laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 35. ročníku jsme proto položili tři otázky. První odpovídá Oskar Helcel.

Co pro vás CJCH znamená?
Cenu Jindřicha Chalupeckého vnímám jako institucionální podporu nezávislé umělecké tvorby, které není úplně jednoduché se věnovat, zejména v takovém tom vakuu shánění uplatnění po vysoké škole. Je to také kvůli tomu, že umění není širší veřejností příliš vnímáno jako plnohodnotná práce. To pak například u mě osobně znamená, že jsem odkázaný na hledání časových (a prostorových) skulin, kdy se umění můžu věnovat. Tak nějak ale věřím, že pokud se něčemu člověk věnuje opravdu, tak se to dříve, nebo později projeví. CJCH je snad v tomto případě toho důkazem. Díky ní tak tento rok můžu projektu, na kterém dělám, věnovat mnohem více času a to je skvělý.

Proč jste se přihlásil?
Pro mě důvod, proč se do CJCH hlásit, byl asi vcelku jasný, je to právě ta podpora umělecké tvorby, respektive lepší podmínky pro vývoj uměleckého projektu, který by za normálních okolností vznikal mnohem složitěji anebo by nevznikl vůbec. Nicméně rozhodnutí, že se do CJCH přihlásím, přišlo myslím už před dvěma nebo třemi lety, kdy se mezi laureáty začali objevovat lidé z mého okolí, jako např. bývalé spolužačky a bývalí spolužáci. Došlo mi, že už to není nějaká vzdálená síň slávy, kam patří jenom dospěláci, ale že je to legitimní cesta, jak se ucházet o jistou formu podpory a pozornosti. Protože té v rámci umělecké scény u nás tolik není.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Tématem mého projektu je privatizace města, je toho tam ale mnohem více. Nechci to příliš prozrazovat, protože to ještě není hotové, a když by o tom člověk moc mluvil, může to přinést smůlu… Asi bude nejlepší, když se přijdete na podzim podívat do Moravské galerie v Brně.

… laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 33. ročníku jsme proto položili tři otázky. Jako třetí odpovídá Vojtěch Radakulan.

Co pro vás CJCH znamená?
Znamená skupinu lidí, která má ráda umění a poskytuje podporu pro tvorbu.

Proč jste se přihlásil?
Čas od času spamuju téměř vše, kam se dá přihlásit. Ještě jsem neobjevil klíč, podle kterého bych mohl přihlášky kamkoliv lépe připravovat, tak to dělám na kvantitu, a zatím vždy něco vyšlo a letos to bylo zrovna toto. Obecně tedy spíš hledám důvody, proč se někam nepřihlásit, a tady jsem žádný nenašel. Člověk v ceně nalezne podporu, prostor pro vyjádření a možnost říct co si myslí.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Mísí se zde jaderná energie, digitální část našeho světa a lidé a jejich interakce v ní.
V rámci instalace může návštěvník navštívit čtyři různé výklenky. Ve třech z nich se skrze různé prostředky (počítačová hra, VR brýle, mikrofon) dostává do virtuální kopie řídicí místnosti jaderné elektrárny Zwentendorf. V ní se hraje za různé charaktery, které hráli v historii Zwentendorfu roli (aktivistický, inženýrský a politický charakter). Skrze ně a jejich možnosti interakce vstupuje návštěvník do místnosti, kde se setkává s ostatními diváky, hrající za jiné charaktery. V rámci jejich interakce je jednoduché se dostat do konfliktu, nicméně poté, co párkrát upadnete na zem, si snad při pohledu na čas strávený ve hře uvědomíte, že snad existuje i jiné, pozitivnější východisko. Najít ho však vyžaduje větší úsilí a spolupráci. Ve čtvrtém výklenku je fakticky popsáno, co se stalo, což je absurdní sled událostí, stejně tak jako fakt, že dolní Rakousko má stejnou vlajku jako Ukrajina.

Tento článek bych rád věnoval všem svým minulým, přítomným, ale i budoucím internetovým láskám, kvůli kterým budu třicetkrát denně kontrolovat Instagram.

Už ani nevím, kolikrát se mi to stalo. Viděl jsem v davu někoho, kdo se mi líbil, a místo abych šel za ním a seznámil se, snažil jsem se ho vystalkovat na sociálních sítích. Častokrát se mi to povedlo, a tak jsem mohl sledovat každý jeho krok, aniž o tom věděl.

V dnešním světě má každý uživatel sociálních sítí alespoň dvě identity – „materiální“ a digitální. „Materiální“ identita musí snášet každodenní život, kdežto ta digitální si užívá party, je obklopena hromadou kamarádů a jí avokádové toasty. Digitální identita je naše zidealizované já, kterým se chceme prezentovat navenek. A právě někde tady se zrodila lehce perverzní kultura instagramového stalkingu. Proč bych se měl s někým seznamovat v reálu a riskovat všechny trapnosti, které s sebou první interakce přinášejí, když si onu osobu můžu prohlédnout ze všech úhlů z pohodlí domova?

Problematika autentického seznamování v reálném světě se týká mnoha lidí v mém okolí, a proto jsem poprosil přátele a známé, zdali by se mi nesvěřili s příběhy svých „internetových lásek“, tedy lidí, které sledují na sociálních sítích a chtěli by se s nimi seznámit. Nicméně i přesto, že je stalkování zcela běžnou součástí instagramové kultury, veřejně se o něm mluví s opovržením. Z toho důvodu respondenti uveřejnili příběhy pod pseudonymy, jež si sami vybrali.

Viktor
„Jako první mě napadl jeden kluk, Jakub (ING jakubppk) se jmenuje a není z Prahy. Poznal jsem ho přes Tinder, ale samozřejmě později se vynořily další konexe na další pražský buzny, ale to už snad ani nejde, aby to nebylo nějak propojený. Začalo to tak, že já obvykle nemám problém lajknout někomu pár fotek na profilu a ten člověk si toho samozřejmě všimne…, no a prostě jsme se začali sledovat. Líbí se mi na něm, že teď dostudoval mikrobiologii, což je pro mě neskutečný turn on, a je fakt roztomilej, docela potetovanej. Nicméně je zadanej. Bydlí se svým přítelem a teď si pořídil strašně ošklivou kočku. Chtěl bych mu to říct, ale asi by ho to dost urazilo.

Potkali jsme se vlastně jednou, úplně náhodou, když jsem šel někam do kavárny si sednout a učit se a na poslední chvíli jsem si všiml, že jde proti mně. Možná šel i se svým přítelem, ale toho jsem si nevšiml. Jenom jsme se na sebe podívali a pozdravili jsme se, jakože jsme na sebe kejvli. A to byla jediná interakce mezi námi. Jo a vlastně jsme si komentovali ještě instastories, ale nic velkýho, takže asi nemá vůbec tušení o tom, že je to můj crush.“

Olina
„Tak já mám těch internetových lásek víc, ale když jsem o tom tak přemýšlela, tak jedna, co trvá už hodně dlouho, je holka, která se na Instagramu jmenuje blueberrydumpling. Znám ji z blogu, kterej se jmenoval Roekids, ta holka se jmenuje Bára. Nějak jsem na ni narazila ve čtrnácti, když jsem měla období, ve kterém jsem hodně sledovala blogy. Vím, že jsem našla tady ten blog a hodně mě zaujala tím, jak psala, a hlavně mi přišla neskutečně krásná. Byla jsem jí úplně obsessed. Blog jsem neustále sledovala, pak jsem si ji našla i na Facebooku, potom se na ní koukala na Instagramu. Jednu dobu jsem furt »checkovala«, jak vypadá, co nosí, jestli se ostříhala, a vždycky jsem se těšila, až zkontroluju její profil, nebo až vyjde nový článek. Pokaždé jsem čekala na novou změnu v jejím životě.

Několikrát jsem ji potkala, ale vždycky jsem se na ni snažila nekoukat, protože mi to bylo hrozně blbý. Pamatuju si, že jsem z fotek dokonce věděla, kdo je její přítel. Jednou jsem jela kolem random obchodu a viděla jsem tam někoho, kdo mi přišel povědomý. Pak mi došlo, že to je ten její přítel. Přišlo mi to trochu scary, že vlastně o Báře nic nevím a zároveň o ni vím úplně všechno.“

Kristýna
„Profil, který sleduji, se jmenuje danuta x. Ta slečna je z Česka, ale pochází z Běloruska. Řekla bych její příjmení, ale bohužel vůbec netuším, jak se čte. Stalkuju ji čas od času. Seznámila jsem se s ní i osobně, ale nejdřív jsem ji znala z Instagramu. A proč ji vlastně sleduju? Připadá mi, že je její život strašně v pohodě a cool – i když vlastně vím, že v reálu asi není, protože všechno je na Instagramu pozlacený, pofiltrovaný. Každopádně si říkám, že musí mít naprosto perfektní život. Hodně cestuje, fotí jenom sama sebe a je velmi krásná na každé fotce. Teď, když nad tím tak přemýšlím, ani nevím, proč ji sleduju … Nemyslím si, že by mi byla inspirací, protože vůbec není jako já a není to někdo, kým bych se chtěla inspirovat. Na druhou stranu jí nějakým způsobem závidím. Sice ji nesleduju denně, ale minimálně jednou do týdne se podívám, jestli nemá nový příspěvek na profilu. Prostě chci vědět, jak se má. Jsem samozřejmě ráda, že se povaluje na pláži v Barceloně a má se dobře, ale na druhou stranu to ve mně vyvolává závist, že můj život není tak skvělej. Lidé sice vědí, že Instagram je jedna veliká lež, ale i tak to na ně působí.“

Paula
„Nastoupil jsem do metra a stál tam moc hezkej kluk, a tak jsem zvolil do té doby neozkoušenou taktiku. Celou cestu metrem, třeba tak 8 zastávek, jsem na něj bez mrknutí oka zíral. Občas se na mě podíval taky, bral jsem to jako souhlas vzájemných sympatií. Proto, když vystoupil na zastávce, šel jsem za ním. Tak dlouho jsem se přemáhal ho oslovit, až nasedl do nějakýho busu a odjel. Trochu jsem se na sebe zlobil. Uběhlo par dní a já toho kluka úplně random (přísahám, random) našel na Instagramu. Napsal jsem mu a dostalo se mi odpovědi: OMG to jsi ty ten psychopat co mě pronásledoval. Tím naše konverzace skončila. No jenže za pár měsíců mi ten kluk z čista jasna okomentoval storku (ha, taky stalker!). Začali jsme si psát, šli na randíčko a pár tejdnů spolu randili.“ ∞

Josef Zajíček, principál divadla Útulek
1. Měřím-li divadlo svým životem, tak jako rituál funguje naprosto dokonale. Divadlo je pro mne rituální prostor, v němž se očisťuji rytmicky, závisle, návykově. Vytvořil jsem si vlastním přičiněním divadlo, v němž se rituálně vyprázdním a naplním novou energií – štěstím, radostí a láskou. V divadle je „čas můj přítel“ a „nic mi stačí“.

2. Od 9. 9. 1999 jsou mé divadelní rituály jednotvárné – nehybné do dneška. Před tímto datem (založením divadla Útulek v Brně) jsem se nacházel v chaotickém hledání. Nyní již šestnáct let, týden co týden čtyřicetkrát v roce, každou středu, bez rekvizit, kulis, kostýmů, jasně vymezeného jeviště a hlediště, herce, diváka, tématu, hlavy a paty, pointy, s jediným úkolem, být intenzivně na příjmu s existencí sebe sama v zážitku přítomnosti. Minimální náklady, maximální nezávislost a náhodnost vytvářejí neopakovatelné obrazy.

Janka Ryšánek Schmiedtová, umělecká šéfka Divadla Petra Bezruče
1. Jsem o tom přesvědčena. Setkání člověka-diváka s člověkem-hercem, který tlumočí myšlenku člověka-autora, režiséra nebo dramaturga nikdy nepřijde o svou unikátnost a rituální podstatu – zvláště tehdy, zajistí-li ono setkání divákovi něco, čemu se říká katarze, tedy silný prožitek.

2. V tomhle je ostravská divadelní scéna krásně staromódní a nezvykle přísná. Například žena by si v divadle neměla nikdy zapalovat cigaretu sama, nováčci v hereckém souboru přináší na první čtenou zápisné, dávají se malé dárky před premiérou jako takzvané zlomvazky a když jsou herci oblečeni v kostýmu, poplivávají se před vstupem na jeviště pro štěstí. Muži-herci nechávají své kolegyně během děkovačky odcházet z jeviště jako první a režisér se jde se spolupracovníky klanět vždy až po vyzvání herců. Mladší generace tu starší považuje za své zkušenější kolegy, kterým je třeba naslouchat – možná i proto pak ti starší nepovažují začínající kolegy za nebezpečnou konkurenci.

Lenka Kolihová Havlíková, principálka Strašnického divadla
1. Myslím, že dnes se tato funkce divadla začíná naplňovat novým obsahem. Důsledkem dnešního způsobu života v globalizované společnosti s virtuálními prvky se v lidech prohlubuje potřeba sdíleného zážitku, společného prožívání. U nás o to silněji, že jsme silně ateistická země. Podle profesora Kopeckého slovo divadlo vzniklo ze slovanského „odivo“ neboli div, zázrak, tedy něco výjimečného, čeho může být divák účasten. Divadla, zejména tedy alternativní, dnes daleko více s diváky komunikují, produkují i jiné události než standardní inscenace. V Divadle X10 se například věnujeme repertoárovému uvádění site-specific projektů, vycházíme do ulic za lidmi, kteří jsou pak překvapivě daleko otevřenější.

2. Myslím si, že všechny. I když dnes se už na jevišti asi klidně může i pískat. Ale rituály jsou důležité, divadlo je emocionálně náročné povolání a všichni, kteří divadlo dělají, jsou do značné míry přecitlivělí. Rituály uklidňují.

Jakub Čermák, principál ansámblu Depresivní děti touží po penězích
1. Ne. Už jsme příliš ostražití, racionální, zcivilizovaní, moderní. Divadlo je bezpečně zatlačeno do škatulky kulturního vyžití. Jakýpak vliv a život?! Nepomáhá nám uvědomit si svou životní fázi, překlenout dospívání či dospělost, neprokazuje pražádnou magickou moc. Pokud divadlo skutečně rozechvěje něco prehistoricky lidského v našich duších, stává se to tak zřídka, že to nemůže být rituál, ten totiž musí být opakovaný. Je to ovšem zázrak.

2. Herci ze souboru Depresivní děti touží po penězích provozují dva rituály. Před představením si navzájem posílají v kruhu gen kreativity, který je má ochránit před nehodami a mým následným hněvem. Druhým rituálem se stalo pašování neurolu do mého čaje v režijní kabině, prý to pomůže mně přežít představení, které sleduji, a potom následně i jim přežít moje připomínky. Těším se, až tento rituál budou zkoumat antropologové. ∞

Chápání veřejného prostoru se liší člověk od člověka. Zeptala jsem se několika osobností, jak to vidí a vnímají oni. Úhel pohledu zaměřuji konkrétně na pouliční kulturní dění.

Člověk by řekl, že veřejný prostor je neomezený. Stejně jako svoboda. Svoboda slova, projevu a pohybu. Chyba lávky – veřejný prostor má svoje mantinely. Ale proč si takové bariéry stavíme? Jsme totiž posedlí kontrolou. Ve jménu morálky a slušných mravů.

Veřejný prostor je docela zprofanované téma. Politici se ohání „veřejným prostorem“ před volbami, občanská sdružení pořádají přednášky a diskuze, aktivisté realizují kreativní akce a snaží se upozornit na palčivá témata. Definic je mnoho. Ale umíme odpovědět na otázku, jestli je dostatečně velký náš veřejný prostor? Kde začíná a kde končí? Co se do něj ještě vejde a co už ne? Legální umění ve veřejném prostoru se pomalu zužuje pouze na komerční zakázky. Sledujeme prostě už jen to nebo ono vítězství zájmových skupin. Ano, díky za Kafku za Quadriem, díky za sochy Maxima Velčovského v Quadriu. Pořád je to ale jen odpustek za to, že tam měl být místo Quadria park a v něm neomezený normální život k nadechnutí a k uvolnění.

Od otevřeného k zavřenému
Divadlo od svého vzniku patřilo jen a pouze do veřejného prostoru. Hrálo se všude, i na schodech do kostela. Pak pozvolna přestalo být pro všechny a začalo se odehrávat v soukromých sídlech, ještě později v budovách, sice veřejných, ale už za podmínek ne pro každého dostupných. Postupem času pouličních představení ubývalo… až jsme se dostali do fáze, kdy na hraní na ulici potřebujeme povolení. Ve veřejném prostoru pak sneseme hlavně takové akce, které slouží „veřejnému zájmu“. A jsou pod kontrolou někoho z vrchu. Festivaly, průvody, slavnosti, oslavy ještě ano. Site-specific, street art, Kontejnery možná, záleží na okolnostech. Bezdomovci, squatting, busking ne.

Jaký chceme veřejný prostor? Už Charta 77 požadovala svobodu projevu. Ale zatím jsme se k tomu dostali jen částečně (zatímco ruka trhu dostala volnost takřka absolutní). Z veřejného prostoru jsme se dostali mezi čtyři stěny. Ze čtyř stěn nás to pozvolna vytlačuje do virtuální reality. Kam vede cesta dál? Do vnitřní emigrace?


Co si první vybavíte, když se řekne „kultura na ulici“?

David Kříž, operní režisér:
Kultura v ulicích je příjemné osvěžení běžného ruchu. Mám rád hlavně pouliční hudebníky. Když slyším živou hudbu, i když jsem třeba unaven po práci, často se mi hned zvedne nálada.






Kateřina H. Hanzlíková, tanečnice:
Hudebníci, co sedávají nebo postávají na ulici, pouliční divadlo a pak samozřejmě taneční akce, co pořádáme v rámci Mezinárodního dne tance. Mám to ráda, je to vždy příjemné oživení. Do města na ulici patří kultura a rozhodně by jí mohlo být víc.




Martin Illek, autor logické hry Numerus:
Vybaví se mi jak pozitivní, tak hodně negativní věci. Z těch negativních je to přístup k buskingu ze strany měst, kdy je buď úplně zakázán, nebo významně omezen. Přičemž si málokdo z primátorů uvědomuje, že busking tvoří tresť nálady ulice a vytváří jedinečnou atmosféru. Jen s ním se můžeme aspoň trochu přiblížit velkým evropským metropolím. Převládá tu stále komunistické myšlení typu: „Přece jim nedovolíme, aby si mohli na ulici vydělat peníze. Jen ať pěkně zapadnou do systému, tihle bohémové by chtěli pořád něco narušovat…“ A to je pěkně nechutný, že smrad komunismu nevyčpěl ani po 25 letech od revoluce. Z těch pozitivních věcí je to samotná produkce umělců, která jde od vysoce artových záležitostí po hodně komerční vystoupení, ale i ty dokážou pořádně oživit ulici.

Tomáš Vtípil, hudebník:
Vzhledem k tomu, že mám docela zkušenosti s pouličním hraním, logicky si nejprve vybavím sebe sama, kterak stojím na nějaké tuzemské nebo evropské ulici a hraju. V Curychu nás jednou s Urbandem sebrali policajti, velkej zásah včetně dvou antonů proti třem buskerům. Nakonec se z toho vyvinula taková legrační historka, ve které byli za blbce muži zákona, ale v tu chvíli to pochopitelně bylo nepříjemné. Naopak co se týče vstřícnosti, myslím, že se to liší město od města i v rámci jedné země.

Martin Mejstřík, koňák, bývalý politik:
Loutkový divadlo s živáky!








Kateřina Sidonová, malířka:
Jako první se mi vybaví pouliční muzikanti, vybaví se mi fotka Vlasty Třešňáka na Karlově mostě z konce šedesátých let. Pak mimové v Heidelbergu. Pouliční umění se mi moc líbí, myslím, že je to oživení života ve městě. Zastavení v každodenním shonu. Chvíle, kdy člověk vnímá něco jiného než starosti, práci, peníze. Když jsem byla mladá, snila jsem o tom, že bych chtěla na ulici zpívat a hrát na kytaru, ale to tady tehdy nebylo možné. Tak jsem si to zkusila na ulici v Německu a vydělala jsem si asi dvacet marek. Ty jsme pak šli propít s lidmi, se kterými jsem se díky tomu mému hraní seznámila. Bylo to báječné, měla jsem pocit velké svobody. Vážím si lidí, kteří jsou takhle svobodní a stačí jim k životu málo toho materiálního.

Vojtěch Bárta, principál Chemického divadla:
Bohužel se mi v první řadě vybaví společenské předsudky a z nich plynoucí administrativní omezení, příkazy a zákazy, které berou veřejný prostor lidem a nechávají ho jen těm, kteří si ho nějakým způsobem dokážou koupit. Vybaví se mi vyhláška omezující muzikanty v centru Prahy vydaná minulým vedením magistrátu, která v pražském centru zcela nesmyslně nadržuje uniformnímu produktu kulturní globalizace – „živým sochám“ – na úkor hudebních produkcí a jiných projevů pouličního umění. Vybaví se mi, že je v řadě českých měst téměř nemožné dělat pouliční divadlo. A uvědomím si, jak jiným dojmem na mě v tomto ohledu působily třeba berlínské ulice. A nejen ulice – prostory metra, veřejné dopravní prostředky. To všechno jsou místa, ze kterých je u nás živá kultura povětšinou neprávem vytěsňována. Lidem, kteří chtějí něco dělat, je často vnucována role bezdomovců a žebráků uprostřed přísně vymezených zdí.


Pojďme ven a pokračujme ve svých svobodných představách, v rozvíjení vlastní kulturnosti a duševní svobody. Jsme nezávislí. Nechť je veřejný prostor neomezený, dostatečně velký pro všechny a pro všechno. Nechť se fantazii meze nekladou a všechna moc patří imaginaci! ∞