Holešovické oáze neklidu, divadlu Alfred ve dvoře, je čerstvých 15 a narozeninová párty potrvá měsíc. Od začátku v roce 2001 byla mise jasná: vytvořit inkubátor nezávislého divadla – nezařaditelného nebo fyzického nebo experimentálního nebo nového atd. – a nezamrznout.

Od prvních let existence byl znovuotevřený Alfred platformou pro tvůrce jako Krepsko, budoucí Handa Gote, Halku Třešňákovou, Vojtu Švejdu, Wariot Ideal, Dorku Bouzkovou a dlouhou řadu dalších. Postupně se aktivity divadla rozšířily i do veřejného prostoru: Alfred s Automatem spoluorganizoval první cyklojízdy, stál u zrodu Zažít město jinak, spoluzakládal festival Malá Inventura nebo Novou síť, předloni vznikl festival Bazaar. Dneska je Alfred ve dvoře jeden ze zásadních hybatelů nezávislé scénické kultury ve střední a východní Evropě a má co slavit – v listopadu začíná FRAGILE PARTY s Krepskem a pokračuje výběrem představení souborů, které k němu patří delší i kratší dobu: z počáteční křehkosti přejít k opeře à la Umberto Eco (Bludiště seznamů / Smolka & Adámek) a noisovému eposu o bratrech Messnerových (GundR / Wariot Ideal), projít si archeologií středoevropských snů (Erben: Sny / Handa Gote Research & Development) nebo čelit obrazům z říše pohybu (Kontrapunkt / Miltnerová, Góbi & Komárek), zpochybňovat gravitaci (Výš / tYhle) či zesílit ticho (MUTE / Cie des Pieds Perchés). Patnáctý narozeniny jsou jen jednou aneb vamos a la fiesta! º


Více informací na www.alfredvedvore.cz.


autor: Ondřej Buddeus

V divadle Alfred ve dvoře vzniklo nové představení Halky Třešňákové s Lászlem Fülöpem (HU), které bude mít premiéru 22. května.

Koho ještě zajímá plán A, když zuřivě vytváříme všechny možné plány B? Není plán A pouhá oficiální verze, zatímco alternativy v podobě plánů B, C, D atd. jsou vlastně náš skutečný a skrytý životní program? Samé co by, kdyby… Znalci vědí, že nejbližší reálný Plán B je jisté hardcore café v Ostravě. Pokud ovšem nemíníme kavárnu, je takový plán B vhodnou metaforou všeho, co není a co by mohlo být a co často bývá snazší než realita sama. Nebo i toho, co nás před ní může zachránit.

Právě na toto téma se zaměřila česko-maďarská dvojice Halka Třešňáková a László Fülöp. (Halku Třešňákovou budou znát diváci z řady nezávislých divadelních projektů nebo třeba ze seriálu Kancelář Blaník.) László s Halkou se setkali v rámci evropské divadelní sítě Identity.Move! a na posledním ročníku festivalu Bazaar, který se konal letos v březnu, už bylo k vidění work-in-progress představení Plán B, jehož premiéra proběhne v divadle Alfred ve dvoře 22. května. Společný smysl pro scénickou subverzi, humor a ironii se stal základním východiskem pro společnou práci, jejíž název – Plán B – byl tak dlouho pracovní, až se stal definitivním. To ostatně skvěle vypovídá o tom, jak niterně se oba tvůrci ponořili do téhle „problematiky“. Poselství všech plánů B je totiž následující: „Vždy buď realisticky fiktivní. Pokud tedy nemůžeš být fiktivně reálný. To je vlastně jedno. Ale vždycky měj plán B. Protože všechno je o praktické dysfunkčnosti. Nebo dysfunkční praktičnosti. Více méně…“ º


autor: Barbora Šlapáková

Brněnský, v alternativě zběhlý soubor letos na podzim již poněkolikáté navštívil pražskou scénu Alfreda ve dvoře a – jako vždy – dojem zanechal.

Inscenace „Vše, co je krásné, rozmnožit se má“ pracuje s dekonstrukcí recipientského očekávání. Ničí jak hranice trichotomie zákulisí – jeviště – hlediště, tak hranice času mezi všednodenní realitou a představením. Tradiční kontury začátku i konce se rozpadají, divák od chvíle vkročení do sálu do jeho opuštění tápe („Skutečně už je začátek?“ „Tímhle to končí?“). Třeskutý proud scének (parodie stand-upu, tradičního ruského dramatického kusu, klišovité oslavy narozenin) agresivně nutí k pozornosti stejně jako hudební doprovod, vlezlá discosmyčka, která na diváka útočí a postupně ho doslova zabíjí. Jediným prostorem patřícím pouze hercům je sytě zelené plátno, táhnoucí se od zákulisí až k divákům, ale i to je v závěru staženo. Herci (Zdeněk Polák, Radim Brychta, Janet Prokešová, Zuzana Smutková…) nemají před divákem žádná tajemství, všichni jsou součástí jednoho prostoru a jedné intimity hraničící až s kýčem (kromě plátna aktéři stahují i kalhoty).

„Přijdete na moje narozeniny, parto?“
Hlavním tématem inscenace jsou bujaré slavnosti a organizované zábavy. Ukazuje lidskou schopnost slavit v syrovém světle: Doba, kterou věnujeme oslavám jako času určité tradice mimo každodenní život, zbanálněla, devalvovala, a stala se jen další trapnou konvencí. Trapnost záměrná i vyhrocená prochází celým dějem – ať už je realizována šílenými kostýmy, banálními dialogy, či až nechutně afektovaným tancem.

„Vše, co je krásné, rozmnožit se má“, režijně nepochybně propracované do nejmenších detailů, působí nehotově a plytce a příznivci klasického dramatického formátu musí nutně připadat trapné, nesnesitelné a odpuzující. Na D’Epog prostě musí být divák naladěn.

Musí pasivně přijmout roli: divák není zapojen, jen uveden do nejistoty a unášen proudem gradace představení, na jehož konci před ním herci stojí nazí. Ti na tomto kusu nechají pot, slzy i ty zmiňované kalhoty. A nakonec jim jde spíš o vlastní herecké zkoumání a ohmatávání limitů než o diváky. Přes to všechno jsou samy ambivalentní pocity, které inscenace budí, okamžiky překvapení i entuziasmus aktérů zábavným vytržením z reality. ∞


Vše, co je krásné, rozmnožit se má
D’EPOG
premiéra: 23. 4., nejbližší repríza zatím neuvedena

Pokud si představujete současné divadlo jako více či méně zdařilou činoherní adaptaci textu od Čechova, Ibsena nebo třeba bří Mrštíků, pak soubor Handa Gote podává už deset let dobrou zprávu – možnosti scénické práce jsou nepoměrně širší. Umělecký divadelní výzkum se může podobat výpravě do neprozkoumaných vnitrozemí, která se někdy nacházejí i v dobře známém okolí. A Handa Gote Research & Development jsou takovými humboldtovskými objeviteli i archeology. Pro svou novou práci „Erben: Sny“ si jako vstupní bránu do neznámého světa zvolili několik poznámek Karla Jaromíra Erbena (a dalších romantických autorů) o snech.

Archeologické postupy jsou pro práci Handa Gote poměrně typické: rodinná archeologie hrála ústřední roli v představení „Mraky“, loňské „Svěcení jara“ bylo sondou do oblasti zapomenutých rituálů. Ostatně i průzkumy starých scénických technologií a postupů lze chápat jako experimentální divadelní archeologii svého druhu. V „Erben: Sny“ se Handa Gote rozhodli zkoumat středoevropské folklórní tradice v půlnočních krajinách imaginace: masopustní figury, vesnické ochotnické divadlo, atmosféra někde mezi dušičkami, Vánoci a surrealistickým filmem Alejandra Jodorowského. Premiéra nového představení „Erben: Sny“ proběhne 8. 12. 2015 ve 20:00 v divadle Alfred ve dvoře. º


autor: Ondřej Buddeus

Taneční a pohybové projekty Andrey Miltnerové a Jana Komárka se vždy vyznačovaly obsedantní křehkostí, nutkavou precizností i tím, že strhující výkon tanečnice vyvolává pocit, že se musí každou chvíli vznést. Nové představení Tranzmutace navazuje na předchozí práce tvůrčí dvojice, a je tak dalším marným, ale o to intenzivnějším pokusem vzlétnout. Pozvolna stupňovaná energie nové inscenace, v níž se tvůrci rozhodli zkoumat oblasti mimo jazyk taneční choreografie, uvolňuje možnosti pohybu na hranici mezi destrukcí a transcendencí.

Andrea Miltnerová, britská tanečnice a choreografka českého původu, působila v tanečním a baletním angažmá na řadě velkých evropských scén od Paříže (Opéra Comique a Opéra Royale) přes balet Národního divadla až po Balšoj těatr Moskva. Vedle dalších současných pohybových projektů ji hluboký zájem o barokní estetiku přivedl také k umělecké spolupráci na rekonstrukci barokních oper a k etnochoreologickému výzkumu. Představení, která připravovala ve spolupráci s oceňovaným režisérem a světelným designérem Janem Komárkem (například Tanec magnetické balerínky, Flashback aj.), bývají pravidelně uváděna na různých významných mezinárodních festivalech po celé Evropě. Tak je tomu i v případě expresivního, minimalistického a technicky precizního představení Fractured, které stejně jako Tranzmutace vzniklo v produkci o. s. Motus, produkce divadla Alfred ve dvoře. Představení Fractured bude během komponovaného večera uvedeno spolu s premiérou Tranzmutace 14. a 15. května v divadle Alfred ve dvoře. º


Fractured + Tranzmutace
Alfred ve dvoře (Františka Křížka 36, Praha 7)
čt 14. 5. a pá 15. 5. 20:00 • 200 / 100 Kč


autor: Ondřej Buddeus

Tyrolský horolezec Reinhold Messner je legendou. Jako první zdolal všech čtrnáct osmitisícovek, jako první vystoupil na Mount Everest bez kyslíku, přešel poušť Gobi nebo Antarktidu. V začátku jeho kariéry ovšem stojí příběh, který není jen horolezeckým dobrodružstvím, ale určující zkušeností jeho života.

Přestože při výpravě na Nanga Parbat v roce 1970 nešlo o prvovýstup, cíl byl neméně ambiciózní: zdolat horu s nejvyšší kolmou stěnou světa. Rupálská stěna je hradba z kamení a ledu vysoká 4511 metrů, která vrcholí v zóně smrti. K výpravě patřili i bratři Günther a Reinhold Messnerovi. Při sestupu z vrcholu Günther zahynul, zatímco Reinhold přežil.

Představení GundR, které bude mít v Alfredu ve dvoře premiéru v úterý 25. 11., se inspiruje životním příběhem vizionářského horolezce. Není to jen drama výstupu na Nanga Parbat, ale i mediální příběh Messnerova života. Právě média z Reinholda vytvořila ikonu. Skrze ně získával prostředky na další výstupy. Využil je, aby šířil povědomí o horolezectví a inspiroval tak celé generace. Tatáž média ho však po celou dobu – už čtyřicet let – pronásledují a obviňují z bratrovy smrti. Kolektiv Wariot Ideal rozehrává ve svém scénickém eposu oba propletené příběhy – rozporuplnou mediální ságu i příběh bratrství, vztahu, který je stejně extrémní jako dobývání nejvyšších vrcholů světa – bez limitu, nepochopitelný, čistý, nenahraditelný, na život a na smrt. º


text: Ondřej Buddeus

Když v Alfredu ve dvoře vzniká nové představení, objevují se pravidelně dosud neznámé žánry a formy, nové se propojují se starými, fúzují. Zajímavým příkladem je poslední inscenace umělecké skupiny Handa Gote Research & Development nazvaná Svěcení jara, kterou autoři umístili „na pomezí rituálu, koncertu, tance, performance, baletu a opery“.

Také nové představení Trasy vlasů souboru Ryba řvoucí organicky propojuje několik oblastí. Autoři o představení, které bude mít premiéru 13. 10., mluví jako o výtvarném divadle nebo dokonce „vlasovém surreálu“. Vlasy jsou spletité téma, které se týká každého. Nejen proto, že si ráno co ráno vynucují pozornost; „podoba účesu se proměňuje v horizontu dějin, ale i v průběhu života člověka, jako součást jeho příběhu, vzpomínek a prožitků.“

Druhá říjnová premiéra se zabývá ještě podstatnějším celospolečenským tématem. Základní kontrasty lidského života v perspektivě smrti – o tom je představení Smrt jsem já kolektivu La Calaca herečky a performerky Dory Bouzkové. Významnou roli tu sehrává i její česko-mexický původ: „Tady v Čechách se o smrti nemluví. Ale v Mexiku se bere jako součást života, oslavuje se, zve se na hostinu, obléká do krásných šatů…“ Premiéra tohoto makabrózního „nekabaretu“ proběhne 22. 10. a předznamená jednu z velkých komunitních akcí, které Alfred ve dvoře pořádá letos ve
Stromovce už po deváté – Mexické dušičky. º


autor: Ondřej Buddeus

Pokud jste umělec, tak i předsudky a jistá představa o archetypech vyvolávají tlak, který v podobě performance, obrazu nebo jiného autorského kusu zase servírujete zpět veřejnosti. A tato zkušenost se může stát novým východiskem. Nejen o tom je dílo tanečnice a choreografky Maji Delak, kterou uvedlo divadlo Alfred ve dvoře jako prvního zahraničního hosta z cyklu Východiska.

Lesk a bída kulturního kontextu
Maja Delak je ze Slovinska a asi právě pro tu slovanskou blízkost je její projev a zpověď pro mě jako českého diváka tak srozumitelná. Celkově mě napadá, že ženy ze střední a východní Evropy toho mají opravdu hodně co říci a jejich zpráva je často aktuální naprosto kdekoliv. Jako další mi přichází na mysl třeba Marina Abramović původem srbská umělkyně, která si svou kritickou často feministickou pozicí vybudovala opravdu silné renomé mezi umělci všech různých směrů. Otázka je, jak dlouho se ještě při dnešní globalizaci a propojenosti světa udrží tato chuť národních identit. A přitom právě umění východní Evropy je díky tomu tak brilatní a často dech beroucí.

Co kdyby bylo všechno jinak?
Archetypy přetrvávají stále, i když technologie a spousta věcí kolem nás se výrazně proměňují téměř ze dne na den. Obecně je přijímán názor, že svět kolem nás se mění rychle, ale lidská evoluce tak rychlá není, a proto se jisté prvky v našem chování mění jen velmi pomalu. Majina zpověď se jmenuje: „Co kdyby…“ a pohrává si s myšlenkou, jak by se její život změnil, kdyby se narodila jako kluk, kdyby více jako tanečnice investovala do svého těla, kdyby více pracovala… celé to působí trochu depresivně a chmurně, nespokojeně a zhrzeně. Což je pouze částečný dojem pro dokreslení nálady a záměrné kritiky. Maja již jako malá vedla taneční skupinu dívek na základní škole. Jejich mladistvé nadšení a elán byly dech beroucí. A hned tu máme jeden archetypální obraz dívčího světa. Dnes jí je přes čtyřicet a zjišťuje, že tělo již není tak pružné, jak bývalo, že již možná patří do starého železa, kolegyně jí vyčítají, že se nechová přiměřeně svému věku, sama občas pochybuje o své tvorbě, i když je již uznávanou umělkyní. Sebereflexe se mísí s tlakem společnosti, která má na své okolí poněkud ustálené nároky. Cítí ale sílu a houževnatost ducha a ta je pro ni primárně směrodatná. Stále ji těší předávat zpovědi a otevírat nová témata pomocí tance, slova, choreografie…

Transparentnost, válka atd.
Obrazy dětství, kde holčičky mají přesně vymezené zájmy, svoje přesné místo na školních besídkách… „Co kdybych byla kluk? Kdybych byla kluk, víc bych si hrála se zbraněmi. Kariéře prospívá válka“. Maja někdy víc píše, než tančí. Její projev je o hodně syrových přesných větách, které se do vás otisknou jako razítko. Je to minimalismus slovního projevu a obsahový maximalismus v jednom. Současný obraz Maji Delak – mužské sako, masivní pásky na zápěstích (evokující spíš okovy), scéna téměř až rigidní na hony vzdálená dětským ideám o tanci a choreografii. V průběhu představení se potkáte jak se strachem, tak i bojovností proti ustáleným názorům, na které narážíme všichni každý den. „Hovořím o transparentnosti. A o tom, jak jsi dostala víc nabídek ke spolupráci. A o tom, jak je snadnější prorazit na evropský trh, když jsi z nové členské země EU anebo jsi byl ve válce“ Monolog Maji Delak dalece přesahuje jen subjektivní vnímání, ale naráží i na mezinárodní sociální kontext. Politické a kulturní danosti se mísí s osobním vývojem umělkyně, dospělé ženy a v něčem i malé dívky, která neztrácí energii bojovat a pootevírá tím oči nám ostatním.


KAJ ČE… / CO KDYBY… / Maja Delak (SLO)
Alfred ve dvoře (Františka Křížka 36, Praha 7)
psáno z představení 3. 2.

dramaturgie Katja Čičigoj
idea a performance Maja Delak
scénografie Jakob Leben, Luka Prinčič
produkce Emanat
hudba Luka Prinčič
grafický design Saša Kerkoš
světelný design Urška Vohar
text Saša Rakef, Maja Delak
kostýmy Urška Recer
koprodukce Festival City of Women a Taneční divadlo v Ljubljani

Zkuste vyjmenovat tři věci společné publicistkám Mileně Jesenské a Gustě Fučíkové. Tak schválně… Údajně kdysi vzplály pro stejného muže. Zcela jistě se setkaly v koncentračním táboře Ravensbrück. A letos stanou na stejném místě znovu. Alespoň pomyslně. Oním místem bude Studio Hrdinů, které svou druhou sezónu zahájilo premiérou hry Mileniny recepty, inspirovanou osudy Mileny Jesenské a její dcery Honzy Krejcarové.

Další novinku sezóny 2013/2014 s názvem Citový komediant uvede Studio Hrdinů ve středu 2. října. Jak se Janu Horákovi a Michalu Pěchoučkovi povede inscenovat „maximálně apoliticky“ hru o Juliu Fučíkovi, posoudí návštěvníci dvacátého ročníku festivalu … příští vlna / next wave… Zatímco vloni bylo zpřístupnění prostor bývalého kina pod Veletržním palácem a premiéra Célinovy hry Církev mimořádnou a stěžejní událostí festivalu, letos se Studio Hrdinů stává jeho hlavním dějištěm. Vedle středeční premiéry zde najde svoje místo také čtvrteční program, slavnostní páteční Den Poct a především víkendové bloky, jež slibují být vrcholem letošní „nextky“. Festival totiž po dvaceti letech existence nenápadně bilancuje. Jeho dosavadní kurátor Vladimír Hulec podstoupil svou pozici mladé kolegyni Lence Dombrovské, jež připravila sobotní program jako prezentaci nastupující umělecké generace s touhou ukázat další směřování festivalu. Přesto celý program symbolicky završí nedělní ohlédnutí za alternativní scénou posledních dvaceti let.

Vedle Citového komedianta láká … příští vlna / next wave… na několik dalších premiér, koncerty, debaty, knižní křty a poslední část projektu Miroslava Bambuška Cesty energie – čtyřdílného cyklu o základních energetických zdrojích, tvořícího pardubickou část festivalu. Za pozornost stojí také unikátní pokus Alfreda ve dvoře The Stranger Gets and Gift Service, který může spolu s performerem absolvovat vždy jen jeden divák. Tuto možnost bude mít publikum po předchozí domluvě od úterý 1. do čtvrtka
3. října. Celá programová skladba je navržena tak, aby si „nextka“ zachovala své poselství a i nadále byla setkáváním divadelní, hudební, taneční, literární, výtvarné a jiné alternativy.

Nová sezóna na Veletržní
Pražská část festivalu sice skončí 10. října v NoD/Roxy, ale opuštěné nezůstane ani Studio Hrdinů. Ještě během podzimu se tady chystají další dvě premiéry – Pomocník Walser vycházející z textů a interpretací díla „geniálního literárního outsidera“ Roberta Walsera a hudebně-pohybový projekt DNArt inspirovaný osobou Johanna Gregora Mendela. Dvě nové inscenace a zajímavá hostování přinese také rok 2014. Ředitel Jan Horák zdůraznil, že Studio Hrdinů se bude nadále snažit o spojení s výtvarným uměním, a připomněl trvající spolupráci s Národní galerií.

Vše nasvědčuje tomu, že Studio Hrdinů si podrží linii první sezóny – činoherní projekty vytvářející syntézu divadelních a výtvarných prvků a zaměření na původní autorské texty často zpracovávající specifický vztah umělce a společnosti. Velkou zásluhu na tom má právě i … příští vlna / next wave…, která vloni Studio pomohla nastartovat. Zkusme poděkovat třeba tím, že mezi 26. zářím a 10. říjnem zajdeme na některou z mnoha festivalových produkcí.


Festival … příští vlna / next wave…
Setkání divadelní, hudební, taneční, literární, výtvarné a jiné alternativy, 20. ročník
26. 9.–10. 10.
vstupné: 100–250 Kč jednotlivá představení; 250–960 Kč permanentky
Praha: Alfred ve dvoře, Divadlo Kámen, Rock Café, Roxy/NoD, Studio Paměť, Trafo Galerie, Studio Hrdinů; Pardubice: Automatické mlýny Josefa Gočára


autor: Tereza Hýsková

Přehlídka toho nejlepšího z českého současného tance a pohybového divadla proběhne od 11. do 14. dubna nejméně na pěti pražských nezávislých scénách (divadlo Ponec, Alfred ve dvoře, Divadlo Archa, Studio ALTA, Teatro NoD). Během čtyř festivalových dnů se představí zásadní české umělecké skupiny jako 420PEOPLE, DOT504 & Teatr Novogo Fronta, Lenka Vagnerová & Comp., ME–SA, NANOHACH, Spitfire Company, Tantehorse nebo VerTeDance. Svůj autorský projekt také představí Andrea Miltnerová a další.

Festival Česká taneční platforma každoročně uděluje oborové ceny Tanečník / Tanečnice roku, Taneční inscenace roku a Cenu diváka. Účast ve festivalové porotě, která se každoročně skládá z českých a zahraničních osobností současného tance, letos přislíbily např. dlouholetá ředitelka choreografického centra a stejnojmenného festivalu Danse à Lille Catherine Dunoyer de Segonzac nebo umělecká ředitelka Dansmakers Amsterdam Suzy Block. Cenu za světelný design uděluje partner festivalu – Institut Světelného Designu. Hlavní program festivalu doplní doprovodné akce, kde se budou moci diváci osobně setkat s tvůrci a blíže se seznámit se vznikem tvorby projektů současného tance. Taneční představení doplní semináře o choreografii, light design nebo pozdně večerní koncert Lenky Dusilové v Ponci. Vstupenky na všechna festivalová představení je možné zakoupit v divadle Ponec a v předprodejní síti Ticketportal. Festival Česká taneční platforma organizuje občanské sdružení Tanec Praha, provozovatel divadla Ponec a organizátor festivalu TANEC PRAHA.

Kompletní program platformy je k dispozici na www.ceskatanecniplatforma.cz

autor: Zlata Žahourková

Vybírám jen namátkou některá z témat, kterým se věnuje představení V pasti těla: manipulace médií, zcestné postupy moderního zdravotnictví, záměrná a řízená devalvace hodnot ve společnosti, z toho pramenící izolace a neschopnost mezilidské komunikace a plnohodnotných intimních vztahů, ignorování přání jedince s domnělým ohledem na zájem společnosti jako celku. Na hru vás zvu také pro originální zpracování těchto námětů.

Je to paradox. Recenze na představení, které se mi nelíbí, něco mi na něm vadí nebo se mi na něm líbí jen něco, se mi obvykle píše jako nic. Upozorním na nešvary, vypíchnu zajímavosti a povedené prvky a vše doplním vlastním dojmem z dané kulturní události. Nedávno jsem ale navštívila představení, které mi vzalo řeč nejen pro zbytek večera, ale i pro napsání tohoto článku. Byla to prostě pecka.

Do těchto řádků jsem se skutečně musela nutit. Potíž ale spočívá v tak vysoké kvalitě hry, že si doporučení a šíření mezi veřejnost zaslouží. Nejraději bych napsala prostě jen: jděte se přesvědčit sami a uvidíte. Jednak byste mi ale nemuseli hned věřit, a navíc by mi tak krátký článek v redakci neprošel. Zatnu tedy zuby a pokusím se alespoň nastínit, o co že to vlastně jde.

Jakub sobě i nám všem
V představení V pasti těla je Jakub Folvarčný ve vlastní režii jedním ze dvou herců na scéně, kterou sám připravil, a deklamuje text, který sám napsal. Bez přílišné nadsázky by se dalo říci, že je to jeho dítě. Však se také tématům jako mateřství, rodičovství, porod a zdravotnictví, dětství a dospívání v průběhu bezmála dvouhodinového představení hojně věnuje. A že se s tím zrovna nemazlí, lze vytušit už jen z úryvků scénáře, který mi Jakub poskytl:

Novák: Jak se jmenujete?
Vesmír: Vesmír Svobodný.
N: Nepřípustné. Jsem jediná osoba, která rozhoduje o povolení přidělovaného křestního jména a mně se toto jméno nelíbí.
V: Ale hodí se ke mně.
N: Pravda. Vy se mi taky nelíbíte. Jestli vám jde o významové jméno: jste z Prahy, jste tu nový, Josef Novák. Pěkné přiléhavé jméno, líbí se mi. Vy se mi také začínáte líbit. Podstoupíte povinná a většinu doporučených očkování.
V: To by moje matka nikdy nedovolila!
N: Je dobře, že je za mřížemi.
V: Kde je?
N: Vaše matka Milada Nováková…
V: Svobodná!
N: Za svobodna. Nyní Nováková. Je v ženské věznici v Ohavě.

… (nebo)…

Nechci se na to dívat, jak se zbytečně snaží, jak se furt znova zvedají a zase padají a pak přirážejí nekonečně v nekonečné množství pochev, aby zapomněli, jak jsou doopravdy v píči. Aby to celé břímě bytí v naprosté píči přenesli na někoho jiného, na novou generaci; my jsme to nezvládli, jediné, čeho jsme byli schopni bylo: „to pomrdat“ a z toho jste vzešli vy, abyste za nás nesli dál dědičný hřích.

Nechci se na vás dívat, pane, nechci vidět váš pokus-omyl, nechci ve vás vidět sebe za dvacet let, vypadněte! Jděte do hajzlu! Kurva!

Nechci, nechci, nechci žádného otce, nechci žádný vzor, nechci se ničím řídit. Všechno na světě je poloviční. Já už chci pryč, chci to všechno přeskočit. Nechci tu chodit a shánět furt něco k žrádlu a v období páření, což je vlastně pořád, samici a pak zase něco k žrádlu a samici a žrádlo. Co je to za kolotoč?! Nechte mě na pokoji! Tohle je můj pokoj! Už nechci poslouchat ty zvuky, ten rytmus mi rozpůlí hlavu! Nééééé!

Systém proti všem, všichni proti systému
Jakub už musel být současným stavem společnosti a lhostejností tím vším prostupující hodně otrávený. Abych nespekulovala, zeptala jsem se Jakuba přímo. Co bylo popudem pro napsání textu?

„Impulzy byly vlastně dva. První ještě v době, kdy mne poměry opravdu unavovaly všude a natolik, že jsem začal hledat nějaký sjednocující prvek toho, proč si takové peklo vzájemně děláme. Objevil jsem jej pro sebe v aktuální nerovnováze mužského a ženského principu v naší společnosti. Tato nerovnováha vede ke vzniku iluze takzvaného systému, proti němuž není obrany. To je ale už víc než dva roky. Situace se začíná v mnohém měnit, přestože se nám může zdát, že je to pořád stejné (ne-li horší). Myslím ale, že jde jen o eskalaci na sklonku epochy. Pro mne je ta hra svým způsobem monotematická a různé fenomény naší doby v ní používám jen jako osnovu bez ambice je vyřešit nebo rozpitvat. Systém je něco, co opravdu změnit nejde, pakliže to sami nechceme. Čím může každý z nás začít je, že se poohlédne po možnostech, jak překonat onu obrovskou krizi mužského principu, kterou zažíváme.

Impulzem k dopsání hry pak bylo téma divadla Alfred ve dvoře na tuto sezónu: Člověk přírodní a / nebo člověk politický, kam mé dosavadní torzo ze šuplíku bezvadně zapadalo. Poté, co můj projekt na podzim vybrali do nadcházejícího dramaturgického plánu, už nebylo úniku (smích).“

Dvorní zázrak
Divadelních představení je denně k vidění nespočet a nechci zpochybňovat kvalitu většiny z nich. Troufám si ale tvrdit, že autorských počinů, které by se tak aktuálně zabývaly palčivými tématy života ve všech jeho aspektech (soukromý, politický, kulturní, sociální i duchovní), není nikdy nazbyt. A navíc s využitím nejmodernějších audiovizuálních technologií a hravých postupů alternativního divadla. Jeden takový zázrak mají v divadle Alfred ve dvoře.

V pasti těla
koncept, režie, scénografie
Jakub Folvarčný
hrají Jakub Folvarčný
a Týna Průchová
hudba, zvuk David Hlaváč

Alfred ve dvoře
Františka Křížka 36, Praha 7
čt 14. a pá 15. 6. 20:00
250 / 150 Kč

Ekologie, biopotraviny, globální oteplování, návrat k přírodě – to jsou témata, která nám média předhazují téměř denně. Přesycen těmito planými hesly se těším na tu pravou divočinu – divadelní hru „Prales“.

Nepůjde o eko-kampaň, ale o psychologické působení na přirozenost člověka. Hra připomene, jaké to je přestat být člověkem dneška a začít na sebe pohlížet jako na živočicha. Rovnocenného ostatním živočichům. Tvůrci se nechali inspirovat texty Bohumíra Prokůpka a knihou Davida Abrama „Vnímání a jazyk ve více než lidském světě“. Chvílemi jdou dokonce ještě dál a vy si můžete nechat svoji mysl splynout i s neživými přírodními celky, jako jsou horstva, vodstva nebo jen prosté kameny.

Snad ve svém nitru najdu zvíře, kterým v podstatě jsem. Možná porozumím šepotu větru, budu uctívat Slunce a oslavovat příchod jara, jako to dělávali naši pradávní pohanští předkové. Zapomenu na všední starosti konzumního života a aspoň na tu hodinu trvání představení se přenesu do světa přírody, třeba i do pralesa.

Prales
st 25. a čt 26. 4. 20:00
Alfred ve dvoře – Velký sál
Handa Gote research & development
připravili Tomáš Procházka, Jakub Hybler, Robert Smolík, Jan Dörner 60 min.
jazykově bezbariérové

Japonská tanečnice a choregrafka Sumako Koseki je pravidelnou návštevnicí Prahy. Posledních pět let vedla nejen několik tanečních dílen, ale zejména vytvořila tři sólová představení: Mad-âme, Femme 100 visages a Insect of the Snow. To čtvrté, E puits… et puis?, bude mít premiéru 9. března v Alfredu ve dvoře.

E puits… et puis? je shrnutím výsledků autorčina dlouhodobého výzkumu japonského tance butó. Název je slovní hříčkou dvou francouzských slov se stejnou výslovností. „Puits“ znamená „pramen, zřídlo, studna“ a „et puis“ znamená „a pak“.

Pro Sumako je tanec butó „tanec na hraně“, kdy výraz a pohyb vzniká ze stavu naléhavosti, tísně a životní potřeby. Paměť těla vzniká z archetypálních vzpomínek, zakódovaných v lidské DNA. Stavy, které tanečnici oživují, mají v každém okamžiku zřetelný charakter, ale není možné je racionálně uchopit a definovat. V transformaci můžeme vidět životní cestu umělkyně mezi Paříží a bělostnou krajinou dětství stráveného u zámku Kawazava v Japonsku. Hluboká studna naší paměti otevírá archetypální svět. Spolu se vzpomínkami vyvstává i otázka „co bude dál?“.

E PUITS… ET PUIS?
Sumako Koseki
9. 3. 20:00
Alfred ve dvoře
60 min.

A nyní speciální zpráva pro fanoušky prken, co znamenají svět! Již podesáté je tu možnost zhlédnout to nejlepší, co se urodilo v oblasti českého nového divadla. Festival Malá inventura letos probíhá mezi 21. a 29. únorem.

Jedna ze scén, která si vydobyla jméno mezi experimentálními divadly, je bezesporu holešovický Alfred ve dvoře. A na co se tu vyplatí zajít?

Pod názvem „Margaretha vypravuje“ se skrývá 50minutové taneční představení inspirované básnířkou Irmou Geisslovou, která žila a tvořila před více než sto lety. Choreografka a hlavní realizátorka projektu Barbora Látalová přiznává, že se osobně velmi zhlédla právě v poetice 19. století. Tu však kombinuje s novátorskými postupy a dohromady vytváří opravdu osobitou výpověď.

Pokud toužíte setřít hranici mezi jevištěm a hledištěm a jste nakloněni improvizaci jakéhokoli druhu, nenechte si ujít „Urban Camping“. Můžete se přijít utábořit do Holešovického trojúhelníku v neobydlené části Prahy 7 – vchod na rohu ulic Veletržní a U Studánky, tedy „zbytku veřejného prostoru“, a oprostit se od veškerých vnějších znaků příslušnosti k většinové společnosti. Tento nový koncept počítá s aktivním zapojením všech a je zcela zdarma. Organizátoři jej vyhlásili na noc z 28. na 29. února.

Nabitý program vás čeká také na Nové scéně ND, v NoDu, v Meet Factory, v divadle Ponec, v Altě (Hala 30) a v multifunkčním prostoru Blink. Festival pořádá občanské sdružení Nová síť.

Více na www.malainventura.cz

„Jednou mi někdo řekl, že žiju v minulém století. Tak jsem si řekla, že nebudu ironická a dovolím si podívat se tam. Abych toho ale byla schopná, musela jsem se naučit zastavit se.“

„K tomu mi pomohly mimo jiné básně Irmy Geisslové. Zastavení se a uvědomění si sebe sama, alespoň na pár vteřin, historická zkratka, pocit, zážitek z nahlédnutí do minulosti, kterou jsem možná i zažila a která pravděpodobně ovlivňuje i mou současnost.“ Tak hovoří tanečnice a choreografka Bára Látalová, která spolu s Michaelou Daniel Huffsteter a Nikolou Semotánovou vytvořila představení Margaretha vypravuje. O příběhu nekonformity v konformitě, o vážných věcech, které jsou vážné jen zdánlivě, vypravuje pohybem Bára Látalová.

Margaretha vypravuje
Contemporary DecaDance
8. 12. a 9. 12. 20:30 (premiéra)
Divadlo Alfred ve dvoře
50 min.

autor: Petra Šafářová

Tanečnice, performerka a divadelní režisérka Iona Mona Popovici vstupuje na prkna Alfreda ve dvoře s představením, kde slov není třeba. Osobitá choreografie zaměřená na detaily a podstatu pohybového znázornění děje nenechá ve vzduchu viset jediný otazník. Přesvědčit se můžete sami na listopadovém představení Work in Regress pt I. & pt II.

Vizuálně pohybová představení Work in Regress pt I. & pt II. jsou cestou z prázdného a opuštěného prostoru, kde nic nelze ovládnout ani vlastnit, do místa, kde je vítězství a vlastnictví považováno za neodpustitelný a zásadní prohřešek. To celé se snad může zdát velmi poetické, ale jednoduše, kdo by na vlastní kůži nezažil: „Za úspěch jsi vždy po zásluze potrestán.“ Téma je to tak pro každého z nás velmi blízké, Iona vše dokázala vtěsnat do dvou 30minutových představení. Zasáhnou vás koncentrovanou silou.

Premiéra!
Alfred velký sál
ne 27., út 29. a st 30. 11. 20.00

Hlavními tématy Alfreda ve dvoře a produkce Motus pro letošní rok jsou děti, dospívání a rodina. Jedním z projektů, který tato témata divákům přibližuje, jsou „Mraky“ kolektivu Handa Gote Research & Development ve spolupráci s Veronikou Švábovou.

„Jak naši předkové ovlivnili naše životy? Co nám řekli a co zamlčeli? Co z jejich životních osudů se opakuje i v těch našich? A kdo ještě umí upéct »mraky«?“ Pro podněty k zamyšlení na tyto a další otázky si můžete dojít na premiéru 20. října v 19:30 v Alfredu ve dvoře v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Prožijete 70minutové představení odhalující postupně sérii rodinných obrazů, v nichž se promítají důležité momenty i zdánlivé maličkosti. Záměrně je použito slovo „prožijete“, protože jen málokdo z nás nevyrůstal v rodině.

Představení je mozaikou příběhů z historie vlastní rodiny v kontextu komunistického režimu. „Mraky“připravila performerka spolupracující s Handa Gote Veronika Švábová.

Osobní až intimní zpracování rodinné historie obohacené specifickou poetikou a hudebním doprovodem bude možná přitahovat nejednoho diváka k představení i podruhé. K tomu dává Alfred ve dvoře výbornou příležitost ještě o týden později, a to 25.–26. října.

Mraky
Handa Gote Research & Development
Premiéra v rámci 4+4 dny v pohybu
20., 25. a 26. 10.
Alfred ve dvoře
Františka Křížka 36, Praha 7
www.alfredvedvore.cz
200 / 100 Kč

Smyslem projektu je dočasně obrátit svět vzhůru nohama, dát dětem možnost brát na sebe odpovědnost za naše bezpečí a učinit rozhodnutí o naší budoucnosti. Dále zjistit, zda jsme my, dospělí, připraveni jim tu moc vůbec dát!

„Projekt není jen pro otrlé, nikdo není nucen se nechat dětmi ostříhat. Můžete se také přijít jen podívat, jak děti berou osud dospělých zákazníků do svých jistě šikovných rukou,“ přibližuje celou akci Ewan McLaren, programový ředitel divadla Alfred ve dvoře, a doplňuje: „Oslovili jsme průkopnickou skupinu Darrena O’Donnella Mammalian Diving Reflex (Savčí potápěcí reflex) z Toronta, aby projekt, který již uváděli v několika metropolích, připravili i pro Prahu.“

Jaké byly přípravy?
Nákupy materiálu, školení mladých kadeřníků, dílny pro studenty na téma „co děti nesmí a jestli to je dobře“. Večer před prvním dnem akce tvůrci projektu veřejně prezentují v divadle Alfred ve dvoře i další projekty (například Nechte si poradit od náctiletého nebo Tančit ploužák s paní učitelkou).

Jak bude samotný víkend vypadat?
Děti převezmou odpovědnost za salón a jeho celý provoz. My dospělí budeme jenom přihlížet nebo se necháme ostříhat.

Jakým způsobem přistupují k akci děti?
Se soustředěním a profesionalitou. Ostatně se sami rozhodly, že se na akci chtějí podílet. Jedná se o žáky 4. a 5. tříd ZŠ Brána jazyků ve Vojtěšské ulici. Pro mimořádně důvěřivé zákazníky budou moci nabídnout i sestřihy, které sami navrhly.

Jaké bývají reakce zákazníků?
Ze stovek zákazníků v šestnácti městech byla jenom jedna stížnost od paní, že nebyla ostříhána tak, jak očekávala. Ale ani jednou dětští kadeřníci neustřihli ucho či jinou část těla. (smích)

Akce je spojena se slavnými osobnostmi. Které uvidíme v Praze?
Záštitu nad projektem převzala paní radní Aleksandra Udženija. Patronkami projektu budou dokumentaristka Olga Sommerová a architektka Eva Jiřičná. Účast přislíbily zpěvačka a spisovatelka Natálie Kocábová, herečka Kristýna Liška Boková, herečka Jitka Smutná, spisovatelka Petra Braunová, herečka Vanda Hybnerová, návrhářka Klára Nademlýnská a další.

Jaké máte plány do budoucna?
Projekt Nechte se ostříhat dětmi doprovází výborná sklizeň novátorských premiér v produkci Motus v divadle Alfred ve dvoře. Ostatně témata všech projektů do Vánoc jsou buď dětství, rodina, anebo dospívání a nezávislí tvůrci připravují projekty, které mají přesah a význam i mimo
naše divadlo.