Letem světem zvrácenosti
O šílených, bizarních i zvrácených filmech se toho dá napsat spoustu. Bodejť by ne. Spousta šílených, bizarních a zvrácených filmů se v kinematografii natočilo, natáčí a natáčet bude. Mezi nejznámější mistry někdy až nechutných snímků se řadí také profláknutí filmoví velikáni David Lynch a Lars von Trier.

Lynche určitě znáte díky dílům jako Twin Peaks, Sloní muž či Duna. Méně známá je jeho experimentální celovečerní prvotina Mazací hlava, nad kterou stále, i po více než 30 letech od uveřejnění, visí několik otazníků. Jak bylo dítě v hororu sestrojené? Jak se pohybovalo? V čem tkví skutečný smysl tohoto díla?

Ovšem i Trier umí být pěkně nechutný, když chce. Příkladem může být kontroverzní Antikrist. Vidět znovu kopulaci Dafoa s Gainsbourg (i když měli dubléry) na filmovém plátně? Ne, díky. Na diváky Trier v hororovém dramatu nastražil však ještě daleko větší šílenosti. Kdyby se vám zachtělo krvavé ejakulace či brutálního násilí, není problém, i to Antikrist nabízí!

Na(ne)štěstí samozřejmě zvrácení nejsou jen tito režiséři, respektive jejich díla. V roce 2009 se zvedla vlna zájmu v souvislosti se snímkem Lidská stonožka Toma Sixe, ve kterém bláznivý německý chirurg sešil tři lidi k sobě takovým způsobem, aby měli jeden trávicí trakt. Tušíte? Víte? Zajímá vás? Jen se podívejte! A kdyby vám nestačilo, mám dobrou zprávu. Nizozemský režisér se pro velký úspěch rozhodl natočit další díl, který šel do kin o dva roky později. V amerických kinech se loni také promítalo i třetí pokračování. Mezi nejodpornější kinematografické počiny všech dob se před několika lety také stihl zařadit Srpski film. Ruku na srdce, snímek o srbském pornoherci normální stejně být ani nemůže… natož pěkný.

A můžeme ještě přitvrdit
Pro zvlášť otrlé doporučuji „romantický horor“ Svatební váza. V belgickém snímku sice neuslyšíte jediný dialog, zato budete svědky vztahu mezi člověkem a prasetem, respektive mezi mužem a prasnicí. Zoofilie a koprofagie na jednom místě nekonečných 80 minut.

Zvrácené umí být kromě hraných snímků také dokumenty. Či youtubeři. Ale o Anežce a Jiříkovi zase jindy. Docela silnou kávou je například na YouTube dohledatelný dokument Killing of America z osmdesátých let, který vám hned na úvod naservíruje důležité upozornění: „Všechny záběry, které následně uvidíte, jsou autentické. Nic nebylo zinscenované.“ Šokující dokument se zabývá všemi možnými typy vrahů z USA, na které si jen vzpomenete.

O zvrhlém životu sekty a hrůzné manipulaci s masou podává svědectví snímek Jonestown – Život a smrt v Chrámu lidu. Pořádně zvrhlé jsou i Chlípné deníky ze Švédska, u těch se však můžete mnohdy aspoň zasmát. Nebo usnout.

Jak být zvrácený teď a tady?
Všechna zmíněná díla byla natočená už nějaký ten pátek zpátky a kina jim tak prostor příliš nedávají. Je tedy možné si na něco aktuálně zvrhlého zajít? Je!

Velkou mírou zvrácenosti samozřejmě oplývá počin Decibely lásky. Ale co zvrácené pod značkou Michala Davida není…

Pokud to však myslíte filmově vážně, zkuste například snímek Humr. Tato pěkná černohumorná záležitost doputovala do našich kin na konci března. Děj romantického sci-fi se odehrává v blízké budoucnosti, kdy jsou nezadaní jedinci svážení do jistého Hotelu. Když si do 45 dnů nenajdou partnera, promění se ve zvíře dle vlastního výběru. Na základě již zmíněné Svatební vázy, nedoporučuji vybrat si prasnici. ∞

Ale začnu od lesa. Byl to jeden z těch večerů, kdy se jen tak povídá u vína a kamarádka Marta vzpomněla koncert kapely The Frames. Nezapomenutelný tam byl moment, kdy Glen Hansard říkal, že následující píseň chce věnovat jednomu svému velmi dobrému příteli. Prý se spolu kvůli něčemu hrozně pohádali a Glen pak doma napsal píseň a věnoval mu ji. Protože přátelé, kteří zůstanou přáteli, i když se s nimi pohádáte a i když mají na spoustu věcí úplně odlišné názory, jsou v životě to nejcennější.

Ano, je o mnoho jednodušší obklopit se lidmi, se kterými nás pojí názorová spřízněnost od stylu oblékání po náhled na globální oteplování, ale nevede přesně tohle k sebezahleděnosti a ukrytí se před světem? K pocitu, že „my jsme ti nejlepší“ – my máme pravdu a tamti ostatní jsou pomýlení? Kritiku člověka, kterého vlastně neznáme, můžeme smést ze stolu jako nebetyčný blábol, ale co když nějakou naši vlastnost zkritizuje někdo, koho máme rádi a koho si vážíme? A když nedejbože sami víme, že právě trefil pomyslný hřebíček na hlavičku?

„S vaším názorem nesouhlasím, ale udělám všechno proto, abyste ho mohl vyslovit,“ řekl prý jednou Voltaire některému ze svých odpůrců. Kdy jindy vytříbit své názory než při diskuzi? Kdo z nás je ale schopen unést odlišný názor a vyvarovat se zjednodušujících invektiv typu „tohle si myslí jen debil“?

Mohlo by to být jedno z novoročních předsevzetí: více hádek a více sporů. Ovšem pouze těch konstruktivních.