„Ať žije Stalin,“ volali těsně před exekucí mnozí z těch, kteří byli ve Stalinově říši popravováni na základě zcela vykonstruovaných obvinění. Ve filmu Ztratili jsme Stalina je scéna ze sibiřského gulagu, v němž se popravuje ještě pár dní po Stalinově smrti. Když jeden z popravovaných vykřikne: „Ať žije Stalin,“ odtuší popravčí s revolverem u jeho hlavy nevzrušeně: „Ten už nežije, teď je tam Malenkov,“ a zastřelí ho. Takhle černý je humor snímku. Ale právě ve své černotě také osvobodivý.

Skotský režisér a scénárista Armando Iannucci vytváří chytrou politickou satiru už dlouhá léta především pro televizi (seriály Je to soda, Viceprezidentka a další). Ztratili jsme Stalina je jeho druhým celovečerním filmem po frašce Politické kruhy (In the Loop), která si vystřelila ze zákulisního protlačování britské podpory americké války v Iráku. Iannucci ve svých satirách vykresluje politiku jako cynické intriky egocentrických mužů a žen, kteří usilují o moc a slávu. Podvratnost jeho humoru spočívá především v kontrastu veřejného obrazu politického jednání v nejvyšších patrech politiky a nízkosti zákulisního boje o sebeprosazení a moc. Iannucci exponuje osobní (ne)kvality politiků a političek a staví je do protikladu k jejich viditelnému jednání: Veřejná sféra politiky je pohlcena soukromými, tedy nepolitickými, zájmy jednotlivých aktérů.

Oproti „britskému“ pojetí politické satiry, jak ho známe především z televizního seriálu Ano, pane ministře, které politiku představuje jako autonomní mašinérii politické byrokracie a názorové flexibility, zcela odtrženou od reálného života společnosti, je ovšem Iannucciho pojetí politické satiry přece jen angažovanější a v tomto smyslu skutečně „skotské“. Skotsko je oproti Anglii chudší a levicovější a zkušenost toho, že prosperující centrum (Londýn a jih Anglie) nemá pochopení pro odlišnou situaci okrajů (např. Skotska), je zde palčivá. Iannucciho satira nechává skutečné společenské konflikty a zájmy do jednání politiků přece jenom pronikat, a v jeho loňském snímku dokonce podstatným způsobem.

Koncentrovaná a krutě směšná realita
Ztratili jsme Stalina je filmovou zkratkou, která zhušťuje skutečné, byť někdy mírně přikrášlené události v období přibližně tři čtvrtě roku po Stalinově smrti do jediného týdne; oním zhuštěním vyniká absurdita a děsivost politického života v totalitárním režimu. Napětí mezi zištnými pohnutkami jednání nejvyšších sovětských politiků a oficiózní strnulostí a zároveň krutostí stalinské ideologie je děsivě velké, ale díky tomu je to také velká legrace.

Záchvat mrtvice, který Stalin jednoho rána utrpí, odstartuje závody členů nejvyššího stranického vedení o to, kdo bude ve Stalinově dači dříve. Jenomže když se nejmocnější mužové sovětské říše nad paralyzovaným tělem svého vůdce postupně shromáždí, nevědí, co dělat. Nechat vše být a počkat, až Stalin umře? Ale co když neumře? Povolat lékaře? Jenomže všichni dobří lékaři byli povražděni v nedávné čistce. Povoláme-li špatného, nevypočitatelný Stalin se nám později asi pomstí… Situaci zachraňuje Chruščov (Steve Buscemi) lekcí chladné logiky: „Pokud se uzdraví, tak jsme sehnali dobrýho doktora, a když ne, tak jsme dobrýho doktora nesehnali, ale on na to nepřijde.“ Lékařské konzilium je tedy nakonec povoláno, Stalin úspěšně skoná, vše je v pořádku. Jen je třeba zastřelit lékaře a všechny, kdo v Stalinově dači ten den sloužili a mohli by někdy v budoucnu svědčit, a je tahle patálie za námi.

Dobro a zlo v politbyru
V podobném duchu se odvíjí celý film. Mocenské vakuum po smrti sovětského vůdce je ideální příležitostí pro politické intriky nejvyššího stranického vedení – politbyra, v němž všichni usilují o moc a obávají se především sebe navzájem. Do toho se jim pletou pod nohy věčně opilý Stalinův syn Vasilij (Rupert Friend) a nedůvěřivá Stalinova dcera Světlana (Andrea Riseborough). Náskok přede všemi si udržuje ten nejchytřejší a nejbezskrupulóznější z nich, bývalý šéf tajné policie a ministerstva vnitra (NKVD) a nejobávanější člověk v celé zemi, Lavrentij Berija (Simon Russell Beale). Režijní pojetí stejně jako skvělý výkon shakespearovského herce přitom propůjčují cynismu nedávného mučitele a nyní energického reformátora zkostnatělého impéria šarm a vtip.

Berijovým hlavním protihráčem je poněkud nemotorný, ale v zákulisním politickém boji také zběhlý Nikita Chruščov. Právě do jeho postavy Iannucci projektoval společenský zájem: Chruščovova filmová postava je tvarována jakoby z jeho budoucího působení stranického vůdce, který Sovětský svaz destalinizoval. Souboj o moc mezi Berijou a Chruščovem vyznívá jako souboj krvavé minulosti (na níž se ovšem skutečný Chruščov také podílel) a humánnější budoucnosti. Chruščov sice nemá Berijův šarm a svižnost, působí ale lidštěji a v nové situaci věrohodněji. Podaří se mu přesvědčit ostatní členy politbyra a s pomocí generála Žukova (Jason Isaacs) je Berija nakonec zatčen, narychlo odsouzen a popraven. Berijova smrt představuje katarzní moment filmu, poslední justiční vraždu, kterou režim páchá, a to symbolicky na nejkrvavějším členovi nejvyššího vedení země.

Satira, která je univerzální i jedinečná zároveň
Iannucci diváky ušetří dumání o „ruské duši“ či východní krutosti. Herci nekamuflují žádný přízvuk, jejich herectví je řekněme shakespearovské a humorné hlášky suše britské (ovšem s onou „skotskou“ vlohou angažovanosti). Čajkovského hudba, která k makabrální komedii po většinu času vyhrává, nezní „rusky“, nýbrž prostě energicky. Z určitého pohledu je Ztratili jsme Stalina velkolepou groteskou o diktátorech všech dob a všech režimů. Ale vzhledem k tomu, kolik skutečné historické reality film zachycuje, a s ohledem na humanistické pojetí postavy Nikity Chruščova je to zároveň černohumorné vyprávění o tom, že mělo cenu se Stalinovu krvavému dědictví postavit a že všem lidským bědám je jednoho dne konec. Ztratili jsme Stalina je tak pozoruhodnou směsicí humoru a hrůzy, dějin a fikce, soukromého a veřejného, která diváky rozhodně nenechá chladnými. ∞


Ztratili jsme Stalina (The Death of Stalin)
režie Armando Iannucci
Velká Británie / Francie / Belgie, 2017, 106 min.