Vlnka ve vlasech, oblak kouře a štiplavá chuť cigaret nebo výborného třešňového koláče. Zneklidňující, pulzující záběry hmyzu. Postavy nakreslené silnými tahy tuší. Fire walk with me. Řeč nemůže být o nikom jiném. Existuje jen pár umělců, jejichž příjmení se promění v přídavné jméno – a to se následně nadužívá. A přesto se pořád dokola ptáme: Co to vlastně znamená, když se řekne, že je něco „lynchovské“?

Procházím místností. Dívám se na obraz. Nic neříká. A přesto už slyším tu hudbu. Jak je to možné? „All I ever wanted to do is paint.“ Proč se z úspěšného filmaře, který se věnuje malbě, stává jen „režisér, jenž občas něco nakreslí“? Jako by nebylo přijatelné, aby umělec vynikal ve více médiích současně. Jako by obsah, který chce světu sdělit, nemohl fungovat skrze různé formy. Anebo právě naopak – díky jejichž různosti začíná všechno dávat větší smysl.

V některých litografických obrazech se mi míhají obrysy městečka Twin Peaks. Skoro slyším úvodní znělku. Zaženu tu myšlenku – přece to není možné. Ale sám David Lynch jen krčí rameny. Proč by ne?

David Lynch původně nestudoval filmovou tvorbu. Chtěl být malířem. Až v posledním ročníku, když se mu obraz začal dle jeho vlastních slov „vlnit před očima“ – a to prý nikdy nebral drogy –, zkusil natočit krátkometrážní smyčku. Vznikl film Six Men Getting Sick, ve kterém šest postav postupně zvrací. Šlo jen o experiment – Lynch neměl v úmyslu pokračovat. Ostatně, celé to stálo dvě stě dolarů, což mu tehdy připadalo absurdně drahé. Zřejmě už tušíte, že David Lynch byl od začátku víc než jen „režisérem, co kreslí“.

Film jako podvědomí

Filmy Davida Lynche na první pohled působí jako sled nahodilých obrazových asociací. Mnoho diváků je tak vnímá. Jenže jejich logika je jiná – fungují jako sen, nebo přesněji: Jako logika podvědomí, která je naplněna potlačenými vzpomínkami a archetypy. Právě na tomhle principu stojí i Městečko Twin Peaks. Navenek je to banální ospalé město s běžným životem. Jenže s každou další vrstvou odhalenou během seriálu se dostáváme blíž k temné síle, která se skrývá pod povrchem. Ale je opravdu jen tam? Kolik městeček Twin Peaks ve skutečnosti existuje?

Transcendetální meditace jako cesta k chytání větších ryb

Přijímáte vstup do světa, kde neplatí naše běžné zákony a hranice? David Lynch vypráví příběhy z temných zákoutí lidské duše – z míst, která si obvykle nechceme ani připustit. Za svůj největší zdroj inspirace a uměleckého růstu opakovaně označuje transcendentální meditaci, jejíž propagaci později zasvětil i svou nadaci. „Nápady jsou jako ryby. Když vám stačí malé, zůstaňte na mělčině. Ale pokud chcete ty velké, musíte do hloubky. Tam plavou ryby silnější, ryzejší. Jsou obrovské, abstraktní. A taky velmi krásné.“ Na YouTube je volně ke zhlédnutí video David Lynch explains Transcendental Meditation. A to je zřejmě poprvé – a naposledy – kdy nám opravdu něco vysvětlil.

Post mortem

Pokaždé, když někdo zemře, získá najednou mnohem větší mediální prostor, než by dostal, kdyby ještě žil. První výstava po jeho smrti. Poslední, na které se ještě sám podílel. Až spolu s tím znovuobnoveným zájmem o jeho osobu mi došla jedna klíčová věc. Došla mi právě ve chvíli, kdy jsem procházela temnými zákoutími Lynchovy mysli v rámci právě probíhající výstavy v pražském Centru současného umění Dox: Tohle je všechno, co od něj máme. A víc už toho nebude. A pak už jen ticho. Ale v tom tichu slyším zvláštní, opakující se zvuk. Jako kdyby někdo zaklepal. Nebo snad spíš… zatleskal?

text: Barbora Pavlů

Naše kultura je založena na příbězích. Od nepaměti je používáme k vysvětlování myšlenek, představ a praktických informací, k předávání zkušeností, čerpání inspirace a životního moudra. Učíme se skrze ně vnímat realitu, dekódovat scénáře chování a motivací lidí, luštit komunikační vzorce, řešit problémy. Když se dostáváme do neznámých situací, hledáme uklidnění a jistotu v příkladech ostatních.

Některé příběhy se neustále opakují v nejrůznějších proměnách, šíří se nezávisle na hranicích, jazykových a kulturních rozdílech. Odkazují jak k nejhlubším zákoutím lidské duše, tak k nejzažitějším schématům lidské společnosti.

Továrna na sny uvádí
V poslední době považuji za zajímavou hollywoodskou tendenci točit jednu pohádkovou adaptaci za druhou. Je spojena s obecnou krizí původních filmových scénářů? Nebo producenti sází na jistotu divácké zvědavosti? Pohádky jsou vděčným materiálem díky své univerzalitě, všeobecné povědomosti, trvanlivosti. Obsahují určité vzorce, které jsou hluboce zakořeněny v naší společnosti, takže na ně většinou „slyšíme“. Každý si v nich najde něco pro sebe.

Dnešní hollywoodská industrie je dokonalou, leč obrovskou mašinerií. Vezme vstupní polotovar a prožene ho svou výrobní linkou: příběh rozsápe na kousky, přežvýká, na správná místa rozmístí „gagy“, dojemné a napínavé scény, to všechno zabalí do naleštěného vizuálu a dech beroucích efektů. Na konci pak vyplivne film, tikající jako švýcarské hodinky. Divák kouká s otevřenou pusou, emoce jím zmítají v předem stanovených chvílích, jako se škubají Galvaniho žabí stehýnka. Z kina pak vyleze sice omámený velkolepostí, pravděpodobně ale bez jakéhokoliv hlubšího zážitku.

Lidskou mysl totiž mnohem více než promyšlenost a dokonalost podněcuje nedořečenost a náznak.

Pravý tvůrce čerpá ze zdroje těžce uchopitelného a často přitom míjí svou rozumovou složku. Proto se mnohdy stává, že samotný autor ani netuší, co všechno je v jeho díle obsaženo. Zcela nezáměrně může použít symbol, archetyp, který se mu v tu chvíli jen zdá příhodný. Potom je právě na recipientovi, aby se zapojil do procesu a dotvořil si vlastní obraz.

Není ale všechno tak černobílé
Záleží nejenom na díle, ale také na stavu mysli. Jednou jsem zažila delší období intenzivního intuitivního vnímání – ve všem se mi jevily metafory, všude se skrývaly principy fungování života. Stačilo se zastavit na semaforu, vyjít schody, ihned se vyloupla myšlenka-asociace. V tu chvíli mě náhoda zavedla do kina na Narnii. Jako člověk nepolíbený fantasy jsem předem netušila, oč jde. Byla jsem unesena: tak dokonalé zpracování cesty duchovního rozvoje, tak krásně zjednodušené a strukturálně podané. Metafyzika zabalená do jasných formulek a pěkného dětského příběhu. Miluji, když je někdo schopný mluvit jednoduše o složitých věcech (bohužel sama k takovým lidem nejspíš nepatřím).

Za rok jsem se shodou okolností dostala k tomuto filmu znovu. Nevěřícně jsem koukala, co se to na plátně odehrává za kýčovité přeslazené nesmysly a jak jsem v tom proboha mohla najít aspoň něco.

Který z těch dvou pohledů byl správný? A dá se v tomto případě vůbec mluvit o nějakém „správném“ pohledu? Pokaždé jsem viděla jenom tolik, kolik jsem v tu danou chvíli byla schopná pojmout a kolik jsem momentálně potřebovala.

Neexistuje zaručeně dobrý film / kniha / hudba / místo, které přinášejí osvícení. Člověk si může příručky osobního rozvoje naštudýrovat třeba nazpaměť, vytřít podlahy ve všech indických ášramech, a nepřiblížit se k sebepoznání ani o píď. Naopak ho pak může zastihnout u sledování primitivního škváru či vyhazování odpadkového koše. Jeden musí být zkrátka ve střehu a nezaspat. ∞

Potkat dneska na ulici věstonickou Venuši, jeden by si řekl, že by si ta baba měla koupit permanentku do fitka a začít se sebou něco dělat. Natrefit barokní mladík na současnou modelku, změří si ji pohledem, usoudí, že to neduživé nedochůdče pravděpodobně trpí souchotěmi, ne-li něčím horším, odvrátí zrak a pro jistotu se pokřižuje.

Celospolečensky přijímaný a opěvovaný ideál ženy se neustále mění. Jak říká Umberto Eco ve svých Dějinách ošklivosti, o tom, co je hezké, nebo ošklivé, rozhodují společenská kritéria. Jak se v průběhu staletí měnila situace a lepší časy byly střídány těmi horšími, ideální žena střídavě přibírala a hubla v návaznosti na to, co zrovna v dané epoše chybělo. Pravěcí lovci si vysnili ženu kyprou, až obézní, protože obstarat si něco k snědku nebyla legrace, a když usínali s kručením v hladovém břiše, mohli si o starostech s body mass indexem nad 25 nechat tak akorát zdát. Když starověké kultury odhalily tajemství obdělávání půdy a otázce „co bude zítra k obědu“ tím ubraly na palčivosti, ideál krásy rapidně zeštíhlel a konečně byl čas zaobírat se do hloubky jeho definicí, což lidstvo nepřešlo dodnes. Hezké s ještě hezčím se srovnávalo a vyhodnocovalo tak dlouho, až filozofie přestala stačit. Nastoupila tedy chladná matematika a římský učenec Vitruvius stanovil, že kdo nemá hlavu velikou osminu výšky a hrudník čtvrtinu, prostě a jednoduše nevyhovuje ideálním proporcím a má to s fyzickou neodolatelností spočítané.

Středověk se krásy bál stejně jako ďábla, vlkodlaků, hereze, vzdělání a v podstatě všeho, co by mohlo obyvatelstvo ponoukat k samostatnému myšlení a potencionálně ohrožovat církevní vliv. Porobený lid měl pracovat, brát zřetel na hrozbu ohňů pekelných a moc nepřemýšlet. Žena, jako nositelka něčeho ďábelského a potencionální čarodějnice, se měla alespoň snažit stát se vzorem všech ctností. V souladu s mariánským kultem také nebylo na škodu pyšnit se téměř průsvitnou pletí a celkově křehkým vzezřením. Musela si ovšem vystačit s tím, co jí příroda nadělila. Bůh stvořil svět a člověka jako dokonalé dílo a jakékoli snahy o zlepšení se považovaly za rouhání. Kdyby byl středověký člověk konfrontován se současným arzenálem líčidel a s možnostmi plastické chirurgie, dojde k názoru, že lidstvo se řítí do záhuby a konec světa je za dveřmi.

Situace se začala měnit až s příchodem renesance a s ní spojeným vzestupem vzdělání a velebením antiky. To zasadilo katolickému tmářství těžkou ránu, která vygradovala až v církevní reformaci a dlouhá léta náboženských válek. Zrodilo se baroko, v Evropě zas nebylo co jíst a špíčky získaly na přitažlivosti. Pak přišla průmyslová revoluce a ekonomický vzestup a záhy se korzety znovu stahovaly o dost těsněji. Ve vyšší společnosti až do první světové války letěl vosí pas, mdloby a čichací sůl. Paradoxně se někdo zapomněl zeptat mužů na jejich názor. Ti se zařídili po svém a naháněli zdravě vypadající vesnické holky, které neviděly vyztuženou šněrovačku ani z dostavníku.

Dnes je situace obdobná. V 60. letech někdo přišel s univerzální pravdou, že prototyp dokonalé ženy má postavu dvanáctiletého chlapce. Od té doby se neustále hubne, přestože většina mužů prohlašuje, že se jim dvanáctiletí chlapci nelíbí. Kdo tedy vytváří ideál? Média ve spolupráci s módním a dietářským průmyslem? Nač vzhlížet k vyretušovaným modlám, které nechávají opačné pohlaví chladným? A proč se tak málo bere zřetel na mužský názor? Možná proto, že by pak nebylo co sáhodlouze řešit. Drtivá většina mužů netouží po holce z plakátu, ale po spřízněné duši sídlící v těle, které se jim osobně líbí. Tak vznikne z jejich pohledu neodolatelný celek. ∞

Archetyp se z naší společnosti vytrácí, ale zároveň je v ní stále obsažen. Projevuje se v kulturních kontextech nebo zaktualizovaných obrazech. Jeskyně je nahrazena čtyřmi zdmi, v tom honosnějším případě třikrát čtyřmi. Oheň zase kamny, která ale často zůstávají studená, protože ženy touží po emancipaci a muži kvůli množství estrogenu z odpadních vod přebírají tu křehčí roli. Archetyp se tak objevuje už skoro jen v pohádkách, kde ještě stále platí, že dobro zvítězí nad zlem. Přesto lze ve společnosti objevit stále existující pravzory, které doba aktualizuje do nového vzezření. Archetyp je ale možná něco, co vytváří ve společnosti určitou stabilitu. Proto pořád hledáme, a nenacházíme. A nenacházíme, protože nalezitelné nechceme. Můžeme mít leccos, ale stojíme o nefunkční. A to občas zjistíme až zbytečně pozdě. Pohrdáme archetypy a topíme se v hledání sebe sama. Červnový Artikl zkoumá archetyp a odlišuje ho od stereotypu. Něčeho běžného, co v dnešní době přebývá. ∞