Ve stejný moment, v jaký se v českých kinech objevuje další z „časosběrů“ Heleny Třeštíkové, Mallory, je ke zhlédnutí také „časosběr“ britský, Amy. Oba dokumenty pracují s emotivními příběhy žen, jejichž život se neubíral žádoucím směrem. V případě Amy jsem si ale jako divák více uvědomovala pocit nepatřičnosti. Vynořil se při sledování rozkladu nadané ženy, příběhu řemeslně uhněteného do dvouhodinového kalkulu.

„Myslíš si, že budeš slavná? – Vůbec… Nejspíš bych to nezvládla“
Výběr předmětu dokumentu je pro typ snímků zaměřujících se na člověka bezpochyby zásadní. Pokud režisér volí neznámou osobu, musí být v rámci mapování látky důslednější. Nemůže se spoléhat na odkazy jiných médií, na materiály, které již byly o dané osobě zpracovány. Je člověkem, pro něhož se daná osoba stala z určitého důvodu natolik podstatnou, že chce své sdělení prostřednictvím filmu dostat i dál. Musí si být jistý smyslem tvorby tak, aby byl tento význam sdělitelný a výrazný i pro budoucího diváka. Divák odcházející z kina s otázkou „Proč?“, hledající význam právě zhlédnutého snímku, v tomto případě vypovídá spíše o dramaturgické neukotvenosti tvůrců než o intelektuální náročnosti pro diváky.

Britský trhák bez trhlin
Divácká zkušenost může mít zásadní roli pro přijetí nebo nepřijetí díla. Pokud se divák vědomě orientuje na určitou oblast kinematografie, získává určitý specifický (leč možná omezený) pohled na snímky mimo tento výsek. Je náročnější a často vnímá i to, co běžný divák nevidí a nepotřebuje vidět. Vzhledem k výše řečenému je pak jasné, že konfrontace takto se vymezujícího diváka s dokumentárním velkofilmem, jako je Amy, může přinést poněkud jinou odezvu, než jakou vyvolává u ničím neovlivněného publika vyhledávajícího Amy nikoli kvůli filmovému zpracování, ale kvůli objektu kamery, Amy Winehouse. Masový dokument si žádá i masového diváka, masový divák si žádá masové emoce.

„Bez drog je to nuda“
Je časté, že čím známější je osobnost, tím velkolepější je zpracování. Mnohdy se tato velkolepost projevuje právě v komplexnosti a uhlazenosti daného filmu. Pro příjemce nezůstává žádné hluché místo, kde by byl významněji pobídnut k myšlenkové aktivitě, či dokonce polemizování. Snímek je vystavěn od začátku až do konce s naprostou jistotou.

Amy režiséra Asifa Kapadia takto precizně spojuje videozáznamy z osobního archivu a nahrávky veřejně známé, obrazová složka je doprovázena komentáři lidí z Amina okolí. Hlasy jsou ve formě voice overu, žádné tváře, jen slova. Typicky se využívá výpovědí její rodiny a přátel, v některých momentech se vyjadřují i odborníci pracující s Amy (například doktorka poskytuje informace k Amině zdravotnímu stavu, objevuje se i komentář drogového experta). Významy slov a obrazů plynoucí z jejich propojování jsou natolik čitelné, že je jejich hledání ztrátou času. Divák je nasycen – přejeden – unaven (vzhledem k obecnému přijetí snímku je však třeba napsat, že i většinově spokojen). Obdivovatelé zpěvačky se dostávají k materiálu z jejího soukromí, který byl pořizován v období, kdy ještě Amy nebyla známá, známou se teprve stávala, i z doby, kdy už známou byla. Dostává se k němu tedy něco lákavě zapovězeného. Tento originální materiál je však prokládán i obrazovými materiály běžně dostupnými – vystoupení v různých talkshow, záběry z koncertů (i těch, které nebyla Amy schopná dozpívat). Zejména při záběrech, na nichž je Amy pronásledována paparazzi, mrazí v zádech, lov totiž pokračuje v určité podobě i formou tohoto snímku.

Samozřejmou dominantou dokumentu je hudba, tvorba Amy je však zdůrazňována skrze texty, které jsou tím, co promlouvá. Slova písní jsou pro diváka ještě ztučněna formou titulkování. Jedná se tedy o jakousi výpověď, o linku využitou k propojení životních období, jejíž autorkou je zpěvačka samotná.

Umně je pracováno se strukturou, příběh začíná záběry obyčejné dívky zamilované do hudby a pokračuje popisem devastujícího vlivu slávy zakončeným její naprostou destrukcí. Ve dvou hodinách je tato proměna zřetelná. Závěrečné záběry na tělo odnášené z domu ve spojení s následujícími obrázky zpěvaččiny tváře v období štěstí jsou bezpochyby silné, zároveň z hlediska sdělení prvoplánové.

Dokonalost, která není pro každého
Pátrání po Sugar Manovi, Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, Amy a další jsou ukázkou filmové tvorby, jež může svou úhledností vyvolávat i nevoli. Obzvlášť pak u příznivců dokumentárního žánru, kterému jeho forma dovoluje s nedokonalostí přiznaně pracovat. Je možné, že jednou bude mít příběh Amy Winehouse i svou hranou verzi, v takovém případě by dokument Amy mohl posloužit jako dokonalý podklad – stačí přeložit do jazyka hraného filmu, práce to moc nedá, neboť řeč bude podobná. ∞


Amy
režie Asif Kapadia
Velká Británie, 2015, 128 min.

Jako každý rok značí poslední den Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech také začátek jejich oficiálních ozvěn. Možnost užít si kousek Varů přímo v Praze a v Brně nebo dohnat to, co jste při nabitém festivalovém programu nestihli, budete mít letos od 11. do 19. července.

Program čítající přes tři desítky filmů nabídne v pražských kinech Aero a Světozor a v brněnské Scale průřez ze soutěžních i nesoutěžních sekcí festivalu.

Můžete se těšit na jedinečné projekce snímků, které se do české distribuce nedostanou buď vůbec nebo s mnohaměsíčním zpožděním. Z dosud potvrzených titulů zde bude v předpremiéře uveden například očekávaný dokument Amy o zpěvačce Amy Winehouse, nový snímek režiséra Jaco van Dormaela Zbrusu Nový zákon či islandské drama Berani, které si z nedávno proběhlého festivalu v Cannes odneslo hlavní cenu sekce Un Certain Regard.

Vstupenky na jednotlivá představení je možné zakoupit či rezervovat on-line na stránkách jednotlivých kin: www.kinoaero.cz, www.kinosvetozor.cz a www.kinoscala.cz, kde také naleznete více informací a kompletní program. º


autor: Kateřina Dvořáková

Když se Amy Winehouse před třemi lety stala zatím poslední globálně známou hvězdou, jež přijala „členství“ v Klubu 27, rozvířila znovu debaty na téma předčasného umírání rockových hvězd. Především otázku kolem „magického“ věku 27, který jako by k tomu byl určený. Je skutečně rock and roll nebezpečný?

Do Klubu 27 se řadí hudebníci, kteří zemřeli ve věku dvaceti sedmi let, většinou na vrcholu kariéry a většinou i nedobrovolně. O zmíněném klubu se začalo více mluvit v 60. a na počátku 70. let. Nejprve po smrti Briana Jonese, zakládajícího člena Rolling Stones. Na počátku sedmdesátých let se k němu přidal Jimi Hendrix, o šestnáct dní později Janis Joplin a o necelý rok později i Jim Morrison. A legenda o magickém Klubu 27 byla na světě. V devadesátých letech se k výše zmíněným připojil i Kurt Cobain a v roce 2011 také Amy Winehouse. Do Klubu 27 samozřejmě patří celá řada muzikantů, zpětně jsou do něj zařazováni i hudebníci, kteří zemřeli na přelomu 19. a 20. století. Avšak skupina pěti, potažmo šesti zmíněných je nejslavnější.

To, jak hledáme ikony a symboly v okolním světě (včetně toho uměleckého), vyneslo Klub 27 do trochu absurdních výšin – je mu přikládána magičnost a snad i vyšší rozměr. Faktem je, že většina z nejslavnější šestice se proslavila kolem dvacátého třetího roku života a byli tak ve svých 27 letech na vrcholu popularity a zřejmě i tvůrčích sil. Vliv problémového dětství se u nich v dospělosti přetavil do kreativity, díky níž se stali nejlepšími ve své generaci. Velmi snadno lze ovšem umístit pojítko mezi hédonistický styl života a brzkou smrt. Nicméně, existují i studie, které fenomén brzkého umírání rockových hvězd zkoumaly.

Konkrétně z britské studie prováděné v roce 2011 na 1500 umělcích vyplývá, že rockové hvězdy mívají výrazně vyšší úmrtnost než jejich kolegové z jiných uměleckých oborů. Američtí hudebníci navíc o něco větší než ti evropští. Nejčastější příčinou je přitom závislost na alkoholu a jiných drogách. Není proto překvapením, že mystika kolem Klubu začala v 60., potažmo 70. letech – tedy v době, kdy se mezi hudebníky braly drogy výrazně více než dnes. V současnosti je, podle jednoho z autorů zmíněné studie, standardní brát tvorbu hudby spíše jako druh kariéry.

Tak jako tak, Youngovo heslo „je lepší shořet, než vyhasnout“, které naplno proslavil Kurt Cobain, když ho zapsal do svého dopisu na rozloučenou, je snad již výkřikem z minulých dob. Ty ještě občas připomene například Pete Doherty z Libertines, avšak rockovému bohémství tak, jako jsme ho znali z minulosti, již zřejmě definitivně odzvonilo. ∞