V prostorách Zámecké jízdárny Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou se rozprostřela výstava, která není jen přehlídkou sochařských objektů, ale skutečným prožitkem křehkosti, pomíjivosti a kontemplace.

Výběr z díla Marie Bartuszové (1936–1996), který připravila kurátorka Gabriela Garlatyová, představuje jednu z nejvýraznějších československých sochařek 20. století v dosud nejucelenější prezentaci pro české publikum. Výstava promlouvá tiše, ale přesto naléhavě, s důvěrou ve schopnost vnímat svět jinak než jen očima.

Přestože se Bartuszová narodila v Praze, tvořila většinu svého života v Košicích, mimo hlavní umělecká centra a v podmínkách, které byly nejrůznější, jen ne příznivé. Přesto – a nebo právě proto, vznikla díla, která nenásledují dobové kategorie i geografická vymezení. Její tvorba, která nedostávala po dlouhou dobu patřičné odezvy, se v posledních letech rehabilituje v nových kontextech a dostává uznání, které jen málo autorů stihne zažít ještě během svého života.

Sádrou obejmuté prázdno

Expozice představuje více než šedesát děl z různých tvůrčích období, včetně ikonických sádrových objektů, v nichž Bartuszová experimentovala s odléváním přes nafukovací balonky. Tyto „pneumatické sochy“, často svazované provazy nebo deformované tíhou vlastního objemu, působí zároveň jako objekty i jako stavy. Jsou to těla bez identity, vejce těsně před puknutím, kapky těsně před dopadem. Jemné, někdy roztržené, jindy ztuhlé v gestu rozpínání, evokují nejen přírodní procesy, ale i hluboké emoce: zranitelnost, úzkost, péči nebo porod.

Výstava není uspořádána chronologicky, ale tematicky a překvapivě – právě v jejím úvodu jsou představeny rozměrné objekty a spektakulární instalace z posledních let autorčiny tvorby. Návštěvník není veden jako sledující sbírky, ale jako spoluúčastník určitého dění. Prostorově uměřená instalace nechává každý objekt dýchat, současně však vytváří vazby mezi jednotlivými díly. Vzniká dojem, že plastiky spolu vedou dialog – o tíze, o křehkosti, o hmotě, která si pamatuje dotek ruky, jež ji stvořila. Menší gravistimulované sádrové plastiky doplňují jejich odlitky z bronzu a hliníku, některé zcela prvně uvedeny.

Hmatem k tvarosloví

Maria Bartuszová vnímala hmat jako klíčový smysl. Pracovala i s nevidomými dětmi a vytvářela tzv. taktilní sochy, které mají být vnímány dotykem. Dotek je u ní způsobem poznání, nikoliv přivlastnění. Je to cesta, jak se světem nebýt v opozici, ale v kontaktu. Sádra – často vnímána jako přípravný „neušlechtilý“ materiál, se v jejím pojetí stává prostředníkem mezi intimitou a krajinou, mezi jednotlivostí a univerzálností.

V kontextu české a slovenské poválečné tvorby zůstává Bartuszová výjimečnou solitérkou. Nehlásila se k žádnému hnutí, netvořila pro galerijní scénu ani v duchu oficiálního diskurzu. O to silněji působí její schopnost jít k podstatě: k tomu, co je tělesné, cyklické, pomíjivé. Ve své estetice je „ženská“ nikoli v tématu, ale v přístupu – v důrazu na detail, péči, rytmus, intuici.

Odměna za trpělivé pozorování

Výstava v Alšově jihočeské galerie není retrospektivou v tradičním slova smyslu, ale událostí, která vyžaduje specifický způsob účasti. Není to přehlídka formální virtuozity – i když Bartuszová byla technicky výjimečná – ale spíše meditativní prostor, který zve ke ztišení. V sálech se prolíná sochařský objekt, poezie i biologie. Objekty jakoby dýchaly, občas možná až praskly, ale zůstaly navždy křehké. Specifická estetika, kterou Bartuszová vymodelovala, se v žádném případě podbízivě nevnucuje, není ani přístupná na první pohled. Ale po delším pobývání, pozorování a objevování kvalit a nuancí křehkosti za tuto trpělivost díla odměňují – hlubokým vnitřním prožitkem. Maria Bartuszová potvrzuje, že právě v křehkosti je síla. Že ticho může promlouvat. A to hlasitěji než slova.

Maria Bartuszová
AJG – Zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
8. 6. – 17. 11.

Koncem roku 2022 rakouská galerie Belvedere ve Vídni představila výstavní projekt s názvem GROW, který se zaměřil na různé způsoby zobrazení stromu v umění. Projekt zaujal Alšovu jihočeskou galerii v Hluboké nad Vltavou natolik, že se rozhodla navázat na toto téma a značně ho rozšířit. V prostorách Zámecké jízdárny vyrostla originální instalace výstavy nazvané Belvedere na Hluboké – Let It GROW Again!, která vypráví nový autentický příběh.

Tento projekt je výsledkem spolupráce mezi oběma galeriemi a je zaměřen na artefakty s uměleckým zobrazením stromů, s důrazem na kulturní a společenské kontexty. Cílem není pouhé shromáždění děl zobrazujících stromy, ale spíše zdůraznit různorodé metodologické přístupy k tomuto tématu v rámci dějin umění.

„Hraje strom v kulturní historii lidstva významnou roli? Zcela jistě ano. Strom je nám v mnoha ohledech podobný, dokážeme se k němu snadno vztahovat a souznít s ním. Často na něj přenášíme lidské vlastnosti, pocity i pohnutky či k němu připodobňujeme sami sebe. Děje se tak i v obrazech, kresbách, grafikách, fotografiích, sochách či v architektuře, v nichž je prokazatelné, do jaké míry se člověk ztotožňuje s tvary přírody a do jaké míry se sám stává její tváří. Celá historie vztahu člověka ke stromu je ukotvena v umění. Strom je tedy třeba chápat jako impulz k symbolickému výkladu přírody, ale také jako nepřetržitou inspiraci nových forem“, představuje projekt kurátor výstavy Miroslav Haľák, který v současnosti působí v rakouském muzeu umění Belvedere.

Výstavní projekt je unikátní symbiózou umění a přírody. Poznejte strom a jeho podoby v mistrovských dílech od 15. století po současnost. Hlavním partnerem výstavy je Skupina ČEZ.

flash text: Marek Svoboda

Belvedere na Hluboké – Let It GROW Again!
Alšova jihočeská galerie – Zámecká jízdárna
(Hluboká nad Vltavou 144)
9. 6. — 10. 11.

V prostorách Wortnerova domu v Českých Budějovicích chystá Alšova jihočeská galerie výstavu české sochařky Jindry Vikové (* 1946). Výstava s názvem Hliněná žena mapuje pestrou tvorbu této výjimečné umělkyně.

„Jindra Viková je významnou představitelkou českého sochařství posledních čtyř desetiletí. V současnosti již svým záběrem dalece překračuje pověst, kterou si vydobyla jako umělkyně věnující se komorní plastice z keramických materiálů. Doménou sochařky Jindry Vikové je jak práce s materiálem, zejména s keramikou a porcelánem, tak i mnohostranné zkoumání lidských výrazů, emocí, paměti, mezilidských interakcí a komunikace,“ přibližuje výstavu její kurátor Jiří Ptáček.

Výstava ve Wortnerově domě představí vedle soch rovněž autorské fotografie a kresby, kterými autorka témata průběžně nejen objevuje, ale také rozvíjí ve svébytné tvůrčí linii.
„Výstava Hliněná žena mapuje tvorbu Vikové od konce 70. let minulého století do současnosti a přihlíží k rozšiřování tvůrčího pole autorky směrem k dalším disciplínám a médiím. Výstava představí důležité práce a tematické okruhy a zároveň se dosavadní figurativní tvorbu Vikové pokouší nahlížet jako neustávající snahu po vytváření jemného a empatického vztahu k člověku,“ doplňuje kurátor. Vernisáž výstavy proběhne ve čtvrtek 16. 9. v 17 hodin.

Jindra Viková – Hliněná žena
Alšova jihočeská galerie – Wortnerův dům (U Černé věže 22, České Budějovice)
17. 9.–2. 1. 2022

text: Marek Svoboda