Po téměř třiceti pěti letech dopsala Margaret Atwoodová pokračování dystopického románu navazujícího na celosvětově proslulý Příběh služebnice. Totalitární režim Gileád v něm stále utvrzuje své postavení a bojuje za to, aby získal malou Nicole do svých rukou. S přesvědčením o vlastnictví této dívky využívá prostředky ještě děsivější než dříve.

Děj Svědectví se odehrává více než patnáct let poté, co se za služebnicí Offred (vlastním jménem June) zavřely dveře dodávky a spolu s malou Nicole zmizela neznámo kam. Příběh je vypravován prostřednictvím tří hlavních postav, které spolu dohromady skládají střípky mozaiky celého dění. Jejich znepokojivé svědectví je retrospektivní a emocionální. Tyto hlavní hrdinky knihy, které se s režimem setkávají v různých rolích, následně způsobí rozpad celé republiky Gileád, přičemž se opět navrátí normálnost do každodenního života, v němž byly ženy značně utlačovány a omezovány.

Ágnes & Daisy
Dvě naprosto odlišné dívky. Jedna vychovaná ve svobodné a demokratické Kanadě, druhá v totalitárním Gileádu. Každé se dostala jiná výchova, jinak smýšlí a mají jiné aspirace. Ágnes připadá gileádský režim normální, ctí a uznává jeho zásady, avšak mít za muže o několik let staršího velitele se jí příčí. Vdávat se v podstatě jako ještě malá a poté zplodit dítě ji připadá odporné, rozhodne se tedy pro jiné řešení, které jí nakonec otevře dveře do normálního života. Daisy na druhé straně vyrůstá s rodiči v kanadském městečku a jediné, co ji trápí je, že nemůže na demonstrativní pochod konaný na počest Nikolky. Nikolka je dcera velitele Waterforda (ve skutečnosti Juneina milence, strážce Nicka) narozená v Gileádu, kterou její vlastní matka, služebnice Offred, odvezla do Kanady. Avšak kvůli neuposlechnutí rodičů se život Daisy změní od základů a dívka bude muset přehodnotit vše, co dosud zažila.

Idealistický román a hrůznými skutečnostmi
Atwoodová sepsala Příběh služebnice v době, kdy americká společnost neuznávala ženská práva a útočila na ně a omezovala liberalismus v oblasti reprodukce. Ženy v díle ztratily možnost rozhodovat o svém těle, životě i o svých vlastních dětech. Současné Svědectví zase jako reakce na vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách a feministická hnutí. Nicméně i když se režim Gileádu zdá děsivý a ne zcela nerealistický, autorka přichází s nadějí. I sebemizernější situace se dá zvrátit. Za román Svědectví získala Margaret Atwoodová prestižní Man Bookerovu cenu. Výjimečně však porota udělila ocenění dvěma autorkám, mimo jiné ještě britské spisovatelce Bernardine Evaristové, což je velmi nezvyklé.

Atwoodová dějově prolíná časové osy, střídá vyprávění tří postav. Na rozdíl od Příběhu služebnice se však přeskakování v čase zdá přirozené a stylově učesané. Děj nese místy stopy detektivky a thrilleru či špionáže, když služebnice vynáší informace o režimu prostřednictvím mikroteček doufajíc, že tato zjištění povedou ke zničení a zhroucení Gileádu. Nicméně kniha Svědectví nepřináší mnoho odpovědí na otázku, co se vlastně stalo s June (Offred), jakmile za sebou zabouchla dveře dodávky, čímž končil předchozí díl. Příběh se soustředí spíše na okolnosti, které následovaly několik let po jejím úniku, avšak tím je rozuzlení poutavější a napínavější, i když jsou situace místy předvídatelné. Motiv obálky střídmý a minimalistický, představuje bílý čepec služebnic a zakrytou tvář obestřenou tajemstvím, strachem, vzdorem.

Margaret Atwood: Svědectví
Nakladatelství Argo
Praha, 2020, 396 stran

„Tahleta píčovina s psanim deníku je stejně návyková jako herák,“ píše hrdina Mark Renton do svého deníku na odvykací kúře. Pokud vás láká zkusit heroin, nemusíte hned stahovat biceps a naklepávat žílu. Začtěte se do Welshovy nově vyšlé bichle. Zatímco gram nekvalitního heroinu pořídíte za tisícovku, přes šest set stran kvalitní četby vás přijde na necelé čtyři stovky.

Sága o edinburských „smažkách“ začíná koncem sedmdesátých let minulého století. Ministerskou předsedkyní se ve Spojeném království stává Margaret Thatcherová. Skotové ji nesnášejí stejně jako všechny Angličany (podobně jako Češi Němce – historie útlaku). Masová nezaměstnanost, rasismus, fotbal, muzika, přátelství, drogy, sex, násilí, sídlištní romantika čtvrti Leith – to jsou ingredience, ze kterých Welsh uvařil velmi slušný „matroš“.

Do češtiny Skagboys (skag je Welshův nejoblíbenější výraz pro heroin) přebásnil Robert Tschorn. Udělal s nimi přesně to, co Tamara Váňová s Mládím v hajzlu C. D. Payna. Dal do nich českou duši. To má s Welshem o něco větší cenu než s Paynem, protože ten se přinejhorším dá přelouskat i v originále. S Welshem je to těžší – píše skotským dialektem a pouličním slangem. Rekreační angličtinář před ním neobstojí. Tschornovi se povedlo skotskou hatmatilku přebásnit do jejího českého ekvivalentu, a to čtivě. Slovníkem Heráků: „Píčus zmáknul koží překlad.“

My do toho nepadneme, my ne
Na periferii Edinburghu se vyrábí prvotřídní heroin. Někdo ho z továrny tajně vynáší ven. Pár dalších lidí ho prodává. A spousta dalších se do něj zamiluje. „Mám strašně silnej pocit, že všechno je, bylo a bude totálně v rychtyku. Věci nejsou jenom správně, ale přesně tak, jak mají bejt,“ rozplývá se Mark po první šleze, kterou do něj vpravil bývalý spoluhráč z fotbalu Johnny Swan alias Labuťáček. Začíná jiný mač. „To se ti povedlo… něco zajímavýho… Johne.“

S nejlepším kamarádem Sifonem si Mark slibuje, že do toho nespadnou. Slibují si to, i když se v tom už topí. Welsh ale nechává každého, kdo si šlehne, zmizet v heroinovém víru. Zřejmě jde o věrný obraz reality – skotský autor si závislostí prošel. Po zavření místního drop-inu si „heráci“ začnou píchat společným nádobíčkem. Stříkačka koluje jako „brko“. V pekle „absťáku“ je to každému jedno. Začne se šířit nový virus – HIV.

Edinburgh se v osmdesátých letech stává evropským hlavním městěm AIDS. Welsh to v knize reflektuje Poznámkami k epidemii – chladnými výčty z měsíčních nemocničních zpráv o nově nakažených, kde figuruje jméno, věk, povolání a způsob infikace. Mezi důvody drtivě převažuje nitrožilní aplikace drog. Dále Welsh jednotlivé kapitoly prokládá Feťáckými dilematy – kurzívou popisovanými mezními situacemi, jako je absťák, opojení bezprostředně po nástřelu, předávkování nebo cynická lhostejnost k vlastnímu osudu. Kurzívové vsuvky s výkřiky nebo snovými obrazy používá i v normálním ději.

Taková drbárna
Součástí knihy je také deník Marka Rentona z pětačtyřicetidenní „odvykačky“. Kniha jím začíná i končí a odlišuje ho psací písmo, na které si spousta čtenářů stěžovala. Zprvu i mně přišlo nečitelné a popadl mě vztek na odpovědné grafiky z nakladatelství Argo. Deníkové pasáže jsem přeskočil. V „absťáku“ po dočtení knihy jsem je ale ještě vděčně dojel. Nakonec mi přišly příjemnější než běžný knižní font. Kromě zmíněných nezvyklých formátů Heráky ozvláštňuje taky to, že v některých kapitolách vypráví Welsh ve třetí osobě, zatímco jiné si rozdělují Mark, Sifon, Spud, Begbie, Tommy, Matty a další. Jejich výpovědi se vzájemně potvrzují v některých detailech, takže je to taková drbárna.

Možná Marka a spol. znáte z filmu Trainspotting s nezapomenutelným Ewanem McGregorem v hlavní roli. Režisér Danny Boyle snímek natočil podle stejnojmenné Welshovy prvotiny, která vyšla v roce 1993. Heráci nejsou jejím pokračováním, ale „předkračováním“. Po dvaceti letech Welshe napadlo sepsat, jak se hrdinové Trainspottingu dostali do závislosti, a šel do hloubky – Heráci mají 614 stran oproti trainspottingovým 350. Třetí díl napsal už v roce 2002. Jmenuje se Porno.
V Trainspottingu není jediné zbytečné slovo. Heráci jsou rozvolněnější, přesto hustější. Dvacet let poctivého tréninku je znát. Těšil jsem se u nich na každou další četbu. Gagy volajícími po zfilmování se taky jen hemží. Welshovy romány tak napůl scénáři už jsou. Nezabředá moc hluboko do motivace postav. Nezdůvodňuje jejich činy, nepovyšuje se nad ně. Nechává je plynout a vysvětlí je o desítky stránek později. Nebo vůbec. Jako v životě.

Citlivě vulgární
„Fascinuje mě, jak si lidi posírají životy. Zajímá mě, proč tak často jednají proti vlastnímu zájmu,“ vysvětluje v jednom rozhovoru Welsh své zaujetí temnými stránkami lidské povahy. Trpělivě kreslí pavučiny vztahů a okolností, které hrdiny přivádějí na scestí. Zachycuje jejich „ups and downs“. Nezapomíná na roli náhody neboli spouštěče. Jako chameleón střídá první osoby jednotlivých postav – každá píše a myslí trochu jinak, ale vždy přesvědčivě. V jednu chvíli vás rozesměje situační komikou a (ne)citlivou vulgaritou (hlavně tady patří uznání i překladateli), ve druhé se vám udělá šoufl z explicitního popisu násilí. Ve třetí vás vzruší sexuálním obsahem. Nic z toho ale nedělá prvoplánově, prostě jede svou upřímnost. Hemží se pasážemi, které byste si dali za rámeček, a slogany, které byste si vytetovali. Nebo i vyfetovali. ∞


Irvin Welsh: Heráci
nakladatelství Argo
Praha, 2014, 614 stran