Valeriia Murko (* 2001) se narodila ve městě Alushta na Ukrajině. V současné době studuje magisterský program na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v ateliéru Grafický design 2. Její práce na titulní straně a v rozšířeném portfoliu vznikly v rámci 5. letní Artikl akademie a navazují na její bakalářskou práci, ve které se zabývala procesem zpomalení a návratu k sobě v metodě kyanotypie, kterou vytvořila i tento autorský cyklus. Reaguje tak na přehlcení z dnešního světa přesyceného digitálními technologiemi a nekonečným proudem informací, ve kterém myšlenky přeskakují z jednoho tématu na druhé a pozornost se rozptyluje. Ve snaze pustit kontrolu tak užívá původní metodu kyanotypie – fotografický proces, který skrze působení chemických látek a UV záření vytváří zpravidla modrý otisk. Každý takový proces je jedinečný a autor nemá plnou kontrolu nad výsledkem. Souhrou mnoha faktorů, kterými jsou množství roztoku a případně jeho příměsi, působení větru, stínu a v neposlední řadě času expozice, vzniká vždy unikátní obraz. Autorka v tomto procesu vnímá analogii se životem – běžné se stává jedinečným, když projde reakcí. Přestože je digitální pokrok nezpochybnitelný a nelze se mu vyhnout ani není důvod se mu bránit, tím více jsou cesty, jak zpomalit, hledané. Není cílem jít proti technologii. Ale citlivé lidské vnímání vyžaduje svůj specifický čas – a to jak pro tvorbu, tak pro vnímání i rozjímání. Potřeba ticha, doteku, hloubky i prostoru jsou motivy, které autorku dovedly právě k této metodě, skrze kterou vytváří obrazy stvořené z přítomnosti a za příměsi soli nebo citrónu usměrňuje výsledné estetické vyznění.

Drazí čtenáři a čtenářky,

srpnový Artikl je unikátním vydáním a já vám právě osvětlím, proč.

Připravila jsem ho společně s účastnicemi 5. letní Artikl akademie, se kterými jsem po dobu jednoho měsíce, čtyř setkání a mnoha hodin individuální práce dokončila vydání, které reprezentuje nejen současná kulturní témata, ale také živost jazyka. Téma Smysl, které toto vydání plní, je více než aktuální a ve svých článcích se mu věnovala většina redakce. Tento Artikl je reprezentací toho nejčerstvějšího uvažování a snahy nejen hledat, ale i odpovídat. Jaká je povaha bezpečného prostoru a může takový vůbec existovat? Je smrt skutečně konečnou podobou naší existence nebo je skrze digitální prostor možné žít bez konce? Nejen takové otázky kladou články tohoto vydání. Redaktorky se náročných námětů nebály. Texty, které z letošní Artikl akademie vzešly, jsou tak reprezentací závažnosti, hledání, ale i nadšení a potenciálu růst a zrát. Jejich vážnost je obrazem nejen tématu, ale i současného společenského naladění.

Co dává našim činům váhu a našemu bytí hloubku? Smysl není luxus, ale základní lidská potřeba – v umění, práci i vztazích. Hledáme jej v příbězích, které si vyprávíme, i v tichu mezi slovy. Artikl jako kulturní platforma, otevřený interpretaci, dialogu i diverzitě, je ideálním místem pro takovou reflexi.

Milujete kulturu a rádi píšete? Naučíme vás milovat psaní a žít kulturou. ARTIKL otevírá již pátou letní akademii.

Otevíráme letní redakci a zveme vás, kteří píšete, fotíte, ilustrujete, editujete texty, opravujete stylistickou formu a hlídáte gramatiku, abyste se stali na měsíc redaktory Artiklu. Společně vydáme tištěné srpnové číslo!

Zažijte, jak probíhá redakční rada pod vedením šéfredaktorky Artiklu Báry Alex Kašparové, poznejte proces fungování od vytvoření koncepce čísla po finální zpracování článků. Zjistěte, co všechno se děje v redakci, než se k vám dostane jedno vydání Artiklu.

V rámci edukativního ARTIKL programu otevíráme již pátou letní akademii a budeme rozvíjet talent redaktorů, spisovatelů, fotografů, ilustrátorů a editorů. Naučíme vás systematicky pracovat a dojít k jednotnému dílu v podobě tištěného magazínu o kultuře. Každou redakční poradu také navštíví pozvaný host a hostka z oboru a v rámci moderované diskuze pohovoří o své práci v souvislosti s médii.

Do neděle 29. 6. 2025 posílejte registrační mail s předmětem „Akademie 2025“ se svým jménem, činností, kterou byste si v redakci chtěli vyzkoušet, krátké CV a ukázku své práce na adresu akademie@artikl.org.

Kapacita účastníků pro letní ARTIKL akademii je omezena. Edukativní program je zdarma. Reakci na přijetí mailu dostanete 2. 7. a v ní také naleznete více informací o následných redakčních setkáních.

Rezervujte si termín 8. 7. od 18.30, kdy vybrané z vás pozveme na první redakční poradu do unikátního kulturního místa v centru Prahy, kde také budou probíhat i další porady. Mezitím budete samostatně pracovat a poté se znovu potkáme na redakční poradě v úterky 15. 7., 22. 7. a ve čtvrtek 31. 7., vždy od 18.30. Na posledním redakčním setkání už dostanete srpnový Artikl do svých rukou.

V případě, že byste nějaký z termínů nemohli přijít na redakční poradu osobně, vyzkoušíte si, jak dokážete dojít k výsledku skrze telefonáty, maily a virtuální redakci. Absenci ale můžeme tolerovat jen jednou, jinak vás do letního programu nemůžeme zařadit.

Těšíme se na vás!

Tento měsíc byla v USA naměřena nejvyšší teplota za více než sto let. Evropa stále čelí strachu z jaderné války. Problematika nukleárního odpadu a klimatických změn se stává stále více aktuální a palčivou. Výstava Blues Explosions zkoumá tyto fenomény a klade nepříjemné otázky.

„Návrh je docela jednoduchý: natřít atomové a vodíkové bomby modře.“ Tímto zásahem zamýšlel Yves Klein na konci 50. let exponovat a mapovat místa dopadů atomových bomb. Umělecko-politickým aktem reagoval na testování jaderných zbraní, a to nejen nad Nevadou, jejichž počet a utajovanou (ne)přítomnost chtěl za pomocí svého patentovaného ultramarínu (Kleinova modř – IKB) vizuálně zviditelnit. Skrytou zkušenost místa zasaženého radiací by modré zbarvení intenzivně zpřítomnilo a zaevidovalo.

Zpřítomněním přehlížených fenoménů vážících se nejenom k nukleárnímu odpadu, ale i k problematice klimatických změn, často vytěsněných z naší každodennosti, se zabývá výstava Blues Explosions v Galerii 35m2 na pražském Žižkově. Svým názvem odkazuje právě ke Kleinovi a završuje sérii čtyř výstav Nukleární kultury. Výstava akcentuje problematiku toxického odpadu, jeho vliv na environment, a „výbušné“ 20. století aktualizuje a posouvá v rámci současného diskurzu klimatických proměn a války na Ukrajině (přítomné skrze žlutě natřenou galerijní místnost, která jakoby simulovala ozáření po výbuších a diváctvo uzavírala v sobě).

Dopady odpadu
Výstavnímu prostoru dominuje tapeta česko-londýnské fotografky Veroniky Lukášové natažená přes celou jednu stěnu, jež zobrazuje lokalitu Trinity Site v USA. Zdánlivou nevinnost pouštního „landšaftu“ podlamuje jednak pletivo v popředí, jednak malá fotografie přichycená na plotu znázorňující testovací výbuch atomové bomby ze dne 16. července 1945. Velkoformátový tisk virtuálně otevírá zeď galerie do prostoru pouště a vtahuje mě dovnitř. Imerzi však narušuje přítomnost plotu tvořící bariéru mezi mnou a krajinou. Vytrhává mě tím z klidné kontemplace a signalizuje cosi zakázaného, nebezpečného. Tento zneklidňující pocit, který nemohu setřást, ono cosi se mi poté konkretizuje při bližším pohledu na malý snímek výbuchu. Lukášová tak konstruuje dialog mezi obrazem současné krajiny (64 let po odpálení atomové bomby) a radikálním nukleárním zásahem, který formoval současnou podobu místa.

Do prostoru dramaticky zasahuje instalace litevské umělkyně Ruty Putramentaite sestávající z fragmentů recyklovaných materiálů zapletených do sebe. V abstraktních kouscích a tvarech rozpoznávám kancelářskou židli a komplikovanost dané formy mě vybízí k pohybu kolem díla. Zapomenuté odpadní materiály (dříve komoditní součásti našeho života) nechává umělkyně znovu promlouvat v syntéze organických a anorganických forem, jejichž společným jmenovatelem se stává plynutí času. Konzumerismus, s ním spjatou politiku plánovaného zastarávání a enviromentální dopady kriticky reflektuje ve svých „junk sculptures“, kterými navazuje na umělecké tendence hojně užívané již ve 20. století. V kontextu tapety Trinity Site, před níž je instalace situována, a v kontextu celkového narativu výstavy, si všímám napětí mezi imateriálním znečištěním (radiace v ovzduší propisující se do prostoru zářivě žlutou barvou stěn) a konkrétní, materiální manifestací konzumní kultury, které na mě intenzivně dopadá. Pohybem skrz prostor galerie, jež emituje různé podoby znečištění, se stávám její organickou součástí.

Kapalná dystopie
Novomediální složka je na výstavě zastoupena videoesejí Toxická voda. Projekt představuje kolektivní práci tří autorek (Zuzana Budzaková, Zuzana Řičářová, Viktória Žigmundová) a autora (Ján Cholvadt) pod záštitou UMPRUM a její transdisciplinární a experimentální praxe Planety B (Modulu pro udržitelnost a civilizační problémy). Kolektiv zde formou videa zkoumá úlohu vody při výrobě jaderné energie z hlediska odkaliště po úpravě uranu v Dolní Rožínce. Kombinuje dokumentárně pojatý vizuál s informativní textovou částí. Pocit nejistoty a možného nebezpečí, zakódovaný v krajině ovlivněné uranovým průmyslem, je artikulován skrze televizní obrazovku, z níž se (toxická) voda pomyslně rozlévá ven do prostoru galerie, a nechává mnou rezonovat otázky rekultivace a přístupu k toxickým látkám.

Dystopickou a tíživou atmosféru pak podtrhuje audio stopa Marie Neal, pouštěná v určitých datech, jež vnáší do galerie zvuky z rumunské skládky. Dochází tak k audiovizuální stimulaci, během níž se ke slovu hlásí aktéři často vytěsňovaní z naší běžné zkušenosti, kteří však radikálně ovlivňují planetu a život na ní.

Kam až jsme schopni v rámci konzumerismu a pohodlí zajít a jakou planetu přenecháme dalším generacím?

text: Denisa Michalinová

Blues Explosions
Galerie 35m2 (Víta Nejedlého 23, Praha 3)
29. 6. — 31. 7. 

Jakým způsobem přemýšlíme o létu a o všem, co se kolem nás děje? Nemohu nemyslet na příčiny horka a jeho důsledky. Přemýšlím tiše, ale pro sebe nebezpečně. Změny teplot v blízkých dnech asi nedorazí.

Ležím v trávě. Teplé sluneční paprsky se mi vpalují do kůže. Horko mě tetuje pod kůži a spaluje mi chloupky na povrchu. Chce se mi spát, ale nemůžu. Ale cítím se jako kdybych spala. Cítím se jako ve snu. Všechno stojí na místě a hýbe se zároveň.

Takové je léto
Přemýšlím, jestli někdy přijde léto, kdy se budu cítit příjemně. Kdy se budu cítit hezky. A bylo tady někdy léto, kdy slunce nežhavilo chodníky a kdy jsme se každým krokem neroztékali? Kdy mě nebolela hlava při pětiminutovém čekání na tramvaj? Možná. Teď se ale nemám kam schovat. Nemám kam utéct. Nevím, jestli před sebou nebo před sluncem. Jestli ta nekomfortnost, kterou pociťuji je z horka, anebo z něčeho uvnitř mě samotné. A tak zůstávám ležet v trávě.

A slunce pálí dál
Sluneční paprsek si mě chytí a vtahuje mě k sobě. Čím dál víc mě spaluje a já už nejsem já. Měním se v další paprsek slunce. A už mi není horko, jenom příjemně teplo. Zářím a cestuji rychlostí světla. Zároveň mě ta rychlost nevyčerpává. Je mi hezky. Nakonec dopadnu na květ, který mě absorbuje.

Sedmikráska
Najednou mám stonek, listy a květ. Dříve se mi zdávalo, že jsem květina. Taky jsem jí vždy chtěla být. Teď už ale po ničem netoužím. Už mě nic netrápí. Nejsem šťastná ani smutná. Dopadají na mě sluneční paprsky a já rostu na místě. Růst na místě je koncept, který lidé neznají. Ale jako květina jsem takto spokojená. Nepotřebuji růst nikam jinam. Na mém květu přistane včela. Příjemně to lechtá. Kdybych mohla, zasměju se.

Jak by se květiny smály?
Už nemám listy, ale křídla. Odlétám z květu sedmikrásky pryč. Svůj úkol jsem splnila. Létám mezi květinami, blízko u země. Mám důležitou práci. Mám cíl, moje existence má smysl. A nevím, že je ohrožená. Tak letím zpátky do úlu. Cesta je ale daleká a musím si odpočinout.

Přistanu
Dlaní opatrně odeženu včelu, která mi přistála na koleni. Nechci jí nic udělat. Popolétne kousek dál a já už jí nevidím. Doufám, že v pořádku dolétne domů. Jestlipak je včelám horko? Přemýšlím, jak jsme se k takovému horku dostali. Jak se všechno kolem nás brzy promění, pokud se nezmění nic. Pokud my nic nezměníme. Příjemné léto už nikdy nepřijde a já si říkám, jestli má cenu se hnát za růstem dopředu. Když za chvíli nebude kam růst. Dokonce ani na místě.

A má cenu se tím vůbec trápit?
Kdy se to změnilo? Kdy jsem si léto užívala? Možná jako malá, kdy jsem se ničeho nebála. Jenom velkých příšer, které neexistovaly. Hry na schovávanou tehdy byly zábava. Teď už jsem dospělá a bojím se všeho. Ale těch velkých příšer, co existují, se nebojím. Jenom toho, co způsobí. A toho, že se pomalu měním v jednu z nich. Pokud už se tak dávno nestalo. A i když se schovám, nic z toho nezmizí. Jenže to všechno se stane až za nějaký zítřek. To už mě ale nebude trápit. Cítím, jak mě paprsky slunce pomalu spalují. A já je nechám. Ležím dál v trávě a čekám, až mě země spolkne. Samozřejmě ale jenom do té doby, než mi začne zvonit budík, já se zvednu a vydám se zpátky do práce.

Jsem někým jiným.

text: Aneta Brašničková

Nezařaditelnost je téma zářijového Artiklu. Je to zároveň termín, který je sám o sobě paradoxem. V době nadbytku informací, kdy pro všechno potřebujeme škatulky a šuplíky, je nezařaditelnost čehokoli téměř neuskutečnitelná. Abychom cokoli dokázali uchopit, vystačíme si častokrát se sebemenším detailem. Inklinujeme pak k abstrahovaní nebo zjednodušení dané věci, abychom se odkázali k něčemu již zařazenému. Nejpřímějším příkladem může být vizuální odlišnost ve společnosti. V ní na základě rozpoznání konkrétních vizuálních jednotlivostí můžeme kohokoli lehce zařadit. Z tohoto zjednodušování pak pramení předsudky vůči různým menšinám, ať rasovým, nebo kulturním. Tento fenomén zpracoval projekt Kmeny, který snad každý četl nebo viděl. Ostatně dívka s transparentními brýlemi a její intelektuální polemika nad náhodným seskupením rostlin či uměleckou instalací evidentně zaspamovala mnoho facebookových zdí. Artikl fenomén nezařaditelnosti také zpracoval, sice méně intelektuálně, bez transparentních nebo růžových brýlí, ale s poměrně předpokládaným závěrem – čím více se někdo snaží být nezařaditelný, tím opět dojde k zařaditelnosti. Nezařaditelnost je těžko demonstrovatelná. Co mohu ale s jistotou konstatovat je, že zářijový Artikl nezařaditelný je. Vypadá sice úplně stejně jako ostatní vydání, jeho cesta k vašim rukám ale byla zcela ojedinělá. Obsah poprvé nevytvářela stálá redakce, ale mladí novináři a účastníci edukativního letního programu Artikl akademie. A posuďte sami, jestli byste ho kvalitou zařadili i k těm ostatním. ∞