spočívá v tom, že se hráči stanou fragmentovanými myšlenkovými impulsy, které ztělesňují hlavní bytost a společně řídí její pohyby. Jde tedy o sdílení komunikace a spolupráci. Hra se nás ptá, jak sdílíme myšlenky a jak se tyto sdílené myšlenky mohou projevit v herních prostorech. Například právě ve videohrách.

Výstava je tematicky mnohovrstevnatá, sám říkáte, že jí prostupuje také myšlenka předstírání. V čem se projevuje?

Když se podíváš kolem sebe, tak AI simulace předstírají, že jsou živé bytosti, obří sochy Walkers (Chodci) vypadají jako velmi těžké, ve skutečnosti jsou lehké, protože jsem je vyrobil převážně z montážní pěny. I obrazy ze souboru The Book of Missing Pages (Kniha chybějících stránek), vystavené ve dvou sálech, něco předstírají. Čerpají z tradice encyklopedických kompendií, jako jsou staré rukopisy nebo sady kodexů. Tyto knihy obsahují botanické kresby, hvězdné mapy a anatomické kresby zvířat, ale také obrazy imaginárních věcí jako fantastických druhů ptáků nebo krajin, které nikdo nemohl navštívit. Myšlenkou knih bylo sestavit a vytvořit souvislý příběh mezi skutečným a imaginárním a postavit je na stejnou rovinu. A tak se nás kresby a malby na výstavě vlastně snaží doslova přimět k nakreslení podobného rukopisu.

Na závěr mi prosím vysvětlete, proč mají bytosti v AI simulacích a sochy v místnostech tři nohy?

V přírodě ve skutečnosti nic nemá tři nohy, tak proto. (smích)

text: Maja Ošťádalová

Jak se dnes píšou závěrečné diplomové práce? Na většině vysokých škol zatím zůstává v platnosti odevzdat odbornou práci, která představuje zvláštní druh textové infrastruktury a má být důkazem individuálního myšlení. Současně však vzniká v prostředí, jež je silně šablonovitě strukturováno metodikami a tabulkovými normami. Jak se tedy ve změti formálních nároků projevuje autorský hlas a jak se dnes akademický text vůbec tvoří?

Text hraje v akademickém prostředí dvojí roli; je prostředkem poznání, ale rovněž i administrativním nástrojem, jehož prostřednictvím je organizován akademický provoz. Grantové výzvy, projektové žádosti, hodnoticí zprávy či výstupy ztělesňují samotné podmínky existence institucí. Tyto texty však nevznikají primárně proto, aby byly čteny, ale aby umožnily vznik dalších textů, projektů a aktivit.

Když psaní předstírá psaní

Podobný mechanismus lze vidět i v samotném procesu psaní závěrečných diplomových prací, do něhož tak přirozeně vplouvají nástroje umělé inteligence (AI), které se do tohoto systému pro studující zapojují jako berlička, jež balancuje kdesi na pomezí konzultanta a spoluautora bez nároku na honorář.

Studující vstupují do tohoto prostředí již od začátku studia, když si mají osvojovat textotvorné kompetence. Praxe však ukazuje, že kontakt s textem často probíhá spíše prostřednictvím jeho institucionálních forem nežli skrze skutečnou zkušenost psaní. Text se plní, strukturuje, optimalizuje pro hodnocení, méně se už však promýšlí. Na konci studia tak sice někteří disponují relativně stabilní představou o tom, jak má akademický text vypadat, nikoli však nutně zkušeností, jak vzniká.

AI alibi

Některé obory tak začaly reagovat na problematiku přílišného využívání AI. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity se například v závěrečných pracích objevuje generická deklarace o využití nástrojů umělé inteligence a jejich řádném odkazování. Ambice nastavit transparentnost však často funguje spíše jako administrativní ventil; formulace je splněna, problematika uzavřena, kritická práce s informacemi však pokračuje už jen omezeně.

Hodnocení takovýchto výstupů bývá ještě složitější. U státních závěrečných zkoušek není výjimkou setkat se s textem, jenž nese výrazné znaky vygenerovaného produktu, zatímco „autor“ jeho vznik suverénně připisuje sobě. Vedoucí či oponent může formulovat své podezření, nikoli však důkaz.

Systémová opatření jsou jednak plošně nedostatečná, otázkou zároveň zůstává, zda by se spíše jednotky procent studujících nevzdaly „jablka poznání“, které jim nástroje umělé inteligence umožňují. Nelze zakázat volně dostupné a rozšířené nástroje, které problém s (ne)kritickou prací s informacemi nepřináší nově, pouze je ve viditelné míře intenzifikují.

Textové perpetuum mobile

Výsledkem se tak stávají odevzdané texty, které zázračně přestaly obsahovat pravopisné chyby, zato se v nich začaly objevovat chyby gramatické, a nadto většina získala podobnou slovní zásobu i větnou skladbu. To, co bylo možné identifikovat jako autorský styl, náhle vymizelo. To, co odlišovalo jednoho autora od druhého, zaniklo ve změti přívlastků, superlativů či floskulí, které se snaží tvářit tak konkrétně, jak jen jim to kvalita jejich promptu umožňuje. Bohužel však často končí zcela obecným a prázdným konstatováním takových informací, které jsou spíše prvotními předpoklady tématu nežli výslednými interpretacemi odborného textu.

V tomto dialogu však figurují nutně dvě strany. Objevují se v něm i vyučující, kteří buďto nástroje umělé inteligence zcela odmítají, anebo se je snaží alespoň zčásti zařadit do výuky. Nenápadnými krůčky se přibližují tzv. digital born generaci, u níž se však paradoxně ukazuje, že tyto nástroje zná a využívá podobným způsobem jako generace pedagogů, která ji učí.

Totální nasazení

Problém se nutně nevyjevuje ani tak v lhostejnosti, studující totiž nemají natolik vytrénovanou citlivost k textu, a uvíznou proto v nekonečné pasti algoritmického pomáhání si, reformulací, mazání a přepisování, pedagogové zase v nekonečné sérii oprav, komentářů a pátrání po smyslu. Vzniká tak zvláštní symbióza totální vyčerpanosti, jež se přelévá mezi oběma stranami, v níž ani jedna nepozná, zda už plave, anebo se utápí.

V souladu s principy akademické integrity sice nevíme, co čteme, zato toho čteme hodně. Text už se nečerpá z pramenů, ale z nádrží. Akademické psaní se tím ocitá v situaci, kdy množství textu roste, zatímco zkušenost psaní se z něj přitom postupně vytrácí.

Převlékat se do cizího těla. Svlékat svoji vlastní kůži jako dočasný háv a moci si obléknout blyštivou verzi sebe sama. Anebo verzi zcela obskurní, zkrátka podle libosti.

V hororovém filmu Substance (2024), který spadá do žánru body-horor, se setkáváme s Elisabeth Sparkle (Demi Moore), ženou ve středním věku, která je ve své práci cvičitelky aerobiku pro TV vysílání vyměněna za mladou náhradnici. Někdejší hvězda v touze po starém životě plném obdivu k její osobě (mladé a krásné) podstoupí experimentální léčbu slibující dokonalost. Ta ji postupně proměňuje v prazvláštní estetickou mutaci sebe sama, kterou již společnost odmítá chápat jako lidskou bytost, naopak v ní vidí monstrum. Ačkoli mě provedení slibného tématu po všeobecném „hypu“ lehce zklamalo, bylo mi jasné, jak zásadní otázky otevírá. Do jaké míry lze tělo modifikovat, než ztratí svou původní identitu? Jak korporátní moc nastavuje normy krásy a jak se tyto normy mění s technologickým pokrokem?

Zaplatím, budu krásnější a pořád se budu nenávidět
Trpí lidé, kteří kritizují fluiditu těla, genderové normy nebo tranzici hrůzou z nestability jejich skálopevného pohledu na svět, krásně vyměřeného tak, jako modré čáry lemující parkovací místa, jako bílá linie ohraničující tenisový kurt, kdy trefa za neplatí? Pokud je identita tekutá a podléhá naší vůli a svobodné manipulaci s ní, jsou parametry „krásného“, „dobrého“, „správného“ ohroženy? A komu taková hrozba vadí? Trendy prodávají a nejen korporátnímu dvoru, ale jakékoli vládnoucí skupině se vyplácí, mít o ovládaných přehled. Vědění je moc. V případě, kdy se ale tradiční binární struktury začínají rozpadat a lidská identita je proměnlivější než kdykoli dřív, je stále těžší „své“ lidi trasovat.
Substance přetváří horor jako žánr do podoby filozofického experimentu. Skrze tělesnou transformaci hlavní postavy film ukazuje, jak kapitalistická honba za dokonalostí a věčným mládím vede k destrukci individuality. Naplňováním norem jsme součástí systému, upevňujeme je. Zatímco některé z nich mají bezpečnostní význam, jiné neslouží zájmu společnosti, naproti tomu mají uspokojit jedince a skupiny u moci.
V dnešní době je hnacím motorem pro správu určité „obce“ zisk – pokud dokážeme vnutit lidem plán, který je usměrní požadovanou cestou, sesbíráme o nich informace, abychom tento proces mohli stále opakovat, budeme vědět, jak od nich získat stále více peněz. Jít cestou estetických norem je celkem bezpečný tah; nabízené služby a produkty jsou generované proto, aby zaplnily uměle vygenerovaný nedostatek. Toho se velmi snadno dosáhne konstrukcí idolu krásy, ke kterému by se mělo směřovat. Chcete mít delší řasy? Symetrické obočí? Plošší břicho a plnější rty? Větší prsa? Na všechny tyto otázky získáte kladnou odpověď, kterou někdo vyřkne za vás. Beauty trendy se samozřejmě musí čas od času obměňovat, aby nás nechaly v konzumentském chodu. A také abychom byli zaneprázdnění sebenenávistí, obžalovávali jen sebe a nevšímali si systémových vad přesahujících kosmetické rozměry a toho, že tato kapitalistická mašinerie je jedna velká blbost.

Deformace binárního kultu
Estetické standardy jsou platné podle tradičního rozdělení lidských bytostí na kategorie: žena, muž. Na Tiktoku se objevují videa, kdy si muži nechávají strojkem na vlasy nebo vousy zastřihávat řasy, aby vypadali mužněji. Standardy krásy se nevztahují jen na ženy. Ženský vzhled je pod nátlakem a neustálým posuzovacím drobnohledem okolí. Muži nemusí podstupovat tolik úprav svého vzhledu, aby byli hodnoceni kladně, ale zároveň určité úpravy podstupovat ani nemohou – například se líčit. Zkrátka muži mají vypadat mužně a ženy žensky. V poslední době se v evropské společnosti lidi už tolik nebojí z nepsaných (nejen) vizuálních pravidel vystupovat. Co se týče módy, hranice mezi tou ženskou a mužskou už se stírají, i když muži v sukních stále ještě sklízejí překvapené pohledy, šperky jako perlové náhrdelníky nebo prstýnky s různobarevnými kamínky si celkem osvojili a v současnosti už ani nevzbudí pozornost (mluvím ze zkušenosti obyvatelky hlavního města).
Pokud jde o tělo, dostáváme se na tenčí led kulturních válek. Zásahy do tvaru těla, fyzické modifikace související často s tranzicí, změnou pohlaví se potýkají s odsouzením a nenávistí. To ale platí i pro situace, kdy chce člověk určitého genderu v těle, které mu podle společenských norem neodpovídá, zůstat. A to přesto, že to nikomu neškodí. Nebo ano? Děsí někoho, že nezná své poddané? Že nezná své nakupující? Že se mění rychleji, než je trh schopen chápat? Ne, zůstaneme u rozlišení dvou pohlaví, ať staré pořádky zůstanou, proto je potřeba vyvolat pořádnou morální paniku nebo obrátit pozornost od svých vlastních hříchů na nešvary queer monster, těch jiných, tedy ohrožujících. Udržovat protipóly my a oni, dobří a zlí, muži a ženy se zkrátka politicky vyplácí.

Lantinkova silikonová prsa a břišáky
Nizozemský návrhář Duran Lantink na pařížském fashion weeku představil své typicky divné siluety nepřirozeně vystouplých boků, ramen vytáhlých až k uším a sukní levitující kolem těla. Lantink je známý dekonstrukcí klasické siluety, na této přehlídce však šokoval (zdá se, že především česká média) jedním detailem: prezentované kalhoty má oblečené muž s připnutou plastikou nadměrných ženských ňader a žena oblečená v mužském torzu. S takovým doplňkem se fotky Lantinkovy kolekce staly jedněmi z nejsdílenějších na sociálních sítích a málokomu by ušly pozornosti. Návrhář se v ní zabýval tématem špatného vkusu, které ilustrovaly zvláštní kombinace – např. hadí vzor v kombinaci s maskáčovým. Šaty dělaj člověka, předvádějí jeho společenskou třídu nebo kulturní kapitál. Umělec není od toho, aby cokoli vysvětloval, pouze hodil lvům rukavici. Vkus jako nemilosrdné měřítko hodnoty člověka zde Lantink nechává promenádovat se po mole, čím horší kombinace nebo divnější tvary, tím lepší. Nejen jeho latexové hrudníky křičí, že s pravidly se moc nepaktuje. Je úplně nadbytečnou informací, jestli máš namakané břišáky a plochý svalnatý hrudník, nebo z něj visí dvě koule plné mléčných žláz a tuku.

Tukové váčky, polštářky a bublinky Michaely Stark
Australská umělkyně Michaela Stark se ve své tvorbě vymezuje tradičnímu estetickému řádu. Své tělo deformuje těsnými korzety a utahuje šněrováním na místech podle svého přání. Místo toho, aby její tukovou tkáň zakrývaly, nechají ji přes svou látku „přetékat“ různými směry. Autorka tak ze svého těla tvoří různé kompozice a tvaruje svébytnou skulpturu, nezávislou na plnění očekávání. Nejedná se však o tzv. body positivity jako takovou, nevyzdvihuje totiž přirozenost, ale části těla naopak vyhrocuje do nezvyklých forem. Její díla jsou vlastně odmítnutím toho, nechávat se tvarovat ostatními. Nechat si diktovat od módních značek nebo pop-kultury, jak by naše těla měla vypadat – zdůraznit pas, zakrýt povislé paže, opticky zvětšit zadek správnými džíny – často, aby se líbila mužům nebo aby dosahováním daných ideálů kupovala víc a víc. Stark jim naopak bere žezlo z rukou a transformuje se podle vlastní vůle, podle vlastních anti-pravidel.

AI nudes Arvidy Bystrom
Švédská umělkyně Arvida Bystrom podobně jako Michaela Stark bere nástroje, které by mohly pro kolonizaci jejího těla sloužit jiným a užívá je pro jeho kontrolovanou proměnu. Těmi nástroji jsou modely umělé inteligence, od kterých získává svoje vlastní nudes, erotické portréty, které pak prodává na platformě OnlyFans. Digitálnímu zneužití dat v současnosti nic nebrání, a tak zmanipulované fotografie kohokoli z nás mohou být nekonsenzuálně využity jako pornografický materiál. Bystrom manipulace těla umělou inteligencí využívá ve svůj prospěch a z vlastní vůle „své“ nahé fotky sdílí. Tři prsa, podivně srostlé končetiny, pupík uprostřed stehna, rozkrok našikmo nebo ňadro uprostřed hrudníku – tyto prvky nám mohou evokovat postupně se proměňující Elisabeth Sparkle v Substanci (Demi Moore vyhrála za tuto roli Oscara za nejlepší herečku v hlavní roli a oceněny byly mimo jiné i masky), která v průběhu filmu vyvolává stále větší divácký odpor – hezký pohled to na konci filmu na znetvořenou shrbenou postavu s různými výčnělky, zkřivenými hnáty a částmi těla na nepůvodních místech není. Bystrom se od protagonistky Substance ve finální formě však liší – je mladá a jedno prso navíc nebo divně propletené a pospojované části těla vyhlazené AI filtrem jsou spíš roztomilou obskurností.

…a tak bychom mohli přestat rozumět všemu, co nás obklopuje, v pojmech mužský a ženský.
Ne všechny fotky umělkyně však obsahují tyto odchylky od „normálního“ těla. AI vygenerovala i odhalené tělo konvenující předpisům krásy. Dokonce autorce vytvořila větší prsa. Umělá inteligence je známá reprodukcí stereotypů, zároveň však může jít proti nim právě zmíněnými tělesnými mutacemi. Ty se zároveň stávají předmětem zájmu: „Možná jsme tak přesyceni tou normativní krásou, že už nás přestává zajímat.“ (Arvida Bystrom pro Dazed). S AI generovaným obsahem už jsme zvyklí na ledacos, mnoho z toho nás i zvláštně přitahuje, a tak bychom mohli přestat rozumět všemu, co nás obklopuje, v pojmech mužský a ženský. Dost ženský, málo mužský, naopak a pořád dokola. Hodnocení těla, které ti nepatří, jehož historii neznáš, jehož prožitkům se nemůžeš přiblížit.

Nebuďme policií patriarchátu a kapitalismu, přestaňme neustále opakovat tělům kolem nás, kam patří. A co dělat s tím novým časovým oknem, které se nám tak otevře? Navrhuji zaměřit se na sebe sama – dekolonizovat vlastní tělo, nechat ho růst si libovolným směrem i preferovaným způsobem, vzpírat se tlakům kolonizátorů a uvědomit si, že záleží na nás, do jakého tvaru ho necháme zformovat a kolik hran přesáhne.