I dobře míněná pomoc druhému má svá úskalí a někdy je třeba klást si otázku, komu skrze ni skutečně pomáháme.

Narážím tu zejména na pomoc formou poskytnutí daru druhému člověku, který je v nouzi, kterému se nedostává toho, co potřebuje. Typicky, a hojně v době kolem Vánoc, jsou příjemci této pomoci lidé bez domova. Zdůrazňuji, lidé bez domova. Tito lidé se z různých důvodů a s různou mírou spoluúčasti ocitli bez jedné ze základních lidských potřeb, kterou je nejen střecha nad hlavou, ale i místo označované jako domov. Na tuto situaci se logicky nabalují další potenciálně neuspokojené potřeby – potřeby nasycení, ošacení, také však potřeba někam patřit a něco znamenat. Pomoc se však zpravidla zastavuje u těch prvních, člověka bez domova vnímá spíše jako člověka bez jídla a ošacení.

Lidé bez domova?
Jistě, má to svoji logiku. Ale pro porozumění a možnosti účelné pomoci je třeba se v dané společnosti nějakou dobu pohybovat, nejen usuzovat z pohledu zdálky. Jinak se může stát, a v tomto kontextu se tak bohužel hojně stává, že dobře míněná pomoc příjemce spíše konzervuje v jeho situaci, oslabuje mu spojitost mezi jeho potřebou a nutností k jejímu dosažení přispět vlastní snahou. V důsledku se mění psychika člověka, který se naučil, že co potřebuje, to může nárokovat. A nárokuje čím dál víc, a to i nad své reálné potřeby. Zkrátka, přizpůsobil se podmínkám, naučil se v nich žít.

Dávat nebo učit?
Bolestí však je, že jsou syceny pouze potřeby materiální. Kam se ztratila možnost podílet se, být součástí, pomáhat? Proč stále dáváme ryby tam, kde je možné učit rybařit? Proč dáváme bez podmínky spoluúčasti? Proč darem bereme víc, než dáváme?

Pomáháme. Ano, ale komu? Těm druhým? Nebo sobě a svému dobrému pocitu? Pročistit si šatník, a co se nehodí, dát na charitu. Prohlédnout poličku v koupelně a pár kousků dát ženám v těžké situaci. Probrat oblečení, ze kterého děti vyrostly, a podarovat azylák pro matky s dětmi. Ano, to vše může pomáhat, ale řešení je to krátkodobé, v dlouhodobém horizontu to mění hodnotový svět obdarovaných. Věci denní potřeby jsou dostupné, a když se nehodí, vezmou se jiné. Dárci kolikrát na obdarované ani nepohlédnou, neví, komu pomáhají. A neptají se. Nebo rozdávají jídlo a po čase je ani neudivuje, s jakou samozřejmostí je přijímáno.

Jiný svět
Těmito dary vytváříme tak trochu jiný svět, přitom oč by bylo potřebnější připomínat a přibližovat ten náš, ten běžný život, ve kterém nic není zadarmo a bez úsilí. Ve kterém jsme za uspokojení vlastních potřeb zodpovědní my sami. Ve kterém můžeme zažívat radost z toho, kam nás naše úsilí zavedlo, co jsme zvládli a čemu jsme se naučili. Ve kterém můžeme zažívat blízkost a pocit, že někam patříme, že něco tvoříme. Svět, do kterého patří i chyby a neúspěchy, u kterých připouštíme vlastní pochybení.

O jinou formu pomoci se snaží např. Komunitní centrum v Žitné. Klienti i pracovníci zde společně tvoří pravidla fungování, aby všem spolu bylo dobře. Když nastane těžká či konfliktní situace, společně se zde v rámci komunity rozebere a každý má možnost se k ní vyjádřit. Je-li to třeba, zavede se nové pravidlo, aby se podobné situaci mohlo předejít. Komunita společně pracuje na tom, aby se všichni posouvali dopředu, dle tempa a možností každého jednotlivce. Odehrávají se zde různé aktivity, ve kterých si každý může najít tu svoji.

Vrátit se. Ale kam?
Těžko však naplnit cíl, kterým je poskytnout prostor a podporu ženám v tíživé situaci k návratu zpět do společnosti, když společnost nebude otevřená přijetí. Když bude jen solidárně dávat a neposkytne prostor, ve kterém by něco očekávala. Vždyť člověk, který jen bere a nedává, není úplný, cítí, že mu něco důležitého chybí.

Až budete mít chuť něco darovat potřebným, nebojte se je poznat, a chtějte od nich třeba radu, jak nespadnout dolů… ∞

Adéla je Anděla, které jsem psal vzkazy na zeď metra Anděl a, marně čekal na odpověď. Prvně jsem viděl ten její look po nástupu do tramvaje na zastávce Anděl.

Adélin look je nervózní, podmanivý, trochu outistický. Hodně se směje, ale pak je zase hodně jinde. Napíše, pak zas ne. Nejde s ní mít kontinuální vztah, jen kontingentní. Spala se čtyřma klukama a každého jednou podvedla s jedním jiným z těch čtyř. Zvláštní rovnice, zvláštní neznámá, nestálá. Múza básníka i filozofa. Múza blázna. „Pomnožka činí dělitele svázaným. Množina všech činitelů dělí vázanost. Vázanost množí činy,“ napsala mi včera, když jsem jí psal: „Napiš něco spontánního.“ Spontaneita, to je ona. Zničehonic vyleze na lešení, zničehonic se s ní octnete uprostřed žebříku komína, jen abyste se jí zavděčili. Mrdne dolů lahváč a je pryč. „Krásné dada, mladá dámo. Trochu jako »Kohout plaší smrt«.“ Teď jsem z ní měl trochu krizi. Ne, že by to bylo něco vzácného, ale už se párkrát stalo, že jsem ji fakt miloval a nikam to nevedlo. Přenesl jsem se přes to, přenesl to na jinou, jenže ta jiná to neunesla. Spadlo to na zem a psontánně se vrátilo zase k A. Když už se to vrátilo párkrát, vznikla spirála a začalo to odtékat někam, kam nevidím.

Přes tu nepřekonatelnou sobeckost lásky se z toho patosu otřepete a vyrazíte ven nebo aspoň na jiný fejsbukový profil. Pár vortexů zpátky jsem četl moudra na zdi Erika Taberyho. Komentovala tam nějaká studentka psychologie, revolucionářská modelka, taková Milada Horáková v sukních. Poznal jsem ji podle obrázku, potkal jsem ji předtím na slam poetry v Brně s Verčou a Davčou. Bavil jsem se s Verčou a tahle Banána se na mě křenila. Verča taky studuje psychologii, je ze Zlína. Bývala to největší víla, teď taková ezo bio vychrtlina, jak říká Bělobrádek. Chodil jsem pak s Bau a zjistil, že Verča je její nejlepší kámoška. Bau je teď pro změnu tlustá z antidepresiv, tehdy byly ale obě šik. Rozešel jsem se s Bau a chtěl Verču, ale Verča nechtěla. Ohrozit jejich přátelství a asi ani mě.

Rozhozený sraz
Napsal jsem Banáně na fejsbuku a domluvil si s ní schůzku v Brně, kde studuje. Sešli jsme se v Atlasu a shodli se, že se navzájem ztripováváme. Nakonec řekla, že je s tou schůzkou spokojená. To mi přišlo jako divný statement, ale byl jsem hooked. Další setkání proběhlo ve Falku. Bylo rané jaro, cestou jsem jí koupil kočičky. Poděkovala, ale neuvědomovala si tu romantickou symboliku zrovna kočiček. Řekla, že trochu moc kalí. Šla na přednášku a měla mi pak večer napsat, jestli ještě někam zajdem.
Zatím jsem měl sraz s Marií. S tou jsem se potkal taky na slam poetry, v Pardubicích. Teda ona mě viděla na pódiu, a napsala mi pak e-mail, že jsem dobrý. Já jsem ji pak stalkoval. Když se to uklidnilo, stali se z nás přátelé. Marie studovala filmovou vědu, zašli jsme na fildu na italský film z čtyřicátých let. Když jsme vyšli, vrazil jsem do Banány. „Mám vybitý mobil, proto jsem ti nenapsala,“ omlouvala se. „Máš vybitý mobil, jo?“ zeptal jsem se jen tak, abych něco řekl. Marie se začala smát, chápala to jako ironii. Přidal jsem se k Banáně a její kámošce. Marie se odpojila, nedávala je. Jeli jsme do nějakého studentského klubu, kde byli samí Banánini psychologičtí spolužáci.

Moc si mě nevšímala, byla pořád s tou kámoškou. Docela vážně jsem nad nápojovým lístkem přes svou slavnou abstinenci zvažoval nějaký chlast. Nakonec jsem si dal zázvor, něco prohodil s okolosedícími a rozloučil se docela rozhozeným hlasem s Banánou, až na mě její kámoška vrhla lítostivý pohled. Když jsem platil na baru, cítil jsem úlevu. Cestou zpátky jsem hodil na chodník knížku Jak se věci mají, kterou mi půjčila, plnou buddhistických klišé, a rázně ji nakopl. Já jsem jí půjčil Sartrovu Transcendenci ega, vydělala. Spal jsem u Marie, která řekla, že Banána je pipka. „To hezké holky bývají,“ já na to. „Hezká óká, ale tyhle holky…,“ rozjela typologický monolog. Teď studuje scénáristiku na FAMU.

Krutá depka
Výsledek schůzky jsem si kladl za vinu, ale když jsem Banánu s Marií mezi řečí označil za piču, pocítil jsem satori. Druhý den jsem měl ze sebe depku. Za pár dní jsem Banáně napsal něco smířlivého. Napsala, že jí to tam přišlo moc jednostranné. Časem jsme si začali psát a hodně, protože jsme byli oba závislí na netu. Informovala mě o klukovi, kterého miluje. Že se nemůže udělat. On. Ona prý může i jen silou myšlenky a taky stříká. Napadlo mě, že to možná není jen jeho vina. Vyšlo najevo, že ji vzrušují defekti, takže mi nijak nelichotilo, když se do mě zakoukala, navíc jen skrz psaní. Někde uvnitř pro mě navíc zůstala pičou a v zásadě jsem si jen hojil ego, i když jsem k ní cítil určitou sexuální přitažlivost, taky jen skrz psaní. V létě sjížděla s rodinou Baťův kanál a dali jsme sraz v Napajedlech. Už se mi nelíbila. Člověk chce mít to, co nemůže. Doma jsem si vyhonil a víc to neřešil. Ona mi psala esemesky, že na mě myslí a tak.

Na další exhibici v Brně nebyla. Byl tam Davča a s ním Anička, extrémně krásná a chytrá studentka chemie. Měla v sobě něco a vůbec. Šel jsem s nima do Skleněné louky a přemýšlel, jak to mají hozený. Chtěl jsem pak už jít. Volala na mě, ať počkám. Vezl jsem je autem domů. Napřed Davču, který úplně nesouhlasil s tím pořadím, ale pak se s Aničkou rozloučil nesmělou pusou. S Aničkou jsem se rozloučil smělou pusou u ní v kuchyni. Udělala mi čaj, svítalo a já jsem měl před sebou řízení do Zlína. Byl červen, byl jsem jí úplně plný jako léta. Psal jsem jí, ale na fejsu to sklouzlo do depky. Měla kluka (jiného, než Davču), a líbala se se mnou jen z vděčnosti za svezení. Byl jsem z toho zoufalý. Začala být fakt krutá. S gustem jsem nabíhal na vidle. Koupil jsem si letenku do Portugalska.

Shodou okolností
Lucie je něco podobného jako Adéla. Měl jsem jejich čísla stejně vrytá do paměti a stačilo mi, když odepsala jedna. Jenže Lucie pak přešla z éček na smah krátce po tom, co se rozešla se svým přítelem právě proto, že moc smažil, a kouzlo z ní vyprchalo. Po delší době jsem ji potkal loni na filmovce, když jsem se procházel s nějakou Slovenkou, kterou jsem zrovna oslovil. Omluvila se, že ruší a objala mě. Pak jsem ji potkal tamtéž letos, shodou okolností taky zrovna, když jsem se procházel se Slovenkou, kterou jsem zrovna oslovil, s jinou. Volala na mě z jedoucího auta, že mě nenávidí.

Před chvílí jsem na Portále zrovna pomyslel na to, že by se mohla objevit, přisednout a být divná. Magdaléna mi tu posledně říkala o svém tumblru, že vůbec nikomu neřekla jeho adresu. Řekl jsem jí o jedné holce, kterou jsem tu potkal, která taky nikomu neřekla adresu svého tumblru, ale mně ji řekla. A vzápětí tam ta holka přišla. A to jsem ji půl roku neviděl. Lucie se taky najednou zjevila a přisedla. Dal jsem jí mandarinku a Texty. Dala mi vonící papírek z časopisu a chtěla ještě mandarinku. Že chce od včerejška mandarinku. Řekla, že mi to sluší. To říká často. „Taky ti to sluší,“ řekl jsem, ale neslušelo jí to tak jako před čtyřmi lety, kdy byla víla, kdy byla klidná, nedělala nepředvídatelné, trhané pohyby a rozhodnutí, nebyla chvíli tady a chvíli jinde, kdy byla.

Adéla je podobně rozlítaná, ale naštěstí si frčí jenom v hulení, chlastu a cígách. Člověk vždycky čeká, že ta holka bude nevinnost sama. I Magdaléna na mě vybalila, že dává dvě éčka měsíčně. Zítra měla dávat tripa, ale nakonec si to rozmyslela. V Respektu čtu článek, že někteří lidi v Silicon Valley se dopují malými dávkami tripu. Líp se pak soustředí. Mají to místo kafe. „Chceš do toho kafe papír?“ „Jen půlku, díky.“ Já beru jen sebe, svět a lidi. Jsem moc divný na to, abych se nudil. Mladí lidi tenhle trip nechápou, protože se ještě ve svém životě nedotkli bodu obratu, uvědomění vlastní smrtelnosti. Smrt je ten fet. Temporalizace. Nevermind. „Pomalu frčím,“ loučím se na baru. „Proč pomalu? Proč pomalu? Frč rychle,“ hučí za mnou štamgast s pressem. ∞

Růžový dým tetelící se po ulicích se dere do tvého obličeje. Slzí ti z něho oči, nosem ho vdechuješ do plic a z nich do krevního oběhu. Umělá mlha se pyšně tyčí nad činžovními domy a ty strnule obdivuješ její monumentalitu. Je to dílo přicházejících změn. Lidí, kteří se nebojí měnit věci k lepšímu. Krví ti už koluje revoluce.

Ulice překypují barvami, ale i přesto jsou šedivé. Vkrádá se do nich přiživovaný strach lidí z minulosti, kteří se snaží chytit každého stébla trávy v prudkém proudu doby. Novým pořádkům nerozumí. Neorientují se, a proto se alibisticky snaží pozastavovat tok dějin. Útočí na naše elementární My, kterým je strach. Bojíme se, abychom přežili. Je to pud sebezáchovy. Už mnohokrát nám zachránil život. Je to silný pronikavý pocit. Po boku lásky a nenávisti tvoří svatou trojici, se kterou se nezahrává.

Co je svaté, na to se nesahá, nicméně i přesto se náš strach stává obětí znásilnění za účelem zcela zištným. Moc rozhodovat je jako droga a jim se ještě odvykací bolest zažít nechce. Intenzivní strach se mění na nenávist. Nenávidíme všechno a všechny. V častých záchvěvech zuřivosti už jen stěží vzpomínáme, koho, co a proč jsme tak bytostně nemohli vystát. Nenávist je teď v módě.

Společnost otupěla strachem. Celé státy zakrylo šedavé sukno, přes které nevidíme jeden druhého, a tak jsme si čím dál tím lhostejnější. Otupělí sedíme ve svých zabezpečených domovech a s obavami hledíme do své vykonstruované, postapokalyptické budoucnosti. Nevěříme v posun dopředu. K oněm vysmívaným lepším zítřkům. Budoucnost se nám jeví jako místo plné nejistot. Konec dějin v náš neprospěch. Tragédie antických rozměrů se nám odehrává před očima, zatímco jako stádo kráčíme za falešným prorokem. Někteří se z této otupělosti probudili a sdružují se v podzemí před zraky společnosti. Zde v okruhu svých nejbližších diskutovali o tom, jak by věci měly být, a navzájem si přitakávali. Poplácávání po zádech. Minulý rok se však něco změnilo. Někteří z nás si začali brát to, co nám náleží. Veřejný prostor je náš!

Otřesy
Jedem nasáklá půda tráví vše živé jak na povrchu, tak v podzemí. Otrava se každým rokem stupňuje a stává se všudypřítomnou. Už není moc času. Tohle nejsou ideály, ve kterých jsme vyrůstaly. Pragmatická společnost v honbě za nekončícím růstem prodává své hodnoty za nejvyšší nabízenou cenu.

Podzemí se otřásá v základech. Youthquake. Když je zvíře zahnané do rohu, útočí. Youthquake.

Youthquake je symbolem zažehnutého plamene změn. Mladí lidé se v minulém roce začali hlasitě ozývat. Zoufalost je vyhnala do ulic západních metropolí. Už nehodlají tolerovat lehkomyslné zahrávání si s jejich budoucností. Je jim špatně z prázdných slibů a  populistických keců, jež záměrně vynášejí na povrch to nejhorší, co je v nás, a skrze to s námi manipulují. Souzním s touto pozitivní anomálií.

Srát na xenofobii. Srát na sexismus a homofobii. Srát na všechny, kdo ničí naši planetu a nás s ní.

Pozvedněme hlavu a prohlédněme skrze ono šedavé sukno. Není nezničitelné. Druhotné otřesy přicházející od západu ho již potrhaly a skrze díry v látce vidíme východisko. Jsme jím my sami. Nejsme o nic lepší nebo horší generace než ty před námi. Jen čelíme jiným, zcela novým výzvám. Stojíme na prahu nové společenské a průmyslové revoluce. Neprodejme dopředu tyto přicházející změny.

Je studená noc a já v přítmí svého pokoje ležím na zemi a přenáším své ideje na kus papíru. V rauši idealismu a naštvanosti se mi pod rukama rodí osobní manifest, jehož lehkomyslnost potvrzuje silný kouřový odér místnosti. Buďme opět tvůrci a nechme vzniknout hnutí, které bude definovat naši dobu. Říká se, že revoluce požírá své děti, ale lepší být sežrán tím, v co pevně věříš, než být postupně tráven něčím, co považuješ za amorální. ∞

Vada na kráse se často stane předností. Co ale s vadou na charakteru? Naše země je anomálií ideálů, na vysoké příčky žebříčku hodnot se neštítí lézt sprostota, lež, a ještě to pobaví lid. Veřejnoprávní koláče sledovanosti kynou nad formu, o zábavu je postaráno a následná témata k pivu jsou jasná. Uvědomit si, že jen malá část lidí žije v bublině, ve které jsou kultura, vzdělanost, kultivovanost, čest, morálka a etika důležitou součástí, je míň bolestné, než přijmout fakt, že tu největší bublinu v podobě koule valí hovnivál. Co můžeme dělat pro to, abychom své ideje realizovali a ne jen o nich mluvili? Pouze o nich nemluvit, ale realizovat je. Měnit věci. Vzdělávat se, informovat se, kriticky přemýšlet. Pokračovat by šlo do ležaté osmičky. Tedy slovy začít, ale nezůstat pouze u nich. Podivná lhostejnost a rezignace je zhoubou pro budoucnost. Tu vytváří každý z nás svými činy nejen pro sebe, ale pro celou společnost. Zodpovědnost za své konání je naší součástí. Únorové číslo se věnuje tématu anomálie. Odchýlit se od standardu, udělat něco jinak. V umění, v životě, v přístupu k hodnotám. Jen nazření známého či poznaného z jiného úhlu pohledu může změnit zásadní součást našeho života. Ať se daří anomáliím, které neválí svoje kuličky jen po směru mléčné dráhy. ∞