Režisér Andrej Zvjagincev ve svém novém filmu rozehrává dramatický příběh Nemilovaných, jenž je děsivým obrazem rozpadu rodiny a současné společnosti. Brilantní drama se postupně proměňuje v příběh detektivní a divák odkrývá více o původu nenávisti a odcizení mezi členy rodiny.

Je pozdě večer a Boris přichází domů. Z pokoje je slyšet pouze zvuk televize. Žeňa sedí na gauči s telefonem v ruce a sklenkou červeného vína. Stačí několik vteřin v přítomnosti jeden druhého a mezi Borisem a Žeňou dochází k hádce, z níž je jasné, že jejich vztah je nenávratně v troskách. Ještě ale musí prodat společný byt a pak už zbývá pouze poslední překážka v jejich cestě za novým životem. Tou je vyřešení otázky, co s jejich dvanáctiletým synem Aljošou. Ten, nespatřen, naslouchá ve vedlejším pokoji hádce svých rodičů a propuká v pláč (tenhle moment byl pro mě osobně jeden z nejbolestivějších).

Otisk doby
Dne 6. října 2017 se v kině Lucerna v rámci Be2Can festivalu odehrála česká premiéra filmu Nemilování ruského režiséra Andreje Zvjaginceva, který se pyšní mimo jiné oceněním hlavní poroty z letošního festivalu v Cannes. Nemilovaní byli zároveň vysláni Ruskem do boje o Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. Přestože ve filmu najdeme mnoho spojitostí a odkazů k ruské společnosti (rádiová hlášení, Ženin sportovní dres), lze film považovat za univerzální výpověď dotýkající se i nás samotných.

Je sedmá večer. Usedám na své místo, nezapomínám vypnout telefon (což se několika divákům nepodaří). Sál upadá do tmy a před námi se objevuje poklidná krajina. Od počátku mě pohlcuje nepříjemný pocit, který nemizí ani při tragikomických momentech filmu. Ať už se jedná o scény z Borisovy práce nebo o scénu v luxusní restauraci, kde Žeňa večeří se svým novým partnerem Antonem.

Zatímco si Žeňa svým telefonem fotí nejen jídlo, ale i číšníka, který dolévá víno, u vedlejšího stolu se několik krásných mladých dívek hlasitě směje a namísto „na zdraví“ připíjí „na lásku a na selfíčka“. A jedno společné hned poté, v lichotivé póze a s neodolatelným úsměvem, pořizují.

Pomoc v oranžových vestách
Dějová linka se posouvá a syn Aljoša beze stopy mizí. Z dramatického příběhu jsme tak vtaženi do příběhu detektivního. Sledujeme pátrání po Aljošovi. Poznáváme Ženinu matku a odkrýváme více o jejich vztahu. Dobrovolníci v oranžových vestách prohledávají šedou, zamlženou krajinu a skrýše v opuštěných místech. Procházejí nočním sídlištěm, které je prosvíceno skrze obývací pokoje a pouliční lampy, z nichž se na nás dívá dětský obličej. Přes společnou snahu o nalezení pohřešovaného syna se však na touze Borise a Ženi odpoutat se od starého života nic nemění a žádného smíření se tak nedočkáváme.

Rozpad rodiny, krizemi zmítaná země, byrokracie, konzumerismus, sebestřednost. A zároveň touha po lásce, neboť, jak praví Anton, Ženin přítel, „bez lásky se žít nedá“. Tohle všechno, a ještě mnohem více, nám v emocionálně silném zážitku ukazují Nemilovaní. ∞


Nemilovaní (Nelyubov)
režie Andrej Zvjagincev
Rusko / Francie / Belgie / Německo, 2017, 127 min.

Andrej Zvjagincev je režisér, jehož rukopis vám buď přiroste k srdci, nebo vás bude nudit. Tomu, kdo oceňuje spíš klipovité střihy a jasnou dějovou linku, která odsýpá podle jasných zákonitostí, mohou jeho filmy připadat rozvleklé a dost možná nezáživné. Pokud však máte slabost pro onen typicky ruský mix zádumčivosti, drsného zobrazení reality a snahy dát záběrům cosi jako duchovní rozměr, potom sedíte ve správném kině.

Pojďme si představit hlavní hrdiny
Jelena (Naděžda Markina) a Vladimír (Andrej Smirnov) jsou zástupci právě těch dvou světů, které rozevírají hlavně v Rusku a podobných zemích nůžky sociálních rozdílů. On je bohatý podnikatel, ona, ač jeho manželka, pochází z nuzných poměrů. Oběma už táhne na šedesátku a jejich vztah připomíná vztah ošetřovatelky a pacienta. Což není úplně od věci – Jelenina původní profese je právě zdravotní sestra. Z prvního manželství má každý z nich dítě – a právě Jelenin syn Sergej je hybatelem tragické události, která tvoří páteř filmu.

Peníze pro Sergeje
Sergej se celé dny válí na gauči v příšerném sídlištním bytě a neustále tahá z Jeleny peníze. „Řekni manželovi, ten má dost,“ zní jeho argument. Když si Sergej řekne o nehoráznou částku, aby jeho syn nemusel na vojnu, Vladimír řekne „dost“. A Jelena vezme věci do svých rukou. Možná z čisté a naivní mateřské lásky, která umí být stejně tak milosrdná jako krutá. Nebo i ona táhne za jeden provaz s těmi, kteří si myslí, že za jejich bídu vždycky mohou „ti druzí“?

Herecký ansámbl
Možná mají pravdu ti, kteří říkají, že film Jelena nenaplnil očekávání po famózním předchozím snímku Návrat. To ať každý posoudí sám. V jednom se ale oba snímky shodují – ve vynikajícím výběru herců a jejich výborných výkonech. Na první pohled cynická Vladimírova dcera Káťa (Jelena Lyadová) v sobě dokonale slučuje tvrdou slupku s nenásilně probleskujícím jádrem přemýšlivé holky. Její konverzace s otcem, zda má cenu či nemá přivádět na tento svět děti, patří k nejsilnějším momentům filmu. Na druhé straně Sergejova rodina, žijící na bezútěšném sídlišti, představuje přesně ty sousedy, které byste na společné chodbě potkávat opravdu nemuseli. Naděžda Markina za svou roli ne příliš bystré a stejně tak manipulovatelné jako manipulující Jeleny byla ne nadarmo nominovaná na hlavní hereckou cenu v Cannes.

Vyplatí se vidět Jelenu?
Nenechte se odradit prvním dlouhatanánským záběrem. Také se sluší předeslat, že filmu trvá poněkud déle, než se děj „rozběhne“. Pokud patříte k divákům, kteří kvůli tomu neutečou ze sálu, čeká vás filmový zážitek. A navíc podbarvený hudbou Philipa Glasse.

Jelena (Elena)
Rusko, 2011, 109 min.
režie Andrej Zvjagincev
hrají Naděžda Markina, Jelena lyadova, Alexej Rozin, Andrej Smirnov
hudba Philip Glass