V těsném prostoru Café Fra se tísní zhruba třicet lidí. Zírají do temného nitra kavárny a nechávají se prostupovat hlasem Elsy Aidse. Jediným osvětleným bodem místnosti je žluté autíčko polepené zepředu umělými černými chlupy. Stojí pod lampičkou na stole uprostřed místnosti a z jeho útrob vycházejí autorem namluvené verše. Zaznít mají básně nové i ty vydané v prvním veřejně publikovaném výboru Trojjediný prst (2011). Elsa Aids sedí vedle autíčka. Nezúčastněně kouří a ostentativně se soustředí jen na svůj vlastní hlas.

Otlačená varlata
Na první poslech je jeho poezie tělesná. Úhelným kamenem je dotyk v různých polohách. Stejně důležitý je ve své absenci, jako v naprostém spojení. Lyrický subjekt trpí nemožností dotknout se kohokoli či čehokoli dalšího, má jen sebe. Je odsouzen k tomu být se sebou sám podobně jako všichni ostatní: „Muži, sahejte na sebe, budete usínat sami“ (str. 18). V druhé extrémní poloze je pak rozmělněn či spojen s banálním každodenním světem: „Otěhotněl jsem kdoví s čím, s oblečením nebo držadlem. Teď si to vyškrábnu lžičkou“ (str. 64). Intimita, kterou přes to všechno však každý dotek nutně předpokládá, tady chybí. Vše intimní je obnaženo a zbaveno puncu zvláštnosti. Věci zakotvené v našem vědomí jako intimní vyvádí Elsa na odiv v básni i pod světlem lampičky. Vše, co zbylo, je jen odosobněné fyzično. „Vaječník sešitý s varletem […] O nic se nezajímá […] je plný otlačenin.“ (str. 54). Syrovost materiálního světa spolkla vše včetně člověka. Ten přišel o jakoukoli výsadu. Rozum je uzávorkován a emocionálno je zaskleno. Neexistuje k němu přímý přístup a bolest či tíseň ohlašované v recenzích na sbírku lze v básních nalézt snad až na několikáté čtení.

Přehrada z tělesných básní
Výsledný dojem ještě umocňuje Aidsovo představení. Autorův hlas, nyní propůjčený autíčku, deklamuje básně pomalu a odměřeně. Posluchač zakouší dotek, tíhu i pach každého slova. Vaječník sešitý s varletem je vyexponován ad absurdum a s ním i další obrazy. Toho večera naslouchajícím mohly z Elsy Aidse utkvět vesměs jen prvoplánové metafory pohlavního styku nebo „mlíko“ na tisíc způsobů (respektive jen na ten jeden). Přes hřmění podobných slov a obrazů nebylo slyšet nic dalšího. Otázkou zůstává, zda je to na škodu věci, či nikoliv. Na první pohled (stejně jako poslech) se zdá, jako by ve sbírce ani jiné než ryze tělesné básně nebyly, avšak nemůžeme jí jednostrannost tak úplně vyčítat. Je ale jen na čtenáři, má-li chuť překonat bariéru, kterou před sebe Elsa Aids poněkud křečovitě a násilně staví, a přesvědčit se, zda je zvědavost ze sbírky opodstatněná, tzn. jestli za onou bariérou něco zbylo.

Elsova poezie evidentně zcela účelově rezignuje na vyšší smysl. Jeho básně v próze, přestože jsou zahlceny věcmi, chtějí obnažovat svět. Ohmatávat jeho tvrdost a odhalovat jeho brutalitu. I proto je jeho jazyk zbaven emocí. Nakonec se však zdá, jako by pro něj intimita nevymizela úplně, ale transformovala se v něco jiného. Intimitou mu není tělesnost jako taková, ale subjekt sám, sám v sobě zakoušející své prostorové limity a nemožnosti kontaktu či proniknutí s vnějšími „předměty“.

Hra s kontroverzí
Elsa Aids se snaží budit dojem naprosté nezávislosti. Je prezentován jako autor, jehož texty si na nic nehrají. Ale je to skutečně tak? Pro mě si některé z nich bohužel až příliš hrají na poezii. Tu ještě pouhá kontroverze nedělá. A já skrze ni nebyla schopna spatřit cokoli ke mně promlouvajícího. Častým motivem Aidsovy poezie je nemožnost proniknutí ve smyslu spříznění, lyrický subjekt vždy zůstává mimo, vedle. A stejný pocit jsem si odnášela ze čtení. Svým způsobem zvláštní poezie, do níž jsem však nepronikla a zůstala jsem stát vedle. Přičemž vedle je pro mě v tomto případě nejzazší možnost průniku. ∞


Aids, Elsa: Trojjediný prst
Rubato
Praha, 2011, 88 stran


XXX

Sahání zespoda dělá díry,
vystřižené pro ruku.

Udělá díru, kam se vejde prst,
udělá díru,
v níž se prst rozpustí jako čokoláda
a steče na dlaň.

Tak poznáš pusinku, která hřeje.

S pocitem ztráty můžeš ochutnat:
je to sladké.
Můžeš hledat a zamažeš sebe i celou postel.


XXX

Některá se nikdy neudělá
a vše krásné, co přišlo, bylo kdysi
jemné jako mráz, křehké snění.
A všechno, co přijde, nebude nikdy dost.

Je tak chamtivá, anebo vyplašená?

Mami, zaveď ji zpátky, do doby,
než na to přišla,
vždyť já chci být jako ty, má ojebaná mámo.

Mami, tvé mléko nikdy nestoupalo
příliš vysoko,
vím však jistě, že aspoň teklo.


XXX

Její bytost se ucpala,
potíže se rodí příliš rychle.

Ani oblečení, které si svléká, už nejde rozmotat,
kalhotky vpletené v punčochách
stísněně voní.

Čas zmizel v absenci násilí.

Zatímco spí, její dech klesá z úst do krku
a padá vnitřnostmi
až dolů, do studených sklípků mezi prsty
od nohou.

Může to znít jako návod na získání Oscara – podrobte se kvůli roli výrazné fyzické proměně, tzn. zhubněte několik desítek kilogramů a vyměňte image svalovitého metrosexuála za životem vysátou trosku, a sošku máte téměř jistou.

Tak se někdo staví k ocenění Matthewa McConaugheyho Oscarem za roli ve snímku Klub poslední naděje. Ale na rovinu, Matthew zde kromě razantní fyzické proměny předvedl i nejlepší herecký výkon své dosavadní kariéry a spíše než ve vzhledu tkví jeho úspěch v síle výrazu.

Klub poslední naděje (v originále Dallas Buyers Club) je zasazen do osmdesátých let, kdy se rodeový jezdec, sázkař a elektrikář Ron Woodroof dovídá, že za jeho zdravotními potížemi stojí virus HIV a nemoc AIDS ve velmi pokročilém stadiu. Doktoři ho posílají domů umřít, nemá nárok na jakoukoli léčbu a ztrácí kvůli nemoci a domnělé homosexualitě své přátele.

Ron se ovšem odmítá smířit s osudem, jenž mu lékaři přiřkli, a rozhodne se vyhledat léčbu sám. Vydává se do Mexika pro léky, jež nejsou ve Spojených státech schválené. Začíná je pašovat ve velkém a nic si nedělá z porušování zákonů. Jeho cílem je co nejdéle se udržet na živu, něco si vydělat a zároveň pomoci i ostatním stejně postiženým. Zakládá proto Klub poslední naděje určený pro nemocné AIDS. Za poplatek jsou členům všechny propašované léky k dispozici. I přes svůj silně homofobní přístup se díky Klubu sbližuje s transvestitou Rayonem, kterého ztvárnil Jared Leto. Ten musel, stejně jako Matthew, kvůli roli zhubnout a i jemu se to vyplatilo. Za roli Rayona totiž získal Oscara za vedlejší mužskou roli.

Příběh je postavený na skutečné postavě. Autor scénáře Graig Borten se setkal s Ronem Woodroofem měsíc před jeho smrtí a pořídil s ním více než dvacet hodin záznamu rozhovorů. Od toho filmového se v mnohém lišil. Ve skutečnosti byl podle některých svých přátel bisexuální, což před homofobní společností tajil. A přestože rodeo zbožňoval, nikdy se prý neodvážil na býka posadit. Ač se vůči úpravě faktů můžou ozývat kritické hlasy, někdy je takový zásah nutný k vytvoření přehledné vyprávěcí linky a tvůrcům ho rozhodně nevytýkám.

Film se snaží prostřednictvím jednoho konkrétního příběhu poukázat na stále přítomný problém, kterým je amorální chování farmaceutických firem a jejich vliv na zdravotnictví. Pacienti už nejsou hlavní prioritou, zisk staví vše na vedlejší místo. Zároveň námět snímku poukazuje i na stálou problematiku homofobie a rasismu a především opět dostává na světlo světa tematiku AIDS. Nemoci, z níž lidé postupně ztrácí strach a lehce na ni zapomínají, přestože počet HIV pozitivních stále vzrůstá.

Bezohledné chování farmaceutických firem a jejich vliv na zdravotnictví je každopádně aktuálním tématem, o které se nejen u nás začíná zajímat velké množství lidí. Pro země prvního světa je běžné, že veškeré své nemoci a bolesti řeší formou prášků zakoupených v lékárnách. Ale ozývají se tací, kteří tvrdí, že nám tyto látky v mnohém škodí. Naopak spousta přírodních léčiv, jež pomáhají bez vedlejších účinků, je státem zakázaná. K tomu se váže i kvalita jídla a otázka, zda v zemích třetího světa není jídlo daleko hodnotnější než to u nás, které musí projít všemi možnými kontrolami, než doputuje na náš stůl. Klub poslední naděje oživuje tuto tematiku případem, který se odehrál už před dvaceti lety.

Ačkoli jde o velice těžkou a závažnou látku, dokáže být snímek i vtipným a nenuceným. Namísto sledování umírání hlavního hrdiny a citového vyčerpání diváků nabízí chytrý humor, který působí velmi přirozeně. Přestože štáb neměl k dispozici příliš velký rozpočet a mnoho času na natáčení, působí film dobově velice autenticky – třeba i díky použití odloženého oblečení z charitativních obchodů. Zároveň velmi povedeně balancuje na hraně mezi hollywoodským standardem a nezávislým artovým filmem, natáčelo se pouze jednou kamerou drženou v ruce s minimem dodatečného osvětlení, proto je obraz často rozostřený a roztřesený, a napomáhá tak atmosféře snímku.

Hodný pozornosti je vývoj hlavní postavy. Ron Woodroof nebojuje jen se svou nemocí, ale i se svou povahou. Náruživý muž, jenž má nejradši v posteli každý večer jinou, nejlépe když je jich víc najednou, se divákovi před očima mění v rozvážnější osobu, jež se ohlíží na důsledky svých činů. Z člověka plného předsudků se proměňuje v někoho, kdo se dokáže postavit za druhé. Dokonce i za jím dříve nenáviděné homosexuály, na něž by v minulosti přinejlepším plivl.

I když se Ron Woodroof nakonec nedokázal vyhnout předčasné smrti úplně, rozhodně pro sebe získal více času, než mu doktoři předpověděli, a dal tak americkému zdravotnictví otevřeně najevo, že je něco špatně. Klub poslední naděje je filmem, jenž v sobě obsáhl nejen výborné herecké výkony a inspiraci skutečným příběhem, ale i kritiku systému a hrozbu pohlavních nemocí, a přitom nepůsobí nijak přeplácaně. ∞


Klub poslední naděje (Dallas Buyers Club)
režie Jean-Marc Vallée
USA, 2013, 117 min.