Číst před publikem, či nečíst – otázka, před níž stojí každý autor.

Veřejná autorská čtení otevírají čtenářům perspektivu reálného autora: jeho hlas, intonaci, vzezření i osobnost. To je vnější stránka „života uměleckého textu“, ovšem neméně důležitá. Hlas, přednes a vystupování autora jsou tím prvním, čeho si posluchač na čtení všimne, co v něm probouzí zvědavost a co ho na text (ne)naladí. Osobnost autora, je-li tomu posluchač otevřen, ho může posunout na další intimnější rovinu ve spojení s textem, která zprostředkovává dílo jinou (pro někoho atraktivnější) cestou a obohacuje, nebo přinejmenším ovlivňuje, jeho prožitek.

Vizitka autora
Autorský přednes ale není jen událostí žádanou ze strany čtenářů a obdivovatelů daného umělce, třeba pro začínající básníky je dnes zejména prostředkem ke kontaktu s jejich (potencionálními) čtenáři a k prezentaci jich samých i jejich poezie. Autor tak může dosah svého textu umocnit, prohloubit prožitek z něj, ale i text dokonale pohřbít.

Možnost autorského čtení poskytla umělcům během léta (A)void Floating Gallery. Loď na Výtoni hostila pod dramaturgickým vedením Domu čtení MKP množství básníků a stejně tolik rozličných způsobů čtení a prezentace textů. Mezi nimi se objevovala i tendence bořit očekávání. Tradiční způsob čtení ve zšeřelé místnosti u stolku, který by mohl odrazovat svou „klasičností“, je nahrazován sklonem autorů rozmývat hranice prezentace textu a zkoušet jeho možnosti. Využívají přitom zvláště intermedialitu – propojují čtení s přítomným prostorem, například pomocí na míru vytvořených vizuálních artefaktů, akustickou hudbou a performancí. V případě Jana Kunzeho (na „Avoidu“ četl 24. července) až s překvapivě extatickými výkřiky. Jeho vystoupení bylo členěno na části, kdy ani v jedné neprobíhalo tradiční čtení básní z knihy v sedě u stolku, ale bylo zajímavou koláží přednesu a hudby, která nefungovala jako pouhý doprovod textu či ilustrace mluveného, ale naopak se stávala bytostnou složkou „díla“ a posilovala jeho výsledný efekt. V širším ohledu však produkce od tichých básnických čtení připomínala až hereckou etudu či kázání zvěstovatele. Aktualizované podoby „experimentálních“ čtení, vedené snahou bouřit nebo pouze posouvat konformní, jsou stále častou formou prezentací v základu verbální formy. Ovšem o text na nich jde (bohužel) až na druhém místě. Hlavní je performance.

Text versus performance
Představa umělce jako jediného svobodného (čti na penězích nezávislého) v konzumní společnosti míří k pokoušení mezí, k jejich destruování a zejména k nabízení „jiného, alternativního“ pohledu. Je to vzdor, který jde s tím tradičním pospolu už několik desítek let. Umělecký étos ale mnohdy zachází příliš daleko – za hranici sdělitelnosti, či naopak ke kořenům, k minulým básníkům, jež autor obdivuje nebo napodobuje. Některá čtení pak zcela nejsou tím, v co autoři patrně doufají – nejsou experimentem, který by bořil očekávání, s nimiž posluchač na čtení přichází. U Hičhaikum projektu Jana Kunzeho nebyl posluchač svědkem čtení, které by bylo doplněné hudebním podkresem, ani neozkoušené a původní performance, ale svébytného propojení básnického textu s elektronickou hudbou a živými vstupy saxofonu nebo příčné flétny. Čtení, které v této komplexní formě dosahuje zcela odlišného vyznění než na papíru orámovaném knihou a připomíná návrat k beatnickému či undergroundovému představení. Takové autorské čtení se nezáměrně konfrontuje s texty a vystoupeními literárních i hudebních ikon, k nimž se v dnešním kontextu jen těžko může přiblížit.

Uniformita experimentu
Tento článek byl zamýšlen jako postřeh k dnešním autorským čtením a k jejich podobám, respektive k jejich experimentálnosti a alternativnosti. Současná podoba čtení může k poezii přivést i „nečtenáře“, nabízí nové možnosti vnímání textu. Nicméně bránila bych se pro ně použít slovo „experiment“ či „alternativa“. Zdá se mi, že nelze mluvit o experimentu tam, kde jsou víceméně využívány minulé, kdysi efektivní principy, a rovněž o alternativě v prostoru, kam se pomalu vkrádá uniformita. Žít undergroundem ještě není samo o sobě uměleckou hodnotou.

Závěrem: Současný autorský přednes se od textu pomalu odděluje, stává se autonomním dílem. Stále si ale myslím, že dobrá poezie se předvádět nemusí. ∞


Jan Kunze & Hičhaikum projekt vystoupili na (A)void Floating Gallery 24. 7.


léčba neklidem

už nejsi malá holka
a velká ještě taky ne
pro jistotu jsme legalizovali
náš vztah jako přátelství
hned ze začátku
říkáme si věci tak napůl upřímně
nejasně
korektně
jsem z toho jak couravá myš
ukolébaný vleklým neklidem
chtěl bych tě
od začátku
až do konce
ale nahlas to neřeknu
klidně objednám kafe
zaplatím čaj
projdeme se parkem
budeme se do nekonečna bavit o umění

naštěstí mám načteno

Dekadent dezert, Perplex, Opava, 2008, 2012, 72 stran


nějaký pohyb
nějaký nový zázrak
nebo odhalenou existenci
neznámého tvora
něco takového by to chtělo
narušení pokojného řádu
náboženskou extázi propašovanou ven z kostela
totální úžas
bezbřehou radost
sbírku básní jako bestseller
nový neslyšený tón
a hudbu, která tě pošle do kolen
krok blíž
větší odstup
pohon na všechny čtyři
novou Mekku a Betlém
nový život
lepší než ten tady

dosud nepublikováno


plátna, fotografie, propasti,
možná jsi zapnula rádio
možná jsi včas zaplatila nájemné
možná posloucháš komorní hudbu

už není žádný důvod
pěšáci padají, kůň skáče
dáma bere

dosud nepublikováno

Existuje nějaké pojítko mezi projekty, které z vašich rukou vycházejí – od galerie na náplavce zahrnující i loď, přes řešení expozice v NTM po golfovou akademii?
Tvorbu zakládám na smysluplném a maximálně konzistentním konceptuálním základu každého projektu. Projekty spojuje intenzivní hledání podstaty zadání a snaha o její promítnutí do silného a srozumitelného návrhu, za který bych se nemusel stydět. Dalo by se říci, že jde o moje „dítě“. Proces tvorby často trvá několikanásobně déle než je pro autora ekonomicky únosné a pokračuje i ve chvíli, kdy už investor považuje návrh za hotový. Mám štěstí, že moji investoři jsou většinou odvážní, chytří a empatičtí a za to jsem jim upřímně vděčný.

Proč jste si vybral právě pražskou náplavku?
Projekty pro náplavku jsou vyústěním dlouhodobější práce s veřejným prostorem Prahy 2, na kterých spolupracujeme se sdružením Dvojka sobě. Druhou cestou, která mě dovedla na náplavku, je zatím nerealizovaný vítězný projekt obytné lodi ze soutěže pro Aboard City (ve spolupráci se sporadical). Vyústěním aktivit je momentálně každoroční performančně-výstavní program galerie (A)VOID, který snad bude v dohledné době doplněn realizací úprav portálů vklenutých prostor nábřežní zdi. Výsledný celek kombinuje podstatu kamenné galerie s window gallery a public artovou strategií, uvolňuje výklenky vybouráním kamenných zátek a s pomocí doplnění spodní části ostění je nahrazuje zasklenými kruhovými okny otvíranými v celé své ploše. Naše řešení by mělo revidovat nešťastnou realizaci zadanou správci náplavky (probíhající v tuto chvíli), která z tohoto prostoru pocitově vytváří zadní trakt průmyslového objektu a devastuje tak jedno z nejcennějších pražských veřejných prostranství.

K vašemu projektu torza lodi – kde se vzala myšlenka na plovoucí otevřenou galerii?
Plovoucí pavilón, řešený jako konverze torza kolesového parníku, je rozvinutím projektu (A)VOID Gallery do nového konceptu. Programová idea pracuje s využitím lodi jako výstavního pavilónu, který bude procházet každé cca dva roky kompletní proměnou svého vzhledu a řešení osloveným výtvarníkem nebo architektem. Funkční náplní je galerie a kavárna se zázemím, případně doplněná o koncertní prostor. Můj pilotní návrh je stavěný jako dematerializovaný výstavní prostor sestavený z materiálu poskytnutého partnerem projektu (ocelové pruty bez povrchové úpravy, recyklovatelné).

Pro Národní technické muzeum jste navrhl expozici hornictví. Nakolik módní vlna industriálních prvků ovlivnila výslednou podobu vašeho návrhu nebo se jedná o paralelní myšlenku, která s módou nemá mnoho společného?
Nevím, móda mě moc nezajímá. My jsme řešili nadčasové téma hornictví, které historicky a zásadně ovlivňuje naši zemi a pravděpodobně se blíží terminální fázi své existence. Zároveň je podstatné a nezbytné, aby muzeum, které ve svém názvu nese označení „technické“, pracovalo s přístupy, které odpovídají současným technickým možnostem. My zde vytváříme reálnou prostorovou iluzi, která dokáže neortodoxní formou vzbudit zájem o téma a předat exaktní vědomosti. Nově řešené části expozice navazují a doplňují na dobře fungující repliku uhelného a rudného dolu, která je existujícím těžištěm prostoru. Pracujeme zde s principem lobotomie – návštěvník je pomocí silného metaforického vjemu oddělen od reality, přenesen do pseudoautentického prostředí simulovaného dolu a následně skrze didaktický filtr vypuštěn zpět do běžného života.

Kdy bude tato expozice otevřena?
Pevně věříme, že realizace projektu, na kterém jsme pracovali více jak tři a půl roku, bude zahájena podle původního plánu – tzn. v tomto roce, a to i přes finanční potíže, se kterými se nezaslouženě potýkají všechny kulturní instituce u nás. Aktuálně je vše připraveno k výběru dodavatele, máme odevzdanou velmi detailně zpracovanou prováděcí dokumentaci. Řešení hlavní části instalace je raritní konstrukce sestavená z 1258 zavěšených skleněných trojúhelníků, vyvinutá a ověřená ve spolupráci s konstruktéry horolezeckých stěn a atypických závěsných skleněných konstrukcí. Je připravena detailní typografie (A. Mička), máme na míru natočené a sestříhané tři autentické 40minutové filmy z uranových a uhelných dolů (režie K. Tasovská). Připravena je i autonomní 12kanálová prostorová zvuková kompozice složená z nasnímaných ruchů důlního prostředí. Součástí expozice je i portrétní projekce 60 horníků z dolu Lazy (fotograf M. Šeba). Specialisté spolupracující na projektu, což je celkem 25 lidí (až mě to v součtu překvapilo), jsou ve většině technickými špičkami ve svých oborech. Snažíme se také muzeu pomoci získat část financí u těžebních společností.

Třetím projektem je golfové hřiště. Zde jste vycházel z původního terénu nebo vás naopak inspirovaly tvary golfových holí?
Ani jedno. Návrh sice vychází z ideového splynutí záměru s místem, kde se stavby neprofilují jako domy stojící na louce, ale jako integrální součást terénu, ten je však celý nově modelován. Objekty golfového klubu a odpaliště jsou tvarovány pomocí zaoblených terénních vln a jejich zelené střechy slouží jako architektonické mimikry. Jakmile návštěvník vstoupí do areálu, je obklopen jeho vizuální identitou, která se postupně stává všudypřítomnou a vytváří přidanou hodnotu sportovního či gastronomického zážitku, za kterým přišel.

Studoval jste architekturu a monumentální tvorbu. Jak se ve vaší tvorbě tyto dva obory doplňují a čím se navzájem obohacují?
Myslím, že v mé tvorbě dochází k přirozenému prolnutí obou přístupů s katalyzátorem ve formě důrazu na koncept a ideu projektu. Fyzicky leží rozhraní mezi obory mezi velkou sochou a drobnou architekturou, ve skutečnosti to může být totéž v jakémkoliv měřítku. Občas inverzně používám detail a výtvarný akcent vlastní sochám u architektury a technologické a konstrukční postupy vlastní architektuře u soch. Typologicky se průnik nachází například v tvorbě památníků. Moje pozice je na pomezí mezi tvůrcem a realizátorem, scenáristou a režisérem. Zároveň jsem ale i kreslička, lobbista, účetní, psycholog, zpovědník, popř. pomocná ruka na stavbě.

Co to znamená být optimistou?
V mém případě jde o mix trpělivosti spojený s aktivní účastí na ovlivňování společenského dění. Vůle jít do zdánlivě prohraných bojů a nesnižovat sám sobě laťku předem s ohledem na předpokládanou konfrontaci s „realitou“. Konkrétním příkladem může být účast v architektonických nebo výtvarných soutěžích. No, pokud bych měl být ve vazbě k situaci u nás sarkastický, v tomto případě můj optimismus asi hraničí až s naivitou…