František Kobliha, podobně jako jeho generační souputníci Josef Váchal či Jan Konůpek, patří k autorům, jejichž umělecká pozice se mění v závislosti na době, ve které je na ni nahlíženo. Kobliha dosáhl uměleckého uznání již za svého života a dnes patří k nejvýznamnějším představitelům druhé generace českých symbolistů. Náležitě mu tedy – přestože teprve před nedávnem – vyšla obsáhlá monografie.

Jeho první výrazný cyklus Prosté motivy, inspirovaný básnickou sbírkou Jana Nerudy, představil až ve 31 letech. Svou práci sám popsal jako „tendenční s úmyslem popisovat. Je v ní mnoho literatury, životních zážitků, intimit, traktátů, hněvu i lásky. Bůh suď, co je to za slepenec; stavět by z něho nešlo!“ a vzhledem k jeho hlubokému zájmu o soudobou literaturu, zejména poezii, vztah k bibliofilii, znalosti secesního ornamentu a klasického akademického vzdělání bylo pak pole jeho práce rozprostíráno s dobrým základem pro podobu svébytného grafického vyjádření. V roce 1910 vstoupil do širšího povědomí brněnskou výstavou s českým výtvarným a literárním sdružením Sursum (1910–1912), které spojoval zájem zachytit stav duše a vnitřní niterné stavy člověka, ovlivnění magií, okultismem a theosofií. Na výstavě byla představená také práce Josefa Váchala, Jana Zrzavého, Emila Pacovského či Jana Konůpka a podrobněji se kritice výstavy vztáhl pouze Stanislav Kostka Neumann, který tehdy v Lidových novinách o Koblihově díle napsal, že „jeho řeč jest prostá a jemná: jeho snivý a poetický duch nelibuje si příliš v mátohách a pitvornostech. Je nejzdravější z pěti zúčastněných umělců, nemusí si odvykati odkoukaných manýrovatostí, naopak, může stoupati ke složitějším problémům, až jeho technika, zejména, jak se mi zdá, v krajinných pozadí nejistá, uzraje.“ Druhé – a poslední výstavy skupiny Sursum v roce 1912 – se Kobliha již nezúčastnil.

Svébytný v souladu s písmeny i tahy
Tvorbu Františka Koblihy výrazně ovlivnila poezie autorů Karla Hlaváčka nebo Karla Hynka Máchy. V roce 1913 se začal zabývat novým tématem, kterým se pro něj stalo jeho rodné město Praha. Velmi obdivoval dílo Odilona Redona, přestože Koblihovy bytosti žijí v imaginární říši, kde se prolíná dobro a zlo naproti tomu Redonův svět je zahalen ve světě neproniknutelné tmy. Kobliha chápal lyrismus jako základní pramen umělecké tvorby, umění bylo projevem lyrického ducha, snění, které nemusí vycházet ze skutečného prožitku vázaného k realitě. Publikoval pravidelně své práce v Moderní revue (vycházela v letech 1894–1925), kterou soustavně sledoval a chtěl se její estetice přiblížit. Jedním z vrcholů jeho tvorby se staly ilustrace k hojně zpracovávané křesťanské legendě Pokušení svatého Antonína. V Koblihově pětidílném cyklu dominuje snově tajemná, exotická krajina, která je nositelem neodhalených úzkostí lidského podvědomí, bez často přítomné dráždivé sexuality a dokonce bez jediného zpřítomnění Antonína na nějakém z listů. V grafické práci se Kobliha hojně věnoval také ex libris, psal kritiky a eseje a opomenuta by neměla být ani jeho tvorba malířská, ke které se navrátil ve třicátých letech. V době tragických společenských změn konci čtyřicátých let pak pracoval na svém kosmickém souboru Půlnoční vise a svůj pohled obrátil daleko do nadpozemských sfér. Mnoho portrétních dřevorytů věnoval také tvářím Dostojevského, Poea, Danteho a několika dalších tvůrců a blízkých známých. I florální motivy se staly určitou kapitolou Koblihovy tvorby. Hojně se věnoval knižní úpravě a ilustraci a rozvinul tak českou krásnou knihu. Proudy, které pak následně opanovaly tuzemské umělecké vody, jej nestrhly a Kobliha zůstal věrný svému původnímu zaujetí pod celoživotní inspirací jeho vzorem, francouzským malířem Odilonem Redonem (1840–1916).

Památník národního písemnictví ve spolupráci s Arbor vitae vydal Koblihovu první monografii, která jeho dílo představuje provedené statěmi Otto M. Urbana, Gustava Erharta a Karla Kolaříka v grafické úpravě Pavla Růta, jenž je zároveň editorem knihy. Monografie je nádhernou propracovanou knihou, jež představuje jak Koblihovu volnou tvorbu, tak jeho práci pro knihu. Monografii doplňuje soupis Koblihova knižního a grafického díla zahrnujícího též ex libristickou tvorbu a výběrový přehled jeho publicistiky a sekundární literatury.

František Kobliha
Památník národního písemnictví, Arbor vitae, Arbor vitae societas, s.r.o.
2019, 384 str.

Michal Šiška bojuje, a to velmi sofistikovaně. Tak, že na konci knihy jste odhodláni zápasit spolu s ním. Cílí na vás jako na jedince přemýšlejícího a schopného tvořit. Nakonec se třeba inspirujete některými z jeho návodů a začnete stavět „rybovody“ – přechody sloužící k migraci vodních živočichů – či jenom při příštím výletu dáte přednost hospodě s příjemnou, funkční zahrádkou; protože v tomto případě není malých věcí…

Kniha Malé věci v krajině architekta Michala Šišky mi opravdu udělala radost – jsem totiž chodec s knihou. Návody ke „hrám“ v krajině, jež jsou jejím obsahem, podněcují moje pozorování a vnímání okolí. Společně s autorem si též myslím, že ten, kdo vysadí alej, se stává architektem pro další desetiletí každodennosti a že bludičky svádějí do močálů sebe sama…

Nejde ale pouze o hry, kterými autor bystří čtenářovu pozornost. Vnímám je jako přípravnou nebo doprovodnou fázi k zásadnímu sdělení, v jakém stavu se nachází naše kulturní krajina. Otázka, „co dobrého jsme v krajině za posledních dvacet let vytvořili“, se kterou se setkáváme v úvodu, a která rezonuje v celém textu, je o to palčivější, snažíme-li se něco z „malých věcí“ nalézt a příliš se nám to nedaří. Každý ze zápisů ale ukazuje možnosti, které lze opakovaně provést, a když už se do toho člověk pustí, samovolně si kolem sebe začne všímat míst, která si podobným způsobem zaslouží být oživena nebo jenom viděna. Jednoduchými hrami, které však mají hluboký smysl, můžeme obnovovat trvalou i přechodnou, hodnotu míst, která se i díky této knize učíme nazírat z trochu jiné perspektivy.

Tato malá kniha přichází s velkým požadavkem obnovy přirozeného vztahu mezi člověkem a jeho okolím.

Zahnízděno!
Kniha je jedinečně formátově (9,5 × 12,5 cm „do kapsy“), vizuálně, graficky i koncepčně řešena a na jejím konci je pár stránek volného prostoru pro vaše nápady. Co dál? Podělím se s vámi o „hru“, kterou jsem si tam ihned zapsala. Návod si vypůjčím od přátel, kteří tuto intervenci připravili pro jednu letní akci.

Hnízdo – Zapište místo, kde jste doma. Nechte někoho dalšího, aby vám ho smazal, a udělejte to samé. Vyrazte se skupinou „bezdomovců“ do lesa a společně vytvořte domov – hnízdo. Můžete pak ve svém novém příbytku trávit příjemné chvíle pospolitosti a následně se tam vracet.

Po roce jsem to místo navštívila a po menším úsilí při opravě funguje stále stejně dobře – jako místo úkrytu a setkávání s druhými, se sebou samým a s krajinou.


Michal Šiška
Malé věci v krajině
Arbor vitae, Řevnice, 2011,
197 stran