Himalayan Dalai Lama, kteří se se svou taneční elektronickou hudbou pohybují mezi downtempem, ambientem, trip-hopem a technem, právě vydali dlouho očekávané debutové album. Nazvali jej Orange Coloured Rose Leaves.

Brněnští hudební producenti, jejichž jméno zaznělo jako vítězné na soutěži Czeching 2016 pořádané Radiem Wave a kromě účasti na světové přehlídce současné hudby – festivalu Eurosonic, jim výhra umožnila zažít profesionální studiovou práci a nahrát tak své první EP Space, se tentokrát zavřeli doma v pokoji. Tam probíhala zásadní část práce na jejich novém albu, které vyšlo prvního října tohoto roku a téměř celé jej nahráli a smíchali doma. Občas u toho vařili guláš.

Zvuková alchymie je tvořena za pomocí techniky pocházející z období kolem roku 1980 – například syntezátor Juno 60 byl stěžejním Vangelisovým nástrojem. Práce na nahrávkách probíhala často vzdáleně – první střípky skladeb vznikaly na chalupě v Jeseníkách, pracovalo se mezi Barcelonou a Brnem, znatelný otisk v tvůrčím procesu zanechal i Berlín či New York. Na albu hostují hudebníci Terezie Kovalová (Vivaldianno, Calm Season) nebo Martin Čech (Lesní zvěř) a na výsledné selekci a úpravě skladeb navíc nevědomky spolupracovalo i publikum. Himalayan Dalai Lama hráli nevydané skladby živě na koncertech po celý rok 2017 a na základě odezvy skladby modifikovali.

Album Orange Coloured Rose Leaves snoubí retro analogové syntezátory, melancholii, snové plochy a taneční energii. Album art vytvořili Tomski & Polanski a deska vychází pod vydavatelstvím GERGAZ v digitálním formátu i na vinylu. ∞

Smyčcové kvarteto je soubor, který vznikl v období klasicismu a za jehož „otce“ je považován Joseph Haydn. Seskupení čtyř hráčů na smyčcové nástroje zůstalo neměnné více jak dvě století. Díky tomu můžeme v podání kvarteta slyšet jak hudbu klasickou, tak – k mému velkému překvapení – hudbu současnou. Zajímavým počinem je bezesporu projekt klavíristy a skladatele Martina Brunnera, který propojil své klavírní jazzové trio se smyčcovým kvartetem. Jak zní sedm muzikantů ze zdánlivě rozdílných hudebních světů na jednom pódiu? To jsem zjistila na křtu jejich desky.

Křest se konal 8. ledna v pražském klubu Jazz Dock. Právě zde měl v říjnu 2012 projekt svou premiéru. Jelikož v následujícím roce sklízel u posluchačů na koncertech úspěch, vydali Martin Brunner Trio & Epoque Quartet, které ke spolupráci přizval, album s názvem Morning Walks.

Kvartet za domácí úkol
Úplně na počátku však byl úkol, který Martin Brunner dostal na konzervatoři Jaroslava Ježka od svého profesora skladby Karla Růžičky – má napsat smyčcový kvartet. Jelikož ho komponování bavilo, následovala myšlenka, že kvartet připojí k triu. A tak vznikl cyklus deseti skladeb Morning Walks a rovněž třetí skladatelova autorská deska, která je inspirována soudobým jazzem a klasickou hudbou zároveň.

Spoluhráči nebo rivalové?
Jelikož jsem absolvovala řadu jazzových koncertů, měla jsem představu, jakou hudbu můžu od tria očekávat. To samé i v případě smyčcového kvarteta. Jak ale budou znít a hrát dohromady? Budou spoluhráči, rivalové nebo budou smyčce doprovázet jazzovou melodii?

Večer, kdy bylo album pokřtěno jazzovým klavíristou a učitelem Matejem Benkem, muzikanti představili celé album od první po desátou skladbu. Já i plný klub jsme sledovali napětí a souboj, který se odehrával na pódiu. (Samozřejmě souboj hudební.) Ještě nikdy jsem neviděla na koncertě u publika takové ticho a soustředění. Ani já jsem neztratila pozornost, sledovala příjemnou melodii, skvělé zaranžovaní a v průběhu skladeb si pro sebe střídavě říkala, kdy jsem na jazzu a kdy na koncertě klasiky.

K mému údivu smyčce nebyly jen podbarvením a hudebním doprovodem. Dostaly ve skladbách velký prostor a byly s triem rovnocenní partneři. Jak skladatel, který po celý večer vystupoval zároveň jako moderátor i klavírista, tak všichni ostatní hudebníci septeta zvládli svoje party na výbornou a po každé skladbě sklidili obrovský potlesk.

Morning Walks můžu všem hudebním nadšencům vřele doporučit. Ať už při jejich poslechu budete hledat prokomponovanost klasické hudby, jazzovou svobodu, mistrovskou hru či se zasníte a necháte se unášet myšlenkami na ranní procházky s … ∞


Album Morning Walks od Martin Brunner Trio & Epoque Quartet bylo pokřtěno 8. ledna 2014 v pražském Jazz Docku.

Na českou hudební scénu přilétla první vlaštovka hudebníka a rappera Jena Hovorky. Je jí první singl „All Over Again“ z připravovaného sólového alba, otevírající prostor pro syntézu několika hudebníků.

Hudebník a performer Jen Hovorka se pohybuje mezi jazzem a hiphopem. Jako MC si už zahostoval s kapelami Madfinger nebo Pitchbender a jako frontman a spoluzakladatel dnes již neexistujícího uskupení Private Collective vydal EP. Teď přichází se sólovým projektem ve spolupráci se zpěvačkou Sisou Fehérovou. Ta je známá z kapel The Spankers, Pitchbender, Great Collaboration nebo Sisa Fehérová Quartet. Na desce hostuje v nejedné skladbě. Celé album se ponese v otevřeném mezižánrovém duchu, ovšem sjednoceném Jenovým osobitým rukopisem. Pokud se vášnivost koketerie podaří udržet v rozumných mezích, vyjde album mezi jarem a létem 2014.

Jen & Sisa pustili první singl do světa s obrazovým doprovodem v podobě videa, na jehož realizaci se podílel filmař Pavel Sajda. Koncept a režii kočíroval sám Jen. Vizuál se nese ve vintage stylu a skrze pražské Staré Město tančí Klára Hutečková s partnerem Štěpánem Jordánkem, kteří vizuální linku doplnili dynamickou performancí charlestonu & lindyhopu. Text vychází z pera Sisy Fehérové a vypráví o zdánlivé blízkosti dvou lidí, kteří si mohou být blízcí, ale zároveň v některých věcech tak vzdálení. Sisa se z rebelské polohy, jíž je známější, dostává do jemnějšího ženského projevu, který ale stále doostřuje svou pikantní barvou hlasu. V singlu si v bílé košili a černém klobouku Jen uhlazeně střihne svůj part v podobě temperamentního rapu. Oba doprovází kapela ve složení Oliver Lipenský (bicí), Matěj Černý (kontrabas), Zbyněk Polívka (sax). Na studiové nahrávce se ještě s doprovodnými vokály přidá Doris & Sophia Lamonsz. Píseň byla nahrána v Rooftop studiu pod dohledem Ondřeje Žatkuliaka. Skladba, která je pohodovou jazzově-hiphopovou fúzí a srozumitelnou kolaborací talentovaných mladých hudebníků, je jasnou zvěstí toho, že jaro spatří kvalitní hudební počin. ∞


autor: Alexandra Třešňová

Spolčení hlupců. To je nejen název humoristicko-satirického románu Johna Kennedyho Toola, ale především hudební skupina z Teplic, která vznikla v roce 2004 spojením tehdy ještě amatérských muzikantů. Jak zní takový alternativní severočeský jazz-rock, mohli slyšet návštěvníci pražského klubu Kaštan. Právě zde kapela 9. března pokřtila své debutové album Zpoždění.

Skupina již jednu desku (Sudetenmusic) před šesti lety vydala. Písně z ní však na svých koncertech nehraje. CD totiž pochází z doby, kdy se kapela teprve utvářela, a tato etapa je pro její členy již uzavřená. S nástupem nového kapelníka, zpěváka a skladatele Karla Šidla, se hudba posouvá ke zcela svébytnému projevu. Ten rozvíjí ještě zpěvačka Alena Habětínková, která získala díky předchozímu působení v lokálních hudebních formacích řadu pěveckých zkušeností. Na alt a tenorsaxofon hraje Zbyněk Prokop, na baskytaru Jan Skalický. Akordeonem zvuk zpestřuje Igor Barboi, rytmus na bicí udává Michal Froněk. V tomto složení již zůstávají. Řada členů si postupně doplňuje hudební vzdělání na konzervatoři v Teplicích nebo na nedaleké univerzitě v Ústí nad Labem.

Jako druhý v pořadí se na pódiu objevil pianista, skladatel a producent Jiří Vidasov, který na klavír doprovodil Evu Burešovou. Zpěvačka byla před dvěma lety objevena v talentové soutěži a dnes ji můžeme spatřit v několika pražských muzikálech. S prvními tóny se atmosféra zklidnila a všichni přítomní se nechali okouzlit Eviným půvabným projevem. V závěru zazněla nová píseň, kterou společně složili. Jejich vystoupení mělo jedinou chybu – mohlo být delší. Ale vzhledem k tomu, že na koncert s nimi dorazila i viróza, byla doba strávená na scéně pochopitelná.

Demonstrativně otěhotnět
Po skvěle zvolených hostech se do hudební produkce pustilo samotné Spolčení hlupců. Na nové desce posluchač nenajde žádné „rádiovky“, každá skladba je něčím originální. Atraktivně působí nejen díky melodickým a harmonickým nápadům, ale také díky českým a francouzským textům básnířky, prozaičky a novinářky Svatavy Antošové.

Dvorní textařka měla původně album pokřtít a představit svoji tvorbu. Pro nemoc se však večera nemohla zúčastnit, a tak se křtu rozverně zhostil básník a písničkář Jakub Čermák. Ten si zavtipkoval poznámkou, že kdyby John Kennedy Tool věděl, jak slavná kapela bude pojmenovaná podle jeho knihy, určitě by nespáchal sebevraždu. Prý proto nechali na oslavu života demonstrativně otěhotnět zpěvačku. Koncert, který odzpívala i v pokročilém stádiu těhotenství, byl totiž jejím posledním před nadcházející mateřskou dovolenou.

Příchod Zpoždění na hudební svět a zároveň budoucí narození nového potomka byly toho večera náležitě oslaveny v kruhu přátel, spolužáků a příznivců jazzové muziky. Více takových umělecky (ne)zpožděných večerů!


Zpoždění
Spolčení hlupců
CD, 2013

Originální písničkářka, buskerka a bytostně tvůrčí člověk, zkrátka nomád. Svůj první hudební kousek natočila Iamme Candlewick v devíti letech se svým otcem, psychologem žijícím v jurtě za městem. Inspiraci našla na svých cestách Evropou, Indií, Spojenými státy i lidsky pustými ulicemi Prahy. Nyní vydává CD nazvané I Am You, které pokřtí 11. března v pražském klubu Café V lese.

Proč právě pseudonym „Iamme Candlewick“?
Protože tak to zkrátka je. Je to zakořeněné někde v dětství. Když mi bylo dvanáct let, vytvořila jsem svůj první sborník básní. Můj táta, který působí v divadle, funguje od mládí pod pseudonymem Pjér La‘ Šéz a mně asi přišlo normální, že každý má nějakou svoji přezdívku, něco jako alter ego, ve kterém si tvoří, co tvořit potřebuje. Tehdy mi Iamme přišlo vlastně nejlogičtější, protože na otázku: „kdo jsem“, přicházela automatická odpověď: „já jsem já“. Pseudonym Iamme mi pomáhá příliš se neidentifikovat s tím, co vytvářím. Candlewick je slovní šaráda, je to překlad mého příjmení.

Setkala ses někdy s nepochopením v souvislosti s tímhle uměleckým jménem?
Když jsem byla v Americe. Byl to takový sociální experiment. Řekla jsem si, že prověřím americkou představivost a prostě se budu prezentovat pouze jako Iamme. Mnoho zkušených lingvistů si lámalo hlavu nad výslovností tohoto zvláštního českého jména. Některým lidem secvakl pravý význam až s legračně dlouhým odstupem času. Některým nikdy.

Jak na tebe a tvoji tvořivost zapůsobila Amerika?
Koupila jsem si tam svoji první kytaru Dolores. Byla to taková ta klasická bláznivě snová akce, poněvadž jsem do té doby na kytaru neuměla ani brnknout. Skládala jsem písničky a hudbu k nim ťukala do piana. Dolores byla takovou iniciační kytarou. Když mě takhle jednou odpoledne popadla touha hrát, šla jsem do prvního obchodu s kytarama – byla tam, ušlechtilá, s kovovými strunami, na sobě znak racka. Od základky mi děti říkaly „Ptáku“ a svoboda ptáků mě baví dodnes (vytetované ptačí křídlo Iamme čouhá z výstřihu – pozn. red.). Začala jsem se učit hrát, nešlo to samo, ale nakonec jsme se s Dolores sžily. Různá prostředí pro mě znamenají různé inspirace, nové podněty, nová setkání. Všude je to jiné, ale zároveň i stejné v tom, že si uvědomuji, kde se nacházím, a mohu z toho čerpat.

Umíš si představit, že bys na delší dobu zakotvila na jednom místě?
Jasně, s představivostí nemám problém! Nicméně, ty příjezdy, odjezdy a návraty přicházejí samy. Jde o to, že impulz k tomu „vytáhnout kotvu“ přichází zevnitř, z pocitu, že v mém vnitřním světě nastává jednoduše čas pro změnu. Je to obnova, recykluji se. Mám své určité vnitřní přesvědčení a v jednom momentě života zakotveného ve městě začnu vnímat, že mě stávající prostředí ochočuje a tlačí ke kompromisům vůči tomu, jak cítím život, a které tam uvnitř nechci dělat. Nejde o útěk, spíš pomáhám sama sobě k plnohodnotnému žití v přítomnosti. Fascinují mě lidi, které potkávám na cestách, lidi, kteří kočují, cestují pořád a jsou všude sami sebou, bez ohledu na místo, zemi nebo kontinent, na kterém se zrovna nacházejí. Asi mám někde v sobě pár kapek z krve kočovných národů.

Učíš také jógu, má to nějaký vliv na důraz na „žití tady a teď“?
Všechno, co dělám, na mě má vliv, protože je to mojí součástí. Vybírá si mě to stejně jako si to vybírám já. Jóga mě učí být vnímavější, lépe se koncentrovat, zachytit a rozvinout pocit nebo nějaký motiv, který se pak někdy prolne do mojí tvorby.

Co sis krom nadšení pro jógu přivezla z Indie?
Pochopení některých věcí a také druhou kytaru, španělku Margaritu. Do Indie jsem vyjela bez kytary, ale nevydržela jsem to a jednu jsem si záhy musela pořídit. Byla ještě bezejmenná, až do chvíle, kdy mi ji jedna izraelská holka jménem Margarita pomalovala abstraktními ornamenty, které vyjadřovaly její pocit ze mě. Tahle kytara je taková zevlácká, cestovní. Mám ji moc ráda.

Když vzpomínáme kytaru, hodně lidí tě má patrně v povědomí díky tvému vystoupení s kytarou na pražském magistrátu, kde jsi zastupitelům zazpívala manifest hnutí BuskerVille. O co tenkrát přesně šlo?
S buskingem (svobodnou uměleckou performancí v ulicích měst – pozn. red.) jsem se prvně setkala už někdy v pubertě na cestách po Španělsku, později ve Státech. Líbila se mi ta svoboda projevu, spontánní komunikace mezi umělci a kolemjdoucími, mezi lidmi a městem, které žije a není jen kulisou pro život. No a pak jsem se vrátila do Čech, kde situace byla jiná – šedá a smutnější. Tam, kde město nežije, chybí radost, lidský smích. Začali jsme v roce 2010 s pořádáním Svátku hudby 21. června, po vzoru Francie, při kterém se umělci mohou nezávisle realizovat v ulicích. A narazili jsme. O veřejných uměleckých performancích tenkrát rozhodoval nepochopitelně odbor dopravy a celá věc byla absurdní. Spontaneitu prostě nejde zařídit skrze úřední lejstra. Na podzim 2011 už jednání s úřady velmi záhy po jeho ukončení vyšumělo. Měli jsme na magistrátu odprezentovat naše požadavky a já věděla, že je zapotřebí udělat něco, co alespoň na chvíli rozruší letargickou atmosféru.

A tak sis vzala kytaru a požadavky hnutí BuskerVille jim zazpívala.
Ano. Mělo to takový paradoxní rozměr. Zastupitelé nadšeně tleskali něčemu, čemu po formální stránce bránili, de facto se tím kousli do vlastního ocasu. Patrně se povedlo dovést je k určité reflexi, protože jsem jako odpověď na naše požadavky dostala záhy z magistrátu osobní dopis. Za dva měsíce byl busking v Praze legalizován.

Tvoje chystané CD se bude jmenovat „I Am You“. Co ten název znamená?
Není to jen hříčka se slovy. Jmenuje se tak mimochodem i jedna z písní na albu. Je to součástí mého osobního přesvědčení – skrze Tebe vidím sebe. Iamme je první fáze, uvědomění si, že „já jsem já“, je to svoboda a autonomie. I Am You je druhý krok, uvědomění si, že mohu být skrze druhé, že jsem v nich jako i oni ve mně. Že mezi mnou a Tebou v podstatě není rozdíl.


Text písně I Am You

And I love you so
’cause you help me see
to see you in all
is to see you in me

’cause I am in you
and you are in me
’cause I am in you
and you are in me

I am one my Lord
I am one with Thee
I am one with the beauty
in all I see
I am one with the grass
and the wind and the trees
I am one with your love
for eternity

I am one I am one
I am one I am one
I am one with your love
for eternity

And I love you so
’cause you help me see
to see you in all
is to see you in me
’cause I am you
and you are me
’cause I am you
and you are me

Ray Charles v sukni?
Hned její první album Come Away With Me (2002) se po uvedení do distribuce dočkalo obrovské popularity, vyneslo jí několik cen Grammy a mladá zpěvačka se mohla těšit slibné kariéře. Toto album mě oslovilo svým pomalým rytmem, zajímavým textem a především melodickým hlasem Norah Jones. Nemusela pozornost přitahovat svým zevnějškem ani výstředním chováním, jak to dělají jiné hudební hvězdy. Stačilo, aby zazpívala a člověk jen překvapením tiše vydechl. Celkovému vyznění alba také dopomohl skromný počet hudebních nástrojů, které dokázaly vykouzlit krásné melodické písně. V roce 2004 následovalo Feels Like Home, kterým obhájila své výsadní postavení v hudebním světě. Celosvětově se ho prodalo 11 milionů kusů, čtyřikrát se stalo albem platinovým. Podle mého názoru je pokračováním toho předešlého. Norah Jones se stále snaží držet linku s typicky jazzovým rytmem, více začíná pracovat kytara a rytmus se nese ve znamení country. I když sama fanoušek country nejsem, některé písně, jako „Humble Me“ a „Sunrise“, jsou nezapomenutelné. Zpěvačka už pracuje s vokály a precizně využívá klavírního talentu ve prospěch doprovodu svého hlasu. V témže roce se také podílela na tvorbě alba, které věnovala blues/soulové legendu Rayi Charlesovi, kterému nazpívala píseň „Here We Go Again“.

Počátkem roku 2007 přišla Norah Jones s albem Not Too Late, na němž si všechny písně sama otextovala. Když se do něj zaposloucháte, poznáte to okamžitě. Je znát volnost, se kterou si volila názvy i texty písní. Používá výhradně kytaru a klavír, občas zazní jemný rytmus bicích. Hlas je monotónní a album celkově vyznívá jistou osamělostí a smutkem. Některé písně jako „Rosie’s Lubally“ a „Not Too Late“ opravdu zbožňuji. Ale myslím si, že si Norah Jones zbytečně ubírá na míře možností, které mohla využít pro více zajímavých písní. Na tomto albu naposled spolupracovala se skupinou Handsome Band, která zpěvačku doprovázela od jejích prvních hudebních krůčků.

V roce 2009 vychází album The Fall, ve kterém umělkyně naplno ukázala, že se nebojí experimentovat s jinými hudebními styly, což letos svým posledním albem Little Broken Hearts jasně potvrdila. The Fall bylo revolučním krokem, který Norah Jones podle mě musela udělat, aby se dostala ze spárů ospalého jazzu, který ji samotný ochuzoval o mnoho nevyzkoušených hudebních stylů. Její hlas má na víc a tohle album to potvrdilo. Nebyl to žádný pád, ale vzlet do výšin nových objevů. Veselost, hravost i zamilovanost, každým tónem v duchu tančím pokaždé, když poslouchám „Back to Manhattan“, „It’s Gonna Be“ a „Even Though“.

Kolik podporuješ hudebních stylů, tolikrát jsi člověkem
Skladby Norah Jones se nevyznačují pouze jazzovými postupy, ale také prvky blues, country, soulem a bluegrassem. Naplno si vyzkoušela i rock a pop a dokázala, že jí mixování několika hudebních stylů dohromady nedělá vůbec žádný problém.

Mimo jiné je členkou punkové skupiny El Madmo, která působí párkrát za rok v newyorských klubech a v roce 2008 vydala album se stejnojmenným názvem.

Kromě hudební dráhy si také vyzkoušela hrát ve filmu Moje borůvkové noci, kde obsadila jednu z hlavních rolí po boku Natalie Portmanové a Juda Lawa.

Od slz k úspěchu
Nové album přináší řadu neobjevených náhledů na zpěvaččinu hudební minulost, které ostře kontrastují s dneškem. Sama jsem byla překvapena ladným zvukem elektrické kytary, který byl na albu použit (zlehka evokující zvuk na The Fall). S klasickým klavírem už se zde nesetkáte, stejně jako s typickým country stylem v doprovodu kytary od táboráku. Pop pomalu, ale jistě vytlačuje prvotní jazzový nádech. Zpěvačka také nešetří doprovodnými vokály, dává větší prostor vícezvučnosti než monotónnímu doprovodnému hlasu, který je slyšet z Not Too Late. Zvuk bicích je znát mnohem více a svým výrazným rytmem dává skladbám jako „Four Broken Hearts“ a „All A Dream“ nebývalý šmrnc. Nejvíce mě potěšila rozmanitost, se kterou toto album přišlo, i když první náznaky byly slyšet už na The Fall. Propracovanost jednotlivých skladeb značí, že si Norah Jones už nehraje jen na romantickou jazzovou divu či country zpěvačku v texaskách. Nezpívá jen o lásce a vztazích, snaží se o vyjádření nálad, snů a názorů, což už dříve ukázala v písni „My Dear Country“ (Not Too Late), která je politickou satirou na volbu prezidenta USA v roku 2004.

O albu se v kuloárech šíří zvěsti, že vzniklo v důsledku krize, kterou umělkyně prodělala po rozchodu se svým partnerem. Často dochází ke zlepšení, poté, co člověk zažije velkou krizi, která ho poznamená. Věřím, že tomu tak bylo i u Norah Jones. Urazila dlouhou cestu, kterou započala u jazzové romance v nablýskaném auťáku brázdícím opuštěnou prérií. Pokračovala typicky americkou country, ve které projevila svůj um písničkářky, a všechny překvapila svou propracovaností a pílí. Na rozdíl od alb Come Away With Me a Feels Like Home to další značilo změnu a svobodu, ve které si víceméně mohla dělat, co chtěla. Měla k dispozici klavír, kytaru i své vlastní nahrávací studio, texty a nápady. Příliš přeslazené romantické pozadí v téměř každé skladbě mě už ale časem upřímně otravovaly, protože zpěvačka dostatečně nevyužila svůj tvůrčí potenciál. Proto právě předposlední album The Fall řadím k těm nejlepším, které interpretka mohla udělat. Myslím, že s tím současným má hodně společného. Svou pouť zatím zastavila u čirého popu, kterým Norah Jones nikdy nic nezkazí. Občas se mi ale po té smutné jazzové náladě zasteskne a je mi líto, že nezaslechnu ani jedno obyčejné klavírní cé. Snad se k němu časem vrátí – a bude zas o oktávu lepší.

Mélièsova Cesta na Měsíc z roku 1902 je vůbec prvním vědeckofantastickým filmem v historii kinematografie. Příběh o výpravě profesora Barbenfouillise dosáhl brzy po svém uvedení ohromného úspěchu po celém světě. Byly to především do té doby nevídané trikové efekty, které přinesly snímku všeobecnou popularitu, a zajistily mu prominentní místo v dějinách filmu.

Méliès umně využíval kombinace malovaných iluzivních pozadí, papírmašových rekvizit a možností dvojexpozice. (Pro ilustraci, Cesta na Měsíc v mnohém připomíná o mnoho let mladší snímky Karla Zemana.) Fascinovaní diváci se tak mohli již na začátku minulého století procházet společně s hrdiny fantazijní krajinou pod povrchem Měsíce a sledovat, jak se Měsíčané mění v prach pod jediným úderem profesorova deštníku.

Ve filmu se objevila také v populární kultuře mnohokrát citovaná scéna přistání rakety přímo do oka nelibě se tvářícího Měsíce. Mimochodem motiv, který využili i Air na přebalu své desky.

Ještě jednou a barevně
Nová kapitola příběhu kolem slavného Mélièsova filmu, jejíž součástí se měli později stát Air, se začala psát v roce 1993. Tehdy byla v Katalánském filmovém archivu v Barceloně objevena původní ručně kolorovaná verze Cesty na Měsíc, kterou všichni považovali za dávnou ztracenou. Restaurování snímku zabralo skoro dvě desítky let. Obnovené premiéry se barevná Cesta na měsíc dočkala loni, stylově na veleslavném francouzském filmovém festivalu v Cannes.

O hudební doprovod se postarala taktéž francouzská dvojice Air. A skládání hudby k Cestě na Měsíc prý byla pro Godina s Dunckelem prací tak inspirativní, až se rozhodli ji rozvinout do podoby celého alba. To vyšlo v únoru letošního roku i ve speciální edici s filmem Cesta na Měsíc na DVD.

Le Voyage Dans La Lune je již sedmou řadovou deskou Air a v pořadí druhým soundtrackem. Po veleúspěšném debutovém albu Moon Safari složila kapela v roce 2000 hudbu ke snímku Smrt panen režisérky Sofie Coppoly. Doprovodem k Cestě na Měsíc francouzské duo jen potvrdilo, že filmová hudba je jejich silnou stránkou.

„Chtěli jsme filmu dodat silně surrealistický nádech,“ prozradil Jean-Benoît Dunckel magazínu Nowness.com. „Hudba by vás měla donutit opustit Zemi,“ dodal.

Opak Walta Disneye
Film Cesta na Měsíc působí stále překvapivě aktuálně. Především u jeho kolorované verze s hudebním doprovodem Air se může velmi dobře bavit i současný divák.

Air se nesnažili o variaci na dobovou hudbu nebo její modernizaci. Vydali se vlastní cestou a nyní je nad slunce jasnější, že to byla šťastná volba. Chtělo by se říct, že film dostává s hudbou elektro-popové dvojice nový rozměr. Což je koneckonců asi pravda. Barva spolu s hudbou Air vytváří oproti černobílé verzi z filmu kompletně nový zážitek. Činí z něj ne-li lepší, tak alespoň zábavnější snímek.

Muzika Air skvěle stařičký film doplňuje, pomáhá mu budovat atmosféru scén, dramatizovat. Hodí se k Cestě na Měsíc daleko lépe než orchestrální doprovod, se kterým je nejčastěji ke zhlédnutí její černobílá varianta. Air přesně vystihli onu fantaskně-surreální atmosféru snímku.

V rámci surrealistického pojetí naložila francouzská kapela po svém i s dialogy postav v němém filmu. „Rozhodli jsme se, že když mluví ve filmu lidé, použijeme zvířecí zvuky,“ vysvětluje Nicolas Godin. „Chtěli jsme udělat přesný opak Walta Disneye. On používá zvířata a nechává je mluvit lidským hlasem. My máme zvuky statku a slony.“

Staří dobří Air
Na albu se však setkáme i se skutečnými – lidskými – vokalisty. Air rozvíjejí hudební motivy použité v Cestě na Měsíc do podoby samostatných písní a ve dvou skladbách se tak setkáme i s hostujícími zpěváky – Au Revoir Simone a Victorií Legrand z Beach House. Zbylé však ponechávají Godin s Dunckelem v instrumentální podobě.

Vyžívají se v kombinaci akustických nástrojů se syntetizátorovými zvuky připomínajícími sci-fi přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Le Voyage Dans La Lune zní trošku jako směs starších skladeb francouzského dua a soundtracku k seriálu Návštěvníci. Vše samozřejmě v hávu retro zvuku, který Air dokázali vykouzlit snad na všech svých deskách.

Při poslechu alba vystupují do popředí jen skladby Seven Stars s Victorií Legrand a Parade. Čistá melodie Seven Stars v duchu starších písní Air potěší, pumpující basa v Parade rozhoupe, jenže zbytek desky se začne rychle slévat dohromady.

O Mélièsově kolorované Cestě na Měsíc se v kombinaci s hudebním doprovodem Air dá hovořit jen v superlativech. Samotný poslech desky Le Voyage Dans La Lune, jejíž stopáž mimochodem nepřesahuje 32 minut, už takovým zážitkem není. I když pro skalní fanoušky Air bude asi opak pravdou. Po nepříliš povedených albech Pocket Symphony a Love 2, je Le Voyage Dans La Lune přece jen návratem ke starým dobrým Air. Deska je to určitě povedená, ale zázrak (rozuměj druhé Moon Safari či Talkie Walkie) se nekoná. Chytlavá basová linka a silná atmosféra skladeb na více než lehce nadprůměrné album nestačí.


Air
Le Voyage Dans La Lune
Astralwerks 2011

Do Česka se po necelých třech letech vrací legenda elektronické scény – britští Lamb. Jedna z nejoriginálnějších kapel přelomu tisíciletí přijede představit své aktuální album 5, které vzniklo po sedmileté tvůrčí odmlce. Lamb dospěli, překonali řadu osobních sporů, zbavili se otěží velkého vydavatelství a jsou zpět na koncertních pódiích.

Pod pseudonymem Lamb se skrývají zpěvačka Lou Rhodes a producent Andy Barlow. Dvojice se dala dohromady v polovině devadesátých let v Manchesteru, přesto bývá často spojována s bristolskou trip hopovou scénou a jejím typickým zvukem, který definovala jména jako Massive Attack, Portishead nebo Tricky.

Lamb inspiraci trip hopem nezapřou, ale už na svém debutovém eponymním albu z roku 1996 představili vlastní originální zvuk, který stál na směsici drum and bassu, breakbeatu, nakřáplého vokálu Lou Rhodes a právě trip hopu. Lamb pracují i s akustickými nástroji – především housle a basa si vydobyly svůj prostor v mnoha skladbách Lamb a staly se součástí jejich nezaměnitelného stylu.

Když se v roce 94 dávali Barlow a Rhodes dohromady, plánovali, že jejich spolupráce bude jen dočasná. Úspěch prvního alba je ale přesvědčil, že Lamb mají budoucnost. Skladba Górecki, která se na desce objevila, se vyšplhala až na třicáté místo britského žebříčku a dodnes patří k jejich nejznámějším hitům.

Léta naivity
Lamb se okamžitě zařadili mezi jeden z největších objevů a nadějí elektronické scény. Není divu, že v té době mělo manchesterskou dvojici již delší dobu pojištěné vydavatelství Mercury Records spadající pod olbřímí Universal Music. Mnozí předpovídali, že Lamb budou udávat hudební trendy v následujících letech. Ve skutečnosti ale dvojice Rhodes – Barlow zůstala se svým zvukem poměrně v osamění. Mercury Records však nešlo ani tak o originalitu, jako o co nejvyšší prodeje alb a kreativní dvojice tak měla brzo narazit.

„Tenkrát, když jsme dávali Lamb dohromady, byli jsme tak naivní, že se tomu dá dneska jen těžko věřit! Upsali jsme se velkému vydavatelství poté, co jsme měli hotové pouhé tři skladby. Smlouva nás zavazovala natočit pro ně šest alb v okamžiku, kdy jsme vůbec netušili, jestli dáme dohromady první. Bylo to jako jízda na horské dráze, nad kterou nemáme vůbec žádnou kontrolu. Takže potom, co jsme vydali první album, což bylo takové období líbánek, museli jsme najednou začít čelit tlakům vydavatelství, aby naše hudba byla víc komerční a abychom se prodávali způsoby, kterými my jsme se rozhodně prodávat nechtěli,“ popisoval nedávno pro magazín Backstagerider Barlow.

Barlowa a Rhodes navíc provázely neustálé osobní konflikty. Bouřlivý vztah a každodenní střety dvou protikladných osobností mohutně komplikovaly jejich vzájemnou spolupráci. Nesly však ovoce v podobě mnoha jedinečných písní.

Nejplodnější období
I přes všechny problémy vydávají v roce 1999 Lamb možná své nejlepší album Fear of Fours. Písně jsou o něco čistší a uhlazenější, o to silněji působí nálada a atmosféra celé desky. Světlo světa tak spatřily nezapomenutelné a dodnes aktuálně znějící skladby Softly, Little things nebo Fly.

Jenže po vydání Fear of Fours se kapela prakticky rozpadla. Rhodes s Barlowem měli pocit, že jejich osobnosti se natolik sváří, že už spolu nadále nemohou spolupracovat. Následovala rozluka a tvůrčí pauza.

Ale netrvalo dlouho a Lamb se opět scházejí ve studiu. Už v roce 2001 vychází deska What Sound, na níž se objevuje největší hit Lamb – skladba Gabriel. Dokonalá elektronická balada, při které nejednomu naskakuje husí kůže.

V roce 2004 přichází další deska Between the Darkness and Wonder, záhy poté se ale Lamb – zdá se – definitivně rozpadají. Osobní konflikty nesourodé dvojici připadají už nadále nepřekonatelné.

Rhodes nedávno pro Guardian popisovala, jak vypadalo jejich koncertní turné z roku 2004. „Andy pařil jako zvíře a já jsem s sebou měla svoje malé děti. Snažila jsem se je vzít v našem autobusu někam, kde to nebylo plný vajglů a prázdnejch flašek a rock and rollovejch trosek vůbec. Tenkrát byly naše vztahy pěkně napjatý.“ K tomu se přidal tlak vydavatelství, které po manchesterském tvůrčím duu chtělo komerčnější produkci, více melancholického zasněného popu „něco jako Dido“. A konci Lamb už nebylo vyhnutí.

Definitivní konec
Universal Music neváhá a nedlouho po rozpadu Lamb vydává jejich best of album Best Kept Secrets. V roce 2005 následuje remixová deska Lamb Remixed.

Jak Barlow, tak Rhodes se mezitím vrhli na jiné projekty. Lou Rhodes nastartovala celkem úspěšnou sólovou kariéru. Do dnešních dnů vydala tři desky, ve kterých se vrací k folku. K hudebnímu stylu, v jehož vodách se pohybovala, než potkala Andyho Barlowa a zrodili se Lamb. Barlow se věnoval především projektu Hoof a mimo jiné produkoval album britského písničkáře Finka.

Léta oddělení, kdy se dvojice příliš nestýkala, jejich vztahu prospěla. „Něco se s námi stalo a tam, kde jsme teď, se nesnažíme vytočit jeden druhého. Teď chápem, že jsme každý jiný a užíváme si to,“ myslí si Barlow.

A tak Lamb v roce 2009 poměrně překvapivě vyrážejí na koncertní turné, během kterého se zastavili i v Praze. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o více než jednorázovou záležitost a Lamb by se chystali dát znovu dohromady. Lou Rhodes dokonce během turné pracovala na své třetí sólové desce. Ta vyšla v roce 2010 pod názvem One Good Thing a producentem alba nebyl nikdo jiný než bývalý kolega z Lamb Andy Barlow.

Až během práce na One Good Thing si Rhodes podle svých slov uvědomila, jak inspirativní je pro ni spolupráce s Barlowem. „Andy byl ten malej brácha, kterej vás dokáže pokaždý strašně naštvat! A já jsem byla ta velká ségra, která ho pořád nasírá. Ale teď jsme dospěli a vyzráli a to, že jsme si takhle blízcí, nám umožňuje hodně unikátní tvůrčí vztah,“ řekla Backstageriderovi Rhodes. Reinkarnaci Lamb tak už nestálo nic v cestě.

Velký návrat
V roce 2011 vychází po sedmileté odmlce pátá řadová deska lakonicky pojmenovaná 5. Lamb se tentokrát rozhodli vydat desku bez velkého vydavatelství za zády a vrátit se k atmosféře a energii prvního alba. A vskutku, na 5 to jsou zase ti staří dobří Lamb. Bohužel jak v dobrém, tak špatném slova smyslu. Lamb si zachovali i na nové desce svůj unikátní zvuk, aniž by se vysloveně opakovali. Zároveň ale Barlow s Rhodes nepřišli s ničím novým nebo výjimečným. 4. února v pražském KD Vltavská a o den později ve Flédě v Brně se tak publikum asi bude těšit především na starší písně Lamb, spíše než na jejich albovou novinku.

Na internetu se první nahrávky Youth Lagoon aka Trevora Powerse objevily v květnu tohoto roku a hned způsobily slušný rozruch. Netrvalo dlouho a Trevor se upsal vydavatelství Fat Possum. Na podzim vyšla debutová deska The Year of Hibernation a lidé z Fat Possum si určitě mnou ruce. Nečekají je sice žádné kolosální prodeje a zisky, ale takhle dobré indie album už tu dlouho nebylo.

Poslední rok Trevora Powerse se tak podobá pohádce naší doby, až hraničí s klišé. Dvaadvacetiletý studentík anglické literatury trpící chorobnou úzkostí zplodí doma u rodičů v ložnici pár písniček. Vystačí si jen se synťákem a počítačem. Zpívá o svých trápeních, o věcech, o kterých nedokáže s nikým mluvit. Pár svých indie-popových skladeb nahraje na Bandcamp. A co se nestane. Objeví ho velké vydavatelství. Jeho album si zamilují recenzenti Pitchforku. Trevor sekne se školou i s prací prodavače v obchodě s oblečením a odjíždí na koncertní šňůru po Spojených státech a Evropě.

Nutno podotknout, že za tímhle pohádkovým příběhem nestojí ani tak náhoda nebo štěstí, ale hlavně hudba, kterou Youth Lagoon dělá. Ta Trevora odlišuje od tisíců jemu podobných, kteří skládají muziku doma na koleni. Youth Lagoon má v sobě něco víc. Možná je to upřímnost, cit pro melodii, atmosféru nebo něco úplně jiného. Těžko říct, ale The Year of Hibernation člověka prostě dostane. Chytí za koule. Jen se musí poslechu dopřát čas. A klid.

Jako když venku prší
„Youth Lagoon nejsem já. Je to jenom část mě. Byl jsem na střední v hodně kapelách a vždycky jsem se snažil definovat sebe sama hudbou, jakou hraju. Tak trochu jsem se snažil najít smysl žití v tom, že jsem v kapele. Ale letos jsem si konečně uvědomil, že se nemusím definovat hudbou, ale že můžu dělat něco víc – hudbu, která pro mě osobně něco znamená. A to je Youth Lagoon,“ popisuje na webu Fat Possum Records svůj projekt Powers.

Trevor zpívá o holkách, které ho opustily. I o těch, které nikdy neměl. Zpívá o lidech, se kterými nemůže být. Ale jeho hudba není pesimistická. Daleko spíš melancholická a svým zvláštním způsobem vlastně i veselá. Hořkosladká. Poslouchat Youth Lagoon je podobný pocit, jako když víte, že venku prší, ale o to víc si užíváte, že můžete být doma v teple zachumlaní v posteli.

Youth Lagoon neprodukuje klasický (indie) pop. Zastřený hlas a hutný zvuk jako by ani nevznikaly doma pod rukama jednoho jediného člověka. Skladby většinou nemají klasickou písničkovou strukturu sloka-refrén-sloka. Trevor pečlivě buduje atmosféru každé písně, a ta postupně graduje. Aby k ní pronikl, člověk se musí zastavit a pozorně poslouchat. Po chvilce ale začínají být čisté melodie na The Year of Hibernation až nebezpečně návykové a chytlavé. A Trevorův teskný vokál je třešnička na dortu.

Hity nehledejte
Na albu není jednoznačný hit. Žádná píseň neční nad ostatní. Přesto se jednotlivé skladby neslévají dohromady, vytvářejí skvěle pasující a uzavřený celek. Hity si tak na albu musí každý objevit sám. Jako singl doprovázený oficiálním videem zatím vyšla pouze skladba Montana. Mnozí označují za nejlepší počin na albu July. Mně osobně nejvíc přirostla k srdci Seventeen. Ne a ne se oposlouchat. I když studiová živá verze July, která je k poslechu na Pitchfork TV, taky stojí za to. |

Youth Lagoon
The Year of Hibernation
2011
40:16

Každý z nás občas udělá nějakou tu bláznivinu. Přestože tihle čtyři kluci už chlapeckým kamaším poněkud odrostli, padá z nich jedna klukovina za druhou – a dnes už tolik, že se vyplatilo jim věnovat celé CD.

Skupina Hm… oblažuje vnitřky našich uší a duší nějaký ten rok – první koncerty se datují do roku 1994. Jak to jen dělají, že každé jejich vydané CD působí tak svěže, nově a hravě? Kde i po 17 letech berou tu dětsky přidrzlou energii? Snad v poetických textech předních básníků, které zhudebňují, snad jeden ve druhém. Jediným hmatatelným důkazem stárnutí všech členů kapely jsou jejich ratolesti. Průrazné dětské hlásky jsou zaznamenány už v písních z předchozích alb, tentokrát se tatínkové rozhodli věnovat svým i cizím ratolestem celou desku.

Skalní fanoušci už některé písně znají z koncertů, jiní si zase spojí členy Hm… se spřáteleným hudebně divadelním projektem Kašpárek v rohlíku. Sice si do Kašpárka občas odskočí i samotní hudebníci z Hm…, a to i ačkoli právě Kašpárkovi svou nejnovější deskou polezou nejvíc do zelí.

Hm… si dosud dokázali vždy zachovat svůj jedinečný zvuk, melodiku a nápaditost, o mladé posluchače by tedy nouzi mít neměli. Těm totiž může pod stromečkem přistát další parádní hudební úlovek, který bude čočka autorádia nenávidět, děti milovat a rodiče přinejmenším snášet.

Křest a ochutnávka alba Klukoviny se uskuteční v neděli 11. prosince od 17 hodin v Besední 3. Od osmi večer pak volně naváže koncert pro dospělé. Po křtu tedy hybaj všichni prckové na kutě a dospěláci Na Prádlo!

skupina Hm…
Divadlo Na Prádle
Besední 3, Praha 1
ne 11. 12.
17:00 křest CD Klukoviny
20:00 vánoční koncert pro dospělé