Architektura kulturních institucí není neutrální – ovlivňuje, jak vnímáme umění, jak se v prostoru pohybujeme a kdo se v něm cítí vítán. Tento text porovnává tři typy výstavních prostor v Praze – státní, soukromé a alternativní – a ukazuje, jak se v nich odrážejí různé podoby moci, estetiky i přístupu k publiku.

Kulturní instituce nejsou jen obsahem, jsou i formou. Architektura galerie, typ vstupu, rozmístění exponátů, ticho sálu, výška stropu, to vše utváří, jakým způsobem divák vnímá umění a jakou roli v tom sám hraje. Prostor není jen kulisou. Je aktivním činitelem, který nese mocenskou logiku: Odděluje, směruje, legitimizuje. Často nenápadně, právě svou zdánlivou samozřejmostí.

Tento článek se zaměřuje na tři různé typy kulturních prostor v Praze: státní, soukromý a alternativní. Každý z nich reprezentuje jiný vztah ke své architektuře a tím i jiný způsob komunikace s publikem.

Veletržní palác: monument jako dědictví

Sídlo sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze je příkladem toho, jak architektura může zároveň inspirovat i odrazovat. Funkcionalistická budova z 30. let minulého století je svou monumentalitou výjimečná, ale také komplikovaná. Prostor, který by měl být otevřený a srozumitelný, na mnohé působí chladně, uzavřeně, neosobně. Orientace je složitá, vztah mezi návštěvníkem a dílem často přerušovaný prázdnými plochami nebo nejasným značením.

Na některé působí tento typ prostoru vznešeně, na jiné odtažitě. Představa „národní galerie“ jako autoritativní instituce je zde doslovně vtělena do architektury. Otázkou zůstává, zda je tento rámec přístupný skutečně široké veřejnosti, nebo zda spíše posiluje dojem, že umění je záležitostí odborníků a znalých.

DOX: designovaná neutralita

Centrum současného umění DOX sídlí v bývalé tovární hale, která byla zrekonstruována do podoby světlého, čistého a vizuálně přehledného prostoru. Architektura zde působí moderně a vstřícně, návštěvník se v ní cítí komfortně. Prázdné stěny, otevřené výstavní sály a doplňující kavárna či knihkupectví vytvářejí prostředí, kde je kultura propojena s volným časem, občanskou vybaveností a estetikou současného designu.

Tato estetika však zároveň může působit jako nová forma exkluze. Jde o prostor, který implicitně sděluje, jaký typ chování, návštěvníka i obsahu se od něj očekává. Umění zde není konfrontační, ale součástí širšího „kulturního zážitku“. Prostor je uhlazený – a s ním i způsob, jakým umožňuje vnímat umění.

Off-spaces: prozatímnost a svoboda

Mimo oficiální instituce existuje síť alternativních prostor, které se často nacházejí v bývalých skladech, bytech, ateliérech nebo jiných „neutrálních“ místech. Jejich společným znakem je prozatímnost a s ní spojená pružnost. Výstavní formáty se přizpůsobují konkrétním podmínkám, místo nevytváří iluzi nadčasovosti, ale přiznává svou mate-riál-nost.

V těchto prostorách není návštěvník oddělen od díla, ale stává se jeho součástí. Chybí zde recepce, směrové cedule, katalogy. Setkání s uměním je přímé, často i neformální. Tato blízkost s sebou nese intenzitu, ale také určitou zranitelnost: Bez rozpočtů, bez technického zázemí, bez institucionální opory jsou tyto prostory závislé na entuziasmu jednotlivců a kolektivů.

Zároveň právě zde vznikají nové formy výstavnictví: Site-specific instalace, performativní intervence, komunitní aktivity, které by v tradičních institucích nebyly možné. Architektura těchto míst není dopředu daná, ale rodí se s každým novým projektem.

Architektura jako rámec, který utváří obsah

Prostor není jen pasivním kontextem – aktivně formuje způsob, jakým umění vnímáme, interpretujeme a komu je určeno. Veletržní palác, DOX a off-spaces v Praze představují tři rozdílné přístupy: od autoritativní monumentality přes uhlazenou neutralitu až po experimentální otevřenost.

Každý z těchto přístupů nese své výhody i svá omezení. Společně však ukazují, že architektura kulturních institucí není nikdy jen estetickým rozhodnutím, ale je také politickým gestem. Určuje, kdo má přístup, jak se může pohybovat, co smí očekávat.

Architektura, konkrétně ta brutalistní, vzbuzuje mnoho rozporuplných emocí napříč tuzemským společenským spektrem. Ačkoliv dochází ke snahám edukovat veřejnost o těchto výjimečných stavbách, spousta z nich stále strádá nebo je přímo likvidována. V chatrném stavu se nachází například budova banky od Karla Pragera, kterého připomíná letošní festival Den architektury.

V pořadí již 13. ročník festivalu s mottem Objev konstrukce!, jenž proběhne na přelomu září a října, tematizuje problematiku unikátních konstrukčních řešení. Pozornost zaměřuje na zajímavé architektonické počiny utilizující konstrukci jako klíčový funkční a estetický prvek. Dané fenomény pak otevírá v rámci bohatého programu sestávajícího z přednášek, odborných procházek a prohlídek, workshopů, projekcí, divadelních představení, happeningů a performancí či cyklovyjížděk a plaveb. Programová pestrost festivalu koresponduje s jeho širokým záběrem, co se zapojených lokalit týče. Vytváří tak spletitou síť akcí pokrývající sakrální i profánní architekturu na území celé České republiky i na Slovensku. Se Dnem architektury pak úzce souvisí sesterský festival Film a architektura (29. září – 4. října) přibližující motiv konstrukce skrze filmové plátno.

Jako každý ročník, i v tomto organizátoři a organizátorky akcentují vybrané historické osobnosti, kterým se během festivalu věnují více do hloubky. Letos představí dílo barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho-Aichela (1677–1723), představitele tzv. barokní gotiky, jehož notoricky známé stavby doplní o méně reflektované realizace. Apel na jeho postavu souvisí s výročím 300 let od jeho smrti. Dále festival připomene 100 let od narození Karla Pragera (1923–2001), architekta spojovaného s brutalistním názvoslovím v moderní architektuře. Díky kontaktu se samotnou architekturou doplněnou o odborný výklad vzniká dialog mezi těmito zdánlivě nesouvisejícími osobnostmi, vykreslující styčné plochy jejich východisek.

Po stopách Pragerova brutalismu
„Surovost, jakási ignorace všeho, absolutní tvrdohlavost.“ Těmito slovy charakterizoval v 50. letech historik architektury Reyner Banham brutalismus. Poetickou surovost materiálů, důmyslně řešené konstrukce a inovátorské narušování městské matérie nacházíme v díle již zmiňovaného revolučního architekta Karla Pragera, který svými realizacemi z druhé poloviny 20. století radikálně transformoval tvář Prahy. Monolitickou hmotu, tak typickou pro brutalistní architekturu, Prager často prolamoval skleněnou konstrukcí, čímž vizuálně exteriér odlehčil (jako jednu z výjimek uvádím budovu Nové scény, kde skleněné tvarovky pokrývající konstrukci fasádu unifikují a opticky činí „těžší“). Vytvářel tak více subtilnější formy za užití nových technologických přístupů a adekvátních materiálů odpovídajících době, jež posouvaly hranice někdejší československé architektury (jako příklad jmenuji Bývalé Federální shromáždění – dnes Nová Budova Národního muzea, Ústav makromolekulární chemie nebo Sdružení projektových ateliérů).

Mezi jeho ikonické stavby, které do svého repertoáru festival začlenil, řadím právě Novou scénu Národního divadla, bývalé sídlo Sdružení projektových ateliérů (tzv. „Pragerovy kostky“), Ústav makromolekulární chemie AV ČR či areál Matematicko-fyzikální fakulty UK. Mimo tyto již kanonické stavby však festival mapuje i jeho celkové tvůrčí období, od rané tvorby bytových domů z 50. let ve stylu socialistického realismu, s kterým Prager osobitě nakládal, až po vizionářské projekty, jež rozdělují společnost i v současnosti. Stranou není ponechána ani jeho mimopražská činnost (Otrokovice, Strakonice, Ostrava-Poruba, Veselí nad Lužnicí, Březnice) a architektovy rekonstrukce (Dům U Černé Matky Boží, Rudolfinum).

Brutalismus: ohrožený druh
U brutalismu zůstanu, neboť festival mimo Pragerův odkaz rozvíjí povědomí i o dalších kontroverzních (ve smyslu recepce publika) stavbách na našem území. Zmiňuji především obchodní dům Kotva od manželů Věry a Vladimíra Machoninových, jedinečný úkaz na mezinárodním poli soudobé moderní architektury, který byl v roce 2018 prohlášen kulturní památkou. Během festivalu dále proběhne komentovaná prohlídka Karlova s fokusem na brutalistní architekturu, jakožto ohrožený a dodnes nedocenění symbol 2. poloviny 20. století.
Lidé si na nové věci teprve musí zvyknout. Cituji zde podtitul publikace věnované právě životu a dílu Karla Pragera, jenž odráží celkovou debatu ohledně brutalismu v Čechách. Osud těchto staveb je nejasný, zkreslující antikomunismus, nahlížející na tyto stavby pouze prizmatem minulého režimu, nebyl stále opuštěn, a tak se táži, jak dlouho bude trvat, než si lidé „zvyknou“ a namísto jejich demolice, následované developerskými zástavbami, dojde k přehodnocení našeho vztahu k těmto nepochopeným „monolitům“ minulých let. Můžeme doufat, že letošní Den architektury vytvoří kultivované prostředí pro setkání s těmito díly a reartikuluje převládající narativy.

Den architektury: Objev konstrukce!
29. 9. — 5. 10.

Paměť ovlivňuje přítomnost a vytváří budoucnost. Tvorba ATTA (Atelier Tsuyoshi Tane Architects) je jasným apelem k nám všem, kdo jsme zodpovědni za současnost i budoucnost našich měst, abychom přemýšleli o potenciálu, poslání a budoucích možnostech architektury. Výstava Archeologie budoucnosti, kterou uvádí Galerie současného umění a architektury, představí architektonické uvažování tohoto mnoha cenami ohodnoceného studia.

Tsuyoshi Tane se narodil ve v roce 1979 v Tokiu, vystudoval Hokkaido Tokai University a odborné zkušenosti získal během pobytů v Londýně, Dánsku a Švédsku. Poté se usadil v Paříži, kde působí dodnes. ATTA zakládá v roce 2017.

Na počátku každého projektu atelieru je výzkumná fáze, která má za cíl odkrýt vzpomínky daného místa a integrovat je do tvůrčího procesu. Místa mají vždy vzpomínky hluboce zakořeněné v zemi. Tento proces uvažování do hloubky, od minulosti k budoucnosti, pomalu mění archeologii v architekturu. Tsuyoshi Tane ve své tvorbě jasně naznačuje, že vzpomínky nejsou věci, které patří minulosti, ale stávají se podstatou k vytvoření architektury budoucnosti.

Taneho jméno stále silněji rezonuje ve světě současné světové architektury a výstavní projekt Archeologie budoucnosti, který připravil kurátor Michal Škoda, je jasným signálem, o jak výjimečného autora se jedná. Výstava vtáhne do poetického prostředí, naplněného rozmanitou prací od intimních realizací až po nejzásadnější díla, kdy nespočet obrazů, jak referenčních snímků, tak i skic spolu s „archeologickými“ artefakty a pozoruhodnými modely jasně demonstrují, jak se formují autorovy myšlenky a ukazují cestu, kterou se architekt vydal. Všechny položky jsou součástí procesu, jehož prostřednictvím Tane provádí archeologický výzkum v souladu se svým „manifestem“.

Archeologie budoucnosti
Galerie současného umění a architektury – Dům umění města České Budějovice (Náměstí Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice)
9. 6. — 27. 8.

Kniha Brněnský fenomén Lesná představuje komplexní souhrn historického a stavebního vývoje této městské čtvrti.

Autor Adam Guzdek ve své první knize popisuje vznik jedné ze základních a esenciálních společenských potřeb – bydlení uspokojující jak materiální, tak i kulturní požadavky člověka. Od samotného návrhu, přes typologii jednotlivých objektů a problémy, s nimiž se sídliště potýkalo ve významné době v roce 1989 po politických a společenských změnách, až po potenciál Lesné v rámci jejího možného zahuštění řešeného spolu s otázkou památkové ochrany. Cílem knihy, zařaditelné do kategorie populárně naučné literatury, je v prvé řadě změnit pohled široké společnosti na architekturu a urbanismus ve druhé polovině minulého století. Sám autor v knize vypráví, jak urbanismus za doby režimu komunismu na mnoha místech znehodnotil malebnost a výraz měst a ovlivnil životy několika generací.

O autorovi
Autor knihy Ing. arch. Adam Guzdek, Ph. D., absolvoval Fakultu architektury na Vysokém učení technickém v Brně. Narodil se v Havířově, kde v roce 2012 aktivně zasahoval do záchrany a odvrácení demolice železničního nádraží postaveného v šedesátých letech architektem Josefem Hrejsemnou v tzv. bruselském stylu. Zachování jeho architektonické hodnoty zároveň napomohlo také záchraně brutalistní plastiky Směrník od sochaře Václava Uruby, jež se v současnosti nachází před významnou puristickou budovou ostravského pracoviště Národního památkového ústavu na ulici Odboje 1941/1. V současnosti působí jako odborný asistent v Ateliéru obnovy památek na Ústavu architektury Fakulty stavební brněnského Vysokého učení technického. Ve své disertační práci, obhájené roku 2016, se věnoval právě sídlišti Lesná, v jehož výzkumu pokračoval i nadál a o pět let později o tomto hromadném obytném souboru vydal knihu Brněnský fenomén Lesná.

Adam Guzdek: Brněnský fenomén Lesná
Nakladatelství VUTIUM
Brno, 2022, 336 s.

Vysoce kvalitní veřejná prostranství, propojení Karlína s centrem Prahy i názorný příklad, jak udržitelněji žít ve městech budoucnosti. To vše má splňovat nová Florenc. Tři nejlepší návrhy odhalí od 16. 11. výstava v Centru architektury a městského plánování (CAMP), která Pražanům také umožní se k vizím nové čtvrti vyjádřit.

Florenc je jedním z nejvytíženějších pražských dopravních uzlů, ale také brownfieldem pouze kilometr od Staroměstského náměstí. Urbanistická soutěž Florenc 21 má za úkol vybrat nejlepší návrh pro obnovu tohoto komplikovaného území. CAMP představuje tři nejlepší koncepty pro obnovu této lokality na výstavě od 16. 11. do 5. 12. 2021. Z 57 přihlášených se do finále soutěže probojovaly týmy z Nizozemska, Švýcarska a Česka.

V převážně domácí soutěžní koalici se spojili UNIT architekti, A69 – architekti a v Londýně působící studio se slovenskými kořeny Marko&Placemakers. První dvě studia už mají s obnovou v Praze zkušenosti, UNIT architekti se podíleli na urbanistické studii Kyje-Hloubětín, zatímco A69 mají pod palcem přestavbu smíchovského terminálu. Skupina na své vizi Florence pracuje s širokým mezioborovým týmem, do nějž patří sociologové, ekonomové a odborníci na klimatickou změnu nebo na dopravu.

Švýcarský tandem agps Architecture, Atelier Girot a IBV Hüsler nejspíš v návrhu Florence využije zkušenosti posledně jmenovaného studia. Ateliér má za sebou práci na projektu, kde bylo nutné najít shodu mezi několika zúčastněnými stranami včetně vedení kantonu a města. Šlo o pozoruhodné překrytí dálnice na curyšském předměstí Schwamendingen, kde provoz desetitisíců aut „schová“ zelená plocha parků a hřišť.

Další tým tvoří nizozemské de Architekten Cie., LOLA Landscape Architects s českým ateliérem M2AU. Nizozemské portfolio zaujme hlavně transformací nevyužitého přístaviště v Amsterdamu. Jazyk architektury nových budov tu zdárně cituje industriální minulost a někdejší průmyslová prostranství dnes hostí kulturní akce, například koncerty.

„V CAMPu se snažíme prezentovat budoucnost a rozvoj Prahy a Florenc je jednou z klíčových lokalit hlavního města. Jedná se o brownfield, který je nejblíže centru města a jeho proměna je pro město zásadní. Území je nevyužité a zanedbané. Nevzhledné je i okolí autobusového terminálu. Jsem rád, že mezinárodní soutěž přinese novou podobu Florence a také, že se do rozhodování může zapojit každý, kdo navštíví novou výstavu,“ komentuje Ondřej Boháč, ředitel IPR.

Výstava Steven Holl: Making architecture konající se v Galerii výtvarného umění v Ostravě (GVUO) představuje celkem jedenáct realizovaných projektů amerického architekta Stevena Holla, přičemž zdůrazňuje charakteristický proces jeho tvorby.

Putovní výstava děl Stevena Holla se poprvé uskutečnila v Muzeu Samuela Dorského v newyorském městě New Paltz. V současné expozici v ostravském Domě umění je kladen důraz na prezentaci osobitých procesů jeho tvorby od prvotních náčrtů a vizí až po modely jím navržených objektů a sofistikované rozmístění jednotlivých realizací. Významnou součástí výstavy je pak především představení Hollova dvanáctého projektu ostravského koncertního sálu, jenž je nyní v přípravné fázi.

Most mezi myšlenkou a světem prožitků
Hollovy realizace se nacházejí na čtyřech různých kontinentech a slouží k rozmanitým účelům. Holl navrhl zdravotnická zařízení, knihovny i muzea a centra umění. Každý jednotlivý projekt se vyznačuje propojením myšlení a praktického načrtávání funkční a esteticky krásné architektury. Sám Holl popisuje kreslení jako svou vlastní metodu myšlení, přičemž na začátku každého dne rituálně kreslí. Pomocí lidských rukou a osobních dotyků vytváří znamenitá, originální a důmyslná díla prodchnutá expresivitou. Hollovu podstatu architektury tvoří styk s prostředím a formou, tahy štětcem, barvy, materiálnost, vytváření modelů ze dřeva, plastů, skla, světlo či prostor. Holl se záměrně vyhýbá počítačové technice a digitalizaci užívané v dnešní době, jelikož podle něj prosté klikání myší a odměřený přístup u počítače nenahradí přímý dotyk s architekturou.

Thinking, building, reflecting
Prezentované projekty, mezi něž patří například The Kennedy Center Expansion ve Washingtonu D.C., dále Winter Visual Arts Center v rámci Franklin a Marshall College v Pensylvánii, Muzeum výtvarných umění v Houstonu, Nekropole Ťin­‑pao­‑san na Tchaj­‑wanu či Maggie’s Cancer Care Center v Londýně, jsou rozděleny do tří tematických kategorií. Thinking neboli Myšlenka představuje především barevné akvarelové skici plánů a praktických náčrtů a projekty drobných pracovních modelů vytvořených z různorodých materiálů. V této sekci je zachycen základ a prvotní tvůrčí exprese a ideje jednotlivých projektů. Expozici tvoří akvarelové kresby s poznámkami a vzory modelů umístěných na šesti stolech seřazených dle Hollových strukturovaných myšlenek, jak jím sám říká. Building, česky Stavba, zachycuje na velkoformátových propracovaných modelech proces tvorby a detailní prozkoumání staveb. Materiálové modely znázorňují rozmanité architektonické prvky s drobnými detaily, kdy součástí těchto projektů jsou i lidské figury či stromy a rozvržení světla. Po stranách objektů jsou pak na zdi prezentované černobílé fotografie pořízeny během výstavby budov. Ve třetí kategorii Reflecting neboli Reflexe jsou prezentovány Hollovy myšlenky a architektonické teorie a vize prostřednictvím mnoha spisů a textů. Součástí jsou také filmové záznamy s Hollovým oficiálním vyjádřením a autorskými komentáři včetně mediálních ohlasů na jeho tvorbu.

Pouzdro hudebního nástroje
Expozici uzavírá prezentace návrhu koncertního sálu v Ostravě. Holl projekt sálu citlivě propojil se stávající památkově chráněnou budovou Domu kultury města Ostravy postavenou v letech 1956 až 1961 na základě projektu architekta Jaroslava Fragnera. Dochází zde tak ke sloučení historické stavby ve stylu socialistického realismu s funkčním moderním a inovativním komplexem splňujícím technické i ekologické parametry dnešní doby. Prostory by měly sloužit orchestru Janáčkově filharmonii Ostrava, přičemž se v novém komplexu bude nacházet kromě koncertního sálu také komorní sál s variantním uspořádáním, hudebně zaměřené edukační centrum, nahrávací studio, divadelní sál, kino či restaurace. Projekt sálu z oceli a skla svým vzhledem příznačně připomíná pouzdro hudebního nástroje.

Architektonická myšlenka Stevena Holla
Jeden z neuznávanějších amerických architektů současnosti Steven Holl se narodil v roce 1947 v Bremertonu ve státě Washington. Absolvoval studia nejprve na Washingtonské univerzitě v Seattlu a později studoval architekturu v Římě a na Architectural Association School of Architecture v Londýně. V roce 1977 založil v New Yorku své vlastní architektonické studio nazvané Steven Holl Architects. V roce 1989 začal vyučovat na Kolumbijské univerzitě a zároveň vydal knihu pojednávající o architektuře pojmenovanou Anchoring. Hollovy stavby představují jeho fascinaci vědeckými fenomény a propojením prostoru a světla spolu s využitím jedinečné hodnoty každého jednotlivého projektu. Inspirují jej pak geometrické tvary přírody, fyziky a trajektorie lidského pohybu. Hlavní ikonické stavby ze studia Stevena Holla se nacházejí v několika metropolích po celém světě.

Steven Holl: Making architecture
Galerie výtvarného umění v Ostravě
(Jurečkova 9, Ostrava)
22. 9.—5. 12. 

Francouzský termín „brut“ znamená surový nebo nerafinovaný. Právě tento termín dal jméno architektonickému fenoménu brutalismu. Ten byl po dlouhá desetiletí zatracován a nyní opětovně probouzí auru odvážného a nekompromisního designu, který je inspirací i současnému jazyku architektury.

Kniha Brutalismus včera a dnes nizozemsko-německého historika umění Chrise van Uffelena představuje ukázky brutalistních staveb navržených v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Publikace zprostředkovává hluboké porozumění tomuto nedoceněnému architektonickému stylu a divákovi nastoluje fascinaci jak tvary, tak materiálem, jenž je brutalismu vlastní. V monstrózních betonových budovách odhaluje nečekaně jemné umělecké prvky, vtahuje do impozantního minimalismu šedých odstínů.

Více jak tři sta stran knihy přináší sofistikované srovnání historických a současných brutalistních staveb. Množství fotografií i nákresů představuje knihovny, muzea, církevní stavby, věžové domy, školní areály ale i bunkry postavené po celém světě. Interiéry i exteriéry brutalismu masivního, expresivního a skulpturálního v Hong Kongu, Anglii, Brazílii, Americe, Mexiku, České republice i Japonsku.

Brutalismus včera a dnes
Chris van Uffelen
Grada
Praha, 2019, 304 stran

Kurátorská platforma Café Utopia (Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Marika Kupková, Markéta Žáčková) se v nedávné době vyjádřila k problematice Bílého domu v Brně. Jedná se o architektonicky zajímavou budovu se spletitou historickou pamětí, kterou však město plánuje prodat soukromníkům – což rozpoutalo veřejnou diskuzi.

Katarína Hládeková, Zuzana Janečková a Marika Kupková založily v roce 2018 ve spolupráci s Markétou Žáčkovou kurátorskou platformu s názvem Café Utopia, aby institucionalizovaly kolektivní praxi, v níž dlouhodobě fungují. Jejich prvním oficiálním výstupem pod značkou Café Utopia byla kurátorská spolupráce na přehlídce Brno Art Open 2019, kterou jako mezinárodní bienále současného umění organizuje Dům umění města Brna. Členky seskupení nicméně spojuje dlouhodobá spolupráce na výstavních a uměleckých projektech vytvořených především pro Galerii TIC. Aktuálně platforma Café Utopia připravuje odborný sborník věnovaný společensko-kritickým a aktivistickým podobám současného kurátorství. Café Utopia rozpouští autorský individualismus v kolektivním sdílení práce a života. Kurátorská platforma Café Utopia je příkladem kolektivní praxe, která ale současně účinkuje jako více nebo méně programová potřeba budovat si vlastní (tedy individuální a nezaměnitelný) brand, vyhranit se. Za souslovím Café Utopia současně figuruje i syndrom kavárny jako elity, ale i společenské odtrženosti a izolace.

Pokud by se Bílý dům nakonec „zpamátnil“, je zde také zajímavá otázka možného využití objektu. Existuje nějaké řešení, které byste považovaly za nejpříhodnější?
Možná netřeba složitě vymýšlet, modelovat novou identitu a stačí mírně updatovat jeho stávající multifunkční charakter. Do Bíláče se chodí za vzděláním, za kulturou, za odpočinkem i za lékařskou péčí. Bylo by skvělé vybudovat zde muzeum moderní architektury, které Brnu chybí. Toto město chce svou identitu profilovat jako město moderní architektury, a přitom nemá instituci, která by toto architektonické dědictví adekvátně prezentovala a archivovala. Existuje také názor, s nímž ovšem úplně nesouzníme, že by se objektu navrátila jeho politicko-reprezentační funkce a že by zde mohl sídlit brněnský magistrát nebo úřad ombudsmana. Dá se přeci stavět na současných funkcích objektu, které patří k Bílému domu mimochodem déle než jeho papalášská minulost. Město se tak jako tak zatím nepokusilo nastínit jiné scénáře kromě prodeje objektu.

Debata okolo možného zpamátnění Bílého domu stále zůstává spíše v okruhu odborníků – spatřujete v tomto bodě problém? Jakým způsobem byste případně tuto propast mezi odbornou a veřejnou sférou řešily? Dá se to vůbec nějak reálně a efektivně řešit?
Přály bychom si, aby Kancelář architekta města Brna byla tolik potřebnou převodní pákou mezi odborníky, politiky a širokou veřejností. Zásahy KAMu do kauzy Bílý dům byly ale zatím poměrně tristní: prozrazovaly nezájem této instituce o celý problém i fakt, že kancelář slouží především politickým zájmům.

Na veřejném sympoziu ohledně Bílého domu, které proběhlo v Brně 22. června 2020 a je i k zhlédnutí online, se k možnému zbourání objektu vyjádřil kriticky prof. Rostislav Švácha. Zmínil zde pojem „ideologický ikonoklasmus“, který dal do souvislosti s jakousi neschopností vyrovnat se s ideologicky zatíženou minulostí jiným způsobem než jejím naprostým potlačením. Vnímáte řešení „naprostého vytlačení“ také jako problematické? Jakým způsobem bychom se k této tematice měli postavit? Souvisí s touto tendencí také všeobecný despekt k poválečné architektuře u nás? Převažuje ve veřejném mínění v náhledu na stavby ideologicky zatížená minulost před architektonickou kvalitou?
Ve zmíněné debatě v této souvislosti zaznělo, že platí obecné pravidlo, že vládnoucí režim má tendenci zatlačit stopy toho předešlého, poraženého. (V případě muzejních institucí se pak hovoří o potřebě jeho trosky, ruiny a torza vystavovat na znamení převahy.) I komunistický, tedy totalitní režim se dokázal k architektuře a umění buržoazní První republiky zachovat cca od 60. let s jakous takous úctou i systematickou ochranou, čehož naše současná neoliberální společnost není ani třicet let po pádu komunistického režimu schopna. Na druhé straně komunistický režim se za normalizace naprosto veřejně zdiskreditoval, což se prvorepublikové reprezentaci nestalo. Proto i jeho architektonické a umělecké pozůstatky a ruiny většina pamětníků (vyjma odborné veřejnosti či mladší generace) nemá v lásce. Ještě jedna opomíjená okolnost: do odmítání kultury socialismu je také projektován zdejší silný komplex z příslušnosti k chudému a zaostalému východu a nekritickému přijímání kultury a ideologie bohatého a vyspělého západu.

Odkrývání minulosti může být v jistých směrech bolestné. Zároveň se v poslední době z této bolestné minulosti stává jakési politikum, připomeňme nedávnou diskuzi ohledně Koněvova památníku v Praze. Vidíte v souvislosti historické paměti nějaký rozdíl mezi památníkem a domem, který slouží veřejným účelům? Nebo zde naopak nacházíte nějaké styčné body?
V případě sochy maršála Koněva jde o deklarování autonomie Čechů vůči ruskému impériu a jeho soustavě hrdinů; v tomto smyslu o projev emancipačních snah, o jakousi pozdní dekolonizaci. Jaký fenomén ale shazujeme z piedestalu při likvidaci Bílého domu? Vlastní historii? Podstatným rozdílem je v případě Bílého domu ekonomický profit mnoha zúčastněných aktérů. Tam je těžiště celé kauzy, což v případě Koněvova památníku neplatí.

Jakou moc má umělecké dílo ve veřejném prostoru? Jakou moc by mělo mít?
Vyzvednutím pomníku, umístěním sochy či jinou intervencí ve veřejném prostoru se umění stává součástí naší kulturní identity, jakýmsi „kultištěm“ i referenčním bodem na mapě města, vůči kterému budeme vztahovat vlastní život, který bude figurovat v naší paměti. Kultivuje, vzdělává, provokuje. Účinkuje jako nástroj potřebné společenské sebereflexe. Může být i terčem posměchu jako současný nefunkční orloj na náměstí Svobody v Brně nebo Rónova Jezdecká socha na Moravském náměstí.

Zabýváte se ve vaší práci právě společensko-kritickou a aktivistickou podobou kurátorství – co jsou hlavní přínosy či rozdíly, které spatřujete v této činnosti oproti klasickým formám?
V současnosti už asi ani neexistuje pozice v kulturním provozu, jejíž činnost by neměla potenciál určitého druhu aktivismu a společenské angažovanosti. Všichni stále intenzivněji řešíme odpovědnost za důsledky vlastní (profesní) činnosti a jsme si vědomé, že dalece přesahují náš horizont vnímání. Klasické formy kurátorství? Tím míníte například prezentaci a ošetřování uměleckých sbírek? I kurátoři starého umění musejí opakovaně přehodnocovat výkladové narativy a třeba tím i někoho urazit.

V rámci vašeho působení, které se soustřeďuje kolem brněnské Galerie TIC, se zaměřujete na podporu mladých umělců. Je podle vás tato podpora u nás dostatečná?
Výstava v Galerii mladých může fungovat jako potřebné popíchnutí, jako prezentační platforma, jako institucionální trenažer, kterak si zvládnout samostatnou výstavu v kamenné instituci. Pro vystavující bývá jednou z prvních příležitostí, jak zrealizovat výstavu s určitým finančním a personálním backgroundem. Nám jako kurátorkám umožňuje si udržovat přehled na stále se měnící umělecké scéně, navazovat nové společenské vztahy, mít možnost přemýšlet a interpretovat.

V čem spatřuje největší smysl vaší práce?
Pro nás je hlavním smyslem tvořit společenské paralelní struktury a alternativní způsoby myšlení, které se vymezují vůči mainstreamovým proudům.

Bezmála čtyřicet minut naplněných představením těch nejvýraznějších stavebních projektů, které výrazně promění podobu Prahy, přináší prezentace výstavy Praha zítra? Pražské priority. Ta je s komentovanými vstupy Adama Gebriana aktuálně ke zhlédnutí odkudkoli, kde budete moci pohodlně a nerušeně sedět a dívat se – CAMP ji zpřístupnil na svém online kanálu.

Sekce Nová propojení přináší také pohled na jednu z největších investic propojování města, metro D. Nová linka povede v severojižním směru částečně paralelně se stávající linkou C. Délka trati bude 10,6 km s 9 běžnými a jednou přestupní stanicí na Pankráci. Ve stanicích Pankrác a Olbrachtova budou opět k vidění umělecké realizace. Ve výtvarné soutěži na podobu dvou prvních stanic zvítězily návrhy umělců Jakuba Nepraše a Vladimíra Kokoliy. Zprovoznění celého úseku metra D, včetně úseku náměstí Míru–Pankrác se odhaduje na závěr roku 2029.
Pohled do budoucí tváře Prahy rozkrývají další čtyři sekce Nové čtvrti, Nové příležitosti, Nová náměstí, Nové parky. Všechny projekty jsou také s dalšími informacemi představeny v těchto sekcích na webu campuj.online/expo a v čase omezených možností přináší nejen rozptýlení, ale také možnost dozvědět se, co nás už za pár let bude obklopovat a v jakém prostoru budeme moci žít. Projekty se snaží již existující místa revitalizovat a odstranit jejich nedostatky, přihlížet k současným trendům s důrazem na preference obyvatel a jejich kvalitu života a pohlížejí i na kultivaci prostoru s ohledem na životní prostředí. Zhlédnutí této výstavy je skutečně příjemnou motivací k tomu těšit se, až nebudou naším každodenním okolím čtyři stěny bytu, ale nové čtvrti, parky a náměstí. Nečekejte ale simulaci skutečné prohlídky výstavy, na tu se vydejte sami, až se CAMP znovu otevře.

Praha zítra? Pražské priority
campuj.online/expo

Součástí festivalu Den Architektury, který probíhá od 1. do 7. října po celé republice i na Slovensku, bude opět filmový festival Film a architektura. Věnovat se bude především hlavním tématům festivalu – Svobodné architektuře a Bauhausu, který letos slaví 100 let od svého založení.

Film a architektura reflektuje aktuální témata, fenomény či problémy současné architektury a urbanismu. Celovečerní filmy, které doplní krátké experimentální či autorské filmy, budou uvedeny na patnácti místech po celé republice, včetně Prahy, Brna, Ostravy, Hradce Králové či Pardubic.
Návštěvníci se mohou těšit například na dokumenty o architektech Franku Lloydu Wrightovi a Bohuslavu Fuchsovi nebo nejslavnějším průmyslovém designérovi současnosti Dieteru Ramseovi. Dánský snímek The Human Shelter zase hledá odpovědi na jednoduchou otázku, čím je pro nás domov. Různé podoby i formy lidského obydlí poznáváme hned na čtyřech kontinentech. Za pozornost stojí také dokument The Proposal, který uzavírá rozsáhlý projekt The Barragán Archives, v němž americká umělkyně Jill Magid zkoumá napadené dědictví nejslavnějšího mexického architekta Luise Barragána. Fascinující pohled do historie legendární avantgardní školy, která propojila umění, design a řemeslo v jeden celek, nabídne snímek Bauhaus Spirit.

Festival uzavře 7. října v kině Světozor výjimečný večer ve spojení němého filmu a elektronické hudby. V mysteriózním thrilleru režiséra Roberta Wieneho Kabinet doktora Caligariho z roku 1920 architektura ovlivňuje všechny filmové složky: obrazovou, hereckou i scénickou. Živý hudební doprovod v podání ostravského uskupení FORMA připraví divákům nevšední filmový zážitek.

Film a Architektura
www.filmarchitektura.cz a www.denarchitektury.cz.
1. 10.—7. 10.


text: Lucie Čunderliková

Hotel Praha. Stavba, jejíž základní kámen byl položen v březnu 1975, se z pražských Dejvic, kde původně stála, přenesla do Retromusea v Chebu. Nyní ale již ve fragmentech. A ne nadarmo nese výstava Pavla Karouse podtitul Oběť arogance a moci. Proč jeden hotel vyvolal tolik ohlasu a jeho zbourání dodnes tíží množství nejen odborné veřejnosti?

Otázku ohledně legitimity zbourání předchází už otázka vztahu odborného a politického postoje. Historie hotelu se vyvíjela paralelně s politickým režimem – od svého otevření sloužil jako špičkové ubytovací zařízení pro potřeby Komunistické strany Československa a československé vlády, a sice pro ubytování zahraničních vládních a stranických delegací; od roku 1989 byl pak zpřístupněn veřejnosti, provozován jako pětihvězdičkový hotel a stal se majetkem hlavního města Prahy. V roce 2002 městská část Praha 6, která hotel měla ve správě, jej prodala za 501 milionů korun společnosti Falkon Capital, která začala být mediálně známá už v roce 2001, kdy od české vlády odkoupila ruský dluh v hodnotě 3,7 miliard dolarů na doporučení jejího tehdejšího předsedy Miloše Zemana. Přestože bylo v roce 2013 usilováno o prohlášení hotelu za státem chráněnou kulturní památku, s čímž souhlasily odborné instituce i státní památkové péče, hotel Praha je již k vidění pouze v muzeu. A tím se opět vracím na začátek tohoto odstavce a zdůrazňuji, že dialog odborníků s politiky nevedl k závěru, který by hotel Praha uznal jako památku, pomník nebo památník své doby.

Oficiální demonstrace „Akce proti bourání Prahy“ proběhla 9. července 2013 přímo před sídlem PPF. Zúčastnili se jí lidé z nejrozmanitějších okruhů a setkání tak bylo protnutím Klubu za starou Prahu i squatterských hnutí. Demonstrace se ještě jednou opakovala a protestovalo se i před budovou Ministerstva kultury, kde byla předána žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. Tehdejší ministryně kultury Alena Hanáková řízení vůbec nezahájila, všechny své poradní orgány ignorovala a několik dní poté oznámila svou demisi. Stížnost v srpnu 2013 následující ministr kultury Jiří Balvín zamítl jako bezpředmětnou.

Téma ochrany hmotného kulturního dědictví druhé poloviny 20. století bylo mediálně zviditelněno, kauza ohledně hotelu Praha už nezajímala jen odborníky, ale i nejširší veřejnost, která se kromě drtivé odborné většiny také přikláněla pro zachování hotelu. Demolice však byla 1. dubna roku 2014 zahájena a 30. května už hotel Praha neexistoval.
Jako důvody zbourání se šířily různé spekulace, kdy nejvíce pravděpodobné je vysvětlení, že budova sídlila v těsném sousedství vily Petra Kellnera a proto ji nechal z bezpečnostních důvodů odstranit. Oficiálním důvodem bylo, že budova nebyla lukrativní, což se ale ukázalo jako nepravdivé, protože pod správou města hotel stále zisk generoval i po odečtení nájmu. Záměr postavit zde školu Open Gate, kterou Kellner provozuje, k naplnění také nedošel.

Pomník, památník i památka
Obšírně se problematice politiky paměti, která rozvádí důležitost uchovávání sdílených míst a objektů, věnuje úvodní text historičky umění Mileny Bartlové Vzpomínky na hotel Praha. Tato esej uvádí knihu Hotel Praha, která je k výstavě vydána a v rámci dostupných materiálů provází čtenáře interiéry hotelu a představuje jeho jednotlivé prvky. Předkládá ale kontext vývoje situace okolo jeho provozu z různých úhlů pohledů dalších autorů, z nichž většina z nich stála za uznáním hotelu Praha jako za státem chráněnou kulturní památku.

Architektonický monument
Osm velkých čtyřpokojových, třicet dva dvoupokojových, třicet dva dvoulůžkových a čtyřicet čtyři jednolůžkových pokojů, jídelna s kruhovým reliéfem na stěně od Antonína Hepnara (který byl inspirací k realizaci reliéfu ve tvaru padající kapky na hladinu Michala Cimaly pro Khapka studio z roku 2013) nebo historizujícími lustry od Jaroslava Bejvla, terasa s kruhovou fontánou Miloše Zeta, nábytek od Zbyňka Hřivnáče, ojedinělý kruhový bazén se skleněnou vitráží od Benjamína Hejleka či unikátní zimní zahrada s velkorysou skleněnou kruhovou mozaikou partnerské dvojice Elišky Rožátové a Jana Fišara, která byla na motivy slunce zhotovena z ručně skládaných částí o velikosti jednoho centimetru a v průměru měla devět metrů, tvořily specifický a unikátní ráz hotelu Praha, jehož fragmenty lze buď v původních originálech nebo náčrtech vidět ve výstavním prostoru Retromusea.

Oblíbený brutalismus
Označení hotelu Praha za brutalistní architekturu není zcela přesné – v mnoha jejích principech jí odporuje. Neodhaluje materiál a strukturu, což princip brutalismu vyžaduje, vzpírá se i požadavku nekonektivnosti svou plynulou organickou i logistickou návazností na okolí. Principu nekonceptuálnosti i nekompozitnosti odporuje také krajinné a sochařské gesto architektury hotelu. Naopak velmi specifickým originálním prvkem jsou kruhové prostory, které architekturu směrují spíše k jejímu organickému vnímání. Prostorové působení kruhu, které v moderní architektuře používal Frank Lloyd Wright, a snažil se tak vztah mezi architektonickou hmotou a prostorem připodobnit ke vztahu mezi magnetickým pólem, kdy pak člověk vnímá vzdálenost jako pohyb z jeho středu a chápe prostor najednou. Taková architektonická řešení, která nahradila původní kvadrát, hexagon nebo trojúhelník, jsou viděna v auditoriích, koncertních halách a třeba v hotelu Thermal v Karlových Varech či především v Guggenheimově muzeu. Podrobně architekturu hotelu Praha analyzuje v textu Jaký byl hotel Praha? Pokus o interpretaci historik architektury a památkář Ladislav Zikmund-Lender.

Jak vystavit hotel?
Přestože je jasné, že tak obsáhlý objekt nelze v prostorách muzea představit detailně a cílem není ani vzbuzovat sentiment, zastává výstava důležitou funkci a hlavně konstatuje – zviditelňuje problematické dění okolo zániku hotelu. Poukazuje na principy jednání politických, ekonomických i akademických elit a nemožnost se shodnout. V doplnění fyzickými originály prvků hotelu navozuje nostalgickou atmosféru, kterou ale přebíjí ta vzdorující. Příběh hotelu Praha tedy je – cituji přiléhavými slovy Pavla Karouse: „nejen příběh unikátní architektury, ale také příběhem transformace české společnosti od reálného socialismu k reálnému kapitalismu. Příběh hotelu Praha je ve svém začátku a konci příběhem oběti arogance moci.“


Hotel Praha
Retromuseum Cheb (nám. Krále Jiřího z Poděbrad 17, Cheb)
25. 4.—13. 10


Hotel Praha
Pavel Karous (ed.)
texty: Milena Bartlová, Pavel Karous, Martin Kohout, Ladislav Zikmund-Lender, Markéta Žáčková
Big Boss, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Galerie výtvarného umění v Chebu,
Praha 2019, 250 stran

Historicky poprvé se v Centru architektury a městského plánování (CAMP) koná společná výstava tří největších českých škol architektury. Výstava Olověný Fuchs f Kleci propojuje architektonické studentské soutěže Ještěd f Kleci (Fakulta umění a architektury TU v Liberci), Cena Bohuslava Fuchse (Fakulta architektury VUT v Brně) a Olověný Dušan (Fakulta architektury ČVUT v Praze). Lidé se tak do 18. dubna mohou podívat na nejlepší loňské práce budoucích českých architektů.

Výstava představuje veřejnosti všechny tři soutěže vedle sebe a ukazuje nominované i vítězné projekty, které na školách v loňském roce vznikly. Mezi nimi je i návrh unikátních duševních lázní v Novohradských horách studentky architektury z Liberce, návrh brněnských studentů na přestavbu opuštěného průmyslového areálu v Litomyšli na kulturní centrum nebo projekt komunitního centra pod Nuselským mostem pražských studentů. Olověný Fuchs f Kleci přinese také doprovodný program. Jeho hlavním bodem je diskuze Jak se učí za rohem?, během které svou zkušenost s výukou architektury představí zahraniční hosté a na ně navážou děkanové, vedoucí ateliérů a studenti z Prahy, Brna a Liberce. Výstava se koná do 18. dubna 2019. Vstupné na výstavu i doprovodné akce je zdarma. º


Olověný Fuchs f Kleci
CAMP (Vyšehradská 51, Praha 2)
23. 3.—18. 4. • vstup zdarma


text: Barbara Švigová

Martin Tůma (* 1981) se narodil v Rožnově pod Radhoštěm. Absolvoval v Ateliéru reklamní fotografie Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Stejný ateliér absolvoval i Jakub Skokan (* 1985), který se narodil ve Znojmě. Studio BoysPlayNice založili oba fotografové v době studií na UTB. Od počátků fungování studia se jeho zaměření profilovalo na fotografii designu a architektury. Přístup Martina Tůmy a Jakuba Skokana zahrnuje vytváření kreativních konceptů založených na fotografii, ve kterých jsou pro každý projekt hledány unikátní metody, pracuje se s originálními znaky, které jsou rozvíjeny v širších sériích, ve kterých vytváří příběh. Přestože jsou snímky často uspořádány do sérií, jsou zároveň svébytnými solitérními záběry, které obstojí jednotlivě. Precizní technické zpracování je základním pilířem jejich tvorby a rozvíjení možností fotografického obrazu další součástí vizuálních výstupů. Autoři posouvají zažité stereotypy v prezentaci architektury a hledají nové přístupy. Za fotografii architektury získalo studio BoysPlayNice několik nominací Czech Grand Design a ocenění Fotograf roku 2015. ∞

Kritiky uznávané duo francouzských filmařů Bêka & Lemoine představí v Praze svůj jedinečný projekt Homo Urbanus – člověk městský.

Šest měst, šest příběhů, jedna panoramatická projekce. Autoři se procházejí po neznámých městech, sbírají dojmy, zachytávají vibrace, dívají se na svět z pohledu ulice, z křižovatky, z vrcholku budovy. Zachycují město v jeho přítomnosti, v jednoduchosti každodenního života. Naslouchají jeho hukotu, zvuku jeho hlubin. Vizuální poznámky pořízené za pochodu zachycují obyvatele města v jejich pospolitosti a sounáležitosti i v jejich osamělosti.

Ila Bêka a Louise Lemoine dnes patří k nejvýznamnějším umělcům na poli architektury. Jejich filmy pojednávají o vztahu mezi lidmi a designem a zdůrazňují přítomnost každodenního života v nejvýraznějších architektonických projektech posledních desetiletí.

Homo Urbanus je deník městských poutníků. Po dobu pěti dní se návštěvníci přenesou do ulic světových metropolí, kde panoramatickou projekci Centra architektury a městského plánování (CAMP) naplní mikropříběhy obyvatel Soulu, Bogoty, Neapole, Petrohradu, Rabatu a Tokia.

Tvůrci videí, filmaři, producenti a vydavatelé Ila Bêka a Louise Lemoine spolupracují již deset let a ve své tvorbě se věnují především experimentům s novými narativními a kinematografickými formami v kontextu současné architektury a prostředí měst. Zajímajíce se především o to, jak stavby utvářejí a ovlivňují náš každodenní život, vyvinuli velmi jedinečný a osobní přístup, který lze s odkazem na francouzského spisovatele Georgese Pereca pojmenovat jako „antropologii obyčejnosti“. Italský high-end měsíčník Icon Design je zařadil mezi „sto nejtalentovanějších osobností roku 2017“, Metropolitní muzeum umění v New Yorku prezentovalo jejich tvorbu jako jeden z „nejzajímavějších a nejzlomovějších designových projektů roku 2016“ a jejich dílo (16 filmů) se v roce 2016 zařadilo do stálé sbírky Muzea moderního umění v New Yorku (MoMA).

Projekce dalších filmů a přednášky se odehrají od 22. do 25. listopadu v CAMPu. Vernisáž výstavy za účasti autorů Homo Urbanus proběhne 21. listopadu v 19 hodin. Přednáška obou tvůrců nejen pro dokumentaristy a filmové nadšence moderovaná Adamem Gebrianem se uskuteční 22. listopadu od 17.30 hodin. Podrobné informace o dalším programu najdete na webu www.praha.camp.

Vstupné je zdarma, je ale nutná registrace na jednotlivé akce skrze portál GoOut. º


Homo Urbanus
CAMP (Vyšehradská 51, Praha 2)
22.—25. 11.

V říjnu se Městská knihovna v Praze zaměří na architekturu. Ve třech večerech uvidíme dvě přednášky, jeden film a jednu autorskou prezentaci. Přednášky povedou Ladislav Zikmund-Lender a Zdeněk Lukeš. Se svým projektem vystoupí Kateřina Šedá.

Hned dvě přednášky zazní v Městské knihovně v Praze dne 10. října. Z toho první část večera nabídne od 17 hodin Lístek do Nového světa – připomínku tvorby architekta Jaroslava Josefa Polívky (1886–1960), jenž navždy zůstane jednou z našich nejvýraznějších meziválečných osobností. Název přednášky odkazuje k jeho působení v New Yorku a také k faktu, že se po okupaci Československa nacistickým Německem nastálo usadil ve Spojených státech, v Kalifornii, kde přednášel na univerzitě v Berkeley. Polívkovou doménou byly železobetonové mosty a klenby velkých sálů, hal a pasáží. Mezi jeho neznámější díla patří konstruktivistický Palác Chicago na pražské Národní třídě. Samostatně realizoval také několik vil v pražské Bubenči. Dvě desetiletí se spolupodílel na ikonických projektech nejslavnějšího amerického architekta 20. století Franka Lloyda Wrighta, jako jsou rozšiřující se spirála Guggenheimova muzea a nerealizované Motýlí most přes Sanfranciský záliv či Mílový mrakodrap v Chicagu. Přednášet o něm bude Ladislav Zikmund-Lender, historik architektury, kurátor a pedagog na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.

Roith předběhl dobu
Druhá část večera zve od 19 hodin k poslechu přednášky o nejvýznamnějším představiteli moderny a meziválečného moderního klasicismu v českých zemích Františku Roithovi (1876–1942), který již před první světovou válkou projektoval několik budov ve wágnerovském stylu, např. vlastní dům v Dřevné ulici v Praze, víkendové rodinné domy v Černošicích nebo jez u Mělníka. K dalším jeho pražským realizacím patří např. budova Poštovního šekového úřadu na Václavském náměstí (dnes Komerční banka), budovy ministerstva financí a zemědělství nebo bývalá Živnostenská banka na náměstí Republiky (dnes Česká národní banka). Určitě nejznámější z těchto prací je budova knihovny s reprezentačním bytem primátora na Mariánském náměstí (dnes Městská knihovna v Praze – Ústřední knihovna) s krásným interiérem ve stylu art deco. Roith projektoval také funkcionalistickou sokolovnu na Vyšehradě. Do jeho díla posluchače zasvětí Zdeněk Lukeš, historik architektury a odborný publicista.

Jak pře/žít v turisticky přetížených centrech?
Dalším večerem 18. října provede diváky Kateřina Šedá – osobnost české výtvarné a performativní scény –, která představí svůj unikátní projekt UNES-CO, jehož realizaci aktuálně ukončila v Českém Krumlově. UNES-CO je fiktivní firma, založená pro 16. bienále architektury 2018 v Benátkách. Jejím cílem je výzkum vztahů mezi domácími obyvateli a turisty. Projekt původně vznikl z podnětu ředitelky Egon Schiele Art Centra Hany Jirmusové Lazarowitz a klade si otázku: „Jak daleko je od turistických center k sociálně vyloučeným lokalitám?“

Nakonec 22. října zřejmě okouzlí diváky filmová adaptace z roku 1918 o staviteli Petru Parléřovi, kterému dal Karel IV. za úkol dostavět v Praze chrám sv. Víta. O lektorský úvod se tentokrát postará Marie Barešová z Národního filmového archivu a projekci živě doprovodí jazzový kvartet. ∞

Vřed města. Masa betonu. Relikt normalizace. Zbourat. Napravit, co bylo způsobeno. Takto se často hovoří o monumentální budově jihlavského Prioru. Jen těžko si lze představit lepší příklad anomálie než stavbu uprostřed zachovalého historického náměstí, kterou nenávidí všichni.

Česká veřejnost začíná doceňovat brutalismus. Ale zatímco se v Praze odehrávají happeningy za záchranu budovy Transgasu a Kotva bývá označována za architektonickou památku, existují stavby, o jejichž případném odstranění se mezi lidmi i na titulcích novin hovoří výhradně se zklamáním: zklamáním z toho, že ještě stojí.

„Přeji Jihlavákům, aby měli odvahu a konečně to zbourali,“ vyslovil se například Vladimír 518 pro Lidové noviny v přehledu deseti nejvíce nenáviděných staveb. V podobném duchu si zažertoval i Václav Havel, když se tehdejšího jihlavského primátora ptal, jestli už pro budovu našel střelmistra. „Prioru je třicet let. Bourat se zatím nebude,“ stěžuje si pět let starý článek Jihlavského deníku. Jihlavě totiž k bourání nechybí jen odvaha, ale především peníze. A tak stojí dál, i když si to nikdo nepřeje.

Ztělesnění doby
Za ty roky se stal Prior zcela běžnou součástí místního folkloru a donekonečna opakovaným evergreenem, který se jako téma vynoří vždy před volbami anebo pokaždé, když váš konverzační partner zjistí, odkud vlastně pocházíte.

„Jihlava…“ zamyslel se dlouze při pauze na cigaretu pražský kolega, kterého jsem potkal během náhodné letní brigády. „Pěkný město. Tam máte tu věc na náměstí, škoda! Zbourat to nechcete?“

Bourání má „ta věc“ zakořeněné vlastně už ve svém vzniku. Výstavbě obchodního domu v sedmdesátých letech totiž předcházelo odstřelení unikátní skupinky historických domů, označovaných německým a počeštělým slovem „Krecl“. Prior tak pro mnohé lidi symbolizuje mnohem víc než někdejší pýchu normalizačního konzumu.

Svou historií, umístěním, způsobem výstavby i podobou asociuje monstrozitu režimu, jenž z jakési libovůle nechal bez váhání srovnat se zemí původní měšťanské domy, aby na jejich místě vybudoval moderní obchodní dům a zabezpečil materiální pohodlí svých občanů. Zosobňuje něco, co tu nikdy být nemělo. Představuje vstup do nové éry a zároveň tečku za minulostí, která neměla nikdy skončit. Ztělesňuje omyl dějin, ačkoliv se (podobně jako minulý režim) tváří jako jejich přirozená a nutná kontinuita – tvarem cíleně připomíná členitost původních domů a ozdobný postranní nápis se dovolává středověké epochy jihlavské těžby stříbra. A přesto je vnímán jako nemístná anomálie.

Zakrýt, přetřít, nechat zmizet
Není divu, že pohled na takovou stavbu bolí. A protože se ho nedaří zbourat, je vytěsňován jinými prostředky. Prior chybí na většině fotografií propagačních materiálů města – nejlepší fotky historického náměstí přece pochází přímo z jeho střechy. Pořadatelé každoročního Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava ho před lety v rámci jednoho ročníku celý přikryli plachtou. Před dvěma lety vznikl dokonce obskurní krátký film PRIOR ZMIZEL!, ve kterém se hrdinové vrací do minulosti, aby zničili původní technické návrhy: obchodní dům tak nikdy nevznikne, což je završeno finálním záběrem, jak by třetí největší náměstí v republice vypadalo bez něj. (Spoiler alert: přespříliš prázdně.) Majitel Prioru navrhl, že by současnou svítivě bílou omítku přetřel do decentnějších barev, ale narazil na odpor památkářů.

Prior tedy stojí černobíle dál. Anomálie, kterou ještě nikdo nezboural, nepřetřel, nenechal zmizet. Anomálie, která toho v posledku vypovídá více o naší době než o té své. Bouráme Transgas, paneláky přetíráme do růžova a minulost nechceme vidět v původních barvách. Jen jedna věc na Prioru zůstává populární: supermarket a první porevoluční mekáč přímo v centru města. ∞


text: Jakub Haubert

Společná herna, prádelna, tělocvična či bazén? Pro děti jesle, pro dospělé lázně. Tohle vše jste mohli najít na jedné jediné adrese. Tak vypadaly kolektivní domy. Jaké to je bydlet spolu, výhody i nevýhody tohoto komplexu a vzpomínky lidí, kteří v nich bydleli, vám prozradí výstava v olomouckém Muzeu umění.

V dnešní době jsme si zvykli na to, že každá rodina má svou individuální domácnost, kde jsme sami sobě pánem a máme svá vlastní pravidla, podle kterých se řídíme. Nicméně stejně jako v průběhu celého dvacátého století se i v posledních letech objevuje názor, že uzavírání se do čtyř stěn vymezujících prostor naší suverenity je pro nás spíše omezující než osvobozující. Snahou kolektivního bydlení bylo jednotlivce či rodinu začlenit do většího společenského celku a díky zavedení profesionálních služeb přinést úsporu času a prostředků vynakládaných na vedení domácnosti. Podle tehdejších architektů musely k životu dokonce stačit buňky o velikosti patnácti metrů čtverečních. Tento malý prostor si obyvatelé domu mohli vynahradit tím, že navštívili společenskou místnost nebo jiné veřejné prostory, které dům nabízel. Například u bazénu, na terase či v jídelně, která nabízela jídla za nízké ceny.

Fenomén, který se u nás rozmohl za socialismu, nabízel svým obyvatelům nebývalý komfort v podobě kadeřnictví, vináren, kaváren nebo také salonky s televizemi a křesly. Nechyběly ani slunné terasy nebo střešní posezení na dřevěných lehátkách. „Byla tam i taková drobnost jako shoz na odpadky,“ vzpomíná Jiří Jarmarm, bývalý obyvatel olomouckého hotelového domu. „Byty byly vybavené nábytkem na míru, vytápění zajišťovalo podlahové topení, k dispozici byla společná prádelna, sušárna a mandl, obchod i krejčová. Do jeslí a školky rodiče s dětmi sjížděli výtahem, najíst jste se mohli za pár korun v místní restauraci. Volný čas bylo možné trávit v tělocvičně, fotokomoře či knihovně. Bylo to vlastně takové město ve městě,“ popisuje kurátorka výstavy Klára Jeništová.

Výstava Bydlet spolu vás zavede k meziválečným a poválečným pokusům o předepsání kolektivního bydlení architektonickou formou. Nejde zde ovšem jen o historii. Výstava vám k vidění nabídne utopistické návrhy domů, domy hotelového typu vznikající od 60. do 80. let, jež dosud nebyly nikdy souhrnně představeny, doplněné o vzpomínky a názory pamětníků, které si můžete poslechnout ve videích. Kritická reflexe těchto pokusů může být inspirací pro dnešní přemýšlení o podobách sdíleného bydlení. Autoři výstavy prezentují fotografie, architektonické návrhy a stavební plány neobvyklou technologií na potištěných překližkových deskách. Díky tomuto nápadu mohou výstavu vidět lidé i v dalších částech republiky, neboť je možné ji poměrně jednoduše přestěhovat do dalších výstavních míst. Součástí výstavy jsou komentované prohlídky s lektory Davidem Hrbkem, Lenkou Kužvartovou či Hubertem Guzíkem. Dále pak nechybí ani animační programy pro základní a střední školy nebo diskusní večer s promítáním dokumentárních filmů ve spolupráci se spolkem Za krásnou Olomouc a festivalem Academia film Olomouc.

I když jsme v dnešní době spíše individualisté, společné bydlení se nám i tak zamlouvá a má i dnes své příznivce. Například evropskou architektonickou Cenu Miese van der Roheho obdržel letos projekt kolektivního bydlení v Amsterdamu. V Česku například architekt David Vávra v Praze-Hodkovičkách předělal obyčejný panelák na komunitní a studenti ČVUT v druhé polovině 90. let navrhli dům na sdíleném principu v Hostivicích.

Na výstavě Bydlet spolu, kterou máte možnost navštívit v olomouckém Muzeu umění do 18. února, si můžete zahrát také na architekty a zkusit si postavit své vlastní kolektivní bydlení z dřevěných barevných kostek. Výstava se uskuteční později v Oblastní galerii v Liberci, a to od března do června letošního roku, dále v Alšově jihočeské galerii v Českých Budějovicích, od července do srpna, a na Fakultě architektury ČVUT v Praze. ∞


Bydlet spolu | České kolektivní domy
Muzeum moderního umění (Denisova 47, Olomouc)
16. 11.—18. 2.

Žádné místo nemá jen jednu tvář. Všechny lokality bez rozdílu mají úseky, ve kterých se určitá skupina lidí cítí dobře a ráda tam tráví čas. Naopak mohou existovat zákoutí a prostory, kterým se tato skupina raději vyhne a označí je za odpudivé. Opravňují však individuální pocity jednoho uskupení osob k zásahům do těla města? Vždy totiž může existovat i další kategorie intelektuálů, pozorovatelů, badatelů, dobrodruhů či prostě jen obyčejných lidí, která má naprosto opačné preference. V současné době to lze pozorovat velmi živě na kontroverzi poválečných staveb, například na aktuální kauze Vřídelní kolonády v Karlových Varech.

Jsem rodilou Karlovaračkou a kdykoliv zavítám do budovy kolonády, spatřím příjemně prosvětlený interiér lemovaný šedavým mramorem a lehkými lecorbusierovskými sloupy. Jednotlivé prameny jsou vizuálně akcentovány skleněnými plastikami od známé sklářské dvojice Libeňský–Brychtová a v samostatném kruhovém prostoru (za normálního provozu) tryská z okrouhlé nádrže mohutné vřídlo, jež vrcholí v důmyslně poskládaném tubusu. Kapky léčivé vody se tu obracejí zpět k zemi a něžně dopadají na přihlížející diváky. Vertikální objem vřídelního pavilonku, křehká věž celého toho ledového království, je hlavně venkovní dominantou nejvíce vynikající během zimních zasněžených dnů.

Velmi ráda mám také propojení interiéru a exteriéru, podtržené vtipně umístěnými masivními kubusy obchůdků se suvenýry, které se jaksi legračně zasekávají uprostřed křehké prosklené stěny a místo aby ji poničily, prostě prolínají skrz.

Tento skoro až naivně spirituální vztah k budově kolonády, který se v mém vlastním nitru rozvíjí již od útlého dětství, byl však před nějakou dobou tvrdě konfrontován s realitou v podobě petice „Nahraďte Vřídelní kolonádu kopií litinové kolonády“.

Druhá tvář kolonády
Autoři textu se domnívají, že Otrubovo dílo „ (…) hyzdí nejdůležitější místo krásných lázní (…)“, nebo že „ (…) nastal ten správný čas na nápravu minulé chyby (…)“. Tato (a mnohá další) stanoviska jsou prezentována s tak zdrcující suverenitou, že čtenář skoro až nabývá dojmu jakési dogmatické fundamentální nadpravdy, která naprosto nekompromisně nakope veškeré pozitivní pocity a zážitky do kouta a zbije je do bezvědomí.

Emoce a fakta
Celý problém není jen v poněkud nacionalisticky-hulvátské rétorice autorů nebo v již sto let překonaných puristických myšlenkách. Hlavní tragédie textu spočívá v jeho laické a jednostranné interpretaci komplexního problému a v nelogické argumentaci, která navíc nepřipouští jakékoliv pozitivní kvality.

Článek je vystavěn více na subjektivních preferencích a pocitech autorů než na objektivních faktech, a to i přes skutečnost, že aspiruje na výrazné zásahy do organismu města.

I přes značně pofidérní formální a obsahovou podobu to text petice dotáhl až k plzeňskému soudu, který ji schválil, a městské zastupitelstvo vyhlásilo datum referenda na termín shodný s prezidentskými volbami, tj. 12. a 13. ledna. K tomu, aby se lidé mohli kvalitně rozhodovat, je však potřeba co nejlepší informovanost ohledně řešené problematiky. Žádná dlouhodobá veřejná debata hodnotící objektivně pozitivní a negativní kvality stavby však v Karlových Varech neproběhla.

I krabice od bot může být zajímavá
V posledních letech se rozvíjí zájem o poválečnou architekturu hlavně ve velkých centrech, ovšem v menších krajských městech je toto období často chápáno emotivně a s výrazně pejorativním nádechem. Většina veřejnosti stavby vzniklé v poválečné době považuje za zhmotnění socialistické šikany, hnusné paneláky nebo za „krabici od bot Made in Bulgaria“.

Na rozdíl od Prahy zde nejsou vysoké školy a specializované instituce, jež by vytvářely platformu pro diskuzi a produkovaly odborníky a demonstrující kulturní nadšence. Jak dokazuje i progresivní postup karlovarské kauzy, většina poválečných staveb v těchto lokalitách není dodnes dostatečně odborně uchopena a vyhodnocena, a proto je lehko může potkat smutný osud, aniž by proběhla tolik potřebná širší veřejná diskuze. Doufejme tedy, že v referendu budeme volit co nejosvíceněji, a hlavně s vědomím, že nic nemá jen jednu stranu. ∞


text: Markéta Donátová