Když člověk píše, nepíše, co si myslí, ale hádá, co si myslí. Ve výsledku se rozhoduje, co si myslí.

Spisovatel potřebuje svobodu slova, respektive myšlení – ani ne tak vnější, jako vnitřní. Část mužů středního věku začne za svobodu slova bojovat. Při dětech má člověk tendenci, nebo spíš povinnost ze sebe dělat někoho lepšího, což je dobré pro společnost, ale ne pro psaní. Pes ve vás vzbuzuje lásku, aniž by ovlivňoval myšlení, probouzí spíš id než superego. Je to signifikantní druhý, ale kdyby se mu něco stalo, nepůjdete sedět, takže je to láska s nádechem sociopatie, což je pro psaní dobré.

Mám kocoura, který mi každou noc otevřeným oknem skočí do pokoje. Včera i s myší, kterou se jal trýznit. Když měl hotovo, přišel si pro pochvalu. „Jdi ode mě pryč,“ odstrčil jsem ho znechucený těmi jatkami. Nějak podobně je na tom možná pisatel autofikce. Když se vnitřní život-myšlení přilípne na psaní, problém svobody projevu může akcelerovat. Mám ten pocit nad novou knihou Josefa Pánka Portrét vědce v postindustriální společnosti (Argo, 2025).

Pánkův punk

Zabezpečení píšou punkově, nezabezpečení hledají řád a cizelují na entou. Dává to smysl. Na první pohled se punkový styl k vědcům nehodí. Punk je „no future“ a vědci se pořád pachtí za nějakým cílem. Vědecké práce oslovují úzkou skupinu lidí, zbytku jsou nesrozumitelné. Ty medicínské jsou třeba na internetu laikům přímo zakázané. Pánek jako by se od elitní úzkoprofilovosti nedokázal oprostit ani v lidovém žánru, jímž je próza. I tady je jeho podání značně nesrozumitelné, tentokrát však zbytečně.

Ve 100 plus 1 zahraniční zajímavost (sic) čtu článek o tom, že Britové v polovině 19. století poslali na Tasmánii 75 000 vězňů, kteří tam vyvraždili původní obyvatele, a že je to opomíjená genocida. Nietzsche řekl, že každá velká kultura začala genocidou. Asi parafrázuju, za něj ten pojem asi ještě neexistoval. Píšu po kavárnách, bojuju s ruchy. Často taky v autě. Vždycky rukou. Přepíšu to na počítači a co nejvíckrát po sobě čtu, přičemž bojuju se snahou se toho co nejdřív nějak smysluplně zbavit. Čím dřív to udělám, tím méně smysluplné to je. Nejsem žádný spisovatel, nad 15 000 znaků mám závrať. A fikčně jsem impotentní.

Titan punk

Kdo se někdy ve vodě potopil do hloubky pár metrů, ví, že tlak rapidně stoupá. Ve čtyřech kilometrech už je velmi slušný. Plivněte si do brýlí a potopte se na dno čtyřmetrového bazénu. Nezapomeňte si při tom fouknout do ucpaného nosu. Ti o něco movitější si mohou koupit šnorchlovačku v Egyptě.

Příběh ponorky Titan pochopí každý, kdo si za své peníze koupí raději zážitek, než aby je spořil na časy, které – kdo ví – možná nikdy nenastanou, nebo na další spotřebič, který bude spotřebovávat další čas. Zaplesá nad levnými letenkami, koupí si zážitek, zažije jinou zemi, jiný svět. Zavře oči nad vysokými uhlíkovými emisemi nebeských korábů.

Když máte peněz víc, chcete výš. Vyletět do vesmíru nebo spadnout na dno. Svěřte se do rukou důvěryhodné cestovky. Co se zanedbá v bezpečnosti, dožene se v marketingu, ale krásná slova vás nezachrání, když začnou řádit živly.

Drazí čtenáři a čtenářky,

akcelerace je jedním z klíčových rysů naší doby. Hartmut Rosa hovoří o „sociální akceleraci“ – technický pokrok, společenské změny i každodenní rytmus se zrychlují, a přesto máme pocit, že času je stále méně. Doslova říká, že zrychlení je zlo. Paul Virilio zase upozorňoval, že rychlost vždy nese i riziko havárie – každé zrychlení otevírá možnost pádu. Jean-François Lyotard pak připomínal, že v postmoderním světě se významy a obrazy mění tak rychle, až mizí pevné příběhy, které dříve kulturu rámovaly. Hledání vyváženého středu se zdát být stále náročnější i vzhledem ke kvantitě všech možností, které doba nabízí. Umění reaguje dvojím způsobem: někteří tvůrci experimentují s fragmentem, impulzem a okamžitou reakcí, jiní hledají zpomalení, soustředění a prostor pro rezonanci. Akcelerace v kultuře tak není technický jev, ale otázka, jak v rychlosti stále vnímat krásu a smysl. A jak se dotknout hloubky díla, než unikne pozornosti. Jeden z těchto dotyků zpomalení nabízí právě papír. A proto na jeho ploše právě v tomto vydání představuji novou rubriku Design portfolio, která každý měsíc uvede kurátorsky vybrané designéry a designérky a nabídne prostor pro zastavení, pohled zblízka a soustředění na detail v čase, který spěchá. Design portfolio vás osloví obrazem o současném designu.