Rozvoj 3D tisku a 3D scanu posunul autorskoprávní diskusi zase o další kroky dál, ovšem v už poněkud jiné době, jiném kontextu. 3D tisk totiž přišel do doby, která stále více podtrhuje a staví právní a ekonomické vztahy mezi jednotlivci na tzv. „sharing economy“, tedy takovém systému, který postupně vylučuje jakékoliv prostředníky a spojuje producenty a poskytovatele libovolného výrobku nebo služby přímo s koncovým uživatelem. Takto strukturovaná ekonomika vychází z principů, které se evolučně prosazují díky novým technologiím, hlavně internetu: open-source (opak výrobního tajemství a patentů), peer-to-peer typ sítí, decentralizace produkce a distribuce výrobků a služeb a v neposlední řadě technologie 3D tisku.

Snaha o uplatnění tradičních autorskoprávních principů na 3D tisk v takovém prostředí značně pokulhává a mnohem častěji se proto uplatňují alternativní licenční systémy typu Creative Commons nebo např. GNU GPL, které zjednodušují neprávníkům přehled o rozsahu práv, která přenechávají dalším uživatelům dále šiřitelného obsahu. Tyto licence byly původně vyvinuty pro vývojáře software, ovšem v důsledku přelévání pravidel informačních technologií do dalších sfér lidské činnosti se široce prosazují i v mnoha dalších oblastech.

Ačkoliv se tak naši zákonodárci netváří, budoucí podoba autorského práva je velmi otevřená a možná to bude právě 3D tisk, který způsobí revoluci oblasti práva duševního vlastnictví, jejíž důsledky lze jen těžko předpovídat. ∞


Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.

Jak byste Creative Commons nejjednodušeji vysvětlil laikovi?
Laik by měl nejdřív vědět, co je to licence a autorské právo. Autorské právo chrání jakékoli dílo, které vznikne, bez ohledu na to, zda o to člověk stojí, nebo ne. Licence je souhlas, který uživatel potřebuje od autora, když se s dílem dál pracuje.

Licence Creative Commons reagují na situaci, kdy spontánně vzniká spousta děl, a lidé o přísnou ochranu autorských práv nestojí. Takový autor, který své dílo například uveřejní na internetu, dává pomocí licencí CC neomezenému okruhu lidí vědět, co s jeho dílem mohou dělat. Je to takový odstupňovaný souhlas ve smyslu „můžete s dílem dělat to, to a to.“

Znamená to, že se autor vzdává svých práv na dílo i potenciálního zisku?
Nevzdává. Je to, jako když vám patří dům a vy tam necháte bydlet kamarády. Pomocí licence autor svá práva vlastně využívá. Licence je bezplatná, zříkáte se odměny, ale většinou se CC licence uplatňují v kontextu, kde se odměna stejně moc neočekává.

Specifická oblast jsou projekty jako Wikipedie nebo volně šířený software, kde jsou výsledkem hodnotné věci s komerční cenou, ale vznikají spoustou drobných příspěvků různých lidí. Tady už je vše podmíněno – tím že přispívám, souhlasím, že informace poskytnu a vím, že z toho nebudu nic mít. Tedy žádnou finanční odměnu, dobrý pocit a možnost využívat příspěvky ostatních ano.

Kdo si licenci CC nejčastěji registruje?
Licence se neregistruje, vy jen uzavřete smlouvu tím, že na licenci odkážete – takže neexistuje žádný registr, kdo, proč a k jakému dílu licenci použil. Odkaz na licenci (text smlouvy je na internetu) jednoduše zveřejníte spolu s dílem, ale my jakožto CC ČR se nedozvíme nic víc než běžní uživatelé.

K jakému obsahu se CC licenci vyplatí použít?
Tak samozřejmě to asi nemá smysl u vašich dovolenkových fotek, nicméně lze říct, že s Creative Commons měníte možnou finanční výhodu za slávu, jméno původního autora se musí u každého převzetí uvádět. Proto je licence dobrá pro začínající autory, kteří chtějí, aby se jejich tvorba dostala do světa. Motivací může být i samotná radost z tvorby a ze sdílení. Nebo naštvanost na systém, kde je volné šíření hudby a filmů nelegální.

Více na www.creativecommons.cz

Autorem fotografií je zde stroj a tudíž nevznikají žádné autorské vazby, i když je výsledkem jeden z nejvíce napadaných a poškozovaných subjektů. Dále je obsah fotografie zcela závislý na autorovi, i když je předpokladem, že se bude jednat o formální portrét. Tudíž nikdo neschvaluje jakýkoli, i třeba nezákonný, obsah, který tak může vzniknout. A v neposlední řadě je to zároveň i stroj na potenciální umělecká díla.

Někdo si možná všiml i drobného lingvistického vtipu – photoautomat se škrtnutím písmen „h“ a „o“ stává jakousi nádobkou, do které člověk může vstoupit.

Tak co, jaký na to máte názor? Máte dojem, že jste v právu, kašlete na to nebo prostě jen stydlivě kradete? Autorská práva jsou v dnešní době neustálého „to jsem dneska stáhnul z torrentů“ jen technicky existující položkou, prakticky vymazanou z uživatelské mysli.

Copyright je běžně užívaný pojem, copyleft mne však trochu zarazil. Jde o dílo, kterému se zapomněla připsat autorská práva? Nikoli. Mimochodem, autorská práva vznikají automaticky jako autorův nárok na jím stvořené dílo, takže zapomenout ani nejde. A ano, můžete jít vyhrožovat tomu spolužákovi ze zadní lavice, co od vás vždycky opsal dobrou polovinu slohovky. Co když se ale chcete o svá autorská práva podělit a poskytnout své dílo k volnému použití, protože ten spolužák byl váš kamarád? Právě pro takové případy se používá takzvaný copyleft, nejčastěji užívaný třeba u volně šiřitelných počítačových programů. K poskytnutí copyleftu slouží licence Creative Commons (CC), kterou svá autorská práva přenášíte i na všechny další uživatele. Zároveň je ale specifikujete – můžete například povolit pouze nekomerční užití díla či pouze užití při uvedení vámi stanovených parametrů.

No a co to poslední, copytheft? To není nic jiného než slovní hříčka, která trefně charakterizuje postup, který je nám všem důvěrně známý. Že ne? Podívejte se do svých počítačů a externích paměťových disků, projděte si gigabajty hudby, filmů a seriálů a až vás pustí nostalgie při nalezení alba, které jste poslouchali před šesti roky, uvědomte si, že jste zrovna prohrabali archiv kradeného. Samozřejmě si každý občas některé album koupí, nebo dokonce nechá v obchodě nějaké stovky za DVD, mnoho věcí si však „stáhneme“. Je možné, že někteři tvůrci poskytují svá díla pod CC licencí, většinou však přece jen mezi jejich, třeba i druhotné zájmy, patří vydělat si na živobytí. Technicky vzato jsme vlastně všichni zloději.

Co s tím? Ideálním řešením je koupit si všechno, co si přejeme slyšet či vidět. Doby, kdy si člověk vystačil se třemi gramodeskami jsou však nenávratně pryč. Bohužel nebo bohudík žijeme v době, kdy se přísun informací den ode dne jen stupňuje a oblíbené kapely se počítají na stovky. Diverzita je skvělá, ovšem kupovat si měsíčně třicet alb každé po 500 korunách pravděpodobně moc lidem únosné připadat nebude. Jak na to? Neposlouchat? Poslouchat, ale jen trochu? Jako poměrně schůdné řešení mi připadá stanovení přiměřeně nízké ceny za film či disk. Autor i poskytovatel mají za každé stáhnutí řekněme dvě pětky (místo nuly) a já se už nikdy nebudu muset koukat na rozpixelovaný záznam, tajně natočený na mobil. Nezní to jako dobrá dohoda?

Vlastně mi v záplavě audiovizuálu unikl ještě copyright textový nebo třeba ten vztahující se na fotografie. Množství snímků a prací šířících se internetem je nepřeberné a sledovat jejich toky je pro majitele naprosto nemožné. Víte třeba, kdo je autorem nesčetných kreseb a fotek, které putují po internetu a sociálních sítích? Ví on, že putují? Zkrátka, když už jsem u sociálních sítí, rovnou k nim vytvořím i paralelu. S autorskými právy je to pro obyčejného člověka jako s nastavením profilu na Facebooku. Musíte přesně vědět, co chcete, jak to funguje a na co máte nárok, abyste to dokázali správně používat.

Co bylo vysláno do éteru, zpátky nevezmeš ani párem volů. A proto, když slyším hudbu v restauraci, ve výtahu nebo v obřadní síni, chci mít jistotu, že umělci dostávají mé peníze. Bohužel, stejně jako v té tramvaji se dá jet načerno, tak i hudba se dá poslouchat nelegálně. V jakém to žijeme světě? Lidé si ani neuvědomují, že se dopouštějí krádeže, když si stáhnou z internetu skladby do svého mp3 přehrávače, když pouštějí televizor ve svém baru, aniž by za to odváděli poplatky, nebo když si kopírují DVD s filmem.

Kvalita má svou cenu
Vžijte se do kůže chudáka skladatele, který se po nocích dře nad novou písničkou, a vy si ji pak stáhnete zadarmo, místo abyste si koupili CD. Naštěstí je tu organizace, která tohle všechno řeší a která umělce doslova chrání. Jmenuje se Ochranný svaz autorský, známý také jako OSA. Nebýt OSA, již bychom neměli šanci slyšet dobrou a kvalitní hudbu, protože ti praví umělci by přišli na buben. Nebýt OSA, zlí provozovatelé barů, restaurací a hotelů by těžili z práce druhých tím, že by zdarma používali jejich dílo jako podkres k marketingovým tahům, jako zpříjemnění atmosféry na recepci a podobně.

Jak by bylo chudákovi českému slavíkovi, který by se denně slyšel v rádiu, jeho písně denně hrály kapely na zábavách a mladí lidé poslouchali mp3 přehrávače právě s jeho písní – a nikdo z nich by mu nedal ani korunu. Jistě by ho to tak demotivovalo, že by přestal tvořit. OSA to ale vyřeší – podělí umělce podle toho, jak často se v našem českém éteru jejich skladby objeví. Často může umělec sám dopomoct jeho uvedení v éteru tím, že si místečko v playlistu rádia předplatí. Tím se oddělí zrno od plev – mladí amatéři a rádoby hvězdičky, kteří vytvoří jednu dobrou písničku za život, nemají peníze na to, aby je v rádiích hráli, a proto ani nedostanou peníze na další tvorbu. Vydrží jen ti opravdu dobří a zajetí autoři.

Vláda autorského práva
Umělci – skladatelé, textaři, nakladatelé, nebo dokonce jejich potomci – mají jistotu, že díky OSA nepřijdou o své výdělky. OSA hlídá všechny a spravedlivě jim to naúčtuje. Rádia, bary, restaurace, kluby, obřadní síně, obchody, hotely, koupaliště, tělocvičny, svatební kameramany, výrobce her a hraček, prodejce nosičů a vypalovaček…

Pro internetová rádia platí to samé jako pro běžná rádia – dle četnosti uvedení autora dostane autor odměnu. Dále OSA účtuje za veřejnou produkci hudby – na plese, při svatbě, od DJ v klubu, při divadelním představení. Platit musí i provozovatelé restaurací za televizor nebo rádio – nemusí ani hrát, stačí, když tam je. Provozovatelé hotelů tedy platí za každý televizor na každém pokoji. Autodopravci zase platí za to, že vám zpříjemní jízdu autobusem – nebo si pouštějí rádio jen pro sebe a vy ho náhodou slyšíte.

Nemusíte se obávat ani při objednávce kameramana na svou rodinnou oslavu, svatbu či maturitní ples – i oni odvádějí pravidelně OSA peníze za to, že je ve vašem videu slyšet hudba – a to ani nemusí být přidaná střihačem jako podklad k videu, stačí jediná skladba při obřadu hrající v síni. Stejně tak vaše cvičitelka Zumby odvádí pravidelně OSA koruny za předcvičování na hudbu, a dokonce platí OSA i škola, když žáčkům pouští melodii místo zvonění.

A nakonec nezapomínejme na samotné nosiče. Kdepak ty řeči o presumpci neviny – určitě jste každý někdy vypálil CD nebo DVD, zkopíroval písničky do mp3 přehrávače a tak dále. K čemu jinému by také CD a DVD byla? Pochybuji, že na CD zálohujete vlastní data z počítače a na DVD vypalujete video, které jste sami vytvořili. Všechno je ukradené. A to OSA naštěstí také řeší – z každého zakoupeného nosiče odvádíte takzvanou „pirátskou daň“, neboli poplatek, který aspoň trochu uhradí umělcům škodu za to, že jste sprostí zloději.

Hlavně legálně
Nehodlám jezdit výtahem hotelů a poslouchat oblíbenou melodii s vědomím, že hoteliéři sprostě využili skladbu ke svým marketingovým manipulacím nelegálně. Nechci sledovat televizi v restauraci, která očividně zvyšuje provozovatelům příjmy a ti nedají OSA ani korunu. A kdo si neváží umění, na toho bych hnal exekutory – už tak jsou desetitisícové pokuty za neplacení OSA dost mírné. A neznalost zákona neomlouvá.

Nechci být zloděj a díky OSA – organizaci pro ochranu autorských práv (ale i jiným organizacím, jako Dilia, Intergram) – si můžu být jist, že až se nechám opět vynést do své oblíbené „Galaxie přání“, že to nebude načerno.