V Alšově jihočeské galerii (AJG) v Hluboké nad Vltavou začala letní sezona opravdu ve velkém stylu. V prostorách Zámecké jízdárny se otevřely hned tři výjimečné výstavy, které slibují silné vizuální i myšlenkové zážitky. Galerie zve návštěvníky k hlubokému zamyšlení nad přírodou, současnou společností i samotným vnímáním reality.

Poprvé v České republice představuje AJG samostatnou výstavu jedné z nejvýraznějších sochařek středoevropského prostoru. Maria Bartuszová přemýšlela o podstatě přírody i humanity. A její tvorba je dnes stále aktuální. Zabývá se tématy ekologie, mateřství nebo péče o člověka a životní prostředí. Její biomorfní plastiky evokují např. kapku, buňku, vejce nebo kámen, strom či vodu. Jsou tiché, ale silné. Výstava Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru, kterou připravila Gabriela Garlatyová, navazuje na významnou prezentaci jejích děl na samostatných výstavách, například v Tate Modern v Londýně, Museum der Moderne v Salcburku nebo na Benátském bienále.

Tváře se stávají maskami

Vstupte do světa, kde tváře nejsou konkrétními portréty, ale podvědomými obrazy naší doby. Výstava Síla tváře umělce Jiřího Davida je okamžitou pobídkou. Téměř stovka hypnotických, přízračných či snad démonických masek z nitra umělcova nevědomí přinutí zastavit se – a možná vás i zneklidní. Tváře mlčí, ale mluví ke každému, kdo se na ně podívá. Výstava připravená kurátorkou Mášou Pivovarovou je výpovědí o společnosti, kde se tváře stávají maskami – a také o potřebě najít v nich znovu hloubku.

Klid s neklidem a realita s fikcí

Čtyři cykly, čtyři akty, čtyři cesty do světa napětí, snovosti a nečekanosti. Výběr maleb Miroslava Polácha z let 2019–2025 působí jako scény z příběhů, které jste kdysi znali nebo jste je právě začali snít. V každém obrazu se potkává analytický přístup s intuicí, klid s neklidem a realita s fikcí. Výstava Four Act, kterou připravil Adam Hnojil, je vizuální zážitek, který zpomaluje čas a nutí nás vidět jinak. Klíčovým tématem autorovy práce je samotný proces vnímání.

text: Marek Svoboda

AJG, Zámecká jízdárna
(Hluboká nad Vltavou 144)

Maria Bartuszová
8. 6. – 17. 11.

Jiří David
8. 6. – 12. 10.

Miroslav Polách
8. 6. – 17. 11.

Alšova jihočeská galerie v Zámecké jízdárně v Hluboké nad Vltavou zve na jarní sezonu na Hluboké trojicí výstav. Expozice Jana Uranta, Martina Velíška a Julia Reichela reflektují současnou malbu, historické inspirace i odraz dnešní vizuální kultury a jsou k vidění do 11. května 2025.

Výtvarník Jan Urant (* 1984) propojuje evropský modernismus s experimenty anglosaské školy kolorismu. Jeho malby se vyznačují intenzivními barevnými kontrasty a vrstvením pigmentů a transformují osobní vzpomínky do vizuálních příběhů. Kurátor výstavy Adam Hnojil popisuje Urantovu tvorbu jako laboratoř, kde se umění setkává s vědeckými přístupy. Výstava Razzle Dazzle přestavuje umělcovy nejnovější práce a poskytuje unikátní pohled na dynamiku barvy, prostoru a emocí v současné malbě.

Martin Velíšek (* 1968) je umělec, který ve své tvorbě zkoumá hranice mezi historií a současností. Ve své práci se často inspiruje historickými uměleckými díly, která prostřednictvím apropriace nově interpretuje. Nejčastěji se odkazuje na „zlatý věk“ nizozemského malířství, přičemž propojuje historické motivy s postmoderním přístupem k interpretaci. Výstava Apropriace, kterou kurátorsky připravila Dita Kozler, vyžaduje soustředění a nabízí divákovi možnost objevovat vícevrstevnaté vizuální narativy.

Julius Reichel (* 1984) patří mezi nejvýraznější české malíře střední generace. Ve své tvorbě kombinuje malbu s objekty a intervencemi do veřejného prostoru, čímž vytváří současnou interpretaci pop-artu v digitálním světě. Výstava Zero Tolerenc, kterou kurátorsky připravil Jiří Ptáček, zkoumá chaos informačního věku a nutí diváka přemýšlet nad způsoby, jakými v dnešní době přijímáme a interpretujeme informace.

text: Marek Svoboda

Jan Urant: Razzle Dazzle
Martin Velíšek: Apropriace
Julius Reichel: Zero Tolerenc
Alšova jihočeská galerie – Zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
23. 2. — 11. 5.

Alšova jihočeská galerie připravila ve své pobočce Mezinárodního muzea keramiky v Bechyni výstavu významného sochaře, grafika a keramika Miroslava Olivy s názvem Synergie hmoty. Miroslav Oliva patří mezi výrazné české keramiky, jehož tvorba osciluje mezi sochařstvím a užitným uměním, přičemž obě oblasti dokáže propojit do jedinečné harmonie.

Po studiích v sochařském ateliéru u profesora Josefa Malejovského na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a dříve na keramické škole v Bechyni u profesora Jaroslava Podmola se Miroslav Oliva prosadil jako tvůrce s jedinečným rukopisem.

Oliva se zabývá širokou škálou materiálů, jako je porcelán, kamenina nebo další hmoty, které vyžadují specifické technologické postupy.

Výstava ukazuje, jak Oliva mistrně propojuje estetiku a funkci, což je zřetelné například v jeho kolekcích váz, konvic či nádob, kde ergonomie a účelnost hrají zásadní roli. Současně je však Miroslav Oliva také vynikajícím sochařem. Jeho sochařská tvorba, ať už jde o komorní plastiky nebo větší realizace, přináší hluboké příběhy a symboliku, kterou autor čerpá jak z historie, tak z osobních prožitků. Olivova inspirace sahá od starověké krétsko-mykénské keramiky přes etruské umění až po moderní sochaře, jako jsou Marino Marini či Pablo Picasso.

Jeho práce je oceňována nejen v Čechách, ale také v zahraničí. Nelze opomenout např. ocenění, kterého se autorovi dostalo za design, mezi které patří významné italské z Gualdo Tadino / Concorso Internazionale della Ceramica d’Arte.

Výstava je skvělou příležitostí pro všechny, kteří chtějí objevit synergii hmoty v moderním umění a užitém designu. Kurátorem je Zdeněk Freisleben. K výstavě vychází také katalog s texty Zdeňka Freislebena, Milana Kaplana, Miroslava Olivy, Jana Samce a Aleše Seiferta. Katalog finančně podpořil Miroslav Oliva a Galerie umění Karlovy Vary. Výstava je pro návštěvníky přístupná od 10. 11. 2024 do 12. 1. 2025, út–ne, 9.00–17.00. Následně se expozice přesouvá do Interaktivní galerie Becherova vila (Galerie umění Karlovy Vary), kde bude k vidění od 25. 1. do 2. 3. 2025

text: Marek Svoboda

Synergie hmoty
Alšova jihočeská galerie, Mezinárodní muzeum keramiky (Novodvorská 301, Bechyně)
10. 11. 2024 — 12. 1. 2025

Kolaborace mezi výstavními institucemi není novinkou – právě tak je tomu také ve výstavním projektu, který se z rakouského muzea Belvedere rozrostl až do Alšovy jihočeské galerie a ve velkorysejší podobě představuje strom jako leitmotiv, který prostupuje nejen uměleckým vyjádřením, ale předkládá ho v širším kontextu v rámci dějin umění.

Skvosty akvizičních sbírek i současné práce žijících autorů a autorek jsou aktuální audiovizuální náplní Zámecké jízdárny v Hluboké nad Vltavou. Všechna díla spojuje zájem o zobrazování stromů. Strom je leitmotivem tohoto rozšířeného výstavního projektu nejen jako objekt, ale jako subjekt. Jeho zkoumání a různé metodologické přístupy přináší komplexní pohled nejen na estetiku, ale také na ukotvení stromu v kulturním a společenském kontextu. Obrazy, kresby, grafiky, instalace, sochy, ale i fotografie jsou mediálními nositely reflexe tohoto námětu, který prorůstá uměním nepřetržitě, aniž by mu kdy byla věnována hlubinnější pozornost.
Všudypřítomnost stromu v kulturních dějinách je neoddiskutovatelná – jeho estetická, duchovní i ekologická funkce je člověkem vnímána, zkoumána, adorována, popisována i zobrazována v nesčetných podobách. Právě rozmanitost přístupu k tomuto leitmotivu je výraznou kvalitou výstavy, kdy návštěvníka provede širokým spektrem tvůrčího zobrazení, v jehož kořenech nechybí strom v pojednání Františka Bílka, Johanna Victora Krämera, Emilie Mediz-Pelikan a dalších autorů, jejichž díla jsou datována již 15. stoletím.

Aktualizovaný pohled na strom a témata s ním související přináší díla současných sochařů, objekt Slim Jack (2011–2022) americké sochařky Rony Pondick či dvousoší Zatracení / The Damned (2004) další americké sochařky Lizy Lou. V takto blízké konfrontaci takřka jedné výstavní prostory mezi sebou rezonují díla velikánů pevně zapsaných do dějin umění i těch, kteří tento prostor svými pracemi ještě mohou aktivně utvářet. Kromě plošných médií prostupuje výstavou i množství instalací, kdy jednou z nich je minimalistické dílo další americké umělkyně Rosemarie Castoro Les trojic / Forest of Threes (1977–1978), které opanuje zákoutí galerie a diváka vtahuje do symbolické lesní krajiny stvořené z dřevěných sochařsky pojednaných kmínků a větví. Kurátor výstavy Miroslav Haľák, který v současnosti působí v rakouském muzeu umění Belvedere, neopomněl zařadit ani výrazné dílo Krištofa Kintery Nervózní stromy / Nervous Trees (2013) nebo prošité letité trámy Karímy Al-Mukhtarové ze souboru Connection Almost Found (2023). Doslova nečekaným estetickým zážitkem je site-specific instalace Kapriola / Caper (2024), která svými šestnácti metry do výšky morfuje měřítko jako samotné jízdárny. Mění i vnímání sebe sama jako diváka v této monumentální a přesto vzdušné konfrontaci, složené ze šedesáti čtyř smrkových klád a připomínající hru Mikádo. Ve volném propojení je v prostoru objektová instalace rakouské sochařky a filozofky Elisabeth von Samsonow. Její dílo svými antropologickými rysy fantasticky vtahuje do imaginárního světa specifického prožitku něčeho bazálního, zcela srozumitelného a přesto autorsky se zcela vymykajícího očekáváním a hluboko položené univerzální znalosti.

Strom vědecky i esteticky
Není divu, že strom ovládl západní realitu a celé západní myšlení, od botaniky až po biologii nebo anatomii, ale i gnoseologii, teologii, ontologii i celou filosofii. Výstavou Let it GROW Again! se tomuto fenoménu dostává nejen adorace, ale konečně i širokého pojednání nejen skrze jeho estetické uchopování, ale i multidisciplinární situace. K výstavnímu projektu je vydán obsáhlý vědecký katalog, který lze jen doporučit nejen pro rozšíření pohledů na strom jako fenomén, ale také jako archiv vybraných autorů, kteří ojediněle tento fenomén pojednali v estetickém kontextu.

Belvedere na Hluboké – Let It GROW Again!
Alšova jihočeská galerie – Zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
9. 6. — 10. 11.

Stálá expozice Chrámem, kruhem, strání situovaná do Wortnerova domu v Českých Budějovicích představuje výběr ze sbírkových předmětů Alšovy jihočeské galerie. Základem sbírky, a tedy prvními přírůstky, byla díla středověkého umění.

Ve stálé expozici jim je vyhrazen prostor prvního podzemního podlaží, který svým charakterem a architektonickými prvky evokuje sakrální prostor a tak jednotlivé předměty pomyslně navrací do míst své provenience, tedy především sakrálních staveb. V této souvislosti byl ke spolupráci na tvorbě stálé expozice přizván odborník na jihočeské, pozdně gotické umění Mgr. Hynek Látal z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Objemným celkem ve sbírce AJG je přirozeně umění spjaté s jižními Čechami, další stěžejní témata sbírky jsou díla meziválečné avantgardy a českého poválečného umění. Těmto tématům je ve stálé expozici věnován prostor prvního nadzemního podlaží. Výběr konkrétních děl je realizován v návaznosti na umění středověké. Vystavené krajiny navozují atmosféru lokalit, ze kterých středověká díla pocházejí, abstraktní kompozice se potom vztahují k duchovnu a spiritualitě obecně. Nechybí ani díla nesoucí křesťanskou symboliku jako je kříž nebo kruh.

Architektonické řešení výstavy se zabývá i možností vystavení děl na papíře, jinak často opomíjených kreseb a grafik, a to ve větším množství a s možností pravidelných obměn, které si žádají i výstavní podmínky pro práce na papíře.

Ke spolupráci na stálé expozici byl přizván MgA. Richard Loskot, který je nejen v tuzemsku znám realizacemi kvalitní výstavní architektury a kultivováním veřejného prostoru se zájmem o environment.
Z tisíců sbírkových předmětů se AJG rozhodla upozadit některá notoricky známá a hojně vystavovaná díla oproti těm opomíjeným, neméně kvalitním. Návštěvníci se mohou těšit např. na díla Václava Boštíka, Zdeňka Sýkory, Aloise Kalvody, Antonína Chittussiho nebo Madonu z kostela Nejsvětější Trojice, Pietu z Všeměřic nebo Světici z Dolní Vltavice.

text: Dita Pfeferová a Marek Svoboda

Chrámem, kruhem, strání
Alšova jihočeská galerie, Wortnerův dům, (U Černé věže 22, České Budějovice)
od 26. května 10:00—18:00

Zámecká jízdárna Alšovy jihočeské galerie je tím místem, kde se právě setkávají obrazy a předobrazy lásky dvou historických vrstev pod jednou kurátorskou záštitou. Výstava Heptameron je velkoryse odkrývá.

Morální dilemata, mezilidské vztahy, etické otázky, ale také příběhy o lásce, nevěře, náboženských tématech a intrikách skrze humor i satiru. Taková barevnost je obsažena v dvaasedmdesáti povídkách, které vzešly z pera francouzské renesanční spisovatelky Marguerite de Navarre. Vydala je v souboru Heptameron (napsán byl kolem roku 1558) a tento odkaz přejímá výstava s podtitulem Surrealismy a sen renesance, kterou připravila Eva Skopalová, autorka koncepce, textů a kurátorka výstavy. Kromě každodenního života tehdejší doby a jejích událostí zahrnuje soubor povídek mnoho erotických námětů a proto i výstava nabízí podobnou tenzi v estetickém kánonu renesance a surrealismu.

Stejně, jako je Heptameron komplexním dílem, které zkoumá lidské myšlení a chování a právě skrze jeho formu je otevřeným opusem jak pro poučené kritické čtenáře, historiky, tak i pro běžného čtenáře, přináší i výstava množství vrstev, které lze v Zámecké jízdárně v Hluboké nad Vltavou odkrývat. Proč se ale do surrealistických snů vracet právě nyní? Možná, abychom se mohli od veškeré té drtivé reality a jejích faktů opět zasnít a vést dialog s fantazií. Nesouvislé, illogické, bizarní scény plné metafor a symbolů jsou pro dobu přímého a syrového vizuálního sdělování obvazem, který rehabilituje. A to nejen kulturu skrze připomínku estetických kvalit daných období, ale také diváka a jeho vnitřní svět.

Rehabilitace snů
Ustalující dílo pro toto umělecké a literární hnutí, Manifest surrealismu, vydal právě před sto lety André Breton a proto i výstava odkazuje k tomuto výročí. Odkazy ale nekončí a dalším z nich je připomínka k 60. výročí výstavy Imaginativní malířství 1930–1950, kterou pro Alšovu jihočeskou galerii připravila jako svou první Věra Linhartová s Františkem Šmejkalem. Aby ale množství vazeb nepřehlušilo to hlavní – tedy estetický prožitek, je nutno zmínit, že výstava nabízí na 150 uměleckých předmětů, přibližně 40 publikací a periodik, několik videí a audio záznamů. Jedním z nejpozoruhodnějších exponátů je renesanční inkunábule, považovaná za nejkrásnější knihu renesance, kniha Hypnerotomachia Poliphili aneb Poliphilův boj o lásku ve snu (1499). Opomenout nelze ani Mattioliho herbář (1526) či díla Jindřicha Štyrského a Toyen, díla Stanislava Podhrázského nebo obraz Alegorie lásky od neznámého autora z konce 16. století. Vizuálně upoutá i reklamní animovaný film na mýdlo z dílny manželů Dodalových, kteří v období 1934–1938 natočili na 30 filmů, které vytvářejí etalon moderní české filmové reklamy. Přesuňme se na chvíli do snů, není pro to lepší prostředí, než to zámecké.

Heptameron: Surrealismy a sen renesance
Alšova jihočeská galerie – Zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
25. 2. — 12. 5

Dílo Martina Gerboce si žádá specifickou pozornost. Přesnější je říct, že jeho dílo se vás nezeptá, jestli o něj máte zájem. Jednoduše řečeno – vezme si vaši pozornost. A ne jinak je tomu na jeho aktuální výstavě Oko za oko, zub za zub!.

Přestože přímá úměrnost mezi odplatou a škodou způsobenou poškozenému hlásal už Chammurapiho zákoník, princip talionu je stále živý a to aktuálně v právě probíhající výstavě v Zámecké jízdárně Alšovy jihočeské galerie. Odveta, která odpovídá míře původního činu, může být pomyslným varováním před vstupem do malířova světa, který si sevítky rozhodně nebere a ukáže se vší syrovostí veškeré hrany a hranice, kterých se lidská imaginace a mysl jen dotýká. Slovenský malíř Martin Gerboc (* 1971) je svými vpády proti konvencím a purismu již etablovaným autorem a jeho současná výstava, která mimochodem již téměř ustaluje výstavní prostory Alšovy jihočeské galerie jako ty, ve kterých po představení tvorby HR Gigera nebo skupinové expozice Strange Things či MEN klid rozhodně nečekejte – to je konstatování kladné, protože jedna z funkcí umění by měla naplňovat právě překračování hranic a předkládání nových úhlů pohledů.

Právě Gerboc se svou suverenitou neptá, jestli jste připraveni. Estetika, která v sobě prolíná množství sémiotických významů, aluzí, odkazů na historické události, reflexe na uvažování výrazných velikánů svého oboru i syrové pornografické náměty, je téměř perverzním kolosem, který se ve své vizuální gramatice zcela obnaženě ukazuje. Přestože by se mohlo zdát, že Gerbocova tvorba má převážně šokovat, začnou-li se odkrývat další vrstvy jeho díla, vyvstanou na povrch citlivě usazené souvislosti a důvody, proč je výsledný obraz právě takovým, jakým je. Tvůrčí osobnost Martina Gerboce je komplexní a zahrnuje i linii publikační, ve které se věnoval zejm. filozofickým esejím a esejím o malbě. Je proto v souladu, že jeho vyjadřování obrazem nese množství právě takových vrstev, kterým předporozumění přináší možnost hlubšího dekódování. Gerboc chce, aby divák viděl svět zcela jeho způsobem.

Výstavu pro Alšovu jihočeskou galerii připravil již kmenový kurátor Adam Hnojil, který pojednává takřka čtyřicet děl z let 2018–2022 jako celek a konzistentní reprezetaci, atmosfericky doplněnou lightdesignem zasazeným v architektuře výstavy. Snad jen na závěr zmíním kromě obsahu i pozornost k formě, ve které sám autor předestírá, že akryl a olej jsou sice stěžejní pro stvoření jeho obrazů, ale není žádným puristou. Tedy pokud ani návštěvník ne, může prozkoumat nejen obsah, ale i formální podobu Gerbocových děl.

Martin Gerboc – Oko za oko, zub za zub!
Alšova jihočeská galerie – Zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
4. 2.–12. 5.

Poněkud drsně a na přímo přináší reflexi současné době výstava Strange Things. Žádné eufemismy, ale díla, která svébytným způsobem artikulují strach a přeznačují i náboženské kontexty právě představuje Alšova jihočeská galerie.

Strach není jediným emočním profilem, který selekce kurátorů Tomáše Koudely a Pavla Formana představují. Přestože spektrum zůstává spíše v těch děsivějších odstínech, před jejichž barvami bychom oči raději zavírali, kurátoři nás bez servítek konfrontují s pohledem na samotu, nicotu, hnus či úzkost v podobě děl ztvárněných na sedmapadesáti umělkyněmi, umělci i uměleckými dvojicemi. Tato přehlídka dostala padnoucí název – výstava se jmenuje Strange Things. Divný je svět kolem nás, podivné prožívání navozují i vystavená díla. Velká většina z nich je vytvořená zahraničními umělci a tak si dovolím říct, že reflexi nejrůznějších společensko-politických témat představuje výstava opravdu komplexně. Nejen nahlížení na náboženské kontexty, ale i ty esenciálně bytostné jsou skrze vystavené práce pojímány aktuálně – a to často poměrně drsně a přímě. Celý projekt se chystal čtyři roky a vznikl ve spolupráci s Ostravskou univerzitou. Spojovacími prvky všech děl napříč nejrůznějšími médii jsou grotesknost, chaos, expresivita, ale i transformace ustálených vizuálních struktur.

Podivnostmi k odlehčení
Výstava je rozprostřena v Zámecké jízdárně Alšovy jihočeské galerie a diváka upoutají hned v úvodu tři plastiky slovenského umělce Viktora Freša (* 1974). S humorem a ironií zobrazuje karikovanou nahou postavu, která neupoutává právě na tělo specifických proporcí, ale na výraz ve tváři, který je – tak trochu – na facku. Kdyby takové rozpoložení patřilo živému člověku, nechtěli byste s ním strávit ani minutu. Frešův Pičuš, jak se tato již kultovní práce jmenuje, naopak svou bizarní podobou rozesměje a leckde – ať už v galeriích nebo ve sbírkách – se tento objekt zpodobňující zakomplexovaného nenávistného jedince vyjímá.

A co je normální?
Rozmanitá škála nejrůznějších uměleckých děl přináší nejen odraz nahlížení umělců na svět, ve kterém žijeme – a z některých děl to opravdu působí, jakoby je vytvořil autor, kterého obklopuje zcela jiný prostor a dýchá jiný vzduch, ale také nastoluje téma normy a normativity. Co je normální a co je už divné? Je divnost zvrácená či je pouhým úhlem pohledu nebo způsobem prožívání?

Kurátorský výběr cílil zejména na aktuální práce. Pozornost upoutá snad každé dílo na výstavě zastoupené, protože je jednoduše řečeno – něčím zvláštní, divné. Stejně tak působí i plastika Marka Schovánka (* 1965), umělce narozeného v Československu, ale formovaného v Kanadě. Schovánek, kterému se připisuje, že je „nejlepší neznámý umělec na světě“, tvoří ze všedních materiálů nevšední výstupy. Ze sušenek a těsta vyportrétoval bustu papeže, z částí nákupních vozíků vytvořil parohy, lovce sběratele. Jeho rozpoznatelný rukopis ložený skrze nadsázku a kritický humor nese i římský bojovník, další plastika, ale tentokrát vytvořená z porcelánu.

Četně zastoupené jsou i motivy lebek. Tu z barevných pastelek vytvořila Ivana Štenclová (* 1980) a rozehrává symbol smrtelnosti a nicotnosti nikoli ponuře, jak bývá zvykem, ale ve všech barvách a z předmětů, které patří nejčastěji dětským rukám, tedy těm, kterým by byl v rámci životních cyklů připsán pravý opak – a to zrození.

Humor, kritika, známé symboly v přeznačeném vyznění – na návštěvu této výstavy doporučuji hodně času nejen proto, že je ke zhlédnutí 110 děl, ale hlavně proto, aby ve vás nezanechala pouze podivný pocit, ale rozevřela jej do notného pobavení a odlehčení.

Strange Things
Alšova jihočeská galerie – Zámecká jízdárna
(Hluboká nad Vltavou 144)
14. 5. — 7. 10.

Alšova jihočeská galerie, ve spolupráci s Museem HR Giger ve švýcarském Gruyères, Carmen Maria Giger a sběratelem Marco Witzigem, připravila v Zámecké jízdárně v Hluboké nad Vltavou výstavu švýcarského umělce HR Gigera, malíře, sochaře a návrháře, známého především jako stvořitele uměleckého směru s názvem biomechanický surrealismus a filmového monstra Vetřelec.

HR Giger bývá označován za největšího vizionáře mezi umělci 20. století. Stylově vyšel ze surrealismu, jehož formu naplnil postkatastrofickou skepsí i existencialismem, který přinesly obě světové války. Název výstavy Metamorphoses (Proměny) reflektuje nejen vlastní umělcovu různorodou tvorbu, ale také jeho kresby, které jako ctitel Franze Kafky vytvořil na základě slavné povídky Proměna. HR Giger byl jinak velkým ctitelem českoněmecké literární scény a byl kromě Kafky fascinován magickým světem Gustava Meyrinka.

Výstava Metamorphoses představuje Gigerovu tvorbu v co nejširším kontextu. Vystaveny jsou četné kresby, airbrushové obrazy a plastiky. Nechybí ani výběr jeho ikonických realizací Necronomicon, které uchvátily amerického režiséra Ridleyho Scotta, pro něhož Giger navrhnul ikonického Vetřelce, za něhož byl v roce 1980 oceněn Oscarem za nejlepší vizuální efekty.

Nepochybně se jedná o velkorysou přehlídku tohoto jedinečného umělce na více jak devíti stech metrech čtverečních a jde o jeho doposud největší výstavu realizovanou ve střední Evropě. Kurátorem výstavního projektu je historik Adam Hnojil a architektem výstavy je Adam Hochmuth. K výstavě vznikl katalog v grafické úpravě Jany Vahalíkové, která je také autorkou vizuálu výstavy. Hlavním partnerem výstavy je Skupina ČEZ.

text: Marek Svoboda

HR Giger Metamorphoses
Alšova jihočeská galerie – Zámecká jízdárna
(Hluboká nad Vltavou 144)
11. 6. — 19. 11.

Střední Evropa právě dostala jeho doposud největší výstavu. Ta je představena na více jak devíti stech metrech čtverečních výstavního prostoru a to ještě v roce 70. výročí galerie. Řeč není o nikom jiném, než o HR Gigerovi a výstavním prostorem je právě zámek, ty umělec miloval, a to v Hluboké nad Vltavou, v Alšově jihočeské galerii.

Přestože již před skoro dvaceti lety byla Gigerova tvorba představena v Praze, tentokrát se jí dostává největšího rozměru. Hans Rudolf Giger se narodil v roce 1940 ve švýcarském městě Chur. Studoval architekturu a průmyslový design a jeho tvůrčí kariéra, plná temných vizí, se začala s věhlasným ohlasem rozvíjet. V roce 1966 představil své perokresby a olejomalby, jež oslnily celý svět. Po silném prožitku noční můry vytvořil obrázkovou knihu Necronomicon, která posléze uchvátila i amerického režiséra Ridleyho Scotta, pro kterého Giger vytvořil design mimozemské postavy – Vetřelce. V roce 1980 pak díky němu získal Oscara za nejlepší vizuální efekty. Inspirací mu kromě jiných tvůrců byli i Jean Cocteau nebo Salvador Dalí, se kterým se také osobně setkal. Spolupracoval na mnoha filmech, mezi ty nejvýraznější patří Prometheus, Poltergeist, nebo Duna, pro kterou vytvořil design a nábytek Harkonnen, který se pak proslavil i v interiérech luxusních restaurací. K vidění je také v expozici právě probíhající výstavy.

Vstup do biomechanického surrealismu
Hned v úvodním sále u vstupu na návštěvníka čeká triptych fotomontáží lebky z roku 1960. Jakoby snad byl signálem, že divák právě vstupuje do světa mezi realitou a fantazií, světa sci-fi a hororových prvků. Tvář jako námět se v sále objevuje hned následně a to v instalaci několika masek, které symbolizují pýchu, chamtivost, závist, hněv, touhu nebo obžerství. Pomalovaný papírmaš tak ve svých výrazech zrcadlí nejrůznější podoby v posunuté karikované formě, která zveličeným způsobem koresponduje s těmi sedmi lidskými hříchy, v jejichž pomyslné sadě chybí jen démonická lenost, kterou možná Giger záměrně nevytvořil – snad protože byl workoholik. Přehlídka masek ale nekončí a návštěvníka dovede až k samotnému otisku hlavy Debbie Harry, pro kterou Giger vytvořil v rámci své grafické a malířské tvorby obálku LP desky. Celistvý svět HR Gigera se začíná pomalu rozevírat při průchodu další částí výstavy, kdy divák míjí specificky barevné olejomalby a překvapivě je tak ukázána nejen škála lesku černé v jeho tvorbě. Potemněle uzpůsobený sál představuje Gigerovy práce na papíře a dřevě a co do motivů si nebere se svou přímostí zobrazující sexuální představy servítky. Jiná díla tematizují smrt, přelidnění či hrůzy války. Možná i kvůli těmto, stále aktuálním tématům, pohlíží Marco Witzig, sběratel, zprostředkovatel a obchodník, na Gigerovy práce jako na dílo v současnosti se zvyšující se ideologickou hodnotou. Poselství o univerzální spiritualitě díla ale tematizoval již ve své knize Vizionářský svět HR Gigera světově proslulý psychiatr a spisovatel Stanislav Grof. Giger bývá označován za největšího vizionáře 20. století. Možná proto je mu připsána paralela s „vynálezcem nestvůr“ Hieronymem Boschem. Gigerova monstra, která jsou nyní k vidění v Alšově jihočeské galerii, tuto otázku mohou přímo zodpovědět. Nechybí mezi nimi Biomechanoid – ať z hliníku či menší z bronzu a stejně tak je k vidění i Núbijská královna – prototyp stojanu mikrofonu pro Jonathana Davise z kapely KORN. Atmosféra v další místnosti již zcela vtahuje do biomechanického surreálného světa HR Gigera, jenž by jako obdivovatel zámků, ve kterém ostatně také sídlí jeho muzeum, měl z expozice jistě radost. Zemřel roku 2014 a od svého muzea na zámku ve švýcarském městě Gruyères je pohřben jen kousek, na jeho dohled.

Proměny magického světa
Různorodost umělcovy tvorby reflektuje zvolený název výstavy Metamorphoses, který je zároveň odkazem k jeho kresbám, které vytvořil s obdivem k tvorbě Franze Kafky a jeho proslulé povídky Proměna. Kromě samotného Kafky Gigera fascinovala českoněmecká literární scéna obecně, včetně magického světa Gustava Meyrinka, jehož portrét s autorskou invencí Gigera je na výstavě také představen. Kromě děl lze na výstavě zhlédnout i dokumentární film Davida N. Jahna, který žil v Gigerově blízkosti zhruba pět let, kdy byl jeho asistentem a majordomem. Výstavu pro Alšovu jihočeskou galerii připravil již tradičně kurátor Adam Hnojil, který si tento výstavní projekt opět zařazuje mezi soupis těch výrazných, které galerie dosud představila.

HR Giger: Metamorphoses
Alšova jihočeská galerie – Zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
11. 6. — 19. 11.

Do 14. května je možné v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou navštívit výstavy tří zvučných autorů české výtvarné scény – Karímy Al-Mukhtarové, Jakuba Matušky aka Maskera a Moniky Žákové. Umělci představují svou autentičnost jak v instalaci, v architektuře i v použitých uměleckých technikách, tak i ve způsobu uvažování.

V sále kočárovny můžete navštívit výjimečnou výstavu Sometimes You Need To Lie Yourself, která představuje podmanivou tvorbu autorky Karímy Al-Mukhtarové. Jedním z hlavních témat její tvorby jsou otázky identity a proces socializace jedince. Kurátory projektu jsou Miřenka Čechová a Petr Boháč, partnerská dvojice známá především na divadelní a taneční scéně.

„Karíma Al-Mukhtarová si jako konceptuální multimediální umělkyně uvědomuje, že její práce jsou nejsilnější v místech, odkud lze podmanivě vyprávět“, představuje autorku Petr Boháč. „Její umanutý důraz na tradiční řemeslo v době, kdy podobná řemesla vymírají, se snaží nenásilnou formou zpřítomnit čas, který je pro takové vyprávění nezbytný“, doplňuje Boháč.

Dominantou výstavy jsou její velkoformátové fotografie vlastních prošitých dlaní, do nichž jsou vepsány krátké vzkazy, čekající na rozpárání. V dialogu s cítícím tělem se nacházejí dominantní objekty skleněných tabulí se stovkami dírek, protkané barevnými nitěmi. Na jedné straně záznam miniaturních ran v dlani, na druhé straně neuvěřitelná křehkost průzračného skla. „Tělo je pro mě odraz, jméno je pro mě tradicí, objekt je pro mě forma, rána je pro mě uvědomění, sklo je pro mě upřímnost, nit je pro mě spojením, maska je pro mě vrstvou. A co je dlaň? To záleží na víře“, vysvětluje Al-Mukhtarová.

text: Marek Svoboda, Paulina Skavova

Karíma Al-Mukhtarová – Sometimes You Need To Lie Yourself
Alšova jihočeská galerie – Zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
4. 2. — 14. 5.

Alšova jihočeská galerie ke konci letošního roku připravila ve své pobočce Mezinárodního muzea keramiky v Bechyni výstavu s názvem Pleschen, která představí výsledky výtvarného sympozia AJG z roku 2021.

Výstava je pestrou přehlídkou prací účastníků již čtvrtého ročníku uměleckých plenérů, které Alšova jihočeská galerie pořádá v obci Frantoly na Prachaticku. Neméně pestrá je i skupina umělců, která se v roce 2021 v šumavském předhůří sešla. Výstupem jsou práce na pomezí materiálů i technik, které důstojně doplní sbírkový fond galerie a to jak jeho obrazovou tak grafickou sekci.

V posledních ročnících sympozií AJG zaměřila svou pozornost na melancholické a abstrahované formy ztvárnění krajiny a podle toho byli oslovováni také jednotliví autoři. Výsledkem jsou následně velmi zajímavá díla na papíře, která již nejsou příliš tematicky svázaná, a v budoucnu je bude moci galerie použít nejen při reflektování přírody, ale i jako ryze současný pohled těchto autorů na svět. Ve stejném duchu proběhl i plenér 2021, který v sobě mísí řadu preferovaných médií, která pak spojuje originální přístup těchto umělců ke krajinářskému tématu.

Stejně důležitá jako je volba účastníků sympozia, je i volba místa, kde se plenér uskuteční a kde budou autoři čerpat inspiraci. V tomto ohledu se jeví dramatická krajina Pošumaví s řadou opuštěných vesnic a skrytých meandrů Zlatého potoka jako ideální prostředí pro hledání vlastního vyjádření. Odtud i název zaniklé obce Maloniny (Pleschen), kde se většina autorů tohoto ročníku inspirovala. Sympozia se zúčastnili Irena Friess Staneva, Jitka Chrištofová, Julie Kopová, Václav Malina a Hana Sommerová.

text: Marek Svoboda

Pleschen
Mezinárodní muzeum keramiky (Novodvorská 301, Bechyně)
28. 10. 2022 — 29. 1. 2023

Jméno Theodor Pištěk výrazně rezonuje ve dvou sférách – a to jak v oboru kostýmního výtvarnictví, tak v malbě – jeho díla jsou právě k vidění v Alšově jihočeské galerii a to v kontextu světového hyperrealismu.

Formativní tvůrčí období v ateliéru Vratislava Nechleby a jeden rok v ateliéru Antonína Pelce na Akademii výtvarných umění v Praze mělo na Pištěka rozhodný vliv. Nutno podotknout, že jeho mistrovství bylo založeno už jeho pradědečkem, kterým byl malíř František Ženíšek. Prostředí rodiny obou rodičů herců jej pak modelovalo v mistrovství výtvarně kostýmním.

Rychlé vtažení do obrazu
Pištěkovy obrazy diváka vtahují precizní řemeslnou technikou. Motory aut se lesknou, jakoby je technik právě nablýskal lakem. Chrom budí chlad jako skutečný kov. Pro srovnání jednoho námětu může divák vidět hned dvě jeho podoby – Pištěkův skutečný obraz hyperrealisticky zachyceného automobilu a automobil skutečný. Specifikem v jeho tvůrčím přístupu je nejen senzační technické provedení, na kterém je ostatně hyperrealistická malba založena, ale také určité vrstvení motivů a jejich prolínání v jednom poli. Na výstavě jsou ke zhlédnutí Pištěkova ikonická díla jako je obraz Adieu, Guy Moll (1992–2017), které vzdává hold francouzskému automobilovému závodníkovi a na plátně zobrazuje jeho vůz Alfa Romeo. Guillaume Laurent „Guy“ Moll si svou závodní kariéru užil jen dva roky, Pištěk na tomto obrazu pracoval s přestávkami patnáct let. A před dvěma lety se stal nejdražším v tuzemsku prodaným dílem českého žijícího autora, když se vydražil za 21,2 milionu korun.

Na výstavě také nechybí obrazy Autoportrét u okna 1, Autoportrét u okna 2 a Rodina. Zajímavé pozorovat, že i autoportréty čísloval autor číslicemi jakoby to byly závodní vozy. Kdo ví, jestli Pištěk netoužil vlastně být automobilovým závodníkem. Jeho mistrovství ale předvedl v jiných oborech. Přesvědčte se o tom na výstavě Senzační realismus sami.

Theodor Pištěk: Senzační realismus
Alšova jihočeská galerie – Zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
26. 6. — 30. 10.

Alšova jihočeská galerie zahájila vernisáží 2. července v Zámecké jízdárně v Hluboké nad Vltavou výstavu Michala Škody s názvem Stopy.

Stopy nás vedou zkratkou ke koncepci reprezentativní výstavy z tvorby jihočeského rodáka a umělce s mezinárodním renomé. V bilančně-tematickém výběru kreseb a soch z let 2014 – 2021 jsou prezentované některé základní koncepce a schémata jeho dlouholeté umělecké cesty. Škodova díla jsou stopy každodennosti v geometricko-abstrahované podobě.

Michal Škoda (* 1962) v jižních Čechách žije, tvoří a je tu doma. „Škoda se považuje za autodidakta a celoživotně zůstává solitérem, který se vydal vlastní cestou ve všech oblastech své činnosti. Nepodléhá trendům a jeho umělecká tvorba je od počátku individuálně koordinovanou cestou, kterou určují jen vnitřní mechanismy, motivace a výjimečná vůle k sebevzdělávání. Škoda prožívá, přemýšlí, neustále zaznamenává, transformuje a umělecky interpretuje prostor, ve kterém se pohybuje,“ představuje autora kurátorka výstavy Silvia L. Čúzyová.
„Prostor je pro Škodu důležitý a skýtá nekonečné teritorium témat. Oslovuje ho specifická atmosféra a prožitek míst s neuchopitelným duchovním rozměrem a přesahem, které potkává na svých cestách, nebo třeba i na procházce v okolní krajině. Archivuje své bytí a každodennost do černobílých obrazů,“ doplňuje Silvia L. Čúzyová. K výstavě Stopy vznikla také kniha, na které se podílel grafik Robert V. Novák.

text: Paulina Skavova, Marek Svoboda

Michal Škoda: Stopy
Zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
2. 7.— 20. 11.

Umělcův zájem o tělo, které se stává předmětem jeho tvorby, je častý – a lze dnes již s klidem a bez pohoršení říci, všední jev. Tentokrát je ale tělo v zájmu sběratele a co už tak všední není, je vymezení pouze na zájem o tělo mužské.

Zobrazování nahého lidského těla je v dějinách umění hojně zastoupeno. Důvodem nebylo vždy subjektivní erotické pnutí, jak fantasmatická představa o tvůrci, který objekt svého zájmu navždy v plné kráse uchovává na plátno, zpravidla přináší. Záznam nahého lidského těla, akt, z latinského „actus“ neboli čin, postup, pohyb, vychází ze záměru antických umělců studovat pohyb nebo postoj těla. To bylo nahé právě proto, aby vynikla jeho anatomie při různém pohybu nebo postoji. Čistě informativní pojetí nahého těla bylo a je vídané a využité také v oblasti vědy nebo medicíny. Jeho estetizace je pak podmíněna erotikou, ale i snahou skrze něj zobrazit symbolickou rovinu něčeho nadpozemského a nezobrazitelného. Tak byli zobrazováni bohové, přírodní síly či lidské vlastnosti.

Výstava ze sbírky Roberta Runtáka je zaměřená výhradně na akt mužský a velkorysý prostor Zámecké jízdárny Alšovy jihočeské galerie tak představuje na 123 pojetí mužského těla v podání 76 autorů. Ta jsou představena skrze nejrozličnější umělecká média – kresbu, malbu, plastiku i videoart a tvůrci jsou jak muži, tak ženy. Díla jsou rozčleněna do čtyř tematických celků – fragment, čas, radost, spolu a představují ústřední námět v časovém období od 70. let 19. století do současnosti. Iniciačním „aktem“ byl pro Runtáka rok 2007, kdy do nového bytu pořídil svůj první obraz a od té doby čítá jeho sbírka přes 2000 děl, kdy ryze mužský akt je jen zlomkem, ale dosahujícím už k číslu 250. Výběr z ní usměrnil kurátor Jan Kudrna, který tuto část zasadil do architektonického řešení výstavy zpracované Miroslavem Vavřinou. Divákovi se tak představuje vysoce rozmanitá přehlídka podob mužského těla v různém obsahovém propojení i stylovém pojetí.

Přestože právě téma aktu, které může implikovat hlavně linii erotickou nebo pornografickou, rozšiřuje selekce tuto prvotní představu o díla výsostně meditativní, která tělo zobrazují jako něco posvátného bez atributů sexuality. Nechybí ale samozřejmě ani výrazně explicitní díla. V rámci tohoto tématu je nasnadě konstatovat, že mužské tělo má tolik podob, jako je samotných autorů na výstavě zastoupených. A právě prozkoumávání výstavy tak může být dobrodružné stejně jako zkoumat podobu mužského těla nejrůznějších tvůrců a tvůrkyň bez nutnosti vyřknout vždy „vše“.

MEN | Mužské tělo ve sbírce Roberta Runtáka
Alšova jihočeská galerie – Zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
22. 5. — 2. 10.

Alšova jihočeská galerie představí v květnu v Zámecké jízdárně v Hluboké nad Vltavou výstavní projekt MEN | Mužské tělo ve sbírce Roberta Runtáka.

Výstava MEN je sondou do jedné z největších soukromých sbírek nejen u nás, ale v podstatě celém středoevropském prostoru. Sbírka Roberta Runtáka bude představena z odlišného úhlu, než tomu bylo doposud v předešlých třech výstavních projektech. Bude představena jedna ze zásadních podsbírek celé rozsáhlé kolekce a to konkrétně práce, jejichž těžištěm je vyobrazení mužského těla.
Nepůjde o chronologickou sondu do nasbíraných uměleckých děl. Výstava bude akcentovat čtyři tematické celky, které každý jinak, avšak nikoli striktně separovaně, akcentuje muže a mužská těla jako nosný bod. Zaměří se na nosná témata, z nichž se obecný autorský pohled na muže (těla) skládá. Časový úsek představených prací zachycuje období od konce 19. století do aktuální současnosti. Široká škála autorů posledních přibližně sto dvaceti let, napříč technikami, podrobí muže jako výrazový prvek a fenomén, určitému zkoumání na pozadí stylových, historických a částečně také společenských kulis. Nepůjde pouze o autory domácího, nebo chcete-li československého okruhu, ale spektrum umělců je částečně rozšířeno o mezinárodní kontext.
Výstava nebude omezena jen médiem malby a kresby, ale představena bude také fotografie, plastika a video. K vidění bude asi 50 autorů a více než 100 uměleckých děl. Zásadní součástí projektu bude poměrně rozsáhlý katalog k výstavě s rozsáhlejšími soubory prací představených autorů.
Mezi zastoupenými autory budou např. Michal Pěchouček, Alexandr Tinei, Ivan Pinkava, Matouš Háša, Andrej Dúbravský, David Černý, Max Švabinský, Ivana Lomová, Dita Pepe, Zbyněk Sedlecký, Ivan Ouhel a další renomovaní umělci.

MEN | Mužské tělo ve sbírce Roberta Runtáka
Alšova jihočeská galerie – Zámecká jízdárna
(Hluboká nad Vltavou 144)
22. 5.—2. 10.

text: Jan Kudrna

Alšova jihočeská galerie zahajuje v březnu grand openingem výstavní sezonu v Zámecké jízdárně v Hluboké nad Vltavou.

Výstava v Alšově jihočeské galerii nazvaná Betonová zahrada sice odkazuje na slavný román britského spisovatele Iana McEwana, naplňuje však zcela jiný obsah, kterým je ironizující i melancholická reflexe dětství a dospívání ve specifickém prostředí panelového sídliště, jež má vliv na formování dětského světa v různých vrstvách jeho projevů.

Představen bude průřez klíčových děl Jakuba Janovského včetně prací, které vznikají přímo pro výstavu v Alšově jihočeské galerii. Kurátorem výstavy je Petr Vaňous. K výstavě vyjde také bilanční autorský katalog v grafické úpravě Zuzany Lednické ze Studia Najbrt, který představuje díla Janovského v širším monografickém záběru.

text: Marek Svoboda, Paulina Skavová

Jakub Janovský: Betonová zahrada
Alšova jihočeská galerie – Zámecká jízdárna
(Hluboká nad Vltavou 144)
6. 3.—5. 6.

Malířů, kteří se kromě výtvarného vyjadřování věnovali i tomu literárnímu, bylo vždy dost. Namátkou z historie například Kandinsky, Picasso, Arp, Ernst, Dalí, Picabia, Chagall či Kubin. Tito autoři psali zpravidla proto, aby vyjádřili to, co nemohli nakreslit nebo namalovat. A mnohdy na stejně mistrovské úrovni. Malíř Lubomír Typlt (* 1975) je jedním z těch autorů, který by v tomto vybraném men’s clubu mohl uzmout svou židli. Svými texty vytváří obrazy a na svých plátnech repetitivně variuje vybraný námět.

Barevnost, kontrast, expresivita – to jsou výrazové prostředky, které jsou zastoupeny jak v Typltově textové tvorbě, tak v té malířské. Slovy v posluchačově fantazii vytváří obrazy a na plátnech zase v pomyslném rytmu obměňuje námět. Rozpracovává ho, jakoby jej chtěl zachytit jak štětcem tak textem z několika úhlů, pořádně jej prozkoumat, pochopit. Přesto jím zůstat fascinován i zastrašován. Přitom nevychází z koncepce tuto fascinaci skrze formální pregnanci sdělit i svému příjemci. Takové obrazy ze své nejnovější tvorby představuje v právě probíhající výstavě Dancing Pentagon (Tančící pentagon) v Alšově jihočeské galerii (AJG) v Hluboké nad Vltavou.

Podnět výstavu připravit vzešel od britské kurátorky Jane Nealové (* 1972), která se soustavně zaměřuje na umění střední a východní Evropy. Typltova výstava ale v žádném případě není jejím prvním výstavním projektem v tuzemsku, namátkou již Nealová realizovala výstavní projekty Decalphilia Norberta Stefana v DSC Gallery (2020) či Kořeny Alexandera Tineie (2019) nebo skupinové výstavy Narušená imaginace v Galerii výtvarného umění v Ostravě (2017) či Nightfall v Galerii Rudolfinum (2013), spolupracovala také na Prague Biennale 5 a na podzim tohoto roku chystá v Praze další výstavní projekt. Právě fascinace nejnovější Typltovou tvorbou, ve které autor opakovaně představuje motiv dívčích postav s vlajícími vlasy ve specifické geometrické kompozici, podnítila přípravu výstavy Dancing Pentagon, jejíž název odkazuje k obrazu Pentagon (2020). Pro tuto obsáhlou výstavu zvolila Nealová velkorysé síně zámecké jízdárny AJG v Hluboké nad Vltavou. Oceňuji, že právě takové výstavy – jako další míním například výstavu ruské avantgardy, kterou představila téměř v paralelním termínu také AJG, jsou k vidění mimo hlavní město, které množstvím výstavních projektů kypí a pod klamem dostupnosti je návštěvník častokrát ani nakonec nestihne zahrnout do svého plánu. Cesta do galerie na Hlubokou plán a úsilí vyžaduje. Proto je náročná výstavní dramaturgie téměř nutným předpokladem proto, aby návštěvník komplikovanější cestu za uměním vážil. A jako zadostiučinění pak dostane exkluzivní kulturní zážitek nejen z výstavy, ale i z přilehlých zámeckých prostor.

Vtažení do děje
Průchod sály galerie v prvním vkročení zaskočí – na rameno klepe klaustrofobní pocit z úzkých prostor vymezených architektonickým řešením výstavy a velkoformátovými obrazy, na kterých se to jen hemží figurami. Tolik postav v návštěvníkově těsné blízkosti, téměř přímo vstupujících do jeho osobního prostoru. Animalita, zuřivost, strach i nepochopení. To vše v expresivním podání a výrazné kontrastní barevnosti, které diváka emocionálně zasahují a bez ptaní mu berou klid a dostávají se mu pod kůži – a to v bezprostřední blízkosti.

Lubomír Typlt je jedním z umělců – a tentokrát jej nezařazuji záměrně jen mezi malíře – jenž je ve svém multidisciplionárním uměleckém vyjadřování velmi specifický i konzistentní. Odbočuje, ale v rozpoznatelných rysech. Nutno připomenout, že zásadním tvůrčím rozměrem utváří svými texty hudební projekt WWW Neurobeat. I tato jeho tvorba, představená skrze dosud vydané videoklipy projektu, je na výstavě zastoupená.

Typlt prošel četným malířským vzděláním jak v Čechách, tak v zahraničí a netají se tím, že stěžejní formativní zkušeností jsou mu díla Francisca Goyi. Ta byla v knižních publikacích hojně zastoupena v domácí knihovně, ke které se v dětství dostával. Určité paralely mezi těmito dvěma umělci jsou tak bez dlouhého hledání nalezitelné – potemnělost, násilí zapletené do příběhů, hrozby, ale i ironie. A nejen Goya, jeden z nejuznávanějších portrétistů všech dob, je určitým bazálním zdrojem Typltova malířského světa. Typlt ale pokračuje jako samostatný autor, neinklinující k žádnému vymezenému hnutí nebo stylu – od takových se naopak odklání a s gestickou malířskou živostí vytváří svůj zcela specifický vizuální svět, který lze na právě probíhající výstavě spatřit. K výstavě vyšla také stejnojmenná rozsáhlá obrazová publikace Dancing Pentagon.

Lubomír Typlt: Tančící pentagon
Alšova jihočeská galerie – zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
4. 7.—2. 1.