„Ty se furt hledáš.“ Věta s negativním zabarvením, která implikuje nevyzrálost, často pronesená s lehkým, opravdu jemným opovržením s přídechem něžného politování v hlase mluvčího, toho, který si je sám sebou jistý. „Doufám, že se nikdy nenajdu,“ odpovídám.

Člověk, jenž se každým dnem mění stejně jako svět kolem něj, nemůže klást uspokojivé odpovědi. A pokud je klade a přijme je za své, popírá sám sebe, svoji proměnlivou podstatu. Chtě nechtě je potřísněn aktualizací. Data are loadin’, baby, ale nikdy se nenačtou. Radši zůstanu načatá, nedokreslená, nahlodaná, než okoralá. Okoralý člověk se však může pochlubit jednou věcí – jistotou, bezpečím, které živí jeho-pouhou domněnku. Já se radši prohlásím za dadaistické dílo – poskládané ze střípků novinových titulků v nepřehledném pořadí. Jsem výtvorem surrealismu – proudu vědomí, který je nemožné zastavit. Chápu, že jsem nekonečnem, stékajícím po rámu obrazu. Pro mě je nemožné popsat svoji identitu, psychika trpí, ale duch je svobodný. Podstatou trendu je, že vychází z módy, tak se svlékám z kůže svého já každou vteřinu. Jsem předvoj, cítím, že jsem budoucnostní. Jsem antickou tragédií, která na rozdíl od eposu vzniká spontánně, na místě, teď a tady, stává se sebou, je nezaznamenatelná. V jádru filozofie stojí otázky. Ty mají povahu vznesení, otevřenosti, která nemůže být zcela zaplněna. Co když jednat v souladu s koláží, kterou jsme se v průběhu našeho života stali, jde proti pravdě? A jediné, co má smysl, jsou otázky? Ptám se.

Co když je ale zvrácenost ryzejší než klid, ploché uspokojení?
Tradicionalisté, konzervativci se ale zas tak často netážou, jsou přesvědčeni, že to, na čem záleží a co je pravdivé, jsou stálé hodnoty. Snad jen jednou, jedinkrát v životě se vkrade do jejich stability pochyba, která je vzápětí překonána. Roger Scruton se obává, že se současným „nehezkým“ uměním končí také krása, a v tom případě se hroutí svět. Bez krásy nelze žít. Nekrásné umění je zvrhlost. Co když je ale zvrácenost ryzejší než klid, ploché uspokojení? Co když rozevírá místo pro vznešeno, které až Edmund Burke celistvě popsal jako oddělené od krásy. V čem je avantgarda vznešená, popisuje francouzský filozof J. F. Lyotard v eseji Vznešené a avantgarda. S odkazem k umělci Barnettu Newmanovi a jeho pojmu „now“ spojenému se sublimní zkušeností mluví Lyotard o „přiházení se“, které staví do jádra avantgardního umění. Přiházení se samo je to podstatné, touha po obsažení „co“ se stává tak malichernou a povrchní. Nastupuje „že“, obrat k věci samé, k samotnému procesu vznikání, k nepopsatelnému „teď“, které nachází výraz v avantgardě, předvoji. Předjímat, být progresivní do takové míry, že uchopím budoucnost a nechám ji být v přítomnosti – tím jsem měla na mysli onen budoucnostní charakter, ať už tragédie, která je svou vlastní aktuální genezí, nebo pravdy, která nemůže být nikdy završena a již utváří proud následných momentů vlastního přehodnocení (tak chápu filozofii Jana Patočky, na niž opakovaně odkazuji).

Aplaus pro rozum
Zkušenost se vznešenem má mnohem zajímavější průběh než zkušenost s krásnem. Zatímco krásno je už podle Kanta jakousi prvoplánovou libostí, v případě nejdřív zmíněného dochází k prvotní nelibosti, která musí být překonána. Rozporuplnost, úzkost, bolest pramení z nemožnosti smyslového uchopení daného objektu. Negativní pocity se vytrácejí až s uvědoměním si naší schopnosti dané pochopit rozumem, jednoduše řečeno. Nejprve je však přítomen strach z nesrozumitelného, člověka přesahujícího, co není s to pojmout. Vznešeno ve skutečnosti nespočívá v objektu mimo nás, ale v našich schopnostech původní nejasnost přemoci. Vznešený je tak náš rozum, který dospívá k vyřešení počátečního rozporu, ze kterého jsme tak nesví. Pokud je tedy avantgardní umění, jak říká Lyotard, spojené se zkušeností vznešena, znamená to jednoznačně větší námahu našich poznávacích schopností než v případě zcela harmonického krásna. A v tom případě by se dalo říci, že pokud něčí rozum není schopný se přes počáteční fázi přenést a k usmíření dojít, ustrne daný jedinec ve fázi nelibosti, odsudku, a aby ochránil svůj status inteligentního člověka, raději se už nikdy podobným zvrhlostem nevystaví.

Bezpečné místo, díky němuž lze žít
Kde se nachází dělicí čára mezi rigidností a tradicí? Není snad jakékoliv obhajování tradice a striktní vymezení se vůči moderním zvrácenostem rigidní? Tento přívlastek označuje vlastnost, kterou shledávám obrovsky důležitou ve vztahu k formování světa, a to myslím v ohledu k morálce, ale také k horizontu jistoty a s ní spojeného štěstí. Bezpečí, které nám poskytuje nekomplikovaný vzorec, v jehož políčku máme příležitost orat, nám poskytuje relativně klidný a bezproblémový život. Najít si práci a partnera, vzít se, mít děti a hypotéku na vlastní nemovitost. Co kdybychom to vše ale obrátili v otázku? Proč je ta svatá instituce – rodina tak potřebná? Není to rodina, je to množení a ideální prostor pro vývoj nového člověka, který nese štafetu dál. Zachování lidského druhu stejně jako jiného druhu. Lpění na historicky vymezených strukturách pro společenskou stabilitu nutnou pro přežití rodu. Je šílenstvím zpochybnit vše? Co když ženy, které se rozhodly nemít děti, směřují svou nonkonformitou k maximální emancipaci, a to emancipaci člověka jako takového? Jeho uvolnění z rodové vázanosti? Rozplynout se v nejistotě, zmizet ze světa. S celým lidským pokolením, završit dějiny maximální možnou svobodou za cenu vlastní destrukce. Vznešené destrukce, která harmonickou není zcela jistě. Já ovšem nic nekonstatuji, pouze se ptám.

Procit je, když v sobě rozpoznáš člověka: právoplatnou možnost, že to může být tak, jak to je. Zároveň možnost, že to může být jinak. Potom. Žádný spěch. Jinakost se může stát pastí. Krize identity nabývá intenzity. Je hřích být na očích. Je tohle povídka, recenze, úvaha nebo ctnost z grafomanské nouze?

Obnovit cit
Poslal jsem rukopis do jednoho malého nakladatelství a nakladatel mi hned naložil, že autor by se měl držet jedné značky a nepřebíhat. Něco jsem zmateně drmolil, ale jak si tak čtu sbírku básní Racci Ondřeje L. Hrabala z nakladatelství JT’s Jana Těsnohlídka, seznávám, že můj původní pocit, že prospěšné je naopak střídání nakladatelů, byl správný. Obával jsem se jen, aby si malý nakladatel nemyslel, že po tom, co ho zneužiju k vydání své knihy a zažiju s ní kritický a čtenářský úspěch, pošlu ho k vodě a půjdu za štěstím někam do Knihy Zlín. Byl bych mu slíbil cokoli, jako vilný chlapec zdrženlivé dívce. Lákadlo knihy je pro grafomana moc.

Moje kognitivní disonance se somatizovala do minely, že jsem nakladatele v e-mailu omylem oslovil jménem jednoho momentálně úspěšného spisovatele. Reagoval, že rukopis nemá čas číst a že už aspoň ví, proč používám pseudonym. Já jsem si ho spletl a on mi vmetl, že nejsem reálný. Už jsem si párkrát všiml, že jméno ovlivňuje svého nositele. Například muž křivě obviněný z vraždy kadeřnice se jmenuje Nečesaný. Jak asi ovlivní člověka jméno, o kterém si každý myslí, že je to pseudonym?

Rukopisu se zhostila instituce, kterou nikdo nezná. Nic neřeší. Je to fotografická galerie, takže řeší jen to, že dá text fotografovi, aby ho doplnil fotkama. Rukopis je o holkách, takže na fotkách budou holky. Číst si a občas osvěžit oko holkou. Omlouvám se feministkám. Próza je o tom, že odolávám holce, abych to mohl zkoušet na všechny. Holky. Vlastně mi nejde o to, něco zkoušet, jen se na ně dívat. Zadaní oponují, že dívat se přece můžu, i když nějakou mám. Já mám ale na mysli plně se v tom dívání angažovat. Být tím díváním. Být s ní. S nimi. Pořád se všemi.

Opatřit patinou
Ondřej L. Hrabal je mistrem slam poetry, který překypěl do rapu i poezie. Využil svůj feel a flow a všechno. Jeho debut Nezkoušej se usmát byl dobrý, ale Racci už jsou… Klidně byste mě přesvědčili, že je napsal Džejtý se vší tou repeticí a pomlčkama a sraním na pointu. Džejtý už dlouho nic nenapsal. Oženil se, nechal si narůst panděro a poeticky se vyjadřuje skrz své elévy. Angažuje se v korekturách. Patří mezi nakladatele, kteří míní, že by se měli do autora obtisknout, jinak mají pocit, že to odflákli. Musejí ho opatřit (opařit) svou patinou, když už ho vydávají. Takový úzus vede k autocenzuře autorů, kteří pak už předem roztahují nohy. Sám jsem to zažil. Dal jsem editorům nad rukopisy volnou ruku a oni je úplně roztřískali. Výhodou je, že se to pak čte jako něco úplně nového. Udělají z vás někoho jiného. Potěšení je to ale spíše ze soudku stockholmského syndromu.

Když chce člověk mít všechno snadno a rychle, je to problém. Je to jed, mazat si kolem huby med a neslyšet, jak se ti hroutí svět. Tomáš Klus ví, že Marie je jeho jediná píseň. A bolí ho to. Mě bolí, že nemám, co říct. Nemám, co žít. Nemám co chtít. Nemám, co mít. Hrozí, že to bude navždy. Jsem si toho vědom a to je půlka cesty k nápravě. Stejně blízko je to ale k nárazníku. Začínám tápat. Nějaký názor, nápad, nebo mám táhnout s děvkama chrápat? Možná ty výstupy nejsou nutné. Volím ústup ze světla ramp do samizdatu, undergroundu. Položit báseň na sedátko v tramvaji. Bez e-mailu.

Ve slam poetry jsem se naučil nebát se publika, ale od té doby, co se nebojím publika, mám děsnou trému z běžných mezilidských situací. Třeba když proti mně jde někdo po chodníku a já nevím, v jakém jsem k němu vztahu. Pozdravit ho nebo ne? A jak moc? Kolik spisovatelů zvládne napsat obyčejný dopis? Tresť literatury tkví v soustředěném dopisování a všechno ostatní je jenom psaní. Soustředěné dopisování se vytrácí. Jsme svědky slovního i myšlenkového fotbalu. Průjem. Vyjadřujeme se stručně, ale ne proto, že bychom tak vycizelovali svůj projev. Ne proto, že bychom objevili jednoduchost. Stáváme se mistry toho nevyjadřovat se vůbec. No comment. Zácpa.

Ve slam poetry si člověk připadá jako hvězda. Štípe se, jestli se mu to nezdá. Otevřou se mu dveře vpřed. Fanouškovská základna. V recenzi na iLiteratuře píše k Rackům Láďa Slezák, že „jsou důkazem toho, že i slamer umí vytvořit zajímavou básnickou sbírku“. Smrdí slamem, mánií být viděn. Poezie optikou slamu, hra na ni. Jak se to pozná? Citem. Démon je silný. Eliot by řekl, že vidí slušné verše, ale žádnou poezii. Aby mohl slamer psát poezii, stejně jako aby mohl alkoholik prožívat radost, musí z té cirkusácké sekty vystoupit a doufat, že se mu obnoví cit. Poezie je radikálně individuální a ve slamu individualitu ztrácíš. Tím víc, čím víc máš pocit, že si ji buduješ.

Snazší to v tomhle ohledu mají špatní slameři. Já, chcete-li. Dávám si pozor, abych v ničem nevynikal. To je pro psaní základ. Ti dobří se ve své ztrátě najdou a zatvrdí. Jak řekl Bukowski: „Když tě svět plácá po zádech, znamená to, žes někde udělal chybu.“ Když je slamer šikula, pořadatel vydělá. Dá se skrz takovou persónu tvořit poezie? Nebo jen iluze poezie, která je nahlížená jako skutečná, protože je nahlížená z pozice stáda? Stádo nabaluje další a další kusy, které se bezelstně přidávají k převažujícímu názoru, až je z nich lavina, se kterou se básník v záři reflektorů řítí do zapomnění.

Obnova člověka v jeho celistvosti, především pak osvobozením z utilitárního vztahu ke světu. Jak moc je taková potřeba právě opět v těchto dnech znatelná a jak moc potřebujeme novou avantgardu? Přestože je avantgarda pojmem odvozeným z vojenské terminologie, v rámci sféry umění byly její zbraně přístupy v tvorbě: hnutí a uskupení, která se chtěla vymanit pouze sloužení ustálenému vkusu a snažila se o radikální kritiku různého stupně, byla avantgardou. Ta světová byla rozpoznatelná koncovkou –ismus, český Devětsil s prvním –ismem v českém umění, poetismem, spolu s čelným teoretikem Karlem Teigem, zanikl v roce 1938 rozpadem Československa. Použijeme-li potřebu vzkřísit avantgardu jako metaforu, jako snahu najít meče, které nejsou z kovu, ale takové, které by bryskně poukázaly na současné dění, kterému by pomohly prosekat trny, hledali bychom nejspíše průlomové autory, kteří se skrze své umění nebudou bát postavit problematickým otázkám dnešní společnosti. Přestože společností křičí spíše předložka anti–, snad se ten pomyslný –ismus opět brzy ozve.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let došlo na západ od našich hranic ke kulturnímu zemětřesení. Události roku ´68, emancipační hnutí a heslo „Osobní je politické“, snaha vymanit se z role modelky a múzy (tedy pouhého objektu zobrazení) a najít své vlastní, subjektivní umělecké vyjádření – to byla explozivní směs, z níž se na počátku sedmdesátých let v USA a západní Evropě zrodila feministická avantgarda.

Experimenty s novými uměleckými médii – performance, akční umění, body art, video, film či fotografie. Nové a radikální otázky o smyslu „ženské role“ ve společenském, kulturním, rodinném i intimním životě. Vlastní tělo použité jako projekční plátno nejrůznějších klišé a stereotypů. Dekonstrukce zažitého a společensky přijatelného, tedy i svaté trojice matka – manželka – hospodyňka. I tak lze definovat „feministickou avantgardu“. Kurátorka vídeňské sbírky SAMMLUNG VERBUND Gabriele Schor tímto termínem označuje generaci umělkyň, které v sedmdesátých letech minulého století začaly jako první tematizovat otázky s „ženskou rolí“ spojené.

Výstava reaguje na poválečnou situaci, kdy pojem „avantgarda“ zastřešoval široké spektrum tendencí v tehdy aktuálním umění (akční malba, abstraktní expresionismus, minimalismus, op-art, pop-art, situacionismus, Fluxus, vídeňský akcionismus a konceptuální umění), přičemž předponou „neo-“ odkazoval k významovému dědictví avantgardy první třetiny 20. století. Pod velmi širokým termínem neo-avantgardy však feministické umění 70. let doposud v rámci západního uměleckoteoretického diskurzu zakotveno nebylo. Jednalo se přitom o jeden z nejvýznamnějších a nejradikálnějších uměleckých přístupů 60. a 70. let minulého století. Mezinárodní skupinová výstava Feministická avantgarda 70. let / Díla ze sbírky SAMMLUNG VERBUND, Wien představuje 62 autorek z Evropy, Severní a Jižní Ameriky a Asie. Svou cestu Evropou začala v roce 2014 v Muzeu Bozar v Bruselu, pokračovala do Mnichova, Milána, Vídně a Karlsruhe. V České republice je poprvé k vidění v brněnském Domě umění od 12. prosince 2018 do 24. února 2019. º


text: Anna Saavedra