Tolerance společnosti vůči módním výstřelkům je dnes už skutečně velká a šokovat dokáží jen ty zcela extrémní, které jsou buď nechutné nebo boří jedny z mála posledních tabu, kterými zůstávají smrt, zrození a sexualita.

Drobný rozruch na módních molech nedávno způsobil Andrej Pejic, který postavil svou kariéru na předvádění ženských modelů. Devatenáctiletý chlapec srbského původu žijící v Austrálii si momentálně užívá toho nejlepšího z obou světů – mužského i ženského. Odmítá jakoukoli změnu svého pohlaví a neodpovídá na otázky týkající se jeho sexuální orientace.

Dělení podle pohlaví jej vůbec nezajímá, on sám však zajímá nejednoho světového fotografa. Známým se stal po pařížské pánské módní přehlídce v červnu 2010, od té doby jeho kariéra raketově stoupá.

Nic nového pod sluncem
Ostatně muži v ženských rolích nejsou novinkou dnešní doby. V antickém divadle hráli muži i ženské role, a to zejména ti s vysokým hlasem. Vzhled nebyl důležitý, neboť byly používány konkrétní masky vždy podle dané role a charakteru celé hry. V Platonově spisu Symposion se dočteme o androgynech jako o bytostech, ve kterých byla spojena mužská i ženská podstata. Protože však tyto bytosti byly příliš silné, rozhodl se je Zeus oslabit rozetnutím na dvě poloviny. Lásku pak nazývá Platón „spojovatelkou staré přirozenosti“, která se snaží rozpolcenou lidskou přirozenost uzdravit tím, že ze dvou učiní opět jedno.

Fascinace bezpohlavností
Možná je Andrej Pejic dnešním slavným androgynem, ale rozhodně není prvním slavným. Nejvýraznějším je pravděpodobně hudebník, herec a umělec David Bowie. Pro mladší generaci můžeme zmínit Billa Kaulitze z Tokio Hotel. Stejně jako mezi muži, tak i mezi slavnými ženami nalézáme bytosti, jejichž bezpohlavnost je pod určitým světlem jasně zřejmá. Kate Moss je důkazem toho, co bylo před lety popsáno jako „chlapecká módní ikona“. Pánský styl se stal u žen sexy, na heterosexuálních mužích nás ale zdůrazněná femininní stránka ještě udivuje. Samozřejmě záleží na každém z nás, jak se k vyjádření sebe sama postaví. V konkrétních případech modelů, zpěváků a dalších tvárných celebrit je výsledek závislý i na lidech, kteří chtějí mít „muže s tváří ženy“ či naopak.

Celá uvolněnost ve společnosti není však pouze otázkou módy. Prolínání mužských a ženských rolí můžeme sledovat každý den kolem sebe. Právě k tomuto tématu se vyjadřuje pro BBC News Magazine módní ředitelka anglických novin The Daily Telegraph Hilary Alexander: „Lidé stále více přijímají transsexuály, homosexuální páry i jejich civilní svazky. Je přirozené, že transsexuálové se objevují i na molech, kde předvádějí pánskou i dámskou kolekci.“

Móda? Už dávno ne.
Jeden příklad z naší domoviny. Na přehlídce CODE:MODE se při předvádění čelenek Jane Bond objevili travestiti a reakcí publika byly nadšené ovace. Z dnešní mladé generace se opravdu už jen málokdo podivuje nebo snad až pohoršuje nad tím, že muž předvádí dámské šaty a doplňky. Prolínání mužských a ženských rolí můžeme sledovat všude kolem sebe. Není to jen otázka gay/lesbické komunity, ale i heterosexuálů. Možná sem v tuto chvíli vstupuje i otázka feminismu – ženy chtějí a vyžadují zvládat to samé, co muži. Opravovat auta, vyměňovat žárovky, programovat a už si nechtějí nazouvat nepohodlné boty a ošívat se v oblečení, které je z mužského pohledu sexy. Stejně tak muži mohou dobře vařit, starat se o děti a dokonce už není ojedinělým případem, že nastoupí místo své partnerky na mateřskou dovolenou. Baví je to? Pokud to dělají dobře, pak asi ano.

A dnešní móda stírání hranic mezi pohlavími jen nahrává. Upnuté džíny nosí kluci i holky, trička růžové barvy už dávno nejsou pouze doménou gayů. Ženskost jako taková v oblasti módy možná ze společnosti mladé generace v dnešní době pomalu mizí, ale to záleží na úhlu pohledu, i tenisky a volné rifle mohou být pro někoho dostatečně ženské. Pokud bychom se však na svět módy a definice pohlaví dívali pod tímto úhlem, pak se mužnost vytratila už dávno a naprosto. Pro koho je dnes znakem mužnosti plnovous, nedbalé oblečení, rozcuchané vlasy? Bez urážky, mnoho zastánců bychom nenašli.

Cesta nemusí být cíl
Možná je tato rozostřenost hranic mezi pohlavími matoucí, a to zejména v problematickém pubertálním a postpubertálním období. Hledání sebe sama trvá déle možná i proto, že nejsme svázáni žádnými dogmaticky stanovenými společenskými pravidly. To je ale pouze jeden z možných názorů. Neochotu pevně stanovit vnitřní pocit vlastní příslušnosti k jednomu z pohlaví můžeme vnímat jako trend, jako přirozený vývoj a možná se za pár desetiletí vrátíme k tomu, že budeme toužit po jednoznačném a jasném signálu, že svým zevnějškem dáme jasně najevo, že je naše tělo a duše v naprostém pohlavním souladu.

V divadelním odvětví se tvůrci odjakživa snažili využít co nejvíce možností pro vytvoření dokonalé iluze. Zpočátku stačilo sluneční světlo a zázrak byl dokonán – zář zlaté barvy na tělech herců připomínala božstva. Dnes světelní designéři umí vykouzlit nejen typy postav, ale také určitou atmosféru.

V dnešní době se forma divadelního svícení proměňuje od představení k představení. Na jedné straně můžeme být svědky úplné přeměny divadelního prostoru v pohyblivé obrázky podobné animovanému filmu jako v představeních Petry Hauerové se skupinou Tow, ve kterých se laserovým paprskem maluje na těla tanečníků. Na straně druhé pokračuje tradice pouličního divadla, v němž se jako v dávných dobách divadelníci spoléhají na sluneční svit či osvětlení pouličních lamp.

Je zajímavé pozorovat, jak se každý nový vynález v oblasti svícení stává výzvou pro tvůrce divadla. Svíčky, plynové svítilny a nakonec elektřina, která způsobila převrat v chápání světla na divadle – již nebylo nutné pouze dotvářet existující prostor vytvořený s pomocí kulis, ale naskytla se možnost vytvořit scénu za použití barevné hry světla.

V tomto seriálu se pokusím nastínit vývoj světelného designu a s ním i divadelního prostoru, jelikož jeden bez druhého nemohou fungovat. V divadle antickém a středověkém se světlo v podobě slunce využívalo hlavně k základnímu osvětlení scény za účelem, aby bylo představení vidět. V těchto dvou obdobích hraje velkou roli prostor, jehož pojetí se zcela liší od divadla, jak ho známe dnes. V počátcích divadla totiž světelný design téměř neexistoval, zato spojení světla a prostoru bylo pro tuto dobu určující. S postupem času však role prostoru ustupuje do pozadí a určujícím se stane světlo. Na to si však budeme muset počkat až do 20. století.

Od úsvitu do západu
Stavba antického divadla je jistě všem důvěrně známá – orchestra ve tvaru kruhu, elipsy nebo obdélníku, kde se odehrával děj představení, a okolo narůstající stupňovitý teatron. Za orchestrou se nacházela skéne – předchůdkyně divadelního zákulisí. Skéne, doslova stan, byla nejspíše zpočátku látková, později dřevěná stavba a po každém představení se bourala. Později se začaly stavět kamenné několikapatrové budovy. S vývojem dramatu, které se stávalo členitějším a začaly se v něm střídat epizody s různými herci, vznikla potřeba prostoru, kam by se mohl herec uchýlit, když zrovna nehrál. Skéne sloužila nejen jako zákulisí pro herce, ale také se zde schraňovaly kostýmy a rekvizity. Později se na ni zavěšovala plátna s vyobrazením prostoru, ve kterém se děj odehrává.

K zesílení dojmu z představení využívali řečtí divadelníci zvláštních efektů. Různé druhy bubnů a plátů vytvářely napjatou atmosféru. K ohromení diváků byli herci nebo sochy v podobě bohů spouštěni na pódium s pomocí jeřábů. Dělo se tak ve chvíli, kdy se hlavní hrdina dostal do zdánlivě neřešitelné situace, ze které mu pomohlo některé z božstev. Toto technické řešení nese název deus ex machina a později se tento termín začal používat pro náhlý nečekaný zvrat v ději. V té době však ještě neexistovalo speciální divadelní svícení, oheň se využíval zřídka. A tak byli herci a diváci odkázáni na sluneční svit, s jehož koncem končilo také představení.

Z chrámu ven
Potřeba christianizovat obyvatelstvo ve středověku zcela určovala počáteční ráz divadla. Účelem představení bylo vzdělat široké vrstvy v duchu křesťanské víry. Divadlo se odehrávalo na půdě chrámů a kostelů, kde se hrála dramata s přísně náboženskou tematikou – hlavní události v životě Ježíše Krista. Posilující vliv národních jazyků a odchýlení se od přísně dané formy však způsobilo, že bylo divadlo vytlačeno na ulici.

Při různých slavnostech a oslavách se divadelní představení odehrávala na náměstích okolo dřevených budek, tzv. mansionů, které představovaly důležitá místa, v nichž se odehrával děj. V každém mansionu se neustále hrálo a diváci postupně přecházeli od jednoho k druhému. V Anglii a Španělsku si mohli diváci užívat představení ze svých míst, před nimiž herci předváděli svá čísla na pohyblivých vozech, které přejížděly jeden za druhým.

Osvětlením bylo zas jen slunce. Jedině v divadelních číslech nesouvisejících s křesťanstvím a odehrávajících se večer se používaly louče. Avšak i sluneční světlo se dalo využít k neotřelým světelným efektům. Nápady si tvůrci vypůjčili v kostele. Při správném úhlu nasvícení sluncem hlava herce představujícího Ježíše Krista či svatého zářila nebeským světlem, jež bylo vykouzleno s pomocí zlaté barvy na masce.

V příštím díle se dozvíte o vývoji světelného designu v období renesance a baroka, kdy se začaly hojně využívat svíčky – krásná, ale nebezpečná podívaná.