Ještě pořád u nás doznívá hospodářská krize, která nejenže způsobila rapidní pokles investic do výstavby, ale zároveň odsunula práci architekta na pozici jakési drahé nadstavby. Jde snad propagovat architekturu i bez nároku na honorář, nebo to je utopie mimo zajetý systém?

Jak se mají architekti
Na začátek se trochu seznamme s pozicí architekta v České republice. Bohužel mám pocit, že spousta lidí mimo odborné kruhy má stále trochu mylnou představu o stavu této profese.

Po ukončení nějaké vysoké specializované školy máte dvě šance, jak se snažit vykonávat tuto společenskou službu. Buď se necháte zaměstnat v nějakém větším či menším ateliéru, anebo máte dost kuráže a pracujete na volné noze či založíte vlastní ateliér. Jako zaměstnanec máte větší jistotu uplatnění i stabilního finančního ohodnocení, ale zároveň nejspíše nebudete vždy dělat to, co by vás zrovna bavilo. Pokud pracujete nezávisle, můžete si víc vybírat mezi zakázkami, ale zase se budete muset více ohánět, abyste si něco opravdu vydělali. A pak tu máme ještě jeden detail, a tím je autorizace v České komoře architektů. Architekt je svobodné povolání, proto jeho práce již nepodléhá žádnému dalšímu dozoru nebo správnímu orgánu. Tudíž musíte být náležitě způsobilí pro výkon této profese, a to by měly zaručovat zkoušky do komory. Když budete náležitě dobře vybaveni, s kulatým razítkem budete již mít všude dveře otevřené. Alespoň co se týče příležitostí v různých soutěžích a jednání s úřady. Vše má svůj řád a systém, na kterém není zatím nic zvláštního. Narážíme, až když se zamyslíme nad platovým ohodnocením, které by náročnost této profese mělo reflektovat. Ano, architekt je tabulkově mezi horními pozicemi, a tak se v různých analýzách objevuje vedle manažerů atd. Tabulkové platy se ale dodržují snad jen ve státní správě. Dnes kvůli finanční krizi lidé šetří kde mohou a architekta často vnímají buď jen jako poradce nebo jako drahou nadstavbu k běžnému stavaři. To, že architekt je náležitě vystudovaný odborník, který přináší jiný pohled na věc než stavař a jiný než váš kamarád, se občas trochu zapomíná. Kromě toho se v postkomunistických zemích zatím učíme, že i nápad nebo nerealizovaná myšlenka již má svou finanční hodnotu. A do třetice je tady úroveň zde působících developerů. Občas se ptám sama sebe, proč vlastně se jim pořád tak říká, když o rozvoji území tu někdy nemůže být ani řeč. Jejich hlavním zájmem je návratnost investice a zisk. Až na pár osvícených jedinců se bohužel snaží architekta přimáčknout ke zdi a vyždímat z něj přece jen nějakou tu myšlenku za odměnu, která je někdy až pod úrovní slušnosti. Ale k nápravě těchto věcí je potřeba nejprve změnit vnímání a chování společnosti. V západních zemích bývá v žebříčku váženosti povolání architekta často v první desítce, naopak z českých žebříčků se za poslední dobu vytratilo úplně. To je ale i problém architektů, kteří se sami o žádnou osvětu nesnaží. Přece jen z dobrovolnické osvětové činnosti, která by formovala názor veřejnosti, většinou nájem nezaplatíte.

Nejen boj proti sídelní kaši
Ale je tu jedna architektonická kancelář, která tráví letní dovolenou prací a cestováním a ještě k tomu nabízí služby zadarmo. Adam Wlazel a Kateřina Vídenová z pražského studia Iguanodon se vždy v létě promění na MAK – Mobilní architektonickou kancelář – a objíždějí české vesnice s nabídkou svých služeb. V loňském roce jejich osvěta napravovala Vysočinu, a letos se zaměřují na Západočeský kraj. Plán cesty tvoří vždy síť vytipovaných obcí, v nichž se pak na týden zastaví a pracují na lokálních tématech. Jejich pole působnosti je široké. Ve své kanceláři nenabízejí jen návrhy řešení, ale fungují i jako konzultanti. Vždy se usídlí někde na návsi a čekají, kdo přijde se zakázkou, prosbou o radu nebo jiným problémem hodným architekta. Navrhují cokoli od venkovního mobiliáře přes drobnou architekturu, jako jsou například pergoly a různé přístřešky, až po rekonstrukce domů. Nezaleknou se však ani širších urbanistických témat. Zásadní je také jejich poradna, a to nejen pro běžné občany, ale především pro zastupitele obcí, kteří si často neumí poradit s legislativními nástroji územního plánování. Je proto důležité vzdělávat především vedení obcí o možnostech architektonických soutěží a výběru správné varianty při práci s územím. Protože především malé obce v blízkosti větších měst se stále více potýkají s problémem, kterému dnes všichni díky Pavlovi Hniličkovi říkáme „sídelní kaše“. Řeč je o rozvolňování okrajů urbánních sídel a postupné rozšiřování satelitní zástavby. I proto se Mobilní architektonická kancelář zaměřila na menší města a vesnice. Architekti z MAKu mají svůj pracovní plán zároveň obohacený o spoustu přínosných společenských a kulturních akcí. Protože architektura není jen o geniálním nápadu architekta, ale především o společenské diskuzi a kooperaci všech stran. Proto MAK pořádá besedy a účastní se různých anket a jarmarků na vesnicích, kde je nejlepší prostředí pro neformální (a o to přínosnější) diskuzi. Letos dokonce Wlazel a Vídenová organizovali workshopy, na kterých se občané přímo mohli naučit, jak si třeba nějaký ten mobiliář pro svou obec vyrobit sami. Svoje působení tak architekti rozšířili o předávání praktických zkušeností.

Také osvětová činnost samozřejmě něco stojí. Ale opět se tu setkáváme s přístupem, který je na hony vzdálený běžnému systému, kde vyjednáváte s klientem tak „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. MAK získal podporu ze strany státu díky grantu a společně s drobnými přispěvateli se podařilo celý záměr uskutečnit. Tím pádem se dal realizovat také základní princip projektu, tedy poskytování služeb cílovým klientům zadarmo.

V dnešní době již existuje spousta spolků a sdružení, které mají programy plné kulturně-osvětových programů z oblasti ekologie, alternativních stylů dopravy nebo participace obyvatel. Tyto organizace běžně fungují na základě grantových dotací nebo jako příspěvkové. Zásadní odlišností MAKu však je skutečnost, že architektonická kancelář nikdy nebude fungovat jako aktivistické sdružení, protože je ze své podstaty profesionální službou, která má svou cenu – a to i finanční. Dobrá architektura nikdy nebude zadarmo a každý nápad má svou hodnotu, stejně jako dobře navržený design židle nebo bot. Ale zde už jsme na tahu my, zákazníci. My rozhodujeme, jak budeme s naším prostředím nakládat a zdali budeme hledat opravdu kvalitní řešení, které něco stojí, nebo se nekriticky smíříme s první variantou, která se nám nabízí. ∞

FAM Architekti je ateliér se sídlem v Praze založený v roce 2005 Pavlem Nasadilem a Janem Horkým po absolutoriu Školy architektury Akademie výtvarných umění. Věnují se projektům, realizacím a soutěžím ve vztahu k veřejnému prostoru v České republice, Velké Británii a Africe. Ateliér přistupuje k jednotlivým zadáním s individuálním koncepčním řešením. O místě, stavbě a vůli zodpovědně tvořit jsem hovořila s Pavlem Nasadilem.

Jaká je historie vaší kanceláře?
Kancelář FAM Architekti jsem založil spolu se svým spolužákem z AVU Janem Horkým v roce 2005. Od začátku vzniku spolupracujeme s britskou architektonickou kanceláří Feilden+Mawson, ve které jsem rovněž partnerem. Během šesti let působení se naše kancelář zúčastnila mnoha soutěží a podílela se na projektech v České republice, Africe a Británii. Největším úspěchem našeho malého týmu je vítězství v architektonické soutěži Údolní 53 na areál škol VUT v Brně, dále vítězství v soutěži na rekonstrukci Mírového náměstí v Dobříši a v neposlední řadě letošní Grand Prix Národní cena za architekturu za rodinný dům v krušnohorském Perninku. Naším nejmenším projektem je drobná rekreační chata u Máchova jezera, největším naopak areál bývalé letecké základny u Oxfordu, který měníme na rezidenční komplex.

Na začátku prezentace na PechaKucha Night Prague hovoříte o „Domu smutku“, jaká je jeho historie a z jakého důvodu přišel ke svému jménu?
„Dům smutku“ je přezdívka, kterou dostala vila ve Vřesině od místních obyvatel, pravděpodobně díky šedé barvě a značně jednoduché kubické formě. Její obyvatelé jsou ale značně oblíbení a zapadli do komunity usedlíků velmi dobře. Dům slouží jako orientační bod na rozcestí, proto dostal přezdívku, což je dobře.

Jaký typ realizací považujete za nejnáročnější?
Nejnáročnější realizace jsou podle našich zkušeností ty z veřejného sektoru, které aktivují velké množství zúčastněných osob a organizací. Tyto projekty, např. revitalizace velkého náměstí, jsou extrémně časově náročné a vyžadují koordinační schopnosti vést týmy specialistů, komunikovat s náročným investorem a jeho kontrolními institucemi (stavební komise, investiční oddělení, správy majetku), pracovat s rozpočty dotačních programů, neustále prezentovat a obhajovat projekty na veřejnosti.

Podobně náročné jsou také realizace rodinných domů, kde je architektovi vzhledem k malé velikosti zakázky ponechána veškerá zodpovědnost. Na druhou stranu jsou to ale velmi osobní příběhy, kdy se vztah s klienty může změnit v dobré přátelství.

Jaký typ projektů máte nejraději a jaké děláte nejčastěji?
Projekty máme rozdělené podle geografické příslušnosti. V České republice nejčastěji pracujeme na projektech veřejných prostranství a na rodinných domech. Vzhledem ke značné krizi politické kultury na (nejenom) komunální úrovni se však téměř všechny veřejné projekty zastavily nebo čekají na oživení. V Británii máme to štěstí, že se můžeme věnovat návrhům veřejných staveb, které mají velký vliv na okolí. Téměř vždy jsou nějakým způsobem spojeny s památkovou ochranou. Momentálně pracujeme s našim prvním soukromým investorem na rekonstrukci velké bývalé letecké základny na areál bydlení. Památkově chráněné kasárenské bloky a bunkry měníme na byty s vysokým standardem a doplňujeme je novostavbami.

Věnujete se práci v regionu nebo realizujete projekty po celé ČR?
Věnujeme se práci výhradně v regionech právě proto, že v Praze máme téměř všude zavřené dveře díky kastovnímu výběru projektantů velkých i malých staveb veřejnými investory. Nejsme ochotni vstoupit do podivných výběrových řízení. Mám velkou slabost pro region severní Moravy, odkud pocházím a kde mám přátele mezi kolegy architekty.

Byli jste součástí projektu Městské zásahy a pokud ano, čím jste přispěli?
Snažili jsme se upozornit na problém jménem Letenské náměstí, který dnes vlastně náměstím vůbec není. Chtěli jsme prostor zařadit do kontextu ostatních městských prostranství Prahy 7 a vyčlenit mu společenskou funkci se zachováním stávajícího supermarketu, ovšem přesunutého do úrovně pod terén. Pořád nemohu uvěřit tomu, že pozemky náměstí jsou ve vlastnictví obchodního řetězce a ne městské části! Navrhované zastřešení se mi z odstupu času zdá pošetilé, byl to však pro nás zábavný experiment.

Máte v oblibě určitý typ materiálů a pokud ano, jaké?
V principu používáme přírodní materiály ve své přirozené podobě. V architektuře hájíme materialitu a pravdu. Pracujeme s texturami povrchů, nevymýšlíme nepřirozené kombinace materiálů. Máme v kanceláři kapacitní problém se stohy katalogů nejrůznějších umělohmotných výrobků, předražených obkladů imitujících dřevo a luxusních zařizováků.

Jakou úlohu podle vás hraje architektura ve společnosti?
Myslím si, že většina lidí včetně našeho prezidenta si myslí, že architektura nemá větší smysl, natož celospolečenskou důležitost. Architektura je v naší zemi na pokraji politického a kulturního spektra, daleko za designem, herectvím, vařením a pop music. Z politiků nikoho nezajímá, protože jde většinou proti komerčním zájmům silných lobbistických skupin. V zákoně o zadávání veřejných zakázek se o kvalitě architektury jako o kritériu zadání nepíše.

Nehledě na výše uvedené jsem přesvědčen, že architektura má důležitou celospolečenskou funkci. V architektuře bydlíme, setkáváme se v ní, pracujeme, je odrazem naší kulturní úrovně a způsobu života. Architektura může spojovat, ale také rozdělovat a ublížit. Dobrá architektura však kultivuje ducha, odráží dobu, ve které žijeme, se všemi důsledky. Vysoce kvalitních architektonických děl je málo, a asi tomu vždy takto bude. Nemění to ale nic na tom, že bychom se jako architekti měli snažit podprůměrný standard vyzvednout a neustále jej kultivovat.