Jen málo hudebnic vystřelilo za poslední rok ke hvězdám tak výrazně jako francouzská zpěvačka Zaho De Sagazan.

V lednu 2024 hrála na showcasovém festivalu Eurosonic, letos tam už působila jako porotkyně hodnotící jiné hvězdy na vzestupu. Její tvorba už možná zdolala nejeden milník, zamiloval si ji i magazín Vogue, zároveň ale jakoby blyštivosti velkého světa showbyznysu vzdorovala. V čem spočívá její kouzlo?

Když loni na ceremoniálu filmového festivalu v Cannes zpívala Bowieho klasiku Modern Love, přivedla Gretu Gerwig k slzám. A režisérka Barbie není jedinou, která na koncertě Zaho de Sagazan zažila něco podobného. Na setkání s tímto jedinečným hlasem se totiž nedá zapomenout. Teď se autorka strhující a dojemné nahrávky La Symphonie des éclairs poprvé představí i u nás. „Můj kreativní proces začíná samotou. Nedokážu skládat, když jsem obklopená lidmi,“ říká.

Její začátek byl stejně tak nenápadný jako raketový. Když v roce 2023 vyšlo album La Symphonie des éclairs, měla za sebou první vystoupení a renomé naprosto uhrančivé zpěvačky. Necelý rok a půl poté už je album bráno za fenomenální příspěvek nejen do kánonu francouzského šansonu a vychází v rozšířené verzi. A tak se není čemu divit, že během roku 2023 odehrála přes sto vyprodaných koncertů a zakončení pařížské olympiády ozdobila svou interpretací ikonické skladby Sous le ciel de Paris. „Můj tvůrčí proces je dlouhý, velmi dlouhý. Mám to tak ráda, strávit hodiny nad jedinou větou. Miluju, když si při skládání můžu dát načas.“

Když jí bylo třináct let, objevila tvorbu Toma Odella a schopnost hudby ponořit během chvíle posluchačstvo do smutku a záhy ho utěšit. Dekádu poté s Odellem nahrála srdceryvné duety včetně zbrusu nové skladby Old Friend. „Jsem tou kamarádkou, které se ozvete, když se potřebujete tři hodiny vypovídat,“ říká Zaho de Sagazan, která nejprve plánovala životní dráhu zdravotnice, než našla své poslání a naplnění v umělecké tvorbě. A jakkoliv pateticky to může znít, její debutová deska – oceněná mimo jiné čtyřmi výročními French Music Awards – má opravdu hojivé schopnosti a její autorka nadání promlouvat ke každému z nás jako ta nejbližší duše.

Její schopnost navodit pocit dokonalé blízkosti je výsledkem promyšlené práce, ale samozřejmě i přirozené empatie. „Jsem trochu control freak. Od skládání u piána, přes mix, mastering, klipy, jsem v tom ponořená až po uši. Chci to mít pod kontrolou, protože to jsou moje písničky, moje děti, je důležité, aby na mém názoru záleželo,“ říká s tím, že složitější je pro ni píseň dokončit, nikoliv přijít s prvním veršem, výchozím motivem. „Říct si, že mám hotovo, to je ta nejtěžší část.“ Pokud jde o její tvůrčí dráhu, ta je naopak teprve na začátku.

text: Viktor Poláček

Zaho De Sagazan
ARCHA+ (Na Poříčí 26, Praha 1)
so 8. 3. 20:00

Stálice slovenské nezávislé scény, hudební světoběžníci Longital, na své nové desce zkoumají téma divokosti.

Syrovost slovensko-českého pohraničí v Bílých Karpatech, kde album vznikalo, i producentská péče Ondřeje Ježka prosakují do hudebních krajin a atmosfér. Naplno a naživo představí Longital ve složení Shina, Dano Salontay a Marián Slávka svou desku Divoko 20. října v Arše.

Ve stejný večer zde svou novou desku uvede též zpěvačka, textařka, skladatelka a producentka Katarzia. Ta vtrhla na hudební scénu jako folk-rapová bouřka s albem Generácia Y v roce 2013. Na domovském labelu Slnko Records nyní vydala svou druhou desku Agnostika. Připravte se na girl folk rap po slovensky aneb syntezátory, nové beaty, experiment, nekompromisní texty a Katarziu v doprovodu celé kapely. º


Longital, Katarzia – Divokost na druhú
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
čt 20. 10. 20:00 • 390 Kč (předprodej online a v síti GoOut)


autor: Pavlína Svatoňová

Je to smutné, ale hudební kritiky a publicisty potřebujeme. Nové hudby je tolik, rozlévá se doširoka, nikdo neví, kam jít, nakonec se zmítáme v tipech od kamarádů, co jezdí na Krýpko a Pohodu.

Někde však existují samozvaní notoričtí posluchači, kteří kreslí kostrbatou, ale přece jen širší mapu. Pojedenácté se tedy koná bilanční setkání publicistů, festivalových dramaturgů a iniciátorů Pavla Klusáka, Aleše Stuchlého a Karla Veselého. Nové estetiky, tvůrčí vrcholy a objevy loňského roku v nezávislém popu a experimentální hudbě aneb dynamický večer plný projekcí, nahrávek, komentářů a nečekaných akcí.

V programu: Drake, JLin, Vince Staples, Thundercat, Chelsea Wolfe, LA Priest, Květy, Jenny Hval, Džumelec, Raphael Rogiński, Laura Cannell, Takahiro Kawaguchi & Utah Kawasaki, Eva-Maria Houben, MK ČR a/nebo další. º


Hudba 2015: Umčo a bejkárny
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
pá 11. 3. 20:00 • 100 / 130 Kč


autor: Pavlína Svatoňová

Bianca Casady je polovička amerického hudebního dua CocoRosie. V pátek 19. 6. přijede do divadla Archa představit svůj samostatný projekt.

Propojení klasického zpěvu a zvuku dětských hraček projektu CocoRosie vzbudilo hlad po obskurnostech, které sestry Bianca a Sierra neutnuly jen na této fúzi. Jejich práce je rozmanitá, další zajímavá spolupráce vznikla s Robertem Wilsonem. Napsaly hudbu k adaptaci Puškinových pohádek ve Státním divadle národů. Po Petru Panovi, uvedeném v Berlíně a v Paříži, jde o druhý kus, který sestry s Wilsonem vytvořily. Přímo po premiéře tohoto nového představení přijede z Moskvy Bianca Casady, aby 19. 6. představila v divadle Archa svůj sólový projekt The Dead Season – La Morte Saison. Představí se nejen jako hudebnice, ale i jako filmařka. Živě zahraje a zazpívá soundtrack ke svému filmu, ve kterém sleduje pouť skupiny outsiderů hledajících domov. Osamělý klaun, bezruká panna, vagabund Wino… Ti všichni jako by už ani nežili a jen bloudili v jakémsi snu. Jako by byli duchy věčné přítomnosti trmácejícími se domů. Pražské představení je rozvedením projektu prezentovaného vloni v listopadu v Centre Pompidou. The Dead Season se koná u příležitosti účasti Biancy Casady na Pražském Quadriennale 2015. Koncertu předchází přednáška Biancy Casady v rámci Pražského Quadriennale, která se koná 18. června v Colloredo-Mansfeldském paláci. Debatu po přednášce bude moderovat Ondřej Hrab. Položila jsem Biance při této příležitosti pár stručných otázek.

Project CocoRosie existuje už dvanáct let. Je tato dlouhá doba důvodem, proč jsi pocítila potřebu se oddělit a tvořit samostatně?
Vždy jsem pracovala i samostatně. Měla jsem spoustu výstav, kde jsem představila videa, hudbu, kresby. Nakonec jsem cítila nutkání vše nahrát a přenést na jeviště. Ráda se dostávám do nových kontextů a posunuji hranice.

Kým se nejvíce cítíš být? Muzikantkou, filmařkou, nebo čímkoli jiným?
Jsem umělkyně. Možná ještě spisovatelka.

Jsi členkou feministické skupiny Future Feminists. Ta se mimo jiné snaží definovat budoucnost feminismu. Co pro tebe feminismus znamená?
Vidět ostře. Vidět ženství a něco nedefinovatelného, silného, mysteriózního a naléhavého.

Jakou má umění hodnotu pro společnost?
Říká věci, které nejsme schopni jednoduše říct.

Na čem aktuálně pracuješ?
Připravuji se na aktuální sólové turné propojené s tancem a filmem. Nahrávám s CocoRosie i s mým vlastním projektem. S CocoRosie také připravujeme hudbu pro další hru Roberta Wilsona. ∞


autor: Alexandra Třešňová

Kde je skutečná hranice mezi lidskostí skutečnou a lidskostí, kterou nám diktují současné trendy? Vše, co se týká osobní hygieny a životního stylu, od kompletní depilace až po asistovanou ekologickou sebevraždu, nám vysvětlí poslední projekt britské kapely Tiger Lillies.

Bestiální černý humor, vulgarismy, osudy prapodivných lidí na okraji společnosti. Tiger Lillies balancují na okraji kabaretu, teatrálního hospodského řevu, punku a grotesky. V pražském Divadle Archa rozhodně nejsou nováčky, odehráli zde několik koncertů (pokud se tak vůbec jejich kabaretním večírkům dá říkat) a letos poprvé sebrali hozenou rukavici v podobě nabídky ředitele divadla zahrát své vlastní autorské divadelní představení. Dramaturgie projektu se ujal Ir Jocelyn Clarke, režie pak Jiří Havelka, protože, podle vlastních slov, má nervy ze železa a zvládne i osobnost Martyna Jacquese, frontmana kapely, který prý neodehraje žádné představení dvakrát stejně a na jevišti neustále vymýšlí nové gagy.

Clarke postavil proti obhroublosti a sprostotě Tiger Lillies ideu dokonalosti těla, etikety a přísných společenských pravidel v osobě „moderátora“ Jiřího Zemana Sönmeze a dvou figurantů, herečky Zuzany Stavné a tanečníka Jiřího Bartovance.

Úvod?
Nikoliv. V prvních vteřinách představení je ticho a pak se zpoza předsunuté opony objeví holý zadek Martyna Jaquese. Nato členové kapely vystoupí před publikum převlečeni za prasata a odehrají první píseň, po které se konečně rozevře opona a divákům se naskytne pohled na fantastickou, sterilně bílou scénu, jenž působí jako výkladní skříň plastické chirurgie v kombinaci s luxusní drogerií. Všude leží nejrůznější hygienické pomůcky a nástroje, uprostřed dominuje zubařské křeslo, z něhož diktuje svou mantru bůh dokonalého lidství, moderátor Sönmez s vymydleným miniprasátkem Piggym na klíně. Vzezření popkulturního moderátora, warholovský účes, americký úsměv „na tři prsty“ a mesiášský projev. K tomu lehkost, s jakou mluví o výhodách využívání žen z východní Evropy k donošení dítěte, aby si bohaté ženy nemusely ničit postavu. Geniální.

Sönmez postupně provádí publikum světem perfektní hygieny, v níž nechybí depilace celého těla, klystýry, bezdotykový sex nahrazený asistovanou masturbací nebo nejnovější trendy v hubnutí.

Mezihry
Na druhé straně jeviště pak stojí tři členové kapely a v přestávkách mezi moderátorovými výstupy hrají své obskurně poetické písně s texty plnými hnisu, úchylností, blití, sraček a rouhání. Martyn Jacques si s teatrálností sobě vlastní sedá na prdící polštářek, plive do publika jídlo, prská, slintá a jeho hlas se pohybuje od nádherného falzetu přes skřeky, vřískot až po kastrátské pištění.

Pro silné žaludky
Zhruba celou první třetinu představení jsem jenom nevěřícně hleděla, co že se to tu vlastně odehrává, potom se přihlásil ke slovu můj cynický smysl pro humor a začala jsem se neuvěřitelně bavit. Vrchol nadešel někdy před koncem vystoupení, kdy moderátor Sönmez začal s úsměvem vysvětlovat, že ničit si svou image stářím je přeci nesmysl, a proto, když člověk cítí, že již není mladý, krásný a produktivní, by se měl rozhodnout pro jednu z mnoha variant asistované sebevraždy – hlavně ekologicky, samozřejmě!

Moje cynické já přímo řvalo smíchy.

Pokud si myslíte, že tento druh humoru je váš šálek čaje a nebudete mít morální kocovinu, směle do toho! Podzimní série představení je už sice passé, ale Tiger Lillies v rámci svého evropského turné navštíví Prahu na jaře znovu. Nenechte si je ujít, než podle slov Martyna Jaquese „posnídají po posledním představení dobrou opečenou slaninku a všem řeknou, že to byl Piggy“.