Je to tak strašně jednoduché. Prostě po nás potopa. Jednou provždy ona zbožštěná a zbožňovaná Apokalypsa za lidstvo vyřeší všechny úložiště radioaktivního odpadu, plovoucí ostrovy odpadků, zaneřáděný kosmický prostor, vymírající druhy, znečištěnou půdu, genetické modifikace, rasovou nesnášenlivost i štěkajícího jezevčíka od vedle.

Jenže právě proto žádná Apokalypsa nenastane. Bylo by to příliš snadné řešení, příliš pohodlné a příliš nedospělé. A navíc bychom se vzájemně ochudili o spoustu zábavy.
Lidstvu je touha po konci jaksi vrozená. Stačí se podívat, kolikrát už byl konec světa předpovězen. (Už jen fakt, že existuje plurál „předpovědi konce světa“ a google vyhledá téměř půl miliónu výsledků, o lecčem svědčí.) Stačí se podívat jen padesát let nazpět a zjistím, že konec světa měl přijít v letech 1973, 1982, 1988, 1990, 1994, 1997, 1998, 2000, 2003, 2008 a nedávno v květnu 2011. Ze všech jsme vyvázli. A čeká nás, kromě dalších, rok 2012.

Jenže ve skutečnosti se v onen proklamovaný Velký apokalyptický rok 2012 (respektive 21. prosince 2012, budu-li věřit Terencovi McKennovi a jeho Timewave Zero) nejedná o apokalypsu, ale podle mayského kalendáře, na němž je spousta předpovědí a proroctví založená, „pouze“ o konec jednoho a začátek dalšího Slunce, tedy o přelom nového období, o změnu energetické rovnováhy (ať už chcete energii chápat jakkoliv). Takže zase smůla. Zase všechno, co si lidstvo nadrobilo, bude muset po sobě uklidit. A nepomohou žádné pubertální výlevy a strategie adolescentního moratoria. Je nutné dospět. Přestat s žabomyšími spory o území a zdroje a místo toho se začít dělit a pomáhat si. Předávat si informace a sdílet. Podobně jako facebooku – až na to, že tady se kvalita informace počítá. Pokud ovšem chceme, jako homo sapiens sapiens a vrchol vývojového žebříčku, na který se sami stavíme, spolu žít na jedné planetě, která je naším jediným domovem, společným kosmickým korábem s takovou budoucností, jakou si právě teď vytváříme. Ještě máme trochu času. Přesně tolik, než uvěříme v další apokalypsu.

Přemítám o zániku světa. A pokud to na skon celého světa zrovna nevypadá, uvažuji alespoň o zániku civilizace. Až se dostanu k samotnému pojetí civilizace. A ptám se: je vůbec o čem uvažovat?

Jedni se domnívají, že zániku se může dočkat nanejvýš svět, chápej: systém, jaký známe. Že lidské pokolení nezanikne (jakožto součást přírody, rozhodně ne neoddělitelná, avšak značná ano). Máme tedy jako lidstvo jisté své místo pod sluncem?

Trochu radosti do toho umírání
Mám-li ve zvyku vidět svět černě a nadávat na vše, co se mi nelíbí a s čím nesouhlasím, činím tak na úkor vnímání dobrého. Naučím-li se vnímat hlavně to špatné, schopnost vnímání dobra slábne; u některých téměř zanikne. Nabízí se tedy vcelku pochopitelná otázka a pochybnost, zda se svět opravdu zmítá ve smrtelných křečích (nebo aspoň ta civilizace) nebo tady více než kde jinde záleží na úhlu pohledu? Zkoumám pak civilizace, které již zanikly, ale o kterých mám dostupné informace (skvěle mi k tomu slouží staří Mayové), a porovnávám se s nimi. Snažím se najít pravdu.

Relativně pravdivě
Pravdou je, že nikdo nemůže stanovit dopředu bezchybnou vizi budoucnosti. Plán, co neselže. 21. 12. 2012 vše zanikne. A když ne všechno, tak alespoň něco. Taky ne? Třeba vymře nějaký druh, to se taky počítá. Pravdu má každý; nemůže ji mít pouze jeden.

„Pravda je totiž sociologická, ne filosofická kategorie, je to to, na čem se rozumně a svobodně shodne velký počet lidí.“ Dušan Třeštík
Až budoucnost odhalí, která z teorií nabude pravdivosti skutečnosti, která sama je relativní. Stačilo by ale málo a vývoj mohl dát za pravdu teorii jiné. Svět, jelikož je stále v běhu, ovlivňujeme, a tedy měníme podmínky vývoje, a tak nepřímo určujeme, která z minulých teorií a vizí nakonec nastane.

Systémová civilizace
Jak jsem už zmínila, zánik civilizace je v podstatě jenom zánikem známého, právě fungujícího systému. Zánik civilizace se tak odehrává spíše v lidském vědomí. Lidé zůstávají lidmi, ale změní svůj systém, nebo vnímání systému a zpětně tak ovlivňují sami sebe. Vše je založeno na existenci systému. Systémem je třeba kalendář. Například každodenní změna data – vždy po čtyřiadvaceti hodinách nastává konec jednoho systému – systému dvaceti čtyř hodin. Civilizace jako systém se tedy také překlopí do nového pojetí, jen se změní více věcí najednou, což vyvolá zvýšenou pozornost lidí.

Tečka za větou
Politolog Zdeněk Slouka v LN z 18. 6. napsal: „Smrti je třeba více než soli. Za sůl by se snad našla náhražka. Za smrt žádné není. Bez smrti by nebylo života. (…) svět, ve kterém nikdo neumírá, tím podepisuje svůj ortel a končí. Smrt je život.“ Aby systém fungoval, potřebuje cykličnost. Fázi zrodu, vývoje, rozkvětu a úpadku, který jej dovádí zpět na začátek. Každé novorozeně je smrtelné. Narození obsahuje smrt. Je všudypřítomná. Ale to jsou známá klišé. A můžeme v nich pokračovat. Tím, že něco odchází a končí, dává šanci vzniku nového nebo příchodu dalšího. Máme jisté své místo pod sluncem, ale je nám pouze dočasně propůjčeno a počítá se s tím, že bude jednou propůjčeno zase dalším. A pak zase dalším. A dalším…?