Letošní mezinárodní festival dokumentárního divadla AKCENT představí na jevišti Divadla Archa tvůrce domácí i světové scény, jejichž díla pramení z hlubokých osobních pohnutek a dotýkají se významných událostí současného světa.

„Chceme milovníkům divadla ukázat, že dokumentární divadlo není nuda. Na druhou stranu si myslíme, že když je v dnešní době divadlo jen „hezké“, tak to prostě nestačí,“ říká ředitelka festivalu Jana Svobodová.

Festival zahájila inscenace Mně 60 slavné čínské choreografky, letošní laureátky ceny J. W. Goetha, Wen Hui. Archa ji uvedla krátce po premiéře na Podzimní festivalu v Paříži v legendárním divadle Théâtre de la Ville.

V listopadu bude AKCENT pokračovat inscenací Ti, kdo mluví sami za sebe, která je založena na autentických výpovědích dvanácti mladých žen. Režisérka Jana Svobodová je zasadila do otevřeného prostoru Archy tak, že si diváci mohou připadat jako v galerii. Protože všechny protagonistky patří k jazykově vybavené generaci, bude inscenace uvedena také v anglické verzi pro zahraniční publikum.

Inscenace Jiřího Honzírka Hrubý domácí produkt se věnuje originálním způsobem tématu exekucí. Jde o nejnovější příspěvek k dokumentárnímu divadlu vzniklý v plzeňské Moving Station
Úspěšná inscenace režiséra Jana Mocka Virtual Ritual přivede diváky do paralelního světa online videoher. Tři oborní průvodci gamerka, youtuber a urbanista provází diváky digitálním městem. Seznamují je s jeho zákonitostmi a rituály, které vytvářejí zdánlivě beztížný svět.
Závěr AKCENTU bude patřit inscenaci korejského divadelního tvůrce a hudebního skladatele Jaha Koo The History of Korean Western Theatre, která se zabývá tím, jak vlivem západní kultury je v Koreji umenšováno povědomí o původním korejském divadle.

AKCENT byl nominován na cenu Divadelních novin jako festival roku 2020.

PROGRAM
28. a 29. 10. Wen Hui: Mně 60 (v čínštině a českými titulky)
21. 11. Jana Svobodová a kol.: Ti, kdo mluví sami za sebe
22. 11. Jana Svobodová a kol.: Those, Who Speak for Themselves (v angličtině)
23. 11. Jiří Honzírek: Hrubý domácí produkt (v češtině)
24. 11. Jan Mocek: Virtual Ritual (v češtině s anglickými titulky)
26. a 27. 11. Jaha Koo: The History of Korean Western Theatre (v korejštině s českými a anglickými titulky)

Mezinárodní festival dokumentárního divadla AKCENT
Divadlo Archa (Na Poříčí 1047/26, Praha 1)
28. 10.-27. 11. 2021

Pro dokumentární divadlo je důležitá práce s reálnými zdroji. Takovým zdrojem může být historická událost, společenský problém, autentická přítomnost „experta všedního dne“ na jevišti či reálný společensko-politický kontext. Program letošního 7. ročníku mezinárodního festivalu dokumentárního divadla AKCENT zahrnuje všechny tyto inspirační zdroje.

Představení In Spite of Wishing and Wanting vzniklo ze spolupráce vlámského choreografa Wima Vandekeybuse a hudebníka Davida Byrnea. Choreografie v době svého uvedení v roce 1999 vyvolala obrovský rozruch. Vandekeybus tehdy poprvé vytvořil představení v čistě mužském obsazení. „Wishing and Wanting je hodně o základních lidských touhách. Ty jsou stejně jako strach hybným motorem našich činů,“ říká v rozhovoru po premiérovém uvedení letošního remaku Vandekeybus. „Je pravda, že zde naleznete podivné náhody, které nesou prvky reality, znepokojující obrazy, nehody, obavy. Žijeme ve strachu. Strach je přítomen v každém detailu naší každodennosti,“ doplňuje Vandekeybus ke zvláštní rezonanci, kterou jeho choreografie v současném kontextu evokuje.

Členové britské skupiny Forced Entertainment pod vedením Tima Etchellse v Praze uvedou inscenaci Notebook na základě románu Agoty Kristof Velký sešit. Co má společného scénická adaptace románu s dokumentárním divadlem? Příběh dvou chlapců, kteří mají být ochráněni před hrůzami války, ale nejsou chráněni před vlastní krutostí, vyjadřuje základní a prostupující téma letošního Akcentu: kde se rodí zlo?

Více než rok tým Divadla Archa zkoumal malé americké město, ve kterém se kdysi usídlili Češi. Kde se nachází hranice mezi lpěním na svých vlastních kořenech a ochotou pochopit kulturní dědictví souseda ze zcela jiného konce světa? Představení New Bohemia je více o nás o Češích, kteří žijeme v současnosti tady, než o těch, kteří pečou kolaches s romantickou představou o ztraceném království.

V představení Made in Macau 2.0 dokazují mladí tvůrci Teng Teng Lam a Kevin Chio, jak v jejich zemi pod nadvládou komunistické Číny postupně mizí kulturní i morální hodnoty. Spielraum Kollektiv hledá v inscenaci Busking UN/LIMITED hranice svobody projevu na příkladu pouličních umělců. Umělci ze Státního divadla z Karlsruhe si položili otázku, proč jejich předchůdci za Třetí říše přijali jako normu mizení svých židovských kolegů. Ukrajinka Olya Mykhailiuk se ptá po příčinách nenávisti mezi obyčejnými lidmi ve své zemi.

„Některé inscenace ukazují zrození zla explicitně, v jiných jej můžeme vidět pouze v zárodku. Důležité je, že bez pojmenování jeho podob, bez hledání míst a příčin jeho zrození se mu nemůžeme postavit. V době, kdy pravda přestává být respektovanou hodnotou, je třeba do boje proti zlu postavit zbraně imaginace, metafory a humoru. K tomu slouží Akcent,“ uzavírá ředitelka festivalu Jana Svobodová. ∞


Mezinárodní festival dokumentárního divadla AKCENT
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
10.—27. 11.


autor: Pavlína Svatoňová

Současné dění ve světě už nás něžně neobchází, ale nemilosrdně nás do sebe vtahuje. Většinová společnost vnímá, že hranice společenské a kulturní identity jsou narušeny. Mnohem víc jsou ale v nebezpečí naše osobní hranice. Protože jsou křehké, vystavěné na neúčastné pohodlnosti středoevropského blahobytu, který je nyní ohrožen. Může být v takový moment nápomocné umění? Bláhovost? Jen z části.

Necelé tři dny jsem strávila zavřená v jedné místnosti s dalšími skoro třiceti neznámými lidmi v prostorách Divadla Archa – workshop s Jessicou Litwak na téma sociálně angažovaného divadla. Ač toto spojení může navozovat představu pochodující mládeže s mávátky v rukách a radostným úsměvem na tváři, podstata spočívá naštěstí v něčem jiném. Angažovanost v tomto případě znamená účastnost – na něco je poukazováno, něco je kritizováno, něco je řešeno přímo na scéně (jež může být kdekoli). Úryvek z reality je vytržen a vtažen do divadla. Oběť, která není v realitě vyslyšena, se na scéně stává středem pozornosti. Problém, který se zdá být v realitě neřešitelný, je na scéně zkoumán. Divadlo přestává být tichým uměním a stává se aktivismem, což se projevuje i tím, kde se odehrává – válečné zóny, vyloučené lokality, malé vesnice, ale i nijak významné prostory. Tím nejpodstatnějším, co mi workshop přinesl, nejsou jednotlivé techniky a poznatky, ale konkrétní zážitky Jessicy. Připomínaly problémy, s nimiž se současná česká společnost potýká, a zároveň inspirovaly k jejich řešení.

Mise: Sociální a osobní změna
Jessica Litwak je uměleckou ředitelkou skupiny H.E.A.T. Collective, přičemž H.E.A.T. je zkratkou pro Healing, Education, Activism a Theatre. Pracuje například s principy dramaterapie a psychodramatu, divadlo ale využívá i jako prostředek ke kritice, jako prostředek ke změně.

Čím častěji se člověk setkává s lidským utrpením, čím častěji je svědkem nespravedlnosti, nezájmu a bezmoci, tím víc může pohlížet na umění i jako na nástroj, který by měl pomoci řešit, a ne pouze kličkovat, aby se náhodou „nenamočil“. Každá forma divadla je v určitém směru cenná, bezcenná je pouze ta, jež nemá žádný smysl, pro nikoho – ticho po pěšině, ticho po divadle. Je laciné myslet si, že lze divadlem změnit svět, ale jak říká Litwak, je možné jeho prostřednictvím ovlivnit jednotlivce i komunity.

Námět na hru, která se nás dotýká
Divadlo může zprostředkovat setkání a tím způsobit posun, který se projevuje možná „jen“ v rámci dané lokality nebo skupiny, může způsobit změnu „jen“ v jednom jediném člověku, to ji ale nedělá méně hodnotnou. V otázce sociální problematiky dnes v naší zemi vystupuje do popředí téma uprchlíků. Strach. Strach z neznámého je přirozený, to, jak s našimi strachy naložíme, je věcí individuální. V momentě, kdy dáváme najevo, že se něčeho obáváme, stává se z nás automaticky oběť. Je to jakási forma obrany. Bojím se, jsem zranitelný, mám právo na to schovat se v koutě, mám právo se bránit, jako by strach člověka opravňoval k čemukoli – k nenávisti, neúčasti, nebo zdánlivě neškodné apatii. Jako by byl strach omluvou pro všechno. Do jaké míry je ale role oběti skutečná a do jaké míry je to jen manipulace, nebo výmluva k chování, za něž kvůli našemu strachu „nemůžeme“?

Pozvat strach na scénu a sledovat, co se stane
Divadlo může být právě tou křehkou spojnicí, jež umožní řešit problém zespodu, tedy nikoli formou nekonečného proudu zpráv šířených skrze neosobní média kamsi do vesmíru, ani skrze prohlášení politiků, kteří taktéž promlouvají ke všem a zároveň k nikomu. Sociálně angažované divadlo pracuje s konkrétními lidmi, pomáhá jim překonávat traumata, formuje komunitu, zbavuje předsudků. Jessica například uváděla zkušenost, kterou zažila v Iráku. Při práci s místními ženami se v jeden moment rozplakala: „Omlouvám se za to, co udělala má zem té vaší.“ Uvědomovala si, že reprezentuje něco, co jejich utrpení přímo způsobilo. Odpovědí jí však bylo přijetí, ženy ji nevnímaly jako nepřítele, ale jako lidskou bytost. Už samotné setkání lidí z dvou různých kultur, z dvou zemí, jejichž vztahy jsou mírně řečeno problematické, umožnilo změnu. Svědkem takovýchto „malých“ proměn prostřednictvím divadla je prý Jessica neustále, změny díky drobnému lidskému kontaktu, díky vlastní zkušenosti, osobnímu prožitku.

Je to volba
Podle Litwak je práce s každou skupinou jedinečná, proto využívá různých technik – někdy práci s hlasem, jindy psaní, improvizaci… V rámci workshopu jsme například vytvářeli loutky. Každý modeloval svou vlastní postavu, utvářel její charakter. Hrdina, nebo oběť? Kým je? Jak vystupuje vůči ostatním? O čem přemýšlí? Jak se pohybuje, jak mluví, co říká? Měli jsme možnost se skrze loutku vyjádřit, ať už představovala nás samotné, historickou postavu, nebo jen fantaskní bytost. „Myslím, že je mým životním posláním inspirovat ostatní, aby se sami svobodně vyjádřili,“ říká Litwak. Uznává, že je její práce náročná. Podle ní se člověk jako statečný nerodí. I ona se často bojí, a proto se neustále musí vědomě rozhodovat pro to být statečnou. Je to volba každého z nás, každý z nás může být sociálně angažovaný (nebo raději „účastný“). ∞


Workshop Sólové a skupinové techniky sociálně angažovaného divadla proběhl v rámci mezinárodního festivalu Akcent. Workshop vedla Jessica Litwak, americká herečka, dramatička, lektorka, dramaterapeutka a aktivistka; umělecká ředitelka H.E.A.T. Collective a New Generation Theatre Ensemble.

Staňte se na chvíli hlavními hrdiny událostí revolučního roku 1989, vstupte do rolí aktérů demonstrace na Václavském náměstí a podnikněte cestu do minulosti.

V rámci mezinárodního festivalu dokumentárního divadla AKCENT a letošní Noci divadel vám tento trip umožní Konkurz na revoluci. Autorky této multimediální rekonstrukce, argentinské divadelní režisérky Loly Arias jsme se zeptali na následující.

Jak vlastně vznikla myšlenka nastudovat si a pokusit se znovu oživit události malé středoevropské země, jako je Česko?
V zásadě ráda zkoumám vztah mezi minulostí a přítomností. V případě Česka mě velice zaujal fakt, že s revolucí bylo úzce spjato divadlo. Byli to lidé z divadel, kteří se jako první přidali ke studentům a začali nahlas vyjadřovat svůj nesouhlas. Přišlo mi velice zajímavé, že Havel byl dramatik, člověk úzce spjatý s divadlem.

Proč jste si v českém případě vybrala zrovna datum 21. listopadu?
Revoluce začala 17. listopadu a všechny následující dny jsou ve skutečnosti zajímavé. My jsme si zvolili den, kdy se události daly opravdu do pohybu. Je to také první den, kdy se na veřejnosti poprvé objeví nová postava revoluce – Václav Havel. V ten den se začíná rodit otázka, kdo bude novým představitelem této změny.

Jaké reakce od českého publika očekáváte?
Netuším, to uvidíme 21. listopadu. Očekáváme rozdílné reakce, to je de facto i cílem celého projektu – představit rozdílné pohledy na minulost. Hlavními hrdiny Konkurzu na revoluci budou samotní diváci, to oni budou rekonstruovat svoji nedávnou minulost. Mohou přicházet a zase odcházet, jak se jim zlíbí, nebude zde pevný začátek ani konec. Poprvé tuto performance spustíme v den premiéry, nic nebudeme mít předzkoušené, takže ani já netuším, co se na pódiu bude dít. Nikoho nebudeme vybírat, všechno budou mít ve svých rukou diváci, oni budou tvořit příběh, vztah mezi minulostí a současností. My je budeme jen trochu usměrňovat.

Budete mít pro aktivní diváky připravené nějaké převleky?
Ano, budeme mít připravené kostýmy, paruky, texty, fotografie, všechno. ∞


Lola Arias: Konkurz na revoluci (Audition for the Revolution) – Festival Akcent a Noc divadel 2015
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
so 21. 11. 17:00—22:00 • vstup zdarma


autor: Ondřej Nekola

Nultý ročník Akcentu – mezinárodního festivalu divadla s přesahem – proběhl loni na podzim v Praze a v Banské Bystrici. Od 15. do 20. listopadu se letos v Divadle Archa a v jeho okolí uskuteční oficiální první ročník.

Akcent je festival sociálně a politicky angažovaného divadla a představí tvůrce, pro které je umění prostředkem komunikace, společensky prospěšnou či společensky kritickou aktivitou. Festivalový program kromě divadla nabídne také koncerty, workshopy, prezentace, filmové projekce nebo site-specific projekty. I v loňském roce se prezentovaly projekty sociálních intervencí – např. jak guerilla gardeningem zvelebovat neutěšeně vyhlížející prostranství ve městech sadbou květin.

Dějištěm Akcentu se stane divadlo Archa a také přilehlá prostranství, která „v sobě nesou znaky sociálních a ekonomických proměn, otevřených či skrytých sociálních tenzí a konfliktů,“ jak píše na stránkách festivalu Jana Svobodová, jeho umělecká ředitelka.

Na ulici začíná projekt Královského vlámského divadla Occupied City (Obsazené město), ve kterém poezii vlámského básníka Paula Van Ostaijena ztvárňují rapeři či pouliční zpěváci.

Studenti AMU v čele s Riet Mellink z Nizozemí a domácího Jiřího Havelky představí site- specific projekt Sousedé (Neighbours) odhalující tajemství každodenního života v okolí Archy.

Osobní prožitek na téma osamělosti, neužitečnosti a naděje je tématem zvukového experimentu tvůrčího týmu Divadla Archa Pojď se mnou. Prostřednictvím hlasu v MP3 přehrávači diváci nahlédnou do světa vietnamských stánkařů. Happening v prostoru Holešovické tržnice je založen na individuálním prožitku každého zúčastněného.

Stejně jako loni naše uši potěší uskupení hudebníků ze všech koutů světa Allstar Refjúdží Band, které tentokrát vystoupí v rámci jednoho večera s hiphopery, protagonisty představení Královského vlámského divadla Occupied City. Multikulturní a multietnická hudební skupina hraje kurdský folk a pop, akordeon východoevropského stylu, čínský pop, švýcarské nápěvky z hor a kabaretů, kletzmer a dixieland. „Nenašli jsme jediný styl, který by kapelu sjednocoval, což nakonec vytvořilo ideální situaci pro vývoj vlastní originální muziky,“ popisuje Allstar Refjúdží Band kapelník Michael Romanyshyn, který na Akcentu povede hudební dílnu.

Domácí divadelní soubory zastoupí sdružení Inventura se svým Kabaretem na konci světa nebo kolektivní autorský projekt divadla Alfréd ve dvoře Tělovník obecný / Corpus Vulgaris. Další tvůrci, kteří pracují formou komunitního umění, sociálních intervencí či se zabývají sociálními tématy, se představí v rámci prezentace projektů Urban Buran v KC Zahrada na Chodově.

Zpestřením festivalového programu bude cyklojízda do Divadla Archa pořádaná ve spolupráci s iniciativou Auto*Mat, karaoke nebo Homeless travesti show Karla Lampy.

Více informací a kompletní program naleznete na www.akcentfestival.eu