Výstava Daniela Pešty WHO? WHY? otevírá dveře do temného prostoru, kde se dějiny a současnost znepokojivě zrcadlí. Kurátorka Dadja Altenburg Kohl ji vystavěla jako etickou laboratoř: připomíná, že lidský život považujeme za posvátný, a přesto se jako civilizace neustále vracíme k destrukci.

V centru kurátorského konceptu stojí fascinující paralela: geneticky jsme šimpanzům podobní z 99 %. Kde se bere ono „jediné procento“, které umožnilo kulturu, ale i genocidu? A nejsme už dnes spíše homo digitalis – bytosti s oslabenou empatií a náchylné k anonymnímu sledování utrpení?

Peštova malířská řeč je antropologickým záznamem současnosti: krev jako nositelka života i smrti, motiv porodu, holocaustu či zneužité víry jsou vyjádřeny v expresivní, ale kontrolované estetice. Altenburg Kohl zdůrazňuje, že angažovanost v umění není póza: od Goyi, Beuyse i Ai Weiweiho je vždy zrcadlem civilizační vady. Pešta navazuje v této linii; jeho opulentní minimalismus umožňuje přímou konfrontaci s divákem a otevírá nepříjemná témata. Nikoli explicitně nebo vulgárně, ale se zralostí a pokorou k nejrůznějším podobám lidského utrpení.

Řev, který nelze přeslechnout

Úvodní sál výstavy konfrontuje návštěvníka obrazem monumentální opice, jejíž němý řev doslova zaplňuje prostor. Opice s výrazně zvětšenými ústy křičí na svět. A ptá se – bylo by vaše lidské dítě u mne v lepších rukou než u vás? Co se to děje s vámi, s lidmi? Motiv zvířete zde není exotickým dekorem, ale filosofickým zrcadlem: instinkt vs. kultura, genetické dědictví vs. etická volba. Kontrastem je cyklus o holocaustu, vedený subtilními gesty a symbolikou. Zde se dialog přímo s Danielem Peštou stává klíčem k pochopení jeho metodiky:

Co vás přivedlo k tématu holocaustu?
Holocaust je moje dlouhodobé téma a už se jím zabývám více než třicet let.

Co byl ten první iniciační moment pro hlubší zpracovávání tohoto tématu?
Jako dítě jsem jezdil do Jáchymova. Procházeli jsme se tam také těmi opuštěnými „fabrikami na smrt“. To bylo velmi sugestivní. Tahle emoce ve mně zůstala. Byly tam také sklářské manufaktury, kde vězni sekali ze skel korálky. A ty jsme pak sbírali. V místech, kde ti vězni umírali. V těchto domech na smrt zároveň byla taková rozesetá krása a to na mne mělo velmi silný účinek. Za prvé tedy ta estetika sklíček, která se třpytí a jsou krásná. A za druhé ta hluboká tragédie, která v tom všem byla schovaná.

Krása mezi zdmi smrti. Estetika a hrůza v jednom okamžiku.
Byly tam také zatopené lomy. A tam byla křišťálově čistá voda. Nádhera. Ale nebylo v ní nic živého. Bylo to prázdné – ale křišťálové… A my jsme si tam smočili nohy, přestože si pamatuju, že jsme tam nesměli. Utkvěl mi kontrapunkt mezi vnímáním té křišťálové vody a pozdějším uvědoměním si, proč je ta voda tak čistá.

Tam je znatelné, že už se vám rozvíjel cit pro práci s nuancemi. Neříkáte těžká témata explicitně, ale necháváte je vyznít právě v těch drobných nuancích.
V díle, ve kterém jsou ústředním motivem dívčí copy, je symbolizován prvek ženského osudu. Cop je symbol identity i omezení. Žena přivede dítě na svět, vdá se – ambice i vlastní život se často ztrácí. I zkrácení vlasů je forma sebevýchovy a reflexe společnosti. Údajně i reakce na určitou depresi. Žena samu sebe tím zkrácením trestá.

Komorně hluboké a intimní utrpení

Tíživou sociální symboliku nechává Pešta divákovi objevovat namísto explicitně předloženého konstatování. Právě ženský osud je další silnou linií výstavy, symbolizovanou vlasy a tělem jako místem identity i zranitelnosti. Peštova ctnost je právě v tom, že nemoralizuje, nýbrž přepisuje kolektivní stigma do vizuálních stop. Tato estetika je klíč k hlubší etické reflexi: obrazy nejsou ilustrací historie, ale výzvou k introspekci. Každý divák přichází do expozice i s osobní historií; právě tato konfrontace mezi obrazem a naším svědomím je nejsilnější složkou výstavy.

Další motiv, porod a prenatální symbolika, rozvíjí filosofickou rovinu díla: člověk se rodí do bolesti, ale zároveň do možností – které ale historie i kultura determinují. Symboly moudrosti, náboženství i touhy po moci reflektují dualitu lidské přirozenosti – schopnost tvořit i ničit, vědomě i instinktivně. Fluorescenční barvy na patnáctimetrovém obraze v posledním sále zdůrazňují ekologickou a civilizační zkázu, která doprovází lidský pokrok. A ta je často kriticky sledována pouze z pohodlí vlastní pohovky – k čemuž instalace přímo odkazuje.

Výstava působí navzdory hutné tematice komorně a nabízí sugestivní ponor do takové hloubky, jakou jen každý návštěvník snese. Intimní světlo umožňuje každému dílu vyznít v jeho samostatné existenciální situaci. Peštovy obrazy nejsou pohodlné; nutí k etické introspekci. Výstava WHO? WHY? V Museum Montanelli vytváří prostor, kde se estetika propojuje s filosofií, antropologií a historií a přináší v uceleném představení díla, která byla dosud viděna v menších celcích na Benátském bienále nebo v Německu – a jako výstavní celek prvně v Čechách.

WHO? WHY? je výstavou o vině, odpovědnosti a o nebezpečném procentu v nás samých. Patří k těm, k nimž se člověk vrací – pokaždé objeví něco nového a pokaždé odejde jiný.

Daniel Pešta
WHO? WHY?
Museum Montanelli (Nerudova 13, Praha 1)
24. 9. 2025 – 29. 3. 2026

Antropofest byl geograficky a národnostně velmi pestrým filmovým festivalem. Kromě zahraničních snímků obsahoval blok dokumentů o českých krajanech žijících v Srbsku a v moldavské Goluboie. Antropofestu, golubojským Čechům, ale i obecnému pohledu na antropologii je věnován rozhovor s organizátorkami festivalu a režisérkami filmu Goluboie Štěpánkou Plachou a Michaelou Píšovou.

Antropologický film se vyvinul z dokumentárního a etnografického filmu. V čem se etnografický a antropologický film liší?

ŠP: Součástí antropologického filmu by měl být tzv. emický pohled, tedy pohled na skupinu z jejího vnitřku. Což bývá patrné ve srovnání s některými dokumentárními snímky, kde se projevuje etnocentrismus a pohled na danou skupinu „shora“. A jak poznamenal host letošního Antropofestu režisér Frode Storaas: „Točím své filmy o lidech z Afriky, abych mohl ukázat, že tito lidé, kteří jsou dnes a denně v masmédiích ukazováni pod tíhou bídy, hladomoru a těžkých nemocí, mohou být i šťastnými, vzdělanými lidmi s dobrým zázemím“.

Jak vidíte obraz vizuální antropologie v budoucnosti?

ŠP: Domnívám se, že budoucnost vizuální antropologie je poměrně růžová. Souvisí to s rozvojem moderních technologíí v zázemí univerzit i u samotného antropologa-filmaře. Přispívá také to, že film jako médium je pro laickou veřejnost příjemnější formou než dvousetstránková kniha.

První ročník festivalu antropologického filmu máte za sebou. Je možné třemi slovy vyjádřit pocity, které z jeho konání máte?

ŠP: Úleva, úspěch, závazek.

Na festivalu bylo promítnuto 19 filmů. Můžete jmenovat filmy, které byste našim čtenářům doporučily ke shlédnutí?

ŠP: Mým favoritem je bezesporu film Antonia Joao Saraivy Gente de Fajas. Zajímavými snímky byly i Roya and Omid a After War, Before Peace nebo snímek mladé slovinské autorky Martiny Hudorovič Life of Roma Women.

MP: Mně se líbil švýcarsko-argentinský film Life in bubbles od Nadine Luchinger, který se zabývá sociální stratifikací v dnešní Argentině. Dále pak Gente de Fajas od portugalského režiséra Antónia J. Saraivy, jenž se festivalu i osobně zúčastnil.

Je možno filmy, které byly promítány na Antropofestu, shlédnout i jinde? Chystáte pokračovaní festivalu a víte již o nějakých filmových lákadlech?

ŠP: Momentálně jednáme o možnosti uspořádat na jaře „Ozvěny Antropofestu“ v Brně a možná i v Plzni. Rozhodně chystáme další ročník Antropofestu. Byli bychom rádi, kdyby festival přispěl k rozvoji vizuální antropologie v Česku. A esa pro příští ročník nebudeme zatím odhalovat. Nechte se překvapit!

Co vás v oblasti Goluboie a u místních obyvatel překvapilo nejvíce?

MP: Překvapilo mě, že i přes těžkou finanční situaci tamějších obyvatel nedocházelo k neustálému naříkání a nadávání, jako je tomu u nás. Výrazný je silný smutek po Sovětském svazu patrný na každém kroku a touha navrátit bývalý režim. Za Sovětů, kdy fungovalo místní vinařské družstvo zaručující stálý příjem, byl pro mnohé život jednodušší.

Jaké komponenty podle vás českou etnickou identitu udržují?

ŠP: Čeští krajané v Goluboie odvozují svoji etnickou identitu od původu svých předků a je pro ně velmi důležité ovládat češtinu. Na snahu o uchovávání identity má také vliv, že čeští krajané žijí ve vesnici s mnoha dalšími etniky – Ukrajinci, Moldavany, Bulhary či Gagauzy. Česká identita je navíc udržována a formována svátky, zvyky, tradicemi, místní dechovkou a aktivitami krajanského spolku „Novohrad“.

Navštívili někteří Goluboiané Česko?

MP: Ano, někteří zde byli za Sovětského svazu na návštěvě, ovšem nyní je to pro ně finančně téměř nemožné. Za zmínku stojí jedna dívka, která studuje již druhým rokem na UK v Praze. Dostává stipendium, myslím, že přes Ministerstvo zahraničních věcí.

Jak bude zaměřen a komu bude věnován váš další film?

ŠP: Přivezly jsme si natočené materiály ze stáže v Baskicku, ale zatím ještě nebyl čas je sestříhat a upravit.

„Člověk je bytostí, která je zachycena do sítě významů, kterou si sama vytvořila. Tuto síť můžeme považovat za kulturu. Její zkoumání proto není experimentální vědou, která hledá zákony, nýbrž vědou interpretující, která hledá významy.“ (etnograf Clifford Geertz, 1973)

Od slovenské Petržalky k afghánské demokracii každodennosti

Antropofest je prvním českým ryze antropologickým filmovým festivalem. Cílem festivalu bylo přiblížit divákům pestrá „člověčí témata“ prostřednictvím lákavých filmových zpracování antropologických studií. Děj filmů odráží život v 21. století situovaný do různorodých geografických končin naší planety – od slovenského sídliště Petržalka přes domov českých menšin v Moldávii a Srbsku, argentinské „Countries“ (viz box Life in Bubbles), súfijské svatyně v Indii, až k národům v pohoří Hindúkuš v Afghánistánu či k domorodcům v Mosambiku a Indiánům v Oregonu. Každý dokument je provázen tradiční hudbou, která dokresluje atmosféru a napomáhá divákovi ztotožnit se s životním příběhem filmového hrdiny. Otázky kladené protagonisty skrytě ve filmech či přímo v diskuzích s tvůrci vyzývají k zamyšlení nad problematikou sociálního vyloučení, migrace nebo vlivu většin.

První ročník Antropofestu proběhl 29. 1. a 30. 1. 2010 v pražském divadle Dobeška za podpory Katedry sociálních věd Univerzity Pardubice. Organizátorky festivalu již nyní plánují druhý ročník – a máme se prý na co těšit.

ČERVENÁ RŮŽIČKO, PROČ SE NEZOZVÍJÍŠ

I folklor může pobavit

Příjemným překvapením festivalu byl filmový dokument Červená růžičko, proč se nezozvíjíš, jehož hlavním tématem bylo zachování doudlebské masopustní koledy v souvislosti s tancem, identitou, statusem a integrací. Autorkou multimediální studie je vědecká pracovnice etnologického ústavu AV ČR Daniela Stavělová, jejíž doménou je taneční antropologie a etnochoreografie. Masopustní koleda je ve filmu prezentována tancem a velice humorným slovním doprovodem.

Psí kusy maškarů

Ojedinělá doudlebská koleda se koná vždy sedmou neděli před nedělí velikonoční. V rámci masopustu účinkuje slaměná koleda složená z ženatých pánů v hasičských stejnokrojích a mládenecká koleda v krojích s extrémně vysokými klobouky zdobenými 365 krepovými růžičkami. Koledu doprovázejí „maškarové“ neboli židé oblečení do starých záplatovaných obleků. „Maškarové“ jsou rozjívení uličníci, kterým je dovoleno dělat neplechu ve statcích vesničanů, krást jídlo přichystané pro návštěvy, vysazovat vrata či rozhazovat a přemisťovat věci. Koledníci a pestré masky obcházejí, značně posilnění alkoholem a za zvuku dechovky, celou vesnici. Masopust je zakončen věnečkem, tedy tancovačkou, v místní putyce. Množství alkoholu v krvi hraje v masopustní koledě nezbytnou roli. Tradice koledy v Doudlebech je silná, a tak bude zřejmě ještě po nějaký čas zachována i příštími generacemi.

LIFE IN BUBBLES

Zajímavým počinem letošního Antropofestu byl snímek švýcarské režisérky a antropoložky Nadine Lüchinger Life in Bubbles. Film je kontrastním obrazem života v argentinských „Countries“ a v chudinských slumech. Country Clubs neboli „Countries“ jsou izolované, elektrickým proudem obehnané a bezpečnostními agenturami chráněné oázy klidu pro bohaté, úspěšné a mocné. Jsou vhodné pro ty, kteří nechtějí vidět problematický život sociálně slabších vrstev v souvislosti s ekonomickou krizí, rabováním, drogovými dealery, gangy a chudobou. Tyto velmi „posh“ satelitní městečka jsou jako stvořená pro odpočinek mezi vzrostlými stromy, kvetoucími rostlinami – a s ochrankou stojící opodál. Po „opravdu velké námaze“ si můžete odpočinout při golfu, tenise, nakupování či u bazénu. Ovšem kde je hranice mezi bezpečnou nebeskou oázou a zlatou klecí pro bohaté? Proti idylickému prostředí „Countries“ je ve snímku postavena surovost a špína života slumu „La Cava“. Zpěv ptáků a relax v houpací síti jsou nahrazeny pobíhajícími psy a dětmi hrajícími si v odpadcích.

Oáza bohatství versus oáza chudoby

Ve filmu plném paradoxů vystupují dva obyvatelé Country Clubu Highland, kteří vysvětlují, proč je „Countries“ jejich domovem. Jedním z nich je obdivovatel marxismu, leninismu a Che-Guevary Federico Gaitán. U Federica je patrná vnitřní rozpolcenost pramenící z jeho privilegovaného postavení vůči obyvatelům chudinských čtvrtí. Zajímá se o dění ve společnosti, o chudší sociální vrstvy i o důvody a důsledky obrovských socioekonomických rozdílů v Argentině. Obhajuje své rozhodnutí částečně se přestěhovat do Highlandu, přičemž zároveň zvažuje možnost dobrovolné práce pro organizaci „Barrios de Pie“, která pomáhá obyvatelům slumu „La Cava“. Andrea Macías je druhou zpovídanou obyvatelkou exkluzivní oázy Highland. Žije se svými dětmi odděleně bez užšího kontaktu s neduhy velkoměsta a její pohled na problematiku chudinských čvtrtí a Country Clubů je prostší. Filmem se prolíná jihoamerická hudba, která svými slovy a melodií dolaďuje a propojuje prostředí kontrastů. Můžeme usuzovat, že se rozdělení obyvatel velkoměst do „vězení“ pro chudé a pro bohaté bude stupňovat a pomoc by měla