Mladí perspektivní muži dneska nečtou rodokapsy, ale literaturu faktu, ve které jim mladí udělaní muži radí, jak se dostat do hry.

Shane Snow ve svém Umění zkratky píše o gepardovi, který ze stovky dokáže zkamenět a vzápětí se vydat úplně jiným směrem. Bohužel pro neefektivně hopkající antilopy. Ti nejlepší surfaři se musejí umět na prkně nejen bravurně otáčet. Samotná obratnost je jim k ničemu, když neumí vyčenichat tu nejmocnější vlnu a v přesný moment na ni nenaskočí.

Musíte zúčtovat se vším, co nevede k cíli. Nezapřahovat stádo koní, ale vymyslet spalovací motor. Potkejte superspojovatele, jakým byl pro kubánskou revoluci Che Gue-vara, když v džungli svým bohem zapomenutým kolegům představil rádiový vysílač. Nebojte se změnit žebříček jako Elon Musk, když investoval peníze utržené za PayPal do SpaceX a jako první soukromník překonal vertikálním směrem gravitaci.

Jděte zkrátka tou nejkratší zkratkou za svým snem, i kdyby to měl být Mars. Ale pozor, většina mladých milionářů trpí těžkou depresí. Člověk potřebuje ke štěstí konstantní pokrok v mezích zákona. Možná radši pokračujte pomaloučku polehoučku, abyste se na úplný vrchol nikdy nedostali. Pořádně tam totiž fouká.

Miami Heat

Při surfování po internetu jsem potkal finančního influencera Bena Badera, který je dolarovým milionářem, přestože je mu teprve dvacet pět. Už navždy. Internet je jako nebe. Lidi v něm ožijí, když umřou. Stalo se to v luxusním wellness resortu, který navštěvuje Trump. Na příčinu smrti se pár týdnů čekalo. Přítelkyně Reem hovořila o „freak sauna incidentu“. Uvažovalo se o fentanylu, který v zámoří někdy může za nevysvětlitelné úmrtí mladého krásného člověka. A krátce předtím pár in-fluencerů spáchalo sebevraždu.

Pitva prokázala neléčenou srdeční vadu. Bader chodil na fyzioterapii s bolestí ramene a zad, která nejspíš s předstihem indikovala infarkt. Na svém youtubovém kanálu lákal na neorané pole koučinkových programů. Influencerům, kteří nabízejí on-line kurzy, dohodíte uživatele, kteří jsou ochotní za ně zaplatit, a shrábnete provizi. Ben tím vydělal jmění a přestěhoval se na Floridu do svého vysněného Miami. Pořídil si bejvák v mrakodrapu, spalovací žihadlo a blonďatou bejb. Začal koučovat, jak dohazovat klienty koučům.

„Vás baví pracovat od devíti do pěti, mít kompromisní manželku a jako jediné vzrůšo svatby přátel? Já jsem si taky myslel, že to nedám. Na začátku to tak vypadalo, ale zatnul jsem zuby a tady jsem. Nezlomen, poučen a s tučným kontem. Lepší život je na dosah, stačí se rozhodnout,“ kutá ve mně jeho hologram díru falešných potřeb, ale asi jsem málo hypnabilní. Navíc ten jeho systém vůbec nechápu. Send a lot of e-mails?

Nouzový režim

Nějak se člověk udělat musí. Život mu tu možnost dal, aby se reprodukoval. Člověk se od života vzdálil. Chce se udělat, aby se oddělal. Návykový restart uleví od emocí. Brání duchovnímu pokroku, který cílí na osvícení, ale dneska jsme v nouzovém režimu. Měli bychom se starat o tu real thing, ale říká se, že sex bez lásky je jen masturbace. Láska neroste na stromech, tak proč nemasturbovat rovnou?

Paradoxem antidepresiv je, že člověka sice zbaví splínu, ale zároveň, jak varuje Michel Houellebecq v Serotoninu, mu vezmou tu jedinou opravdovou radost, kterou v životě má. Ve svém posledním románu Zničit francouzský bard avizuje, že s psaním skončil, ale něco mi říká, že právě maká na něčem o AI. A bezostyšně ji přitom využívá. Načal to už v Možnosti ostrova.

Dřív člověk mohl odebírat vjemy z reality, ale dneska už nesmí zírat, takže se nedá svítit. Dámy z umělé inteligence jsou nevinně ostýchavé a mají zářivý, nezkažený úsměv. Ty reálné mají co dohánět. Aspoň nikdo nedojde k újmě. AI určitě ne.

Drazí čtenáři a čtenářky.

Aktualizace. Slovo, které se tváří technicky, ale ve skutečnosti zasahuje hluboko do kulturní zkušenosti současnosti. Aktualizujeme aplikace, názory, identitu i paměť. Co se neaktualizuje, zastarává – a co zastarává, mizí z dohledu. V rytmu notifikací a verzí se proměňuje nejen náš vztah k technologiím, ale i ke světu, který jimi filtrujeme.

Kulturní sféra není výjimkou. Kánony se přepisují, archivy digitalizují, instituce hledají nový jazyk, aby zůstaly slyšitel-né. Aktualizace však není jen otázkou rychlosti nebo inovace. Je to také volba: co zachovat, co přepsat a co nechat být. Každá aktualizace v sobě nese riziko ztráty i příslib relevance. V době, kdy je minulost dostupná na jedno kliknutí a budoucnost se zkracuje na další release, se ptáme, zda ještě umíme zpomalit.

Toto první vydání nového roku – a třináctého ročníku – otevírá aktualizaci jako kulturní gesto: kritické, ambivalentní a nutně nedokončené. Protože některé věci teprve vzniknou – a to díky každému z nás. Zároveň se hlásí k pomalému čtení a k prostoru, který nevzniká na displeji, ale v dotyku papíru. Stránky Artiklu nabízejí teritorium pro zklidnění i intimitu, kterou digitální prostředí neumí nahradit ani imitovat. Ne nekonečné scrollování, ale soustředěné čtení; ne zahlcení, ale výběr. Přeji, ať je toto vydání prvním dokončeným požitkem těchto lednových dnů a to pro obě strany – pro nás, kteří jej tvoříme, i pro vás, kteří jej čtete.