Letošní jubilejní ročník festivalu Tanec Praha uzavíralo sólové představení Desh britského tanečníka a choreografa bangladéšského původu Akrama Khana. Již od začátku bylo prezentováno jako hlavní událost sezóny.

Šlo o nejnákladnější a nejrozsáhlejší inscenaci v programu, která si jako jediná vyžádala umístění na největší tuzemské scéně – ve Státní opeře. Ostatně i černá silueta Akrama na bledě modrém pozadí se stala základem vizuální kampaně festivalu. Na jevišti se měl objevit jen jeden tanečník, přesto se na tvorbě podílela obrovská spousta lidí: od oscarového autora vizuálního designu Tima Yipa a uznávané skladatelky Jocelyn Pook po nejobyčejnější obyvatele Bangladéše, kteří přispěli svými životními příběhy.

Zdárně přes úskalí velkoleposti
Tento výčet slouží na jednu stranu jako dobrá vizitka, na druhou stranu je ale zároveň velkým závazkem a tak trochu budí obavy, jestli nepůjde o drahou přeplácanou show zaměřenou na povrchní třpytivost. Naštěstí se v tomto případě naplnila jen ta pozitivní očekávání. Je zřejmé, že Akram využil svých možností k tomu, aby představení zdokonalil, nesnažil se však za vnějšími efekty schovávat, ani nenechal pod jejich vrstvou pohřbít jádro původní myšlenky. Všechny použité vnější prvky se ukázaly být opodstatněné, krásné a nerušivé. Sám velkolepost představení vysvětluje svým zájmem ke zkoumání měřítek – lákalo ho udělat velkou inscenaci pro jednoho člověka, pro sto lidí by byla naopak výzvou minimalistická koncepce. Otázka poměru „velký – malý“ je pro Desh důležitá i v jiných ohledech: je to též vztah „dospělý – dítě“, „člověk – země“, „osobní – obecný“.

Putování časem a prostorem
Jelikož se v představení obrací ke svému otci, potažmo kořenům, musel Akram podniknout několik cest. Ta vnější vedla do Bangladéše, kam se vypravil s tvůrčím týmem včetně skladatelky Jocelyn Pook, která nahrála a použila ruch a hlasy bangladéšských ulic, čímž dala vzniknout působivé a osobité, téměř filmové hudbě. Další cesty vedly dovnitř – zpátky k vlastnímu dětství a otcovým vzpomínkám a minulosti.

Muž buší obrovským kladivem do čtverce umístěného uprostřed scény. Ozývá se mohutné echo. Rituální tanec může začít. Pohyb Akramova těla je střemhlavý, má v sobě nezadržitelnou rychlost. Ne nadarmo říká, že pociťuje spřízněnost s živlem vody – pohyb v něm žije samostatně a neustále, přetéká a stejně jako klidná voda v sobě pořád uchovává potenciální divokou sílu. Na rozdíl od jiných tanečníků je pro něj hudba pouhým doplňkem, ne impulsem a zdrojem.

Oživené příběhy
Celou dobu je na jevišti sám, povolává však různé postavy: pár černých čar na oholené hlavě Akrama vykouzlí na scénu iluzi jeho otce – drobného Bangladéšana zmítaného ve vlnách historického dění. Chrlí ze sebe bengálštinu a špatnou angličtinu, oživuje střepy vzpomínek, podtrhuje bezbrannost člověka ve světě, křičí bolestí.

Nahrávka rozhovoru s malou neteří, pro kterou je Bangladéš již pouhou vzdálenou pohádkovou zemí zahalenou tajemstvím, obývanou exotickými živočichy a pro britskou holčičku nepředstavitelně chudými lidmi. Slova se před zraky diváků okamžitě proměňují na animovanou pohádku, scénu zaplňuje džungle. Malý ztracený kluk utíká před tygry, šplhá do korun stromů, hledá útočiště. Je to též cesta lidským životem, každý je v tomto velkém světě ztraceným dítětem, které vábí džungle svým kouzlem nespočtu záhad. Bojí se a hledá svou vlastní cestu, překonává své strachy a učí se dívat do očí nepříteli.

Tisíce pěstí ve vzduchu, hučí řev pouliční demonstrace: odvaha vzepřít se těm nahoře, dožadovat se své svobody a nezávislosti. Zároveň je tu ale scéna pubertální roztržky s otcem, který nemá pochopení pro zálibu v tanci a nechce, aby se jeho syn vzdával své bangladéšské identity, snažil se vypadat a mluvit jako ostatní britští adolescenti. Poprvé je otcova autorita zpochybněna – revoluce v malém, poslat vlastního otce ke všem čertům. Chvíli bublá adrenalinová radost, vzápětí však přichází pocit malichernosti, objevuje se postavička malého kluka z džungle, který si jenom hraje na rebela a nesměle napodobuje dospělé. Tento pocit podtrhuje i scéna s dvěma židlemi, jedna normální velikosti a druhá obrovská, na níž sedí zdánlivě maličký tanečník. Na závěr se opakuje bušení do země, z prašné zeminy, evokující rodnou zem a otcovu hrobku, vytahuje Akram tradiční bangladéšskou košili, do které se záhy převléká.

Iniciační rituál
Výpověď Akrama je tak ryze intimní, až nabývá archetypální šířky. Nejde o pouhou reflexi kulturních, generačních a politických konfliktů, ty jsou jen na povrchu. Poslání Desh ale není jen hluboké, je přímo hlubinné. Skrývá se tu až jungovská pouť za dospíváním, iniciační rituál mladého muže. Na podvědomé úrovni se chlapec v určitý okamžik vydává cestou svého otce, aby pochopil jeho motivace a činy a na konci zaujal jeho místo. Symbolický otcův pohřeb pak kluka zbavuje pocitu všudypřítomné autority a proměňuje ho v dospělého muže.


Akram Khan: Desh
vizuální design Tim Yip
hudba Jocelyn Pook
světelný design Michael Hulls
autoři příběhů Karthika Nair, Akram Khan
dramaturgie Ruth Little
obrazová animace Yeast Culture
představení proběhlo 3. a 4. července v rámci festivalu Tanec Praha