Filmová poetika Aki Kaurismäkiho se nemění už více než 30 let. V letošním snímku Druhá strana naděje se ovšem finskému režisérovi podařil husarský kousek – integroval do této poetiky postavy uprchlíků z Blízkého východu a po svém se tak vyslovil ke sporům ohledně údajné neslučitelnosti islámské kultury s tou evropskou.

Uprchlické téma měl už předcházející Kaurismäkiho celovečerní film Le Havre, postavy afrických běženců v něm ovšem nehrály skutečně aktivní roli. Hlavní hrdina z řad utečenců, třináctiletý chlapec, prchající před francouzskými úřady a hrozbou deportace zpátky tam, odkud utekl, musel být zachráněn solidárním jednáním místních outsiderů. Nebyl původcem své záchrany, nýbrž jejím pouhým příjemcem. Snímek Druhá strana naděje naproti tomu rozehrává dva paralelní příběhy, jeden v prostředí obyvatel Helsinek, druhý v prostředí tamních uprchlických zařízení, jenom proto, aby je později spojil a stvořil filmovou pohádku o lidech, kteří jsou všude stejní právě v tom, že se navzájem potřebují a vzájemně si pomáhají.

Dvě filmové linie
Divákovi se tak na jedné straně dostane všeho, na co je ve snímcích jednoho z nejlepších filmařů současnosti zvyklý: starých aut, nadčasových (většinou rockových) šlágrů, holých interiérů především šedých a modrých barev a postav vyděděnců s kamennou tváří, kteří skrze úsporné dialogy, výrazná gesta a proklamativní činy vytvářejí autonomní svět hrdého a solidárního lidství, kontrastující s odcizeným chodem státu a jeho institucí.

S touto klasickou linií se od začátku proplétá linie uprchlická, v níž Syřan Khaled v podstatě náhodou doráží právě do Finska a v jednom z uprchlických zařízení se seznamuje s Iráčanem Mazdakem. Lidství běženců je ovšem pojednáno mnohem přímočařeji, než je tomu ve výrazně stylizovaném projevu „severských“ outsiderů. Záběry němých tváří Arabů a Afričanů, odsouzených k nečinnosti v detenčních zařízeních, dávají vyniknout směsi důstojnosti a skrývaného utrpení právě skrze tuto jejich pasivitu; a hovory Khaleda s Mazdakem jsou pro změnu naplněny projevy citu a emocí, kterých se u klasických Kaurismäkiho postav nikdy nedočkáme.

Vítejte ve Finsku
Vtip posledního Kaurismäkiho filmu spočívá právě v tom, že a jak nechává postavy cizinců příchozích do Finska začlenit do klasické poetiky svých snímků. Někdy tak činí metodou prostého střihu – když přijdou Khaled s Mazdakem do baru, objednává jim Mazdak pivo ve finštině (ve Finsku pobývá už rok a jazyk se celkem naučil): bez mrknutí oka přejde z živého rozhovoru s Khaledem v úsporný a vtipný minidialog s barmanem, za nějž by se nemusel stydět žádný z klasických Kaurismäkiho hrdinů.

Většinou se ale oba světy a obě filmové řeči prostupují ve společné akci běženců a místních. Poté, co finské úřady odmítají udělit Khaledovi azyl, uniká z detenčního zařízení a stává se uprchlíkem i ve Finsku. Jakožto psanec naráží na místní vyděděnce různých kategorií, kteří mu zajistí obživu, falešné dokumenty a nakonec i pomohou vyřešit problém, jenž ho trápí nejvíce. V těchto společných akcích se jakoby z ničeho, resp. z prostého sdíleného lidství rodí internacionála outsiderů, překonávající všechny nástrahy nepřátelských úřadů i nácků. Nedomlouvají se tu složitě dva světy, jeden islámský a druhý evropský, nebo dvě filmové řeči, jedna úsporně severská a druhá emotivněji jižanská, nýbrž vše se prostupuje v univerzu vzájemnosti – jedině v něm je totiž život možný.

V posledním záběru filmu leží Khaled, který právě zázračně přežil vážné zranění, na břehu městské vodní plochy. Do jeho tváře, poznamenané utrpením a únavou, se vkrádá úsměv a vysvitnuvší slunce jí dodává nový jas; odněkud přiběhne zatoulaný pes, kterého se hrdinové filmu ujali, a olizuje Khaledovi bradu. Z Khaleda se stala jedna z autentických postav Kaurismäkiho filmů a pojí v sobě utrpení i naděje obou kontinentů – a vlastně všech světů. ∞


Druhá strana naděje (Toivon tuolla puolen)
režie Aki Kaurismäki
Finsko / Německo, 2017, 98 min.

Probíhající rekonstrukce kinokavárny měla za následek, že všichni návštěvníci se museli spokojit s holými zdmi, pivem v plastu a toitoikami na dvorku – včetně finské velvyslankyně či divadelního režiséra Miroslava Krobota. Ten adaptoval Kaurismäkiho Muže bez minulosti pro Dejvické divadlo a zúčastnil se tak odborné diskuze.

Ale když se na situaci podívám z pohledu organizátorů, musím hluboce smeknout. I přes nedůstojné podmínky kino nezavřeli. Aero zná své publikum. Zajímavější než samotné podmínky byl pochopitelně samotný průběh festivalu – 5 dní (5.–9. října), 16 filmů, diskuze, finská sauna přímo na dvorku Aera, sobotní koncert kapely Marko Haavisto & Poutahaukat.

Koncert se stal jedním z pomyslných vrcholů. Dalším pak byla projekce nejnovějšího Kaurismäkiho filmu Le Havre. Ten byl u nás zatím k vidění pouze na mimopražských festivalech a na svou premiéru v kinodistribuci ještě čeká. Z jednoho ze svých předchozích filmů Bohémského života si Kaurismäki pro Le Havre vypůjčil postavu spisovatele Marcela Marxe (Sakari Kuosmanen).

Kdybych měl doporučovat, rozhodně by vám neměla uniknout Smlouva s vrahem, příběh o muži, který chce spáchat sebevraždu, ale nenalézá k ní odvahu. Tak si svou smrt objedná. Ale jak už to chodí, zamiluje se a chuť do života se vrací. Zvrátit rozhodnutí, které jej může stát život, je ale už pozdě. Další z mých doporučení je Juha nádherný němý film, Kaurismäkiho pocta počátkům filmového umění. Nebo Calamari Union – surrealismus v Helsinkách. A vlastně cokoli.

Kaurismäki dokáže točit dramata, absurdní filmy i komedie. Všechny jeho filmy jsou vlastně složeny z těchto tří složek, záleží jen na jejich vzájemném poměru. Až karikované archetypy nemluvných Finů, nepravděpodobný děj, suchý, černý humor. A také patetické happyendy, za které jsem ale já osobně vždy velmi vděčný. Být šťastný v Kaurismäkiho světě je totiž docela těžké.