Třetí edici nyní zažívá mezinárodní projekt CELA, jehož cílem je propojovat a podporovat literární talenty z jedenácti evropských zemí. Partnerskou organizací, která projekt pomáhá realizovat u nás, je České literární centrum. V rámci edice druhé byli do projektu zapojeni spisovatelé Ondřej Macl, Lucie Faulerová a Anna Beata Háblová.

Když se řekne „podpora spisovatelů“, co se vám jako první vybaví?
ABH: Jako první mi v hlavě naskakuje finanční podpora, bez ní se člověk nemůže na pár let někam zavřít a psát. Nicméně je pro mě zásadní i ta podpora, kterou zprostředkovává CELA – propojování lidí.
OM: Že spisovatelská obec může přinášet intelektuálně-emoční podporu těm, kdo o ni stojí.
LF: Peníze.

Vaše kolo projektu skončilo vloni. Jak na něj vzpomínáte?
ABH: Moc ráda, i když mě mrzelo, že nám několik společných setkání vzal covid. Paradoxně jsem se poznala víc s Luckou, Ondřejem a českým překladatelstvem, než se zahraničními účastníky, ale to už je asi tíhnutím k mateřskému jazyku.
OM: Jako na experiment se vším dobrým i zlým, co souvisí s velkými evropskými projekty v době antropocénu. Těšil mě společenský rozměr, cesty do Bruselu, Madridu či italské Ivrey, důraz projektu na překladatelství, možnost mít mentora snů, skvělá profi péče ze strany Českého literárního centra, a nakonec i některé užitečné workshopy. Když něco úplně nefungovalo, mohli jsme to beze strachu sdílet. A kdybych měl své vzpomínky vyjádřit jediným obrazem, tak asi: tanec při online meetingu.
LF: Podobně jako Anička cítím, že jsem se sblížila hlavně s českými účastníky, bylo to u mě dáno hlavně tím, že jsem byla pouze v Bruselu. První fázi projektu zkomplikoval Covid, pak jsem otěhotněla a porodila… Vzpomínám na to ale hezky, díky CELE jsem se seznámila s překladatelkou Agatou Wróbel, která můj román Smrtholka přeložila do polštiny.

Všichni jste se zúčastnili projektového setkání v Bruselu v roce 2020, kde se sešlo na 120 lidí činných v literární kultuře. S jakou představou jste do Bruselu jeli?
ABH: Přijela jsem s velkou radostí a odjížděla nerada, nicméně ne sama – covid mě doprovodil.
OM: Už předtím jsem o EU psal novelu Výprava na ohňostroj, s níž jsem se do CELY hlásil, tak to pro mě bylo trochu pokračování téhle autofikční linky. Byl jsem zvědavý, jak se EU angažuje v literatuře. Moc už si toho nepamatuju – snad, že Portugalec na focení přede mnou si přál být svázaný, že jsme v noci prozpěvovali srbské písničky nebo že Anna s Lucií využily mou hotelovou vanu.
LF: Myslím, že jsem tam jela jen zvědavá, žádná očekávání jsem neměla. Vybavuju si hlavně večery, které byly plné infantilního veselí. Pak taky Ondřejovu vanu.

Lucie, ty ses nemohla zúčastnit setkání v Madridu. Otázka z druhé strany: co nejlepšího tobě jako spisovatelce CELA nabídla?
LF: Nejlepší byla Anna a Ondřej a debaty s překladateli, protože mě přiměly zamýšlet se nad svými texty z jiného úhlu pohledu. Taky že mou povídku pro CELU redigoval Petr Borkovec, jeho zpětná vazba mi moc pomohla.

Anno, ty jsi velmi aktivní v oblasti slam poetry. Zjistila jsi díky CELE, jak si tento žánr stojí i jinde v Evropě?
ABH: Myslím, že se tomuto žánru daří ve světě dobře, i když české prostředí je specifické v tom, jak propojenou komunitu dokázalo vytvořit, a jak často se slamové exhibice organizují napříč celou republikou.

Ondřeji, ty jsi letos navštívil různé literární akce v Německu, Anglii či Francii. Žádná z těchto páteřních evropských literatur se v CELE nevyskytuje. Jak osobně vnímáš rozdíl mezi „malými” a „velkými” literaturami?
OM: Myslím, že právě v literatuře se malé může stát velkým, vzácné téměř univerzálním. V rámci menší literatury se ale nemůžeme spolehnout jen sami na sebe a je víc než žádoucí hledat cesty ven, jinak budeme dál jen málo známou periferií, vydanou napospas globálním trendům, bez zárodku sebehodnoty.

Lucie, v nedávné době jsi prezentovala překlady románu Smrtholka do několika jazyků. Co nejbizarnějšího nebo nejúsměvnějšího se ti během těchto výjezdů stalo?
LF: Ty nejbizarnější a nejúsměvnější momenty se pojí s mou dcerou, která se mnou zatím všude byla a někdy se až příliš aktivně účastnila programu. Skvělá jsou vždy setkání s mými překladateli. Slyšet je, co je na procesu překládání bavilo, slyšet je interpretovat moje dílo z jejich pohledu… Je pro mě nedocenitelné, kolik času, energie a péče do mě investovali. A přijde mi, že navzdory kulturním rozdílům je kniha všude vnímaná podobně jako u nás, respektive – recenze na knihu, otázky z publika, ale i zpětné vazby čtenářů nejsou moc odlišné od tuzemské zkušenosti. Od polských čtenářů jsem ale dostala nejvíc dopisů.

Anno, tvůj nejnovější román Směna částečně vychází i z tvé profese umělkyně a architektky. Setkala ses v CELE s někým podobným?
ABH: Moc ne, možná skoro vůbec. Nemluvím ale o českém prostředí, kde se uměleckých chameleonů vyskytuje hned několik.

Ondřeji, tvoje disertace se zabývá tématem českého moře. Jak podle tebe česká literatura proplouvá oceánem té světové? Splývání, nonšalantní prsa, nebo spíš suverénní kraul?
OM: Moře mě naučilo, že nezná žádné národy, zná pouze pevninu. Jinak řečeno, když se dívám na svou zemi od moře, nacházím takové tradice, které národní měřítka spíše narušují, než stvrzují – ať už jsou to pozůstatky pravěkých moří ve formě zkamenělin, dějiny námořnictví, emigrace, exilu či například bohémy. Aby česká tvorba obstála v „oceánu literatury“, musí být paradoxně trochu nečeskou, jako člověk hozený do vody – nechce-li se utopit, musí být zároveň rybou.

Čeští účastníci pro třetí edici už jsou známí. Co byste ale řekli případným dalším zájemcům?
ABH: Celu doporučuju všude, kudy chodím.
OM: Na druhou stranu asi není pro každého. Je hlavně pro ty, kdo se ztotožňují s představou literárního profesionála, která se neomezuje na samotné psaní či překládání, ale je mnohem širší. A CELA vás může rozvinout právě v těchto sociálních/mediálních/manažerských/performativních či jiných dovednostech.
LF: Myslím, že CELA nemusí být pro každého. Anna i Ondřej se pro ni například hodili určitě víc než já. Já jsem si potvrdila, že jsem víc introvert, co se týče psaní i prezentace. Je ale dobré si to vyzkoušet, když člověk dostane příležitost.

V roce 2026 bude Česko čestným hostem na Frankfurtském knižním veletrhu. Co to podle vás české literatuře přinese?
ABH: Doufám, že podepsané smlouvy k překladům českých spisovatelek a spisovatelů, ale taky je možné, že to přinese především vzpomínky na pěkná setkání.
OM: Snad zájem několika vyvoleným – čím víc jich bude, tím lépe.
LF: Řekla bych asi to podobné, co Anna.

A co byste si vy osobně přáli, aby jí to přineslo?
ABH: Ty překlady.
OM: Upřímně, nejsem si jistý, jestli právě veletrhy jsou nejlepší cestou kulturní výměny (a to se na nich sám aktivně podílím). Mnohem víc bych si přál stabilní zahraniční bohemistiky, větší investice do českých center, pravidelnou českou účast na významných festivalech, rozvoj dlouhodobějších programů typu CELA či visegrádské rezidence, víc českých edic v zahraničních nakladatelstvích… Je mi ale jasné, že Frankfurt může být ve všech těchto směrech důležitou vzpruhou.
LF: Ondřej to podle mě shrnul dobře.

A co to podle vás může přinést literaturám jiným?
LF: To netuším.
OM: To už nechám s dovolením na nich.
ABH: Mohla by třeba Faulerovou nebo Macla!

text: Tadeáš Dohňanský

Vlastně ani nechci vědět, kolik rukopisů týdně přichází do nakladatelství Host, které mi minulý rok vydalo první román. Pokaždé mě napadne, jestli má někdo čas ty maily otvírat a rukopisy začínajících spisovatelů číst. Napsat knihu je jedna věc, ale vydat ji – to je ještě vyšší level. A překlady daných textů? Na to snad nelze ani pomyslet.

O to více překvapující byl pro mě projekt CELA, který se překládání začínajících autorů věnuje a podporuje vznik sítě vztahů mezi autory a překladateli v rámci evropských jazyků. Když jsem se do něj hlásila, měla jsem napsáno jen několik krátkých povídek v knize Nemísta měst a s tím, že by mě někdo mohl vybrat, jsem vůbec nepočítala. Ani jsem neměla v plánu psát delší prózu, protože jsem nikdy neměla pocit, že bych se jako spisovatelka narodila. S příležitostí zúčastnit se tohoto projektu a s možností napsat delší povídku se ale rozvinul celý román. Pořád se této shodě okolností divím. Z toho mi ale také vyplývá, že začínajícím autorům mohou různé formy grantů, stipendií, soutěží nebo projektů dost zásadně pomoct. Protože nejistota, jestli vás někdo bude chtít vydat a číst, je pro začínající spisovatelky a spisovatele opravdu veliká. Nicméně, i kdyby mi projekt CELA nepřinesl překlad celého románu, přinesl mi řadu krásných vztahů a vzpomínek. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme se při čekání na letadlo s Lucií Faulerovou prohýbaly smíchy, jak jsme s Ondřejem Maclem nasávali konceptuální umění v madridské galerii, jak jsme brázdili ulice Toleda s překladatelkou z italštiny Monikou Štefkovou, nebo s Agatou Wróbel podnikly túru po krakovských kavárnách. Ve všech případech se hovory vždy stáčely k literatuře a ke sdílení toho, co je u koho jiné napříč jazyky nebo osobnímu vnímání. A bylo to dobré, bylo to zatraceně dobré.

Právě teď se účastním literárního festivalu Wintertuin v Nijmegenu, kde má vystoupit Mirt Komel s překladatelkou Stašou Pavlović, Sara Micello se Sandrou Verhulst a já s Blankou Juranovou, která zastupuje mojí překladatelku Annette Manni. Když vlakem přijíždím do města, už z dálky mě osloví panorama historické čtvrti s katedrálou na malém kopci. Je to možná první a poslední kopec, který v Nizozemsku vidím. Fouká silný studený vítr, a přitom na mě ze spár mraků hledí přívětivé slunce. Z hotelu Credible je výhled na široký a pomalu tekoucí Waal, odkud to není daleko do místa našeho prvního plánovaného setkání – Besienderhuis – nejstaršího domu v Nijmegenu. Hned na úvodní večeři se dozvídám, že tento objekt z první poloviny šestnáctého století se jmenuje po výběrčím mýtného, který kontroloval projíždějící lodě a vybíral od nich poplatky. Podívám se z okna ven. Po řece právě pluje nákladní loď. Má úplně jiné měřítko než všechny ty výletní, na které jsem zvyklá. Nákladní lodě jako by s sebou nesly i závan moře a neznámých dálek. Fascinuje mě jejich sebejistá rozložitost, na které by se mohl převézt i celý panelák.

Večeře mi oživuje vzpomínky na setkání v Madridu, kde ale spisovatelů*ek a překladatelů*ek bylo tolik, že jsme se stačili poznat jen letmo. Přemýšlím, jaké příběhy a osudy jsou za tvářemi, které jsem zatím nestačila dost prozkoumat a ani to během jednoho dne v Nijmegenu nestihnu. A tak si alespoň všímám detailů – třeba jak Staša pohladí po zádech svou sedmiletou dceru, která si u stolu tiše kreslí.

Když už se stmívá, sklouzne rozhovor k pověstem o jednom z pradávných obyvatel budovy, kterému zde zemřely tři manželky i dítě, a od té doby zde straší –, což prý potvrzují i někteří účastníci spisovatelských rezidencí. V paměti se mi otevře šuplík s literárními díly využívajícími motivy duchů. Pochopitelně – staré domy nesoucí v sobě vrstvy předešlých životů jsou tajemné už ze své podstaty. Pohled mi v tu chvíli ulpí na dřevěném dekoru nízkého stropu připomínajícím tlapu zvířete, pak sklouzne ke zčernalým cihlám někdejšího krbu. Vstanu a jednu cihlu pohladím. Na ruce ucítím její drolivý prach.

Odpoledne mě překvapí rozlehlost divadla, kde se literární festival odehrává, a jeho zázemí uspořádané jako labyrint. Jsme tu jako v těle složitého živočicha, který nás vstřebává a plní se našimi vyřknutými slovy. Na jevišti se projeví péče, kterou nám věnuje lektorka Lotte Lentes během příprav. Každého z introvertů pro toto vystoupení otevře jako teplo tulipán. Nikdy jsem tulipánová pole neviděla, uvědomím si. A přitom jsem v Nizozemí kdysi žila. A přitom je právě teď jejich čas.

A je také čas na procházku nočním městem podél Waalu. Světla vzdálených mostů se do mě otiskují. Trochu nejistě a trochu těkavě. O pár dní později mi přijde zpráva, že román Směna by chtěli vydat v Srbsku.

text: Anna Beata Háblová

Proč jsou některá místa krásná, a jiná ne? Tuto otázku si pokládá Anna Beata Háblová v knize Nemísta měst. Věnuje se podstatě okrajových částí měst, letišť, skládek i virtuálního prostoru. Genii locorum míst, se kterými se člověk nedokáže identifikovat, ale k bytí je potřebuje.

Autorka knihy uvádí, že: „Místo není věc jako svetr nebo tužka, kterou můžete, pokud přestane sloužit, zahodit a nahradit ji novou.“ A právě o tom pojednává kniha Nemísta měst, pomocí které chtěla Háblová upozornit na lidmi zapomenutá místa a současně přiblížit dosud neprobádanou problematiku těchto opomíjených prostorů a ploch. Nemísta fungují tak, že v momentě, kdy se nám omrzí, snažíme se je skrýt, vyhladit z povrchu, nechat je volně zmizet. Originálně zpracovaný nápad soustředící se na městský urbanismus a architekturu, jenž je ve svém skvělém a čtivém provedení uměleckým skvostem. Slovy architekta a environmentalisty Christophera Daye: „Vliv místa na člověka a člověka na místo je reciproční: Čím více ze svého prostředí zničíme, tím více bude ono pustošit nás. A naopak, čím více o něj pečujeme a uzdravujeme ho, tím více nás bude vyživovat, udržovat naše zdraví či nám ho třeba i navracet.“

Nemísta, místa ničeho
Název „nemísta“ pochází původně z francouzského slova non-lieux, jehož autorem je antropolog a etnolog Marc Augé. Nemísta představují lokality, se kterými se jedinec nedokáže identifikovat, odmítá je. Ze své čisté podstaty je potřebuje, avšak nepociťuje k nim sympatie či závazek. Autorka Anna Beata Háblová se ve své knize věnuje právě objevování místům vyloučeným, vyprázdněným, nevzhledným či zanedbaným. Místům, která jsme vyloučili a odtrhli z vlastní společnosti. Ukryli jsme si jejich existenci někde hluboko ve vědomí. V pojmu nemísta však zachází ještě dál, když je popisuje jako jiná, schopná přerušit zdánlivou kontinuitu města. Tvrdí také, že nemísta jsou součástí měst již od jejich samotného počátku. Vyrůstala spolu s námi, proměňovala se a nyní jsou odloučená. Háblová v knize zároveň naráží na palčivá témata současné společnosti, mezi než patří uprchlická krize, závislost na informacích a sociálních sítí, bezdomovectví či ekologické problémy. Příběhy nabízí krátký pohled do života plného útrap a ztráty milovaného člověka pro nic, nešťastné lásky, dobrovolného přežívání ve „vyhnanství“, čekárny adiktologie či strávení času bezmezného přemýšlení nad bytím na benzinové pumpě.

Potřebné nezbytnosti, odcizenost, pocit oproštění
Pět kapitol, pět příběhů. Ztracená místa, skládkovací místa, tranzitní místa, dočasná místa a virtuální místa. Rob, Chang, Milan, Rami, Michal. Životní osudy pěti osob z různých koutů světa spojující vyloučení ze společnosti. Okolí na ně nahlíží skrze prsty, vyhýbá se jim, odsuzuje je nebo jen přehlíží. Bezdomovec, pracovník skládky, snílek, uprchlík, deviantní jedinec. Každý z příběhů je ve své podstatě odlišný, avšak jedno mají společné. Souvisí spolu a patří k sobě ve vztahu zatracení. Společnost je neuvědoměle i vědomě automaticky vylučuje z kolektivu. Identita každého člověka se váže k místu, kde žije. Životy těchto lidí prostupuje naděje, ztráta, nestálost, spokojenost i pokora.

Radosti a propasti digitality
Na závislost virtuální prostor upozorňuje Háblová v posledním příběhu na konci knihy. Za zmínkou virtuální reality, jež autorka považuje za součást nemíst, navazuje opozičně svým osobním vyprávěním z dětských a studentských vzpomínek. Virtuální realita z nás vytváří stejné jedince bez rozdílnosti názorů a výpovědí. Virtualita, přechod k novým digitálním médiím a interaktivita učinili ze společnosti místo podporující homogenizaci a unifikaci člověka. Virtuální prostor je pro nás zcela skutečný a na internetu v dnešní době probíhají skoro všechny naše vzájemné interakce. Většinu svého života sdílíme s ostatními bez mrknuti oka, ačkoli si kolem sebe ve skutečnosti stavíme nepropustné neviditelné betonové zdi obestřené tajemstvím. V reálných životech jsme si cizí, na sociálních sítích máme stovky či tisíce (známých i neznámých) přátel. Toky informací a nutnost připojení k internetu jsou vývojem, krokem do předu, ale zároveň také častou bezradností a nenasyceností. Pro informace nemusíme chodit daleko, stačí otevřít zámek na mobilním telefonu a víme vše, co potřebujeme. Trh s informacemi je současně nejcennější. Otázkou zůstává, jak kvalitní a pravdivé informace dostaneme a co si z nich sami odneseme.

Město není strom, ale ani smartphone
Básnický jazyk Háblové prostupuje celou knihou, užívá květnatou mluvu a hraje si se slovy. Estetické motivy doplněné dokládajícími ilustracemi spolu s černobílými fotografiemi v náznacích dokreslují zmiňované místo. Užívá metafory a alegorie v textu i vizuálním materiálu. Atypicky popisuje města, její chápání těchto míst – nemíst. Kompozice textu je významná a naskýtá hlubší zamyšlení nad problémy společnosti i architektury. Může se zdát, že kniha místy působí až neuspořádaným tokem slov s dojmy, chybí tradiční zarovnání textu do bloku. Avšak i přes to čtenář doslova hltá každé slovo autorky a vnímá každou jemnou strukturu míst, o kterých vypráví. Všeprostupující oranžová, bílá a černá barva je funkční a pohledná, vyzdvihuje minimalismus a jednoduchou krásu celkové kompozice. Háblová se snaží i z na první pohled nevzhledných míst vytvářet estetické a líbivé fotografie, černobílým laděním jim dodává umělecký nádech. Nicméně někdy v černobílé záplavě fotografií postrádají místa svou typickou potemnělou krásu, jako je tomu například u fotografie z Dolní oblasti Vítkovic v Ostravě. Černé a šedé odstíny splývají v jednu neurčitou masu a hmotu. Přitom pohled na industriální areál má skryté kouzlo i v horizontu ostravské betonové šedi. Zvláštním prvkem knihy je jedna nedokončená věta zmiňující finančnictví převedené do virtuálního prostoru, jejíž neukončenost tečkou postrádá smysl.

Je možné, že se autorka tímto krokem chtěla tematicky přiblížit atypičnosti nemíst, avšak v podstatě se jedná o ojedinělost narušující kompozici knihy. Autorka i přes to dokázala skvěle popsat odloučená, avšak utilitární pozice lokalit, která ač odsuzujeme, jsou nezbytnou součástí fungování našeho života. S těmito nemísty se člověk nedokáže identifikovat, nicméně nedokáže bez nich ani žít. Závěr knihy autorka příhodně zakončuje slovy sentimentu: „Láska k městu je jako kašel, který tě ne a ne přejít. A ty se dusíš. Touhou vrátit se do svého města, které není tvoje.“

Různé úhly pohledu
Architektka, urbanistka a básnířka Anna Beata Háblová je známá pro své eseje o architektuře a urbanismu na ČRo Vltava a také jako autorka mezižánrové knihy Města zdí pojednávající o obchodních centrech. Ve své nejnovější knize Nemísta měst propojuje autorka městskou architekturu se sociologií, filozofií a geografií. V době přesycenosti se můžou tato nemísta zdát jako selhání společnosti, záleží však, jaký pohled na to jedinec doopravdy má. Subjektivita a rozporuplnost názorů spojuje nezbytnost, dráždivost a ohavnost střídající přirozenost a jakýsi pocit domova.

Anna Beata Háblová: Nemísta měst. Opomíjená, pomíjivá a míjená místa měst.
Host, 2019, 168 stran