Absolventské ročníky činoherního herectví divadelních fakult JAMU v Brně a AMU v Praze se tuto sezónu pomyslně střetnou. Ukážou, kdo si v inscenaci Poprask na laguně zaplave, a kdo se možná i potopí. Jako první se namočili brněnští studenti. Kromě Goldoniho Poprasku na laguně mají na repertoáru Opilé (I. Vyrypajev) a V.E.M. (podle básníka J. Kostelníka).

V italském městě Chioggia je očekáván návrat rybařících mužů. Dvě skupinky spřízněných žen si vjíždějí do vlasů ze žárlivosti, a jakmile se muži konečně vrátí, navzájem se pomluví a vymyslí si cokoli, jen aby druhé straně uškodily. Fortunatova žena Libera žije se svými sestrami Orsettou a Checcou, které obě čekají na ženichy. Orsetta si myslí na Beppa, švagra Toniho ženy Pasquy a bratra Lucietty. Checca přehlíží lodičkáře Toffola a chtěla by mladého rybáře Titta-Naneho, který už si ale myslí na Luciettu, Mladá šestice Orsetta – Beppo, Lucietta – Titta-Nane a Checca – Toffolo svou žárlivostí a temperamentem rozpoutá hádku, která se řeší až u soudu.

Trojice Orsetta (Eliška Vocelová), Lucietta (Štěpánka Romová) a Checca (Eliška Brumovská) už nemají takovou jiskru. Eliška Vocelová má také krásně silný hlas, ale Orsetta v jejím podání stojí stále trošku upozaděna. Nátura Vocelové by možná lépe vynikla v roli jedné z manželek. I tak se ale v mém pomyslném žebříčku dostává nad Romovou a Brumovskou, protože jsem jí stále postavu věřila. Štěpánka Romová a Eliška Brumovská měly podobný problém, a to, že jim role mladých naivních a upištěných slečen úplně nesedly. Ještě více jsem to vnímala u Romové, která mi chvílemi připadala, jakoby si už na tu usouženou Luciettu jenom hrála. Stylizaci do italské dívky nevzala tak vážně či přehnaně jako všichni ostatní, a najednou k nim jakoby nepatřila. Držela se příliš zpátky.

U Checcy bylo určitě složité rozmyslet, jak šestnáctiletou slečnu uchopit. Ve chvílích, kdy Eliška Brumovská hrála Checcu jako dospělejší, bylo vše v pořádku. Jakmile z ní udělala dítě, co si tak cupitá, kroutí se nervozitou a podivně zjemňuje hlas, najednou to nesedělo a myslím, že chyběla nějaká konzistentnost v tom, jaká má Checca Brumovské vlastně být.

Chlapci, ukažte se
Do páru k Checce a s podobným problémem patří Šimon Bilina v roli lodičkáře Toffola. Mladý a lehce natvrdlý Toffolo Bilinovi zase sklouzával do malého dítěte. Na koho pak ostatní mladíci žárlí, když před jejich dívkami křepčí takový malý kluk? Co se Bilinovi dařilo, bylo konzistentní držení stylizace, i když ne úplně šťastně zvolené, po celou dobu.

Lukáš Dohodil a Johny Horák jako Toni, manžel Pasquy, a Fortunato, manžel Libery, hrdě doplňovali své ženské protějšky. Dohodilovi bych také přiznala trochu toho italského temperamentu a výbornou práci s hlasem. Horák vedle Bulantové zestárnul a proměnil se do muže pod pantoflem a všichni si ho zapamatují jako postavu s příšernou výslovností a vynecháváním souhlásek na začátku nebo uprostřed slov. Nelehký text zvládal Horák s přehledem, jen stále vypadal, že jeho Fortunato nikdy nevystřízliví a tím pádem si nevyhrává tolik s pohybem a mimikou. Titta-Nanemu v podání Radka Melši už není až tak co vytknout, kromě toho, že hraje celou dobu místo Itala spíše veksláka z Diskopříběhu. Džínová bunda, ruce v kapsách, silácký postoj, odhazování ofiny… udrží temperamentního frajírka z 80. let opět po celou dobu a také velmi dobře pracuje s hlasem.

Zvedáme se zase na přední příčky toho pomyslného žebříčku a zde se usídlili Filip Ježowicz v roli Beppa a Matěj Beneš v roli Vyšetřovatele. U Ježowicze využili jeho vypracované postavy, takže jako rozlícený Ital se pravidelně opře do všech svalů a řve jako ďas. Jeho Beppo je trochu svalovec, hlupák s horkou krví, ale Ježowicz se nesnaží demonstrovat, že je Beppo natvrdlý. Nasazuje prázdný výraz a udrží mód svalovce s prázdnou hlavou až do konce zcela přirozeně. Beneš naproti tomu představuje intelektuála a jedinou postavu, co všechny ostatní musí konečně zkoordinovat a uklidnit. Mohl si dovolit civilnější stylizaci i přes to je stále energický a přesný. Jako vyšetřovatel na scéně spíše sedí nebo postává oproti rozevlátému zbytku, ale Beneš si vystačí se sebejistým hlasem, charismatem a celkově vyzrálejším dojmem, což mu pomůže si roli myslím nejen zvládnout, ale velice užít.

Jednoduše a recyklovatelně
I přes nepříliš velký prostor studia Marta se po jevišti splašeně lítá, padá se na zem, přeskakují se schody, a přesto nikdo nikomu nepřekáží. Pohybově sladěná skupinka si poradila za každé situace. Scéna Kláry Vincourové rozdělená na dvě charakteristické poloviny byla výborně variabilní a jednoduchá. Plastové židle na schodech coby pavlač i dvorek dvou domů ještě ohraničené bezpečnostní páskou, okolo barevné barely s plastovými lahvemi místo ryb nebo plechovky místo kamenů, to vše dodávalo na rozvernosti a celkové neuspořádanosti. Vyvýšené plochy umožnily více prostoru pro práci s mizanscénou a rozvrstvily jeviště na jasně oddělnou hladinu pomyslného moře, zem a dům. Styl kostýmů Vincourové narušila jen zmíněná (hlavně pohybová) stylizace Radka Melši jako vypůjčená z 80. let.
Povedená komedie v režii vedoucího Ateliéru činoherního herectví Aleše Bergmana se pomyslně utká s tou v režii studenta druhého ročníku magisterského studia činoherního herectví DAMU Vojtěcha Nejedlého. Nejspíše v prosinci se ukáže, jak to dopadlo.


Carlo Goldoni: Poprask na laguně
Studio Marta (Bayerova 5, Brno)
premiéra čt 5. 9., nejbližší reprízy út 5. 11.,
st 6. 11., čt 14. 11., pá 15. 11. 19:00

Na zkouškách působí klidně, téměř nenápadně, mluví tiše, ale jeho práce je nepřehlédnutelná: nedávno zazářil velkolepým multižánrovým projektem Divadlo za bránou Bohuslava Martinů, ve kterém se mu podařilo propojit všechny fakulty pražské AMU. Pár metrů od nádvoří Lichtenštejnského paláce, kde se loni v červnu odehrály letní reprízy projektu, na katedře pantomimy pražské HAMU, se tento rozhovor s Radimem Vizvárym (33) uskutečnil.

Jaká je aktuální česká pantomima?
Všechny tvary, ať už je to historická, nebo ultramoderní forma, které se na našich jevištích hrají, a nejen na jevišti, ale i na ulici jako představení, performance nebo happening, mají jedno společné téma: lidská bytost ve své naléhavé situaci. Divadlo vyžaduje neustálé hledání, které s sebou přináší plus, ale také minus. A já se domnívám, že minus současného mimického divadla je dramaturgie. Autoři pracují převážně s emocemi, kterými vedou pohybový jazyk a skládají z nich jevištní tvar, který ale často působí velmi abstraktně. Může zde být hodnota ve vnitřním prožívání herce, ale divák už postrádá narativní sdělení. Druhý extrém je naopak v přílišné narativnosti, z níž vychází až takový skoro bulvární útvar, kdy divadlo postrádá nějaký přesah, podtext, hlubší sdělení. Jsou to dva extrémy, na které je dle mého názoru žádané se zaměřit a najít mezi nimi balanc.

Jaké jsou výzvy pro současnou pantomimu a pohybové divadlo?
Problémem současného mimického divadla je, jak už jsem zmínil, převážně dramaturgie tohoto tvaru. Na našich jevištích se vyskytují převážně autorské projekty, leckdy postrádající rozvinutější uměleckou syntézu dalších jednotlivých umění. To znamená hledání podpory u literatury, hudby, architektury, výtvarného umění, u filmu a podobně. Dnešní doba nám nabízí slučování principů různých pohybových disciplín. Jejich podoby se vyvíjejí velmi rychle a tělo je sofistikovanější než bylo dříve. Toho je třeba využívat.

Co znamená, že je tělo „sofistikovanějš“?
Dnes jsou na lidský výkon nebo na výkon herce, ať už je to mim, tanečník nebo pohybový herec, zkrátka na interpreta, kladeny větší nároky včetně těch technických. To znamená, že se rozvíjejí i pedagogické metody, které staví interpreta, potažmo studenta k těžším úkolům a společně posouvají hranice lidských možností.

Jaké je místo pantomimy na současné české scéně dramatických umění? Zasloužila by si více prostoru, třeba i na úkor jiných žánrů?
Já se snažím neodsuzovat žádné tvary a směry, snažím se je hlavně pozorovat a pochopit. Ponaučen třeba zjistím, co pantomimě jako žánru chybí, nebo naopak zjistím její výjimečnost. Někdy si říkám, že někteří kolegové by se potřebovali více seznámit s tolik odsuzovanou pantomimou, protože ta by jim mohla pomoci k lepší inovaci toho, co dělají.

Pantomima je dnes odsuzovaná?
Možná ne přímo odsuzovaná, ona se jako každý jiný žánr proměňuje. Trochu utrpěla tím, že po smrti Ladislava Fialky ztratila vůdčí osobnost. Nechci teď hodnotit jeho umělecké kvality, ale je přední a světoznámá osobnost oboru, může být vnímán jako ikona české pantomimy. Byl hlavním motorem, ať už v tom pozitivním, nebo kontroverzním smyslu, ale zkrátka byl. Potom už tu nebyli tvůrci, kteří by se věnovali klasické pantomimě – tím myslím tu „bílou“. Jsou tu například Turba, Hybner, Polívka, kteří ale dělají trochu odkloněnější žánr. Tato určitá generační propast zapříčinila oslabení klasické pantomimy.

Přesto, že byla nějaký čas na ústupu, má česká, potažmo československá pantomima významnou tradici, převážně z doby před revolucí. Vycházíte z této tradice? Je pro vás inspirující, nebo se spíše snažíte o novou podobu a inovaci?
Na tradici určitě navazuji, protože ona ukazuje právě ty hodnoty, které jsou nadčasové a věčné. Pro mě je tradice společenská záležitost, zážitek a výsledek jednání společnosti, ne jedince. Je to reflexe politické situace, společenské nálady, doby, a to potom určuje i nějaký sloh. Pro mě tradice uchovává sociální a národnostní hodnoty. A to nám Čechům dnes chybí.

Jaká by měla být výbava mima nebo pohybového divadelníka? Hraje zde roli i něco jiného než pohybové nadání?
Samozřejmě. Mim není tanečník, takže kromě pohybového nadání se vyžaduje ještě herecký potenciál. Potom se klade důraz na originalitu, výjimečnost, silnou osobnost. Většinou jsou mimové i autoři, takže je důležitá nejen interpretační schopnost, ale i autorská. Je zřejmé, že člověk musí mít svůj obor rád, aby byl proces práce potenciálně rozvinutelný na celý život. Jeho priority musí mít i nějaký duchovní rozměr, nejen společenský nebo sociální. Nejen to, že „chci být slavný“. Chce to přirozeně intelektuálně schopnou osobnost s výrazným talentem.

Nechybí vám někdy jako mimovi a pohybovému herci „slovo“ jako výrazový prostředek?
No, když mi chybí, tak ho použiju. Nikde není psáno, že v pantomimě se nesmí mluvit. Důležité je, jak s tím slovem pracujete, to už je technika. Jestli funguje jako zvuk, nebo jen zintenzivňuje, prohlubuje pohybové gesto. Měl jsem i představení, které kombinuje činohru s pantomimou. Je to možné, a myslím si, že i čím dál častější. Mimové používají slovo, ale nenese hlavní smysl hry.

Co si myslíte o pevně daných choreografických tvarech? Je zde ještě prostor pro vlastní tvůrčí inovaci?
Daná pevná struktura choreografie mě ničím nebaví, ale jistý prostor pro inovaci nabízí ve výběru osobnosti. Interpret dodržuje danou choreografii, ale přináší do ní svá gesta. Zjistil jsem, že je něco na přísloví „když dva dělají totéž, není to totéž“. Správný výběr interpreta je určující až z padesáti procent, špatný výběr může změnit smysl hry. Domnívám se, že v pohybovém divadle, u tance, nebo i u nás u pantomimy vždy nejvíce záleží na interpretovi, ne na choreografiích. Záleží na charismatu a kouzlu té osobnosti, technické vyspělosti a osobitém zpracování. Je důležitá její umělecká a životní zkušenost a pokora.

Čtete kulturní recenze?
Recenze čtu, nejen své, ale i recenze kolegů a jiných divadel. Zajímám se o to, co se děje nejen v našem oboru a divadle, ale i ve výtvarném umění, ve filmu atd. Je to nezbytné, protože jako inovátor musím poslouchat impulzy a inspirovat se nápady druhých. Pak jde také o zpětnou vazbu ve smyslu „jak a kudy ne“, což je mnohdy důležitější než hledat nápad. Proto právě musí mít člověk přehled, nesmí být kulturní barbar.

Jak reagujete na recenze k vlastním představením?
Vesměs pozitivně. Musím zaklepat, že ty mé jsou většinou dobré. Jsem rád, když někdo něco napíše. Samozřejmě že člověk recenze už trochu selektuje na dobré a špatné, a i dobře napsaná recenze může být špatná. To vycítíte, jestli autor ví, o čem mluví, že si umí dávat věci do odborných a teoretických kontextů. Kolikrát se z recenzí i něco nového dozvím, co jsem třeba nevěděl nebo co jsem zamýšlel, i když mě to samotného nenapadlo. Může nás to vybízet ke konfrontaci jako impuls k tvorbě, každý má svůj vkus a specifické umělecké cítění