Mimořádná výstava děl Alfonse Muchy s názvem Dva světy, kterou pořádá brněnské výstaviště, okouzluje svým potemnělým prostředím. Expozice zobrazuje nejvýznamnější Muchovo dílo Slovanskou epopej a ukázky několika plakátů z jeho tvůrčí dílny. Celková výzdoba pavilonu H potrvá do konce letošního roku a nabízí to nejlepší z Muchovy tvorby.

Secesní malíř Alfons Mucha je znám pro svou lásku ke slovanství, na kterou hojně odkazuje i ve svém díle. Jeho celoživotní vztah ke Slovanům se projevil jak ve Slovanské epopeji, tak v několika sériích plakátů, které tvořil jak pro reklamu, výzdobu interiéru či vzorníky krásy, které udaly takzvaný styl „Mucha“. Stejně tak se slovanství objevovalo na slavných malbách uctívajících francouzskou herečku Sarah Bernhardtovou, která patřila k nejvýznamnějším divadelním osobnostem té doby. Unikátní výstava, jež mapuje tyto dva protichůdné světy, jak už název sám vypovídá – honosnou a monumentální epopej a secesní plakáty.

Odkaz Slovanům a Čechům
Muchova výzdoba pavilonu Bosny a Hercegoviny na Světové výstavě v Paříži roku 1900 zaznamenala obrovský úspěch a zavdala mu perspektivní záměr vytvořit velkolepý dějinný epos zobrazující témata české a slovanské historie. Tento cyklus dvaceti velkoformátových obrazů, jež získaly název Slovanská epopej, měl za úkol podpořit pocit sounáležitosti mezi všemi slovanskými národy a v lidech upevnit pocit hrdosti a zároveň národního uvědomění. Obrazy vznikaly mezi léty 1912 až 1926 a Mucha cestoval až do Ameriky, aby pro svůj účel získal finanční prostředky. Financování samotného provedení se ujal americký podnikatel Charles R. Crane, mecenáš umění a velký příznivec myšlenky slovanské vzájemnosti. Polovina děl zobrazuje českou historii a druhá část náleží dějinám Slovanů. V roce 1928 při výročí samostatné Československé republiky je Mucha poprvé představil ve Veletržním paláci v Praze, následně pak o dva roky později v Brně. Celé veledílo Slovanské epopeje se Mucha po dokončení, s výjimkou jednoho nedokončeného obrazu, rozhodl věnovat městu Praha. Tento malířský počin nemá v dějinách umění obdoby, Alfons Mucha zcela předčil svou dobu tímto nadčasovým a světově známým dílem.

Výstaviště v Brně představuje devět největších pláten z cyklu Epopeje, mezi něž patří Slované v pravlasti, Slavnost Svantovítova ve slavném sídle ostrova Rujány, Zavedení slovanské liturgie, Hájení Szigetu proti Turkům Mikulášem Šubičem Zrinským, Bratrská škola v Ivančicích, Kázání Mistra Jana Husa v kapli Betlémské, Zrušení nevolnictví na Rusi, Jan Milíč z Kroměříže a Schůzka na křížkách.

K Muchově tvorbě zcela jistě patří také ilustrace časopisů a knih, stejně tak i plakáty zvoucí na různé události a akce. Zejména avantgardní literární a umělecký časopis, revue La Plume, který měl dokonce samostatnou výstavu, ke které Mucha speciálně vytvořil pozvánku na přání vydavatele Léona Deschampse. Dále vyzdobil londýnský časopis The West End Review jedním z nejrozměrnějších plakátů vůbec, na kterém vyobrazil múzu spolu s andílkem, jenž jí našeptává, jak správně psát.

Svět reklamy
Potravinářské výrobky, nápoje, drogistické výrobky a průmyslové zboží. Tomuhle všemu se Mucha věnoval v rámci reklamních plakátů, kterých stvořil nemalé množství. Zvláštností, s níž díla tvořil, bylo, že jakýkoli výrobek propojil s ženským tělem, které se stalo hlavním prostředkem propagace. To někdy zapříčinilo dokonce až útlum pozornosti na samotné reklamující zboží. Dlouhodobou spolupráci udržoval s firmou Lefevre-Utile, která měla co dočinění opět se Sarah Bernhardtovou. Tvořil inzerci na šampaňské, pivo, víno, koňak, cigaretový papír, jízdní kola i turistické destinace, jako bylo například Monaco, Monte Carlo.

Oslava Slovanství
Kromě Epopeje se věnoval Slovanům a otázce slovanství i v tvorbě plakátů. Jako výzdoba Primátorského salonku Obecního domu posloužil obraz Princezna Hyacinta, jenž krásně zobrazuje secesní fin de siècle spolu s květinovými a okázalými ornamenty. Portrét Josephine Crane Bradleyové, dcery Muchova mecenáše, je zobrazen na plakátě pražské banky Slavia, kde Alfons Mucha znázornil Crane Bradleyovou jako důležitou postavu slovanské mytologie, bohyni Slávu. Pantheon české hudby, dílo z roku 1929, zachycuje hudební velikány, kteří pozvedli českou muziku na světovou úroveň. Patřili mezi ně Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a Pavel Křížkovský, jenž byl autorovým učitelem hudby.

Námětem žena
Dekorativní panó, jež sloužily převážně k výzdobě interiérů, byly panely tematicky založené na zobrazování přírody v její nejčistší podobě. Hlavním námětem se zde stala opět žena, její postava splývající a propojující se s přírodou, jejími měnícími se ročními obdobími a denními epochami. Stejně tak se tato tématika vyskytovala v kalendářích, které patřily k nejžádanějším a nejčastějším Muchovým zakázkám. Od neorenesančních jinotajných ilustrací postupně přešel ke zřetelným symbolistním kompozicím, kde žena nabyla duchovní podoby. Do této éry spadá jeden z nejoblíbenějších umělcových výjevů Zodiaque zobrazující profil dívčí tváře, jejíž vlasy zdobí bohaté šperky.

Dekorativní panely byly chápány jako umění pro lid, tisky se daly snadno získat, byly dostupné takzvaně pro všechny. Souzněly s tehdejšími pocity a dojmy a současně reprezentovaly Muchův autonomní projev v oblasti výtvarného umění.

Alfons Mucha patří mezi naše nejvýznamnější malíře všech dob. Ve své době ovlivnil chápání krásy a zanechal nám impozantní odkaz ve formě Slovanské epopeje. Jeho portfolio se může pyšnit mnoha obrazy a plakáty, které postupně nabývají na vyšší hodnotě a zrcadlí jeho vztah k rodné zemi, ženám, secesi a symbolismu. ∞


Alfons Mucha – Dva světy
Výstaviště Brno, pavilon H (Výstaviště 1, Brno)
26. 5.—31. 12.

Všichni ho známe. Reprodukci některého jeho plakátu měly naše babičky pověšenu v předsíni. Slovanská epopej je něco velikého a famózního, o co se pořád někdo hádá. Přibližně víme, kdy žil, a jeho jméno nám asociuje pojem secese. A dál?

Inscenace Ženská epopej divákovi představuje Alfonse Muchu nejen jako umělce, ale především jako člověka. Skrze čtyři ženy, které pro něj v životě mnoho znamenaly, rýsuje malířův život od prvních pokusů s barvami a plátnem přes vrchol kariéry až k nevyhnutelnému stáří. Sestra Anna, jež mu první obětavě stála modelem. Pařížská herečka Sarah Bernhardtová, díky které se prakticky přes noc stal slavným. Manželka Marie Chytilová, s níž odešel na čas do Států, aby si vydělal na své životní dílo, Slovanskou epopej. A aby poznal, že ač je všude dobře, stesk po domově je hrozná věc. A konečně – vzpomínka na dávno zesnulou maminku v okamžiku blížící se vlastní smrti. Postupně umělce oslovují, vzpomínají na společně prožitý čas, vyprávějí o něm publiku. Hovoří každá o své vlastní etapě v životě člověka, který do světa umění vstoupil jako velký inovátor, ale nakonec nebyl schopný odpoutat se od vlastního stínu. Jeho někdejší originalita ho po zbytek života už jen pronásledovala.

Všechny čtyři ženy představí jediná herečka, Martina Balážová. Drobnými a jednoduchými, přesto zřetelnými změnami kostýmu se přenáší z postavy do postavy; sundá si šátek, rozpustí vlasy, změní charakter. Jaro, léto, podzim, zima… všechna roční období, celý umělcův život, celé hodinové představení leží na jejích bedrech; kromě ní je na scéně už jen muž za klavírem, Mucha… spíš jeho stín. V podání Jakuba Pospíšila či Zdeňka Dočekala vede malíř se svými ženami lyrický dialog: mluví s nimi jen hudbou. Nálady, pocity – radost, lásku, vztek, odmítnutí, to vše vnímáme jen z tónů a melodií. Je to zvláštní rozhovor slov (a dobře víme, jak umí být někdy ženy upovídané) a hudby, ale nerozuměl by mu snad jen člověk z kamene.

Herectví Martiny Balážové je pastva pro oči. Nejkrásnějším na celém představení však zůstávají Muchovy obrazy. Ve hře zazní, že je to jen akademismus, teatrálnost, patos – a s tím se vlastně nemůžeme přít. Když si vzpomeneme na některý z plakátů, vyvstane nám před očima tak trochu kýčovitý obraz ženy s vyzývavě odhaleným ramenem, obklopené ovocem, květy a kudrlinkami. Přesto ale mají Muchova díla velkou sílu, schopnost potěšit oko a pohladit duši. Martina Balážová několik z nich přivede v život; když ve stylizovaném rámu v pozadí jeviště, oblečena do bílé řízy ozdobené šátkem, zaujme některou z typických póz, jako bychom rázem viděli ženu, která stála Muchovi pro ten který obraz modelem.

Nakonec se vlastně z Ženské epopeje o Muchovi moc nedozvíte. Že se trápil, že jeho vztahy k ženám byly problematické, že se mu v Americe stýskalo po domově – to jsou všechno klišé, která bychom mohli hrát o prakticky kterémkoliv umělci. Člověku, který o Muchovi opravdu neví nic víc, než jsem načrtl na začátku textu, představení ukáže jen hrubý obrys umělcova života. Právě tahle neúplnost ale nutí, aby člověk sednul k počítači nebo zašel do knihovny a začetl se do nějakého životopisu. Nejlépe s bohatým obrazovým doprovodem. Tvůrcům Ženské epopeje se podařilo takový malý, krásně ilustrovaný náznak životního příběhu stvořit. Mucha by měl, myslím, radost. ∞


M. Balážová / M. Magdová: Ženská epopej
Divadlo Bez Hranic (Křesomyslova 14, Praha 4)
premiéra 29. 9. • reprízy 4., 12., 18., 28. 11. 19:30

Po dlouhých sporech s dědici, tahanicích mezi hlavními zástupci zaangažovaných institucí a měst a po mediální smršti je konečně možné si Muchovo velkolepé dílo v klidu a tichu prohlédnout ve dvoraně Veletržního paláce.

Alfonse Muchu si asi každý vybaví především ve spojení s bravurní kresbou ornamentů zahalujících polonahá těla lepých děvčat na plakátech epochy fin de siècle. Tyto obrazy se pro svou diváckou přístupnost staly natolik rozšířenými, že se s nimi setkáváme skutečně všude (některá umístění jsou až bizarní). V kontrastu k této popularitě stojí Muchovo srdeční monumentální dílo, ve kterém představuje svou myšlenku panslavismu a které bylo ještě před pár lety široké veřejnosti téměř neznámé.

Zrod myšlenky
První myšlenka na vytvoření cyklu, který by popisoval dějiny veškerého Slovanstva, vznikla v umělcově hlavě poté, co dostal zakázku na výzdobu pavilonu Bosny a Hercegoviny v rámci chystané Světové výstavy v Paříži roku 1900. Zde pojednával v malém epopej jižních Slovanů. Když potom odjel do Ameriky, kde se seznámil s americkým milionářem, rusofilem a slovanofilem Charlesem Richardem Cranem, který mu byl ochoten celou věc financovat, představa Slovanské epopeje získala jasné obrysy. Zamýšlený cyklus dvaceti velkoformátových obrazů měl popsat historii Slovanů od jejich počátečního vzepětí přes útlak okolními národy až po konečnou a vítěznou apoteózu. Tento celkový počet byl přitom předem promyšlený – dvacet pláten bude tematicky rozděleno na deset obrazů z dějin českých a deset z dějin všeslovanských. Další rozdělení (vždy po pěti obrazech) se týkalo charakteru vyobrazení – vznikla tak skupina alegorická, náboženská, válečnická a kulturní.

Na podzim roku 1909 pak malíř zaslal pražskému starostovi dopis, ve kterém nabízí městu Praze darem celý cyklus Slovanské epopeje, s podmínkou, že mu bude vystavěn adekvátní výstavní prostor – nejlépe na Petříně. Od začátku měl přitom představu jednoduchého polokruhového pavilonu s vrchním osvětlením. Nemělo se jednat o klasickou galerii či muzeum – podle Muchových představ by měl tento objekt fungovat jako jakési slovanské duchovní centrum. Městská rada tento velkorysý dar přijala a byla ochotná splnit i zadanou podmínku.

Slovanský trojský kůň
Alfons Mucha si pro práci na tak rozsáhlém úkolu v roce 1910 pronajal od hraběte Jeronýma Colloredo-Mansfelda prostory na zámku Zbiroh, kde si ve velkém sále zřídil ateliér a kde v letech 1912–1928 i s celou rodinou bydlel. O dva roky později zde dokončil úvodní tři obrazy celého cyklu a předal je městu Praze. Nicméně přes veškeré jeho dobré úmysly se ještě před začátkem prací zdvihla proti jeho dílu velká vlna nevole – jak z řad modernistů, tak od zastánců klasického národního umění. Jedni mu vyčítali malířské zpátečnictví a anachronismus, druzí odklon od tradiční mánesovsko-alšovské linie malby, která podle nich jako jediná mohla správně a výstižně charakterizovat tak závažné téma, jako jsou dějiny Slovanstva. Další, co Muchovy současníky dráždilo, byl právě onen požadavek samostatného výstavního pavilonu – vždyť vlastní galerii dosud neměli „daleko významnější umělci“, o moderních autorech ani nemluvě. Josef Čapek nazval Muchův dar dokonce „trojským koněm“.

Podzimní zahrada ve Veletržním paláci
Práce na zbirožském zámku nicméně pokračovaly a kulturní časopis Zlatá Praha pravidelně otiskoval reprodukce dohotovených pláten i s jejich popisy. Roku 1919 se Alfons Mucha rozhodl vystavit pět z jedenácti již hotových obrazů v letním refektáři Klementina a k této příležitosti vyšel i katalog s Mistrovým úvodem. Reakce na výstavu byly velmi rozporuplné – od nadšení po úplné zavržení. Když byl pak o rok později stejný soubor představen divákům v Chicagu, výstavu navštívilo 200 000 lidí.

Roku 1926 přesunul Mucha svůj „slovanský ateliér“ do posluchárny školy U Studánky v Praze-Holešovicích, kde o dva roky později mohutný celek dokončil a 21. 9. 1928 ho oficiálně předal městu Praze. Ve velké dvoraně právě dokončeného Veletržního paláce byla u příležitosti oslav desetileté existence mladé republiky veřejnosti představena Slovanská epopej v celé své kráse. Zajímavostí je, že výstava byla pojata ve stylu 19. století – v kontrastu k modernímu jednoduchému interiéru funkcionalistické stavby byla celá dvorana proměněna v podzimní sad a kolem obrazů vznikly pískem sypané cestičky. O výstavě, která trvala do konce října toho roku, se zmiňuje prakticky veškerý dobový tisk.

Další osudy aneb kam s ní?
Aby nebyla poškozena, byla Epopej za války ukryta v podzemních prostorách Archivu země České v Praze a hned roku 1945 opět přesunuta do školy U Studánky. Další osud cyklu pak vlastně sleduje osudy celé naší země – v roce 1948 bylo dílo jak jinak než zestátněno a ocitlo se – jak se říká – „na dlažbě“. V situaci, kdy nikdo nevěděl, jak se k tomuto dědictví postavit a jak s ním naložit, byl celý soubor roku 1950 dlouhodobě zapůjčen Moravskému Krumlovu, kde do roku 1968 probíhala jeho rekonstrukce. Tady byl vystaven v prostorách místního zámku až do února 2011, kdy byl převezen zpět do Prahy.

Otázka, co si počít se Slovanskou epopejí, vyvstala hned v devadesátých letech. Padaly nejrůznější návrhy, byly pořádány architektonické soutěže na novou budovu pro její uložení, aby se dostálo slibu, který Praha Muchovi kdysi dala. Jedny z nejreálnějších návrhů umisťovaly novostavbu na Vítkov, na Vyšehrad a na holešovické Výstaviště – vždy ale zůstalo pouze u idejí a pracných architektonických vizualizací. V tomto momentě se ozvali dva ze tří umělcových dědiců – vnoučata John a Geraldina Muchovi, kteří si v případě nedodržení dané podmínky na výstavbu výstavního pavilonu dělali na celek dědická práva. Naštěstí pro město se ale Praze nakonec podařilo soubor obhájit.

Další bitvy kolem „nešťastného“ Muchova daru nastaly v okamžiku, kdy Praha projevila zájem o jeho přesun zpět do hlavního města. Moravský Krumlov, který vděčil Slovanské epopeji za svou popularitu, se svého „hlavního taháku“ pochopitelně nechtěl jen tak vzdát. Nicméně na faktu, že dílo bylo stále majetkem města Prahy, se nic změnit nedalo. A tak se Epopej – stočená na obrovské bubny – nakonec přece jen stěhovala.

Moravské loučení
Moravskokrumlovští mají asi oprávněný pocit křivdy a ublížení – poté, co se o soubor padesát let „vzorně“ starali a věnovali mu péči, pořádali zde komentované a speciální kostýmované noční prohlídky, jim byl najednou a bez skrupulí vyrván. Zbyl jen vztek, vzpomínky a prázdnotou zející rozpadající se zámek. Sami občané potvrzují, že „teď už tu nebude nic zajímavého k vidění“, nic, co by mohlo přitáhnout turisty. Zatím asi nevidí, že teprve teď se jim otvírá cesta k zájmu a péči o ostatní a původní památky, které město má a které byly kvůli Epopeji odsunuty do pozadí.

Pravdou zůstává, že i přes veškerou starost, která byla Slovanské epopeji v Moravském Krumlově věnována, prostory místního zámku absolutně nevyhovovaly moderním zásadám uložení díla takového významu. V okamžiku, kdy výkyvy vnitřní teploty kolísaly kolem deseti stupňů, nehledě na vlhkost, která dělá s plátny a barvami divy, nebyla taková instalace nadále udržitelná. Sama jsem měla možnost zhlédnout obě dvě výstavy a rozhodně nemohu mluvit o rovnocenném působení. V moravskokrumlovském zámku byla plátna, jistě i z prostorových důvodů, nepřehledně poskládána bez vnitřní koncepce a návštěvník neměl možnost potřebného odstupu. Celkově na mě instalace působila spíše jako z nouze ctnost. Oproti tomu Veletržní palác poskytl souboru dostatečný prostor a klimatické i světelné podmínky odpovídající moderní výstavní péči. Nemluvě o působení na návštěvníka, které nová instalace nabízí. Zde teprve může naplno vyznít monumentalita celku, která je kromě jiného dána obdivuhodnými rozměry jednotlivých pláten: 6 × 8 metrů.

Danajský dar nebo kulturní dědictví národa?
Alfons Mucha maloval cyklus, kterému přikládal pravou váhu svého umění a jehož vznik pokládal „za svou svatou povinnost národu“, v době, která už fakticky směřovala jinam. Rozvíjely se směry jako kubismus, futurismus a Kandinskij a Kupka přinášeli nové objevy abstraktní malby. Není tedy divu, že Slovanská epopej se svým historicko-secesním provedením neměla jednoznačný úspěch a vzbuzovala spíše rozpaky. Na druhou stranu se jedná o naprosto unikátní, malířskou technikou dokonalé dílo, jehož význam je pro historii českého dějepisu umění nesporný. Se souborem podobného rozsahu, monumentality a pojetí se nemůžeme setkat snad nikde jinde na světě.

Alfons Mucha – Slovanská epopej
Veletržní palác, velká dvorana
Dukelských hrdinů 47, Praha 7
10. 5. 2012–30. 9. 2013
út–ne 10:00–18:00
90 / 180 Kč