Protože každý rok se v programu najde něco zajímavého. Letos to pro mě osobně jsou rozhodně dva večery. Ten, který naplnila Amadinda, se odehrál 17. května. Druhým je Heiner Goebbels 2. nebo 3. června. Tím třetím důvodem je možná rodinná tradice. Nebo skutečnost, že mě tyhle společenské rituály baví.

Rituálem myslím vše počínaje výběrem programu, na který navazuje výběr večerních šatů, přes koupi programu a jasně předepsaný pohyb mezi řadami sedadel po potlesk a následné víno v baru s doprovodem. Baví mě malé kabelky, ultravysoké podpatky, krajkové rukavice a míra extravagance odpovídající danému koncertu či představení. Baví mě sedět nehnutě přes dvě hodiny a vstřebávat. A právě Pražské jaro mi dává šanci si tohle všechno vychutnat v jednom z nejkrásnějších období roku.

Amadinda
Takže jsem se jednoho vlahého květnového večera objevila v sále Pražské konzervatoře. Amadinda, „nejlepší bubeníci na téhle straně Bali“ byli skutečně vynikající. Energické, soustředěné provedení skladeb jejich dlouhodobého spolupracovníka Johna Cage či české premiéry Mallet quartet Steve Reicha až po díla maďarských skladatelů, kterými byli György Ligeti či Aurél Holló (což je jeden z členů souboru) mi bylo čirou radostí. Čistě mužskou skupinu ozdobila mezzosopranistka Katalina Károlyi, zářila jako nádherný exotický květ, jenž svým hlasem vábí všechny, kdo mají uši otevřené. Přidávali třikrát. Skončili podobně jako začali, africkou etnickou hudbou, a kruh se tak příjemně uzavřel.

Klasika není nudná
Pokud se ovšem před ní neuzavřete a neodmítnete ji dříve, než by vám mohla cokoliv ukázat. Spousta mých vrstevníků (kteří mají dnes už skoro všichni hypotéky, minimálně jedno dítě a někteří z nich i pravidelně berou prášky na čertvíco a tudíž je považuji za mnohem větší konzervativce než by si sami připustili) pozvedá obočí, jakmile se dozví, že jdu na Pražské jaro. Ale posuďte sami, nakolik je tenhle „klasický“ festival konzervativní, pokud uvádí autory jako jsou Milan Grygar (v provedení souboru MoEns), již zmiňovaný Heiner Goebbels, Kurt Weill či Janáčkovu Káťu Kabanovou v režii Roberta Wilsona. Můžete sice namítnout, že tato jména stojí po boku Philipa Glasse, Steva Reicha a Johna Cage a že se jedná o moderní vážnou hudbu. Ale popravdě – kolik z vás si pod pojmem klasika představí Rusalčinu árii k měsíci na nebi hlubokém či Beethovenovu Devátou s Ódou na radost?