Když se člověk narodí a vyroste v Čechách, má jasno. Příbuzné má rozházené mezi Pardubicemi a Kladnem, jmenuje se Jirka Novák a největší exotikou v jeho domě je květináč s orchidejí a neposedná čivava. Ví, co je zač, komu má fandit v hokeji a jak by měl našinec vypadat. Jeho názor na uprchlíky, přistěhovalce a menšiny nejčastěji začíná slovy „nejsem rasista, ale…“. Aby se dopracoval k toleranci, pochopení a soucitu, potřebuje určitou míru kultivovanosti, vzdělanosti, rozhledu a sebereflexe.

Anebo se může jmenovat Šádí Shanaáh, narodit se české matce a palestinskému otci v Praze, mezitím v dětství strávit dva roky v uprchlickém táboře v Jordánsku, vystudovat gympl v Praze a vysokou školu v Anglii. Jako třešničku na dortu pak potkat na studijním pobytu v Egyptě svou budoucí ženu – Nastěnku z Moskvy.

Šádí, do jaké míry si myslíš, že tvoje dětství a původ předurčily tvůj život?
Na to se dá těžko odpovědět, když nemůžu sledovat své alternativní životy. Ale řekl bych, že tu samozřejmě určitý vliv je. Především mám averzi k nacionalismu a provinčnímu myšlení. Setkal jsem se s mnoha stereotypy a předsudky z více stran, a proto vím, jak směšné, ale také nebezpečné jsou. Poznal jsem tolik lidí z tolika různých zemí, že jsem si z toho odnesl absolutní nezbytnost posuzovat každého individuálně podle jeho charakteru. To se odráží i v mých aktivitách, ať už je to organizování filmových festivalů a výstav nebo překládání literatury. Smyslem je vždy zaostřit na lidi a nalézt to základní, co nás spojuje. A pak samozřejmě fakt, že mám i arabský původ, znamená, že mě zajímá arabský region, jak historicky a kulturně, tak i politicky.

Co tedy považuješ za směrodatné ve svém životě? Co bys chtěl, aby se od tebe naučily tvoje (budoucí) děti?
Díky tomu, že jsem měl možnost poznat, co je to chudoba a trochu jiný život než v klidném Česku, mám pořád někde vzadu v hlavě jakýsi majáček, který dokáže upozornit na relativitu některých tzv. starostí. Myslím tím, že když se někdy člověk stresuje, že nemůže najít tu správnou sedačku do bytu nebo že mu někdo ukradl autorádio, tak je dobré si připomenout, že tenhle typ problémů ve skutečnosti pořádným problémem není. Důležité je neustále si připomínat, že se máme vlastně dobře. I když je naší přirozeností srovnávat se s těmi, kdo jsou na tom ještě lépe.

Taky si myslím, že aby měl náš život alespoň nějaký přínos, měli bychom se snažit učinit život minimálně jedné další osoby lepším a šťastnějším, a přitom neublížit jiným. Kdyby se toho držel každý, tak jsme kolektivně mnohem šťastnějšími lidmi. Chtěl bych, aby moje děti myslely globálně a aby se nebály toho, že mají mnoho a mnoho identit. Přál bych si, aby byly liberální a přitom ne individualisté za každou cenu, aby cítili, že je osud lidstva i našeho životního prostředí velmi jemně a křehce propojen.

Od té doby, co jsi začal aktivně usilovat o zlepšení image arabského světa, neustále sleduji, jak ti chodí nesčetné nenávistné komentáře v diskuzích pod články a na internetových fórech. Kde bereš síly na ně slušně a podrobně odpovídat?
Tady bych si dovolil opravit – já neusiluji o zlepšení image arabského světa, ale o to, aby lidé vnímali tento svět méně černobíle a měli o něm trochu více informací. Myslím si, že pokud bych měl nekonečně mnoho času a mohl si s každým takovým člověkem sednout, dát si oběd, zaletět do některé arabské země, aby poznal různé lidi, žil s nimi nějakou dobu, že by pak té nenávisti ubylo. Tak se alespoň snažím slušně a fakticky odpovídat, jenomže v internetovém prostředí každá taková „debata“ s lidmi, kteří už mají předem tak vyhrocený názor, zdegeneruje do souboru monologů.

Setkal ses s projevy nenávisti a nesnášenlivosti i v běžném životě, nebo jsi díky své vizáži pro nácky nenápadný?
Vypadám spíš jako Ir, takže v běžném životě jsem se s nesnášenlivostí setkal spíše jako nepřímý aktér. Já jsem zažil jako dítě jak nenávist vůči Židům, tak vůči Romům, Arabům, ale i Němcům nebo Rusům. Naštěstí pouze verbální. Třeba mého tatínka s jeho arabským kamarádem jednou obklíčili v Praze skinheadi a tatínek začal mluvit jakoby italsky, a tak holohlavci usoudili, že je to jen opálený Ital a ti jsou přece potomci fašistů, tak jsou v pořádku, a nechali ho být.

Jak vnímáš jev migrace? Považme, že jí vděčíš za svoje narození a manželku. Měli by si obyvatelé bohatších zemí hlídat svoje území, nebo by měli přijmout zodpovědnost za koloniální minulost a současné ekonomické využívání třetího světa?
Migraci považuji za přirozený a pozitivní jev. Když už máme systém moderních státních útvarů s hranicemi, pak jistá úroveň managementu migrace je nutná a každý stát musí samozřejmě hlídat své hranice. Ale to neznamená, že se bude s lidmi, kteří chtějí migrovat kvůli práci nebo z jiných důvodů, zacházet jako s potencionálními zločinci. Bohužel zvláště v době ekonomické nebo společenské krize je migrace pravidelně politizována a převládnou emoce. Češi zapomínají, že tomu není tak dávno, co jiné země otevřely svoji náruč desítkám tisíců českých emigrantů. Nemělo by ale jít o nějakou historickou odpovědnost nebo nutné zlo, také bychom neměli migraci ignorovat a dívat se jiným směrem – chce to aktivní přístup, aby se zajistilo, že migrace bude oboustranně přínosná.

Měli by imigranti usilovat o co největší splynutí s původním obyvatelstvem, nebo se naopak držet své kultury, případně jí obohacovat tu místní? A kde je potom hranice mezi zachováním tradicí a odtržením a formováním ghett?
Imigranti by měli mít možnost vybrat si, co sami chtějí. Nikdo by neměl být nucen k asimilaci, zvlášť když není jasné, co konkrétně je tím asimilačním vzorem – kdo přesně je ten ideální Čech nebo Francouz, kterému by se měli imigranti podobat? Tou hranicí je respektování zákonů dané země. Když se do toho začnou přimíchávat nějaké abstraktní pojmy jako mravy, i když se to myslí dobře, pak může být problém. Chceme být konformní šedou společností, kde nikdo nevybočuje? Můžeme, ale já osobně dávám přednost dynamice, pestrosti, originalitě – to jsou zajímavé atributy, které jsou přínosné jak z kulturního, tak ekonomického hlediska. Ideální samozřejmě je, když se předchází extrémní ghettoizaci, třeba tím, že se zajistí více pestré školy. Děti strašně brzy přestávají rozeznávat původ toho nebo onoho spolužáka nebo spolužačky a rozlišují podle charakteru. A tak to má být. Určité koncentraci jednotlivých komunit nezabráníme, ale to nevadí – v New Yorku mají China Town nebo Little Italy a nikdo se z toho nehroutí. Jestli ale v zemi existuje diskriminace, zvlášť ta na pracovním trhu, pak se spojí socioekonomické problémy s například etnickým původem a je zaděláno na problém.

V čem podle tebe spočívá úloha státu? Myslíš si, že myšlenka národního nebo náboženského státu je v globálním světě stále funkční, nebo by měla být nahrazena jiným modelem?
Zatím nevidím funkční alternativu státu. Jeho úlohou by mělo být poskytování všem rovné šance na zapojení do aktivního společenského, ekonomického a politického života. V dobrém státě cítí většina obyvatel spoluúčast na rozhodování, na benefitech i na zodpovědnosti a povinnostech. Když část lidí cítí, že je státní instituce vylučují, že je většina společnosti vylučuje, tak se odcizí. Ale to odcizení pramení z nenaplněné touhy integrovat se, ne z apriorní touhy po separaci. Stát by měl také umožnit a oslavovat existenci množství překrývajících se identit, ne prosazovat identitu jedinou.

Češi si už delší dobu stěžují na „blbou náladu“, přidává se k tomu i obecná skepse vůči myšlence multikulturalismu, která je prohlašována za ztroskotanou. Vidíš v něčem potenciál morálního sjednocení a pozdvižení Česka?
Já žiji v Praze a pohybuji se v okruhu lidí, kteří blbou náladu necítí, respektive jsou zdravě kritičtí k věcem okolo sebe a pokouší se je měnit. Ale vím, že žiji v určité bublině. Myslím si, že část blbé nálady je tvořena osobním selháním některých lidí, kteří pak hledají, na koho svést vinu. Ale část je také opodstatněná – například pocit nespravedlnosti z ohodnocení práce nebo z jiných druhů křivdy a diskriminace. Naprosto klíčovou roli při nějaké obrodě hraje to, co se anglicky označuje jako leadership. Je to schopnost vést a inspirovat lidi vlastním příkladem a vizí. Každý z nás by měl usilovat o to, stát se co nejlepším vzorem na všech možných úrovních a oblastech práce a života. Hlavně musí člověk vytáhnout hlavu z ulity a aktivně se zajímat. Vzdělávací systém, který vede mladé lidi k aktivnímu občanství, založenému na hodnotách vycházejících z ústavy a obecné lidské slušnosti, je u nás také nedostatečný. Málo je učitelů a učitelek, které jsou vzorem pro děti – jsou špatně placeni a přetíženi. Jestli chceme nějakou obrodu, musí tedy vycházet jak z nás samotných, tak ze systému, do kterého ale musíme investovat a musí na něm být celospolečenská shoda, důvěra a respekt.

Tento rozhovor jsme museli vést elektronicky – Šádí mířil do Petrohradu, já jsem čekala na odlet z Ben Gurionova letiště pod raketovými nálety z Gazy. V tomto choulostivě provázaném světě jednotlivé národy a státy jen stěží nacházejí společná východiska, přesto můžeme sdílet obecně humanistické hodnoty a doufat, že se jako lidé naučíme spolupracovat na udržitelném rozvoji planety jako celku. K prosperitě a rovným příležitostem všech jejích obyvatel, nehledě na jejich původ, vyznání, orientaci či oblíbenou příchuť zmrzliny. ∞

Žid, co se zastává muslimů. Provokatér a buřič, jenž si nebere servítky. To je Karel Goldmann, autor iniciativy „Čechy v ČR nechceme“, která do boje s xenofobií přinesla humor a nadsázku.

Od spuštění iniciativy „Čechy v ČR nechceme“ uplynul rok. Jak ji zpětně hodnotíš?
Výsledek byl veskrze pozitivní. Kampaň splnila své cíle a ohlas byl nakonec daleko větší, než jsme čekali. I to, že se po „Čechy v ČR nechceme“ proměnil způsob, jakým ostatní antirasistické iniciativy komunikují, hodnotím velmi pozitivně. Pomohli jsme jim překonat vlastní stín. Ostatně získali jsme zvláštní ocenění v České ceně za public relations v kategorii Státní správa, veřejný a neziskový sektor.

Co bylo tím prvním impulsem ke spuštění kampaně?
Úplně první zkušenost, která přinesla otázku „Co s tím“, nastala, když jsme jeli na sever v dobách protiromských pochodů. Šli jsme pomoci hlídat a uklidňovat děcka do tamní ubytovny. Samozřejmě je člověk zvědavý, tak jsme se chodili i dívat na demonstrující. Stál jsem tam v okně s jednou cikánkou, pod námi banda s transparenty „Čechy Čechům“ a „Cikáni do práce“, a ona mi říká: „Jaký Čechy Čechům? Vždyť já jsem taky Češka. Chceš vidět občanku? Je tam česká národnost.“ Pak dodala: „Já bych šla pracovat, ale mám tady problém sehnat práci stejně jako ty lidi dole. A když ji maj, tak jim pomáhám aspoň tim, že polovině z těch, co tam dole stojej, vyzvedávám děcka ze školky. A teď vůbec nevím, jestli jim pro ně mám v pondělí jít.“ Ona všechny, co tam stáli, dokázala vyjmenovat. To mi přišlo vyloženě odporný, že proti sobě jdou lidi, co se navzájem znaj. Sousedi proti sousedům…

Co následovalo potom?
Pořád jsme slyšeli „cikány tady nechceme“ a takovýhle blbosti. Když se dění vystupňovalo až k útokům na rodinu Kiňových a jejich paterčata, příslovečný pohár trpělivosti přetekl. A to byl jakýsi „AHA“ moment, kdy jsme si řekli, že tady ty Čechy nechceme. Začali jsme rešeršovat a zjistili, že v médiích je dost článků o tom, co Češi prováděj za zvěrstva. A že jediný, oč běží, je mediální obraz. Tak jsme se rozhodli situace využít. Naplánovali jsme kampaň a spustili ji. První fáze byla facebooková. Nevyžadovala mnoho práce a poskytla ideální prostor, jak vyzkoušet, zda náš přístup bude fungovat, a případně zjistit, co je třeba udělat, aby fungoval. Na první dobrou jsme se chytli. Vznikl jakýsi virál a celá kampaň díky němu vydržela několik měsíců. Do médií jsme se rozhodli vstoupit průzkumem, zda by občané ČR chtěli žít vedle Čechů. Nejdřív jsem se obával, že budeme muset výsledky ohnout, aby vyzněly, jak potřebujeme, a aby byl zachován původní nápad kampaně. Ale nic takového nebylo třeba. Respondentů bylo skoro 500. A dozvěděli jsme se i například, že 9 z 10 lidí se setkalo s agresivitou Čechů a celých 80 procent lidí ji pocítilo na vlastní kůži. V průzkumu taky vyšlo, že 62 procent respondentů nechce Čecha za souseda a 7 z 10 lidí má k Čechům negativní vztah. Dokonalý výstup. Díky němu jsme prorazili do tištěných médií a rozhlasových stanic. Efekt sněhové koule na sebe nenechal dlouho čekat.

Bylo tedy cílem jen být v médiích?
Ne. Počítali jsme s tím, že plánované protiromské pochody budou mít velké mediální pokrytí, protože tvoří vděčné téma. Chtěli jsme k nim vytvořit nějakou protiváhu a zároveň poukázat na absurditu těchto akcí. To se povedlo i díky Pochodu proti Čechům.

Naším největším cílem ale bylo otevřít debatu o předsudcích, kterými česká společnost trpí. Proto jsme na závěr kampaně měli připravenu veřejnou debatu v Galerii současného umění DOX. Bylo narváno. A vzhledem k tomu, že dodnes mezi náckama rezonuje, že tady někdo Čechy nechce, že tu panují předsudky a že je to problém, tak jsem spokojenej. Navíc jsme ukázali, s kým má a nemá smysl mluvit.

Uchytila se tedy myšlenka, že s náckama se nediskutuje, ale je potřeba se jim vysmát?
Přesně tak. Považuju to za velkej úspěch. Doteď se všichni snažili nějakým způsobem racionálně argumentovat. A mně to přijde jako ztráta času. Protože s touhle pakáží není o čem se bavit. Nejsme psi ani chovná zvěř, a jestli tady chce někdo provozovat eugeniku, ať se odstěhuje na Mars. Do mýho světa nic takovýho nepatří a jsem rád, že je takovejch lidí jako já docela dost.

Je to otázka jenom rasová, nebo i kulturně-společenská?
Vedle rasový teorie je tady ještě jedna, která je pozůstatkem imperialismu. Náš pocit kulturní nadřazenosti. Máme tendenci vnímat svět tak, že my jsme ta nejlepší kultura a zbytek by se nám měl podvolit. A musej dorůst do nás. A já si myslim, že to není pravda. Že všechny ty světy, co tady existujou, jsou kompatibilní, že jsou to prostě lidi. A nelze říct, že kultura jednoho je víc nebo míň než kultura druhýho.

Vidíš souvislost s vývozem demokracie?
Ne výhradně. Ale samozřejmě vývoz demokracie způsobil nárůst teroristickejch útoků, které byly reakcí na agresi. Další věc je, z jakých důvodů imigranti přicházej do Evropy. Říká se, že kvůli ekonomice, že takzvaně hlasujou nohama a stěhujou se za lepším. Takhle to ve skutečnosti není. Obvykle utíkají z poměrně zničených oblastí, ve kterých se vede válka. Válka, kterou vedeme nejčastěji my. Situace není taková, že by šli ekonomicky za lepším, ale jdou do klidu. Protože každej člověk na světě touží žít v klidu.

Jaká je podle tebe situace menšin v ČR? Není to trochu na každýho jinej metr?
Když dojde na diskuzi, tak se menšiny řešej skrz mediální obraz. A ten je totálně odtrženej od skutečnosti. Vezmi si, že tu neustále vychází články o tom, jak kde a koho nějakej Rom zbil. Autoři článků samozřejmě neopomenou zdůraznit, že šlo o Roma. A když někoho zbije příslušník majority, tak se žádný takový údaj neobjeví.

Je to otázka etiky médií a celé společnosti?
Často slyším tvrzení, že nás morálně zničili komunisti. Já tomu ale nevěřím. Lidi prostě vždycky nějaký byli a budou. Nikdy nebyli o moc lepší nebo horší než teď. A každej je v tomhle zodpovědnej sám za sebe. Navíc se etika nemohla jen tak vytratit, protože celá ekonomika funguje na důvěře. Když někomu nevěříš, nemůžeš s ním dělat byznys. A když tady někdo říká, že někdo někoho bije a někdo zneužívá dávky a označí tam určitý etnikum, tak tím vůči němu podkopává důvěru, a tím v podstatě znemožňuje jeho fungování ve společnosti. A ty pak uděláš dobrou zkušenost s muslimem nebo s Vietnamcem a řekneš si, že je to výjimka, která potvrzuje pravidlo. Takže ta skupina je zase celá špatná, akorát tenhle konkrétní člověk je docela fajn. Bohužel téměř nikdo nad tím neuvažuje obráceně.

Jde tedy především o média?
Nejen o ně. Ta jsou současným nositelem narativu. Dřív se takové zprávy šířily pomaleji, ale o to pevněji zakořeňovaly. Zajímavý je, že povídačky, který se dřív objevovaly proti židům, se dneska objevujou proti muslimům. Dřív chtěli židi ovládnout svět, dneska chtějí muslimové ovládnout svět. Chtějí nám tady zavést šaríu, vnutit nám jejich hodnoty. Ale nikdo neřekl, o jaké hodnoty jde. „Naše evropské hodnoty“ je hezky znějící fráze, ale pod ní nic není.

Myslíš, že tady nemáme svobodu a rovnoprávnost?
Svobodu mají i ostatní národy. Stále si myslíme, že tu máme něco, co ostatní nemají, a proto jsme lepší. Přitom třeba tebou zmíněná rovnoprávnost v Evropě, Americe, nebo konkrétně v ČR neexistuje. Rádo se o ní mluví, ale není. Vždyť menšiny v ČR jsou imrvére diskriminovány. Vezmi si třeba přístup na trh práce. Podle vládních statistik nechce 99 % firem zaměstnávat Roma. Nebo situace na trhu s bydlením. Zůstanu u Romů – v inzerátech se běžně objevuje, ať Romové nevolají. Případně kauza se zásahem URNA v mešitě kvůli knize. Knize, která je několik let v běžné distribuci a volně k dostání. Srovnej to třeba s jednáním policie, když nějakej nácek vydá Hitlerovy projevy. Nebe a dudy. Taky tu stále máme nerovnoprávnost mužů a žen, ať už se to týká příjmů, nebo pracovních pozic.

Podle mě neexistuje žádná hodnota, kterou bychom měli my tady v Evropě a nikde jinde by nebyla. Když se tímhle začneš zabývat, tak zjistíš, že tyhle myšlenky jsou otázkou humanity. Každej národ na světě pěstuje nějakým způsobem vzdělanost. I ten poslední křovák někde v pralese disponuje znalostma, které se předávají z generace na generaci. Všichni na světě chtějí rovnost, svobodu, nějakou formu soudružnosti a bratrství. V tom ostatně spočívá veškerý vývoj – že si věci zjednodušujeme. A není nic komplikovanějšího než kastovní společnost. Proto je rovnost, rovnoprávnost, nevyhnutelná.

Podle tebe je tedy každý národ kulturní, akorát vlastním způsobem?
Já bych ani nepoužil slovo národ, protože je podle mne renoncem industriální éry. Použil bych pojem společenství, který je mi bližší. I v souladu s tím, jak se definovalo moderní židovství po 2. sv. válce, kdy se zrušilo jeho národnostní pojetí a řeklo se, že jsme kulturgemeinschaft. My jsme kulturní společenství, který spolu souzní tím, co sdílí za hodnoty, nikoli tím, jakou sdílí krev. Protože krev máme všichni stejnou.

Jak se tedy díváš na otázku „Národa vyvoleného“?
Koncept vyvolenýho národa neznamená nadřazenost nad někým jiným. Znamená to, že si Bůh vyvolil židy, aby jim předal Tóru, aby ji uchovávali a učili ostatní. My nejsme nadřazení, nejsme ničím výjimeční vůči ostatním lidem.

Abrahám uzavřel smlouvu s Bohem, stal se vyvoleným a dostal příslib, že jeho potomci se rozmnoží jak hvězdy na nebi. Další dějinný průběh poté vrcholí tím, že Mojžíš obdržel Tóru. Proto kdo sám uzná, že chce žít podle Tóry, protože Tóra je v podstatě návod na život, může konvertovat a připojit se ke společenství. A to je to, co nás spojuje. Že jsme přijali jeho příkazů, že něco jíme, něco nejíme, někdy se modlíme, jindy se nemodlíme…

Vnímáš v Čechách antisemitismus?
Podle průzkumů Židovské obce v Praze se míra antisemitismu zvýšila. A já ho docela vnímám. Ve chvíli, kdy se veřejně přihlásíš k judaismu a ještě jsi nějakým způsobem aktivní, tak se na tebe snesou ty nadávky, co se na židy snášej po staletí. Určitě je tady přítomen, a i když není verbalizovanej, tak to v těch lidech někde dme a doutná. Ovšem na druhou stranu se česká společnost tváří dost židofilně. Což je podle mýho jen způsob agrese převlečený za obdiv. Ostatně, co jinýho si myslet o někom, kdo vykřikuje, jak miluje židy, než že je to nácek, co zase rozděluje lidi podle rasovýho klíče. ∞

Každý jsme individualitou více či méně podobnou nějaké další. Chceme se vymanit z davu, projevit svou osobní originalitu, ale je téměř nemožné zůstat absolutním solitérem. Nutně se vzájemně přizpůsobujeme, asimilujeme, a vytváříme tak malé či větší skupiny podobných jedinců. V tom lepším případě si můžeme vybrat, k jaké subkultuře chceme patřit, ale často je nám určitý status již předem dán. Týká se to zejména menšin, které jsou kvůli svému minoritnímu postavení a priori vnímány s nedůvěrou smíchanou s předsudky. Nejsem člověk, který by se zastával menšin z principu, ale vím, že každá mince má dvě strany a paušalizování situace je častokrát tou jednodušší cestou a v důsledku zavíráním očí. Naše společnost je a vždy byla barevná a rozmanitá. Což není ani dobře, ani špatně – je to prostě tak. Strach z odlišnosti vytváří obranné mechanismy v podobě xenofobie a jiných forem nepřijetí. Vytváření předsudků je ale projevem omezenosti. Každý jdeme svou vlastní cestou, která nám nabízí různé zkušenosti. Tvoříme náš osobní příběh a jen díky četbě podobné knihy můžeme vidět komplexitu života. Cítit v určité míře sounáležitost nebo pochopení s příběhy podobnými. Silní jedinci se nebojí psát příběh dle svých přání a snů, protože zjistili, že to nejcennější pero, které máme k dispozici, je právě naplňování života podle svých představ. A tedy uskutečňování sama sebe šťastným. Takovou možnost by měl mít každý. A k tomu je v neposlední řadě potřeba tolerance. Ta souvisí s nadhledem a zralostí, protože tolerantní uvědomělý člověk nepotřebuje hodnotit druhé – řeší svůj vlastní život a spokojenost v něm. Skrze jednotlivé kroky na naší cestě poznáváme sami sebe a zjišťujeme, jak se představa o nás samotných potkává s realitou. Často si myslím, že bych v určité situaci nějak jednala, ale hypotéza se ne vždy shoduje s činem. Proto nelze paušálně hodnotit určité skutky, protože souvisí s mnoha okolnostmi a faktory, které jsou bez autentického prožitku jen těžko přenosné. Soudit druhé znamená stavět se do pozice někoho důležitějšího, což je směšné, jelikož jsme všichni z masa a kostí. Srpnový Artikl učí pochopit a asi milovat. Tedy určitě milovat. Nejlépe bezpodmínečně, s tečkou. ∞