ARTIKL » Artikulujeme

Artikulujeme | Alexandrijská inspirace

Martin Leskovjan — Wed, 23 Sep 2015 22:01:40 +0000

Psal se podzim roku 2011, když americký poslanec Lamar S. Smith předložil zákonodárnému sboru návrh zákona „Stop Online Piracy Act“ (SOPA), jehož účelem bylo uzákonění donucovacích prostředků k blokování přístupu ke stránkám, jejichž prostřednictvím dochází k porušování autorských práv. Zákonná omezení by dopadla i na vyhledávače, které by nesměly linkovat na stránky, kde se porušuje autorské právo, a ti, kdo si platí za reklamu na těchto stránkách, by měli dle rozhodnutí soudu zakázáno pokračovat v tomto obchodu. Nebylo třeba hlubokých právních analýz k tomu, aby bylo zřejmé, že přijetí tohoto zákona generuje těžko odvolatelné rozhodnutí skoncovat s apriorní zásadou bezzásahovosti do šíření informací a se zákazem cenzury. Navrhovaný zákon rozdělil internet na dva tábory – na jedné straně vláda USA, organizace na ochranu duševního vlastnictví a velké korporace, jejichž business se na odměnách za prodej kopií do značné míry zakládá (velká vydavatelství, mediální impéria apod.), na druhé pak organizace bojující za svobodu internetu, obrovská část veřejnosti prostřednictvím mnohých peticí, a také velké společnosti a organizace, jejichž hlavní činnost měla být zákonem zásadně omezena (např. Amazon, Facebook, Google, Vimeo nebo Wikipedia). Díky spojení veřejnosti, velkých hráčů a neziskovek se podařilo odvrátit přijetí zákona, ale zůstala zkušenost, která poučuje, že rozevírající se rozpor mezi přirozeným vývojem společnosti směrem k tzv. „sdílené kultuře“ a snahami o vytváření stále silnějších nástrojů na ochranu a vynucování autorského práva, které v prostředí internetu nutně vedou ke kontroverzním řešením, bude rostoucím společenským problémem.

Existují ale organizace, které dovedou v mezích současné autorskoprávní úpravy potichu působit plíživou revoluci směrem k novému pojetí toho, jak bychom se mohli stavět k duševnímu vlastnictví v on-line světě. Neziskovka Internet Archive (archive.org – pozor, vysoký prokrastinační faktor!) plošně shromažďuje veškerý digitalizovaný obsah, strukturuje ho a následně poskytuje veřejnosti (pokud autorské právo umožní) prostřednictvím projektu openlibrary.org. Systém je jednoduchý a funguje jako v jakékoliv běžné knihovně – legálně pořízené digitální kopie jsou zapůjčovány vždy jednomu konkrétnímu uživateli, přičemž po dobu zápůjčky není možné díky rezervačnímu systému tento soubor poskytnout někomu jinému. Nedochází tak k neoprávněnému zpřístupňování obsahu, ale zůstává zachován cíl zpřístupnit volně co nejvíce digitalizovaných děl. Tento přístup samozřejmě vyžaduje změnit i pohled na ekonomický model fungování autorů – například prodej knih s rozvojem digitalizace klesá a spisovatelé tak hledají jakékoliv stéblo, aby se udrželi v klokotajícím systému, který kombinuje výnosy z autorských odměn a grantů. Jako labutí píseň pak zní volání Asociace spisovatelů po příspěvcích na živobytí pro spisovatele v případě, že nemají dostatek honorářů z prodejů. Internet dává možnost vynechat ze vztahu mezi autorem a čtenářem ty, kdo z celkové ceny za dílo ukrajují největší část – pokud to spisovatelé se svou nezávislostí nezbytnou pro kritickou reflexi společnosti myslí vážně, nemůžou sami prosazovat vlastní ujařmení v podobě závislosti na sociálních dávkách (byť třeba zahalených do vznešenějšího pojmu „grant“). ∞

Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.

Artikulujeme | Svoboda za konec svobody

Martin Leskovjan — Sat, 29 Aug 2015 09:47:03 +0000

Autorské právo je tu od toho, aby vytvořilo právní rámec pro vztah mezi autorem díla a jeho uživatelem. Jako předmět ochrany přitom podle platné teoretické konstrukce nefiguruje samotný fyzický objekt nebo informace, ale nehmotné autorské dílo jako předmět duševního vlastnictví bez ohledu na samotný hmotný substrát, skrze který k uživateli autor „promlouvá“ samotným obsahem autorského díla. Při doslovné aplikaci autorskoprávní ochrany podle takové konstrukce však nastává řada absurdních situací, na které musel zákonodárce reagovat mnohými výjimkami, mezi které tradičně patří také tzv. svoboda panoramatu, resp. „užití díla umístěného na veřejném prostranství“. Tento institut umožňuje to, co káže selský rozum, tedy možnost svobodně zachycovat (filmem, fotografií, kresbou atd.) podobu autorských (architektonických, sochařských a jiných) děl trvale umístěných ve veřejném prostoru. Země jako Itálie, Belgie nebo Francie patří k několika málo výjimkám, které různými způsoby tuto svobodu podmiňují a omezují, ale ve zbytku světa platí stav, kdy autoři takovýchto děl nemají právní nástroje vymáhat zadostiučinění z důvodu pořízení a šíření např. fotografie z dovolené ve městě, na které je zachyceno architektonické dílo (dům). Tento stav nikomu nečinil obtíž a těžko bychom hledali společenskou poptávku po jakékoliv jeho změně. Pokud, tak spíše směrem k rozšíření obdobných výjimek plynoucí z povahy světa, v němž žijeme, tedy ze světa, který používá internet k šíření informací a obchodu, mimo jiné také s autorskými díly. Na sklonku prázdnin ovšem přišel průlomový okamžik z čistého nebe, který nečekali ani ti, kdo do Bruselu jezdí diskutovat o budoucnosti autorskoprávní legislativy na komunitární úrovni. Pracovní skupina Výboru Evropského parlamentu pro právní záležitosti zaměřená na autorské právo, jíž předsedá europoslanec Pavel Svoboda, přišla s návrhem zásadní změny, která by nově autorům uvedených děl přiznávala možnost omezit šíření a komerční užívání takových zobrazení. V době, kdy vedeme vážnou diskusi o budoucnosti autorského práva v kontextu tzv. informační společnosti, zní podobný návrh jako halucinace z europoslancova bad tripu. Na druhou stranu nám byl vyslán signál, který by nás měl varovat, že bychom měli chystanou reformu autorského práva na evropské úrovni bedlivě sledovat a chystat se na další nebezpečné nápady. Jinak se nám mohou proklamované evropské svobody (i za přispění Svobody) rozsypat před očima jak domeček z karet. ∞

Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.

Artikulujeme | Nasdílená revoluce

Martin Leskovjan — Mon, 27 Jul 2015 10:55:07 +0000

Na konci osmdesátých let se začala objevovat první proroctví o tom, co dnes začíná být a v blízké budoucnosti bude stále víc realitou života obyvatel k internetu připojených koutů země. Cyberpunkeři snili ve svých představách o všech možných využitích globální sítě, která od základu promění strukturu ekonomických a sociálních vztahů. Dnes už nosíme první vlaštovky tohoto snu ve svých telefonech. Umožňují nám stát se zákazníky i poskytovateli služeb jednoduchým kliknutím, namísto odosobněných služeb umožňují najít nejvhodnějšího poskytovatele podle individuálních požadavků a zpřístupňují nám možnost obstarat své potřeby téměř kdykoliv a kdekoliv. Od pionýrů tzv. sharing economy nebo také „ekonomiky hejna much“ (např. internetových tržišť, ubytovacích služeb nebo městské přepravy osob) můžeme čerpat první zkušenosti s principem sdílené platformy otevřené komukoliv a založené na maximální efektivitě, tzn. okamžité interakci účastníků vztahu.

V kultuře si tento nový princip teprve hledá uplatnění například prostřednictvím rychle se rozvíjejícího crowdfundingu nebo platforem pro freelancery. Dalším zásadním pilířem sharing economy je systém vzájemného hodnocení pro budování dlouhodobé reputace a referencí. Právě dobré hodnocení od ostatních se stává v nové ekonomice sdílení hlavním orientačním rámcem, díky němuž se nemusíme spoléhat na často selhávající regulační předpisy, které mají kvalitativní standardy garantovat (např. taxikářské licence nás v Praze dovedly ke zrůdnému mafiánskému systému, kterému není schopna čelit policie ani magistrát, i když by možná chtěly). Aplikace, jež dávají možnost každému zapojit se do přepravního systému, ať už na straně poskytovatele, nebo uživatele, takovým mafiánům berou půdu pod nohama a my musíme doufat, že je naši zákonodárci nezakážou dřív, než bude tento zlořád definitivně vymýcen kvalitní konkurencí. Zcela nepochybně jsme teprve na samém počátku revoluce, která hloubkou a rozsahem dalece předčí revoluci průmyslovou a hlavním hybatelem bude především ekonomický aspekt efektivnosti, pohodlí a všeobecné dostupnosti. ∞

Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.

Artikulujeme | Kyselka opět v ohrožení

Martin Leskovjan — Thu, 11 Jun 2015 11:14:08 +0000

Až se v červenci budete prodírat davy návštěvníků festivalu ve Varech, vzpomeňte si na následující řádky. Jsou tomu tři roky, kdy jsme s Matějem Chytilem začali připravovat kampaň za záchranu lázní v Kyselce se sloganem „Opravte Kyselku“. Snili jsme tehdy o tom, že si vyzkoušíme historicky první spotřebitelský bojkot organizovaný v Čechách, ale oproti našemu očekávání se po sérii podařených mediálních zásahů brzy začaly události vyvíjet žádoucím směrem a k vyhlášení bojkotu Mattonky jsme nakonec nepřistoupili. Podařilo se nám dohodnout se na společném projektu zastřešeném obecně prospěšnou společností a začalo se se záchrannými pracemi na zničeném lázeňském komplexu. Celá kampaň by ovšem nikdy nevznikla, nebýt několika členů památkářské organizace s krkolomným názvem ASORKD, která jako první začala na problém lázní v Kyselce upozorňovat a udělala nejdůležitější kroky, tj. přípravu podkladů pro konání kampaně. Právě díky jejich mravenčí práci se stala Kyselka tématem, které jsme přetavili do kampaně a následného efektu, tj. dohody s vlastníkem na předání objektů nově vzniklé neziskovce. Lázně Kyselka, o. p. s., byly založeny hned na konci roku 2012 a od té doby se zachraňují, nebo řečeno slovy ředitele Perouta „vrací zpět do bodu nula, někdy do roku 2005“, tedy do stavu, kdy bylo ještě možné hovořit o rozumné rekonstrukci. Ačkoliv práce probíhají velmi intenzivně a značně citlivě, stala se věc vpravdě absurdní. V době, kdy projekt opravy potřebuje veřejnou podporu nejvíce, aby bylo možné přesvědčit strategické partnery pro spolupráci, začali památkáři z ASORKD opět hlasitě kritizovat, ovšem tentokrát samotnou o. p. s., a to například za neosazení střechy tam, kde ještě minimálně dva roky podle stavařů střecha kvůli vysychání a stabilizaci ani být nemůže. Pro projekt vzešlý z tlaku veřejnosti na nezodpovědného vlastníka je samozřejmě veřejná prezentace projektu zcela zásadní a podobné kritiky pro něj mohou mít nedozírné následky. Přijeďte tedy během Varů do Kyselky nabrat síly z místních vydatných minerálních pramenů. Uvítá vás tam ředitel Lázní Kyselka, o. p. s., který Vás procesem oprav rád provede. ∞

Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.

Artikulujeme | Národní obrození vol. 2

Martin Leskovjan — Wed, 29 Apr 2015 08:00:52 +0000

Pokud bude politika v oblasti kultury naplňována stejným způsobem, jakým je navržen, diskutován a artikulován její strategický rámec (Státní kulturní politika České republiky na léta 2015–2020), pak může tzv. živé umění na existenci MK jako partnera nebo alespoň přímluvce definitivně zapomenout. Už programové prohlášení vlády budilo zklamání, jelikož se nijak nedotýkalo zásadních problémů české kultury, jako je závislost umění na nevypočitatelně rozdělovaných veřejných prostředcích, danění v kultuře nebo nedostatečnost autorských práv v kontextu nových technologií. Předložený strategický dokument však na tyto problémy rezignuje. Celková konstrukce programových priorit staví na absolutním vytěsnění současného volného umění, jehož funkce bude implicitně omezena na službu ve jménu „národní a kulturní identity“, a na boji o její zachování v globalizovaném světě. Konzervativní národovci na MK navrhují pod záminkou nezbytného návratu k hledání národní kulturní identity uzákonění nástrojů, které fakticky povedou ke koncentraci rozhodovací moci o alokaci veřejné podpory do kompetence různých stavebních komisí. Ty budou mít dopředu stanovená kritéria výběru, jako je např. účel podpory nebo obsahový rámec. Takový závěr vychází z faktu, že jako první prioritu na žebříčku pro nadcházející léta stanovuje dokument „posílení národní a kulturní identity“ (např. využitím významných výročí, jako je 600 let od smrti Mistra Jana Husa). Vedle dalších podobných programových bodů zaměřených zejména na způsoby posílení příspěvkových organizací a státní moci jako hlavních aktérů interpretace a kultivace „kulturního povědomí široké veřejnosti“ v něm nenalezneme žádné systematické řešení krize současného umění a trhu s ním. Výkřikem do tmy je opatření, které má stanovit povinné procentuální výdaje na výtvarná díla jako součásti staveb hrazených z veřejných prostředků. Taková povinnost zdánlivě vede k podpoře současného umění, ale svou preferencí pouze estetizujících a účelově zabarvených děl (vybraných komisionálně) fakticky oslabuje volnou tvorbu a funkčnost trhu s uměním. Lze jen doufat, že celá koncepce je projevem odtrženosti od skutečných problémů a síly lobbistických struktur v kultuře. V horším případě by totiž mohlo jít o promyšlenou snahu o zadušení kritického ducha volných umělců a přípravu na upevňování vládní autority. ∞

Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.

Artikulujeme | Co s členstvím v OSA za milión?

Martin Leskovjan — Mon, 16 Mar 2015 10:44:43 +0000

Kolektivní správa autorských práv bude v brzké době velkým tématem, tedy alespoň by být měla. Rychle totiž ubíhá lhůta pro úpravu autorského zákona podle již přijaté a platné směrnice o kolektivní správě, která prošla Evropským parlamentem (do 1. 1. 2016). Jelikož se již dlouho široce diskutuje o tom, že dosavadní koncept kolektivní správy není v kontextu 21. století udržitelný, přispěchala EU s reformním předpisem, který má předejít očekávanému velkému autorskoprávnímu třesku. Ve skutečnosti jde sice spíše o úpravu některých parametrů, nicméně směrnice se vyrovnává s některými kritickými body, jako byl například diktát smluvních podmínek ze strany kolektivních správců směrem k zastupovaným autorům. Ti mají nově požívat mnohem širší smluvní volnosti při rozhodování o tom, která práva za ně budou kolektivní správci vykonávat a která ne (přičemž práva tzv. povinné kolektivní správy, kdy správce autora zastupuje bez ohledu na jeho vůli, zůstanou nedotčena). Trend liberalizace kolektivní správy by se měl odrazit i ve stanovách kolektivních správců. Velkým zdrojem kontroverze v kolektivní správě (zejména v OSA a Intergramu, kteří zastupují autory a interprety hudebních děl) je způsob, jakým stanovy upravují členství. Pokud vezmeme dva krajní případy, pak členem kolektivního správce Gestor, který zastupuje autory uměleckých děl při výběru odměny za opětovný prodej díla, může být prakticky kdokoliv, kdo vytvoří prodejné autorské dílo. Na druhou stranu OSA váže podmínky členství na ze své podstaty antidiskriminačním kritériím odporujících požadavcích, kdy ve složité změti podmínek můžeme číst, že skladatel se může stát členem tehdy, pokud je OSA zastupován nejméně pět let a za tuto dobu získal na autorských odměnách alespoň 80 000 Kč v každém roce nebo jeden milion v souhrnu. Taková kritéria pak samozřejmě dávají možnost rozhodovat o distribuci veškerých odměn jen hrstce komerčně nejúspěšnějších autorů. Základní myšlenkou téměř sto let starého konceptu kolektivní správy je princip samosprávy (proto spolky), jež ovšem sklouzla podobně jako např. advokátní komora nebo jiné profesní komory do rigidního modelu monopolu, který odolává konkurenci právními privilegii. Snad ve všech oblastech autorského práva ovšem nelze přehlédnout rostoucí uplatnění nových technologií, které ze vztahu mezi autorem a uživatelem eliminují jakékoliv třetí osoby. Clash decentralizace a kolektivní správy bude do budoucna lakmusovým papírkem dalšího vývoje práva duševního vlastnictví, prorokuji. ∞

Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.

Artikulujeme | Black hat a novinářská etika

Martin Leskovjan — Thu, 08 Jan 2015 00:12:45 +0000

Od konce listopadu se produkční a distribuční společnost Sony Pictures Entertainment potýká s obrovskými problémy, způsobenými velmi silným hackerským black-hat (druh hackera páchající kyberzločiny) útokem skupiny Guardians of Peace (Ochránci míru). Po samotném napadení IT infrastruktury, které vedlo k několikadennímu ochromení provozu, se ukázalo, že bylo zcizeno obrovské množství citlivých dat od hesel k účtům až po e-maily a provozní dokumenty. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, útoky na bezpečnost velkých společností se koneckonců stále množí, pozornost bychom ale kauze měli věnovat kvůli důvodu, pro který byl údajně celý útok proveden – tím je očekávaný film „The Interview“, který se napadená společnost připravovala pustit do distribuce. Děj se zakládá na karikatuře severokorejského režimu a diktátora Kim Čong-una, což je hlavním důvodem, pro nějž hackerská skupina ukradla data. Jimi teď společnost Sony vydírá za účelem stažení filmu z plánované distribuce a zamezení jeho šíření. Část dokumentů je již zveřejněna a ukazuje se, že média našla v hackerech nový druh spojenců v honbě za bulvární senzací – ochotně přežvýkávají detaily o odměnách jednotlivých herců a jiné citlivé informace. To je pro umění a kulturu obecně nová situace, protože už nejde jen o útok na zlou nadnárodní korporaci, ale primárně o politický útok proti svobodě uměleckého projevu, který je navíc velice úspěšný, protože plánovaná premiéra filmu byla skutečně zrušena. Strach vyvolaný výhrůžkami rodinám zaměstnanců v případě zveřejnění je novým druhem kyberzločinu, jehož obětí se může brzy stát kdokoliv, kdo se bude uměleckými prostředky kriticky ohrazovat proti zlu. Bohužel, není třetí osoba, která by zaručila bezpečnost a ochranu před takovými útoky. Pokud k jejich dopadu ale přispívají některá média, je nezbytné toto počínání radikálně odsoudit jako hrubě neetické. Další krok v zabránění takovým událostem je pak přijetí odpovědnosti za internetovou bezpečnost vlastní i bezpečnost druhých. Používání šifrované komunikace a datových úložišť, dbání základních zásad bezpečného pohybu a využívání anonymizačních nástrojů by se postupně mělo stát samozřejmostí pro každého z nás. I když to většině lidí stále připadá jako sci-fi, mluvíme o budoucnosti, která se ovšem děje už od včerejška. ∞

Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.

Artikulujeme | Ministerstvo kultury: error

Martin Leskovjan — Sat, 22 Nov 2014 10:11:22 +0000

Asi jsem v poslední době příliš obklopen novými technologiemi a lidmi, kteří vědí, jak je používat, než abych mohl reálně hodnotit možnosti jejich aplikace pro chod veřejné správy. I tak mě ale při každé návštěvě úřadu napadá podobná otázka jako při čtení poslední zprávy o dalším průšvihu Ministerstva kultury ČR: Proč všichni bez námitek a smířeně přispíváme na systém, který se podobá webovým aplikacím v devadesátých letech? Neustále se seká, „error“ na každém druhém kroku, často neodpovídá, o uživatelském pohodlí neslyšel ani zdálky a jeho pravidlům rozumí jen hrstka nadšenců (v tomto případě nadšenců do správního práva). Právě výsledky „papírové správy“, které jsme mohli vyčíst ze závěru NKÚ o kontrole hospodaření na MK ČR v letech 2011–2013, ukazují ohromnou zastaralost státního aparátu. Elektronizace státní správy sice proběhla, ale nyní zoufale chybí software, který by byl základem pro snížení nákladů, personálních potřeb a finanční náročnosti i pro prokázání odpovědnosti za pochybení.

Nedostatky vyšly najevo při přesunu majetku do péče Státního fondu na podporu kinematografie, instituce založené pro nápravu kritického stavu českého filmu. Jak měl českou kinematografii zachránit obraz od Jana Zrzavého se zapsanou hodnotou 10 000 Kč (odhad na 2,5 mil. Kč byl vypracován až po zjištění jeho ztráty), není zřejmé – snad měla být rozmnoženina jeho Karlachových sadů dodávána jako útěcha pro neoficiální klubová kina poté, co na nich SFK vymohl autorské odměny (ano, i to je jeho poslání).

Ze zprávy také vyplývá, že i přesto, že MK vynaložilo na inventarizaci prostřednictvím externí služby přes 250 tisíc Kč navíc, šlendrián přetrval. Tyto dílčí IT zakázky mají samozřejmě největší korupční potenciál a drobí strukturální řešení. Přitom o centrálním systému pro celou státní správu, která by ušetřila těžko představitelné sumy a mohla by redukovat potřebu fyzického kontaktu občana s úřady na minimum, se mluví už dlouho. Samozřejmě můžeme vše smést ze stolu jednoduchým srovnáním se ztrátami z minulosti, se kterými se tato čísla nemohou rovnat a věc je tedy v rámci tolerance. Ale tímto přístupem kulturu nikam neposuneme. Způsob fungování ministerstva teď mnohem víc ovlivňují úředníci, jejichž přirozeným cílem je kariérní růst, a tedy kumulace moci, kompetencí, odborů apod., a dále různé spolky (např. OSA), fondy, profesní komory a politické kluby. A daňoví poplatníci tuto nepřehlednou hru o vliv tiše podporují. Dokud nevznikne tlak na radikální efektivizaci státní správy, zůstane Ministerstvo kultury takové, jaké je. Můžeme začít třeba požadavkem na kompletní přenos agendy grantových procesů do on-line formulářů, jejichž zpracování je mnohem jednodušší než zpracování tun papíru. ∞

Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.