Karolína Rossí (* 1983) se narodila v Bystřici nad Pernštejnem. Studovala v Ateliéru grafika II pod vedením Vladimíra Kokolii na pražské Akademii výtvarných umění. Aktuálně žije a pracuje v Praze. Věnuje se malbě a akvarelové koláži s přesahem do prostorových instalací. Její obrazy jsou plné kontemplativní atmosféry, která nechává diváka pohlédnout snad do klidu hlubin moře, kdy se stává svědkem zrodu nových životů, či nahlížet někam daleko za hranice konkrétna. Zachycená esence života připomínající buňky, zárodky, tvary prvopočátků, jsou subtilními připomínkami nekonečnosti naší existence. Kompozice pracující s organičností i nahodilostí jsou meditativními obrazy, které diváka zklidňují a harmonizují. Plátna jsou pak skrze kombinovanou techniku doplněna akvarelovými kolážemi, které v celkové kompozici vytváří jemné barevné akcenty. V rámci prostorových instalací doplňuje autorka akvarely malbou přímo do galerijních prostor. ∞

Ondřej Basjuk (* 1983) se narodil v Domažlicích. Šárka Koudelová (* 1987) se narodila v Českých Budějovicích. Oba autoři a zároveň partneři studovali na pražské Akademii výtvarných umění v Ateliéru grafika II pod vedením Vladimíra Kokolii. Přestože vytváří oba autonomně své vlastní projekty, průběžně tvoří díla i instalace společně. Prvním takovým dílem byla společná fotografie pro výstavu v Entrance Gallery v roce 2014, kdy se jednalo o montáž dvou záběrů stejného místa, ale vyfoceného každým z autorů, a vznikla tedy syntéza dvou pohledů na stejný subjekt – v tomto případě šlo o krajinný motiv jeskyně. Tuto výstavu provázel i společně namalovaný obraz, který je jako médium oběma autorům nejvíce vlastní. Jejich společné soužití se promítá i do jejich autorských projektů, kdy jednotlivé předměty, které se stávají součástí instalace, jsou zároveň předměty sdílenými oběma autory. Individualitu každého z autorů ve společných projektech nejvíce zachovává právě forma instalace, která oba umělce propojuje, ale zároveň nechává prostor pro vklad každého z nich. Tematicky se autoři protínají ve fikční historii, přírodních motivech, archeologii a konstrukci nových prostorů. ∞

Andrea Baštýřová (* 1990) se narodila v Havlíčkově Brodě. Studovala na AVU v Ateliéru kresby u Jiřího Petrboka. Její práce jsou rozpoznatelné skrze výraznou fikční imaginativnost, kterou převádí do kresby, objektů i malby. Plynule se pohybuje mezi plochou a objektem. Pro její kresby s výraznou technickou zručností, citlivostí pro stupně tlaku i prací s kompozicí a perspektivou jsou jí překvapivě předlohami šité objekty. Vytváří figury a postavy, které probouzí divákovu imaginaci a nechávají jej bloudit autorčiným fantazijním světem, aby rozpoznal, jakou bytost mu předložila. Baštýřová ve své imaginaci propojuje množství kreatur, které jsou svými prvky připodobnitelné ke zvířatům nebo stvůrám a příšerám, ale jako celek vytváří pozoruhodná neidentifikovatelná stvoření. Ta pak ještě kresebně zachycuje. Z objektu se tedy navrací k ploše v podobě kresby nebo malby. V médiu kresby i objektu pracuje v rozličných měřítkách – od malých figur, které slouží většinou jako předlohy, až k několikametrovým sochám zpravidla zhotoveným z textilu. Stejně tak je tomu u kresby, kdy ve velkém formátu vynikne i vycizelovanost a autorčina preciznost. ∞

Julia Koudela Hansen-Löve (* 1975) se narodila ve Vídni. Absolvovala AVU v ateliéru malby Jiřího Sopka, ve studiu malby pokračovala na Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech v ateliéru malby a grafiky Hanse Petera Adamskiho. Motivy přírody, mystika, tajemno jsou prvky, které tvorbou autorky dlouhodobě prostupují. Bezbřehá škála prostoru pro zobrazení vnitřního světa zobrazovaného skrze motivy hor, schovaných míst, zákoutí s pamětí, krystaly, kostmi, nerosty, zázraky a pohromami jsou spolu s rozměrem náhodnosti, určitou magií, která je v jejím rukopise vnímatelná. Některé obrazy jsou malovány na plátno, jiné na dřevo nebo nalezený materiál tak, aby s ním splynuly a na jeho struktuře vytvořily další vrstvu sdělení. Každý z obrazů vtahuje do určité tenze nevyřčeného, do napětí mezi přírodním řádem a iracionalitou. V obrazech fouká vítr, který lze cítit nebo ukrývá poklad, který se možná dá najít. Jakoby bylo na místě použít trpný rod a autorku nepovažovat za aktivní tvůrkyni, ale jako prostředníka, jejíž rukama tahy štětce vznikají vedením jiného řádu. ∞

Linda Mikolášková (* 1984) se narodila v Praze. Absolvovala studium na AVU. Je spoluzakladatelkou galerie současného umění Berlinskej Model a performačního subjektu Amanitas. Pod značkou Maskmaking Bureau tvoří headpiecy, kostýmy a extrémní make-up. Výraznou inspiraci pro ni představuje divadlo, v první řadě divadlu vlastní napětí mezi distancí pohledu a bezprostřední tělesností, mezi diváctvím a participací. Kostýmy jí umožňují převtělovat se pokaždé do jiné postavy a ve spojení s určitou obřadností vytvářejí barokně bohatou podívanou, odkazující na odhalenou inscenovanost „živého obrazu“. Tělo performerky je tak sice vystaveno, zároveň je ale „překryto“ rolí, kterou hraje. Performance Lindy Mikoláškové jsou založeny na kulturních symbolech a odkazech, které většinou lze identifikovat, zůstávají ale záměrně otevřené výkladu. V jejích pracích je trvale přítomný genderový aspekt. Svou zálibou ve spojování svůdné a přístupné vizuality a sofistikovaných výpůjček z kulturní encyklopedie cíleně odkazuje na postmodernu. Jejími klíčovými inspiračními zdroji jsou mimo jiné dcera Maya, country tendence a specifika českého trampingu, mykologické experimenty, znepokojivé situace a přísliby konců světa, energie ohně a rave potlachů v poušti, folklor, dočasné autonomní zóny, hobos, bobos, nanotechnologie, rituály, masová kultura, třetí kávová vlna a stateční muži. Je vizuální umělkyně a performerka. ∞

Na konci června 2016 rozhodovali obyvatelé Spojeného království v intenzivně sledovaném referendu o setrvání své země v Evropské unii, jejímž členem byla Velká Británie od roku 1973. Těsná nadpoloviční většina se vyslovila pro odchod, čímž započala nejen proces tzv. brexitu, ale rovněž dala vyniknout novému populárnímu termínu. Post-truth neboli postpravda má označovat situaci, kdy při vytváření představ o realitě převládají emoce nad fakty.

Vizuální esej
Napjaté ovzduší doby však přirozeně neponechalo klidné umělce a se svou trochou přispěchali rovněž představitelé tuzemské scény. Tak jako s tisícerým vyřčením však kulminovala jeho aktuálnost, začal se náboj intenzivně zveřejňovaného termínu s dalším a dalším užitím pozvolna rozmělňovat. Od chvíle, kdy byla postpravda slovníkem Oxford Dictionary označena za slovo roku, uplynuly již téměř dva roky a možná tak nastala vhodná chvíle na malé ohlédnutí.

Rozštěpený epistemolog je bezmála osmnáctiminutové video zaměřující se na problematiku hledání pravdy v souvislostech současného informačního smogu a mediální manipulace. Výtvarný umělec Jiří Žák jím završil svůj několikaměsíční pobyt v Berlíně před dvěma lety. Výrazný počin přitom navazuje na autorův dlouhodobý zájem o formát videoeseje, který v jeho podání prošel během několika let pozoruhodným vývojem. Od postprodukční práce s archivním materiálem, v níž hrála prim rekontextualizace materiálu, se Žák přes vizuálně spíše střízlivá videa se zřetelným politickým poselstvím propracovává až k experimentální hrané filmové tvorbě. Umělcův výtvor je tak založen na pronikavém pnutí mezi racionálním a analytickým námětem a jeho do značné míry imagi­nativním a až poetickým tvůrčím pojetím.

Snímek Jiřího Žáka není tak úplně nad věcí, ale o to se ani nesnaží. „I want to change the world. Don’t you?“ uvádí umělec na svém webu a i Rozštěpený epistemolog zmíněnému postoji odpovídá. Stejně tak dílo ale není ani doslovně popisné. Je naléhavým ztvárněním své doby, silnou výpovědí o krajně nesnadné uchopitelnosti současného světa.

Is this left and is this right?
Práce vznikla ve spolupráci s berlínskou tanečnicí beninského původu Meïmounou Coffi. Ta na základě Žákova scénáře vytvořila podmanivou choreografii, jež příznačně vychází z gest užívaných pro ovládání digitálních zařízení. Již v úvodu videa se setkáváme s později opakovaným motivem, kdy se tanečnice vztahuje k zcela bazálnímu vnímání prostoru. Několikrát se tak explicitními pohyby svých rukou snaží ujistit, která strana je pravá a která levá. Už v tomto relativně prostém gestu leží zárodky budoucí hry plné znejistění – určení toho, která strana je opravdu která symbolicky závisí na pozici, ze které ji nahlížíme. Ruce, a potažmo hmat jakožto jeden z nejbezprostřednějších smyslů, se v různorodých intervalech objevují v celém snímku. Ten i díky dynamické, občas až „fluidní“ kameře a prostřihům do obtížně identifikovatelných prostorů nabývá postupně na energii. Sama tanečničina performance je navíc zasazena do tísnivě vyznívajících kulis jakési opuštěné budovy, jejíž původní účel je podobně nelehko rozeznatelný. Až postapokalyptické pozadí základní linie tak společně s vkládáním roztřesených abstraktních záběrů krok za krokem akcentují pocity krajního roztříštění a zmatenosti, které umělec doplňuje subjektivním komentářem odkazujícím právě k mimořádně problematickému hledání pravdy v podmínkách současného světa. Systém natolik arbitrární povahy, jakým je písmo, přitom kontrastuje s docela bezprostředně a intenzivně působící vizuální složkou, kterou právě titulky v některých místech překrývají. A podobné pnutí je přítomno mezi stále dynamičtějšími projevy nevyzpytatelné tanečnice a pravidelnými návraty k střízlivějším a klidnějším polohám poskytujícím prostor pro zmiňovaný verbální příspěvek. Racionální se prolíná s intuitivním, virtuální je propojováno s tělesným, distancované se mísí se zpřítomnělým. Fakta jsou fragmentarizována. Méně a méně zřetelné začínají být hranice mezi choreografií a autentickými pohyby. Ale tohle není politika, to je něco jiného. Tohle je pantomima. Pro některé lidi je to zábava. Já už se ale smát nedokážu.

Rozštěpený epistemolog Jiřího Žáka ústí do prázdna. Už ne pravda, nýbrž její zrcadlo před námi leží rozbito na nekonečné množství subjektivních střepů. Dobrat se její skutečné podoby zdá se již takřka neuskutečnitelné.

Co nám tedy zbývá? Měli-li bychom se obloukem vrátit na počátek a bludný kruh uzavřít, jediným spolehlivým faktem tak nakonec může zůstat právě skutečnost, že Žákova silná vizuální metafora dokáže vcelku spolehlivě podněcovat intenzivní emoce… ∞

Monika Žáková (* 1987) se narodila v Praze. Studovala na pražské Akademii výtvarného umění v ateliéru Malba I prof. Jiřího Sopka. Různé materiály, vztahy tvarů a rozmanité technické postupy jsou příznačné pro práce, jejichž kořeny se dají nalézt v experimentální tvorbě 60. let. Do současnosti vstupuje Žáková artikulací nových forem, propojením prací v instalace a vztahem k realitě jako takové. Její vyjadřování se drží nejčastěji v monochromatickém spektru mnohdy velkých formátů, které umožňují vyznít plastičnosti děl. Plocha je materializovaná a vede tak kontrastní dialog s dnešní povahou doby. Skladba obrazu je vyvážená, nepostrádá řád ani napětí. Linie a geometrické řešení jsou jednou vrstvou přecházející skrze použitou techniku až k reliéfnímu vyznění obrazů. Obraz jako celek pak dotváří konkrétní způsob nasvícení. ∞

Dvacet pokojů, dvacet diplomantů AVU, dvacet hostů. Tak by se dala ve stručnosti shrnout výstava s názvem Future Ready, která probíhala ve spletenci pokojů a chodeb v Kampusu Hybernská mezi 5. a 27. zářím.

Odchod ze školy každý prožívá jinak. Pro jedny to je osvobození od univerzitních pravidel a řádů, pro druhé to znamená ztratit pevnou půdu pod nohama. Tak či tak, je to důležitý mezník v životě každého studenta. Otevřená a nestrukturovaná budoucnost, kterou má každý absolvent před sebou, se stala zastřešujícím ideou výstavy Future Ready. Chybějící ústřední téma nebylo jediným neobvyklým prvkem v konceptu výstavy. Každý absolvent si k sobě mohl vybrat někoho, s kým bude pracovat na přetváření jedné z dvaceti místností, jež si umělci náhodně vylosovali. Výsledkem byly jedinečné výstavní prostory, které nejenom prezentovaly práce studentů, ale odrážely spolupráci každé autorské dvojice. Nicméně zde podobnost vystavovaných děl končí. Studenti byli vybráni napříč ateliéry, a tudíž se i médium liší jednotlivec od jednotlivce.

Kromě absolventů AVU se na výstavě Future Ready představili také hosté: laureát ceny Jindřicha Chalupeckého Mark Ther a malíř Jan Gemrot.

Diplomky, jednorožec a svoboda
U vstupu si namíchám drink – Becherovku s punčem – a začnu se skrze dav prodírat směrem k výstavním prostorám. Centrální chodba, ze které se dostanete ke všem dvaceti místnostem, je plná lidí, již proudí z jedné místnosti do druhé anebo jen tak postávají u zdí a baví se mezi sebou. Po chvilce potkávám ty, které jsem celou tu dobu hledal. Jedná se o tři čerstvé absolventy AVU: Veroniku Gabrielovou, která vystudovala kresbu v ateliéru Jiřího Petrboka a Petra Vaňouse, Denisu Švachovou, jež absolvovala ateliér Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové Intermediální tvorba II, a o Vojtěcha Adamce, který kromě ateliéru Jiřího Petrboka studoval také v ateliéru architektonické tvorby Emila Přikryla a v ateliéru intermediální tvorby Milana Knížáka. Už při pročítání události Future Ready na Facebooku mě napadla jedna jednoduchá otázka: Nakolik jsou sami vystavující připraveni na tento velký krok do neznáma?

Jste nějak „ready“ na budoucnost?
Gabrielová: Ehm… to nevim. Já myslím, že nikdo nemůže bejt ready na budoucnost. Ale snažila jsem se na to celý roky připravovat.

Švachová: Snažím se. (smích)

Adamec: Já si myslím, že jo. Myslím si, že jsme ve svém studiu absolvoval dostatek ateliérů. Vlastě předtím, než jsem se umění začal věnovat, vůbec jsem ho nestudoval a zajímal jsem se primárně o exaktní vědy.

Jak jste se na to zkoušeli připravovat?
Gabrielová: Já jsem před diplomkou byla v Koreji a tam jsem nad tím dost přemýšlela. Mám nějakou práci, vydělala jsem si peníze a z toho teď žiju.

Švachová: Nepřipravovala. Já jsem se snažila dokončit diplomku a potom bylo chvilku prázdno a pak jsem si udělala prázdniny a pak se mi nějak sami začali ozývat ostatní se zakázkami, takže se teď soustředím na ty zakázky. Asi se nesnažím už tak moc dívat do dálky, ale spíš se soustředit krok za krokem na ty jednotlivé úkoly, jinak bych se z toho zbláznila.

Adamec: Já si rozhodně věci nijak dlouhodobě nekonstruuju. Snažím se reagovat na příležitosti, které se mi nabízejí, a využívat toho, co přichází. To mi dává největší smysl.

Děsí vás teda budoucnost?
Gabrielová: Moje osobní budoucnost mě asi úplně neděsí. Spíš mě děsí budoucnost toho všeho kolem.

Švachová: Tak děsí mě to, protože v těch zakázkách nemůžu úplně svobodně dělat to, co mě baví. Ale dělám něco pro někoho. Nemůžu dělat jenom svoje věci. Jsou to věci na zakázku, takže mě děsí třeba to, že nebudu mít čas na to dělat svoji tvorbu.

Adamec: Upřímně ne.

Teď začínáte být mimo bezpečné vody školy, instituce, která vás zaštiťovala. Připadá vám, že teď začíná ten pravej „uměleckej život“?
Gabrielová: Já si spíš myslím, že teď je to mnohem jednodušší, protože si teď můžeš dělat co chceš a naložit s budoucností tak, jak ty chceš. Už to nezáleží na komisi nebo na tvým pedagogovi, kterého samozřejmě potkávám, ale už to není tak závazný, jako když u něj studuješ.

Švachová: Ta záštita školy mi bude dost chybět, ale asi budu mít dost času na svoje věci, protože jsem pracovala už během školy, kterou nyní nebudu muset řešit. Nejspíš to bude v harmonii, tak jako doposud.

Adamec: Já myslím, že z mé stránky je to spíš pokračování něčeho, co mi bylo přirozené celou tu dobu. Já jsem strávil tři roky v ateliéru u Knížáka, potom jsem šel na architekturu, což vlastně pro mě byla úplně nová disciplína, které jsem se do té doby nevěnoval. A když jsem skončil na architektuře, šel jsem do ateliéru kresby, kde jsem taky pořádně nevěděl, co mě čeká. Pro mě je vlastně závěr studia pokračováním něčeho, co jsem dělal celou dobu i v průběhu studia. Rozdíl je samozřejmě v tom, že je to teď více postavené jenom na mně samotném a na rozdíl od školy se v reálném životě už nesmí dělat tolik chyb.

Otázka na závěr. Připadáte se teď více dospělí, když jste dostudovali AVU a „držíte“ v ruce diplom?
Gabrielová: Hele, ne. Naopak. (smích) Už jsem sice zaplatila první sociální a zdravotní, ale stejně jsem k narozeninám dostala lampičku ve tvaru svítícího jednorožce.

Švachová: Asi si připadám úplně stejně. Já si myslím, že být dospělý znamená se najít a dělat delší dobu kontinuální věc, což já nedělám a furt se hledám. Neustále střídám média, zájmy, dělám nové věci, snažím se dost cestovat. Mám neustále nové podměty.

Adamec: Já se teď cítím svobodněji. Svobodněji v tom, že beru plnou odpovědnost za svoje jednání. Což na té škole úplně nefunguje. Je to hodně osvobozující a pro mě osobně hodně příjemné. ∞

Eliáš Dolejší (* 1982) se narodil v Praze. Absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění (Ateliér Socha II, Škola prof. Jindřicha Zeithammla). V roce 2010 obdržel Ateliérovou cenu (AVU, prof. Jindřich Zeithamml) a v roce 2011 Cenu Josefa Hlávky. Vystavuje od roku 2011. Naposledy se zúčastnil společných výstav v pražské Nau Gallery (2015), v klatovském kostele sv. Vavřince (2015), v Kroměříži (Sochy v zahradě V, 2015) nebo sochařského sympozia v Hořicích (2016). Samostatnou expozici měl v Nau Gallery (Zrcadlení, 2015) a v pražských Výkladech AXA (Vnitřní horizont, 2015). Letos vystavoval společně s Ivanem Pinkavou v ostravské Galerii výtvarných umění (Napřed uhořet) nebo skupinově v Galerii Klatovy-Klenová. Dolejší pracuje často s papírem a dřevem, jejich významy křehkosti a časovosti umocňuje nestabilitou živelně vršených forem. ∞

Pravidelně každý rok pořádá Akademie výtvarných umění v Praze výstavu diplomových prací. Mladému umělci, který tímto životním mezníkem ztrácí několikaletou půdu pod nohama své alma mater, otevírá nové cesty a nová směřování.

Mnoho let byly výstavy diplomových prací pořádány ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze. Od roku 2014 je kurátorsky připravuje Katedra teorie a dějin umění AVU. Letos, v rámci koncepce kurátorů Márii Topolčanské a Tomáše Pospiszyla, jsou práce jednotlivých diplomantů prezentovány v několika budovách Akademie výtvarných umění: v Hlavní budově Akademie výtvarných umění, v budově Školy architektury a v Moderní galerii v pražské Stromovce. Jeden diplomant se rozhodl vystavovat mimo školu.

Jiné místo s bohatým programem
Výstavy se zúčastní celkem 56 mladých umělců ze 17 různých ateliérů. Součástí je letos také několikadenní festival Jiné místo. Ten nabídne ve dnech 21. 6.–1. 7. bohatý program sestavený z doprovodných přednášek, performancí, komentovaných prohlídek a setkání. Mezi jeho zahraničními hosty bude britský umělec Simon Starling, držitel Turner Prize z roku 2005, rakouská transgender umělkyně Ashley Hans Scheirl, britský tvůrce Mat Collishaw, jehož výstava Standing Water právě probíhá v Galerii Rudolfinum, nebo belgická architektonická dvojice Inge Vinck (dVVT) + Gideon Boie BAVO. Program festivalu, stejně tak jako práce diplomantů, je zveřejněn na webových stránkách www.diplomantiavu2018.cz. º


Jiné místo
Hlavní budova AVU (U Akademie 4, Praha 7), Škola architektury (U Akademie 2, Praha 7), Moderní galerie AVU (U Starého výstaviště 188, Praha 7), Nau Gallery (Kubelíkova 22, Praha 3)
21. 6.—1. 7.
Zahájení festivalu a vernisáž výstavy diplomantů (Hlavní budova AVU) 21. 6. 17:00, afterparty (Tiskárna na vzduchu) 21. 6. 20:00

Argišt Alaverdyan (* 1991) se narodil v Arménii, od roku 1993 žije v Praze. Vystudoval AVU, ateliér Malba IV u profesora Martina Mainera. Vystavuje hojně samostatně i skupinově. Ve svých pracích se zabývá především malířským výrazem – zkoumá vzájemné vztahy mezi barvami, plochami, vztahy k linii a obrysové kresbě. Série maleb Anomálie vznikla jako jeho diplomová práce. Vychází z klasické abstraktní malby, ale nepokouší se zobrazit konkrétní témata. Jeho zájem padá na vzájemné vztahy barev, přechodů mezi nimi, linií a linek, ploch a v neposlední řadě také obrazu a rámu. Jeho malby mísí množství intuitivní práce s malířskými prostředky a racionálním přístupem, který má jasně daná pravidla. Tak vytváří permanentní napětí, které jeho práce odlišuje od jiných abstraktních děl založených na nahodilosti nebo pouhé formě. Tento přístup odráží diváka-uživatele, vycházejícího z prostředí internetového rozhraní, počítačových her nebo televizních pořadů, které ovlivňují vnímání i vidění ve vztahu k okolnímu světu. Alaverdyanova práce, v první linii čtení hlavně formální a abstraktní, tak odráží současný stav vnímání a přístupu k obrazu – respektive bere v potaz prostředí, ze kterého určitá generace diváků vychází. Tento přístup autor uceluje ve formě a vytváří tak propojený cyklus maleb jednotného vyznění, ve kterém se díla přesto neduplikují a každé zobrazuje tuto problematiku originálně. ∞

Výčet činností neobyčejně talentovaného i pracovitého výtvarného umělce Jana Brože zahrnuje kreslířství, grafický design i volnou tvorbu s výraznou konceptuální složkou. Pro tu je charakteristická pronikavá reflexe uměleckého světa s výraznými přesahy do společenských problematik.

Umělecká činnost Jana Brože má zpravidla podobu projektů či sérií, na kterých autor soustavným a důsledným způsobem pracuje poměrně dlouhou dobu. Výstupy z nich jsou potom uskutečňovány různými prostředky, což lze přičíst zejména závislosti média na myšlence samotné autorovy práce.

Svatozář nad černým čtvercem
Výrazným počinem se mladý autor prezentoval již během svých studií na letenské Akademii výtvarných umění. Jeho školní projekt Svatozář pracuje s problematikou aury uměleckého díla, jeho přivlastňování a následné reinterpretace, to vše prostřednictvím studie kultovního díla moderny – obrazu Kazimira Maleviče Černý čtverec. Na zmíněná témata nahlíží Brož ve své práci z různých úhlů, přičemž jako stěžejní vykrystalizovala otázka, zda si lze auru uměleckého díla přivlastnit, potažmo převést do díla jiného. Prozíravým postupem se ukázalo snímání originálu Malevičova obrazu ve státní Treťjakovské galerii v Moskvě za využití tzv. Dolly Zoom efektu, který byl vynalezen Irminem Robertsem a poprvé užit v Hitchcockově Vertigu. Postup spočívá v plynulém oddalování kamery od předmětu za jeho souběžného přibližování zoomem. Výsledný dojem má potom podobu zvláštního vyřazení snímaného objektu z prostorových souvislostí. Popředí zdá se nemění svoji velikost, přičemž pozadí je plynule oddalováno. Dramatický ráz optického izolování obrazu, jenž s sebou efekt dolly zoom nese, je tak Brožovou odpovědí na Benjaminovo „tady a teď“, kterým proslulý teoretik podmiňoval auru uměleckého díla. Zmíněný filmařský efekt navíc rozehrává v kontextu velmi specifického Malevičova výtvoru (který je bytostně abstraktní, k ničemu neodkazující) působivou hru s dimenzemi a vyvolává zdání jakési „černé díry“. Zasmyčkovanou projekci doplňuje v Brožově studii virtuální 3D vizualizace a série krátkých záznamů na speciální osmimilimetrový barevný film přímo v expozici.

Reinterpretace úsměvné i hořké
Témata reinterpretace, obecněji práce se souvislostmi a rovněž náměty v rámci uměleckého světa samotného se v různých podobách objevují v díle Jana Brože opakovaně. Ironickým nádechem potom mladý autor tyto otázky prodchnul v práci Redefinition of Art-Deco. Umělec v ní prostřednictvím sérií velkoformátových kreseb a knižního souboru opět zkoumá vztah modernistického a postmodernistického pojímání hodnot. Brožova práce tak kupříkladu předkládá střetnutí ikonické Janákovy kubistické „vázy – krystalu“ s laciným námětem prolézajícího červa, jenž „zkrášloval“ nejednu automobilovou kapotu na přelomu tisíciletí. Borcení patosu geometrizujících či abstrahujících výjevů modernismu jejich usouvztažněním s „levnými“ a zevšednělými motivy nedávné minulosti potom Brož prohlubuje pseudoseriózní videoprezentací kreseb.

Do pozoruhodné polohy se rozvinul další výtvarníkův dlouhodobý projekt Nezvaný host, na němž umělec pracoval dva roky. Práce je další intenzivní studií našeho vnímání výtvarného jazyka v souvislostech, přičemž ale tentokrát skýtá nezanedbatelné přesahy do roviny společensko-politické. Brož v Nezvaném hostovi přemítá nad tím, jak se vnímání určitého výtvarného projevu dramaticky mění s časovým odstupem. Formální těžiště autorova uměleckého výstupu v tomto případě tvoří repliky stínítek z ohýbaného skla s „bruselským“ dekorem, jež svého času hojně produkovala věhlasná sklárna v Rapotíně na Šumpersku. Kdysi významný podnik musel roku 2009 (tedy během realizace Brožova projektu) definitivně ukončit svůj provoz a zařadil se tak po bok regionálních továren, jež padly za oběť ekonomicko-společenským souvislostem dnešní doby. Krása dle původních předloh vytvořených skleněných mís je tak v příkrém kontrastu se skutečností, že se v době zhotovení díla jednalo už pouze o jakési symbolické pohrobky někdejší proslulé továrny. Brož ovšem nezůstal jen u prostého napodobení. Nejprve charakter stínítek při svém reprodukování záměrně upravil tak, aby potlačil jejich prvotní užitnou hodnotu a zvýraznil tu výtvarnou (mimo jiné pozměnil jejich barevné schéma – namísto bílého podkladu zvolil černý, což znemožnilo funkci světelných těles), čímž zvýraznil současný stav věci. Důležitým okamžikem bylo také doplnění instalace o originální historický artefakt – prapor sklářských odborů. Na emblému stojí propagandistické heslo „Sklářští dělníci všech zemí, spojte se! Zal. 1918“, přičemž německá verze nápisu byla po konci druhé světové války vypárána (ačkoli kořeny rapotínského sklářství pravděpodobně sahají právě k Němcům). V přítomnosti věrohodných sklářských replik budí zmíněná rekvizita jen těžko dojem autenticity a nápodoba skutečnosti se tím pádem zdá ve výsledku autentičtější než její přímý pozůstatek.

Původní estetické rozjímání nad význačnými designovými formami se v Brožově Nezvaném hostu proměnilo v předložení trpkého mementa a svým obratem k složitým společenským a teoretickým otázkám tak trochu předznamenalo některá následující Brožova díla.

Ze světa umění k současnému dění
Sociálně-politický rozměr díla je zřetelný i v projektu SSSSSS, na kterém Jan Brož úzce spolupracoval s kurátorem Janem Zálešákem. Práce vznikla v důsledku Brožova půlročního pobytu na newyorské univerzitě The Cooper Union. Na zmíněné vzdělávací instituci se během autorova působení odehrávala vášnivá diskuze zapříčiněná snahou místního vedení čelit ekonomické krizi zavedením školného. Takový krok znamenal odklon od jedné ze stanov zakládající listiny, jež zaručovala co možná nejrovnější a nejplošnější přístupnost studia. Dílo se tak znovu soustřeďuje okolo otázky důsledků pozdního kapitalismu na současnou společnost. K ne zcela ojedinělému tématu však Brož přistupuje poměrně originálně. Série velkoformátových kreseb a sítotisku se k uspořádání dnešního světa vyjadřuje neprvoplánově a převážně metaforicky, což představuje sice složitější, leč o to potenciálně intenzivnější a hlubší kontakt s divákem. Po řemeslné stránce nesmírně svědomitou a pracnou kreslířskou metodou i velmi nadstandardními rozměry výstupu se poté autor vztahuje k vysokým nárokům na jedince, které jsou charakteristické pro principy soutěže – principy ovládající soudobé životy v naší společnosti a také se ožehavým způsobem dotýkající zmíněné situace na newyorské The Cooper Union.

Schopnost vnímat vztahy a souvislosti uplatňuje Jan Brož rovněž při přímém propojování zásadních oblastí své činnosti – volného konceptuálně zatíženého umění a grafického designu. Důsledkem toho je nejen nezměrná řemeslná důslednost Brožových galerijních výstupů, ale rovněž inspirace v rovině námětů. Charakteristická je v této souvislosti spolupráce s Richardem Niklem. Umělci v rámci projektu 16-RNRNRN vytvořili v galerii modulární systém za pomocí zbytků a zmetků z reklamy, čímž v instituci vymezili nový do jisté míry nezávislý prostor – jakési pozadí pro další vystavování. Brožova oblíbená problematika přivlastnění a reinterpretace je tak v tomto případě doplněna o odkaz k fenoménu neustále se zrychlujícího civilizačního dění.

Řemeslník i konceptualista
Výtvarný jazyk je Brožovi prostředkem k vyjádření osobitých komentářů ke světu, který nás obklopuje. Ke svým kritickým odezvám opakovaně užívá a rozvíjí postup uchopení kulturního produktu a jeho následného přepracování, uvedení do nových souvislostí, znovuvyjádření. Svou důsledností a houževnatostí, ale i bystrou a pronikavou schopností přemýšlet v kontextech zaujímá Jan Brož postavení jedné z nejzajímavějších mladých tváří české výtvarné scény. ∞

Jakub Geltner (* 1981) se narodil v Karlových Varech. Studoval na Akademii Výtvarných umění v ateliéru Nových médií I. u profesora Markuse Huemera. Ve své tvorbě se věnuje zkoumání stereotypů spojených s městským životem, reflexi veřejného prostoru, jeho zkoumání, popisu a kritice. Svými instalacemi spojenými s otázkou soukromí ve veřejném prostoru poukazuje na společenská témata. Vytváří objekty, instalace, fikční realitu. Svými díly kriticky a srozumitelně otevírá současné otázky způsobu městského života. Za své práce získal množství ocenění. ∞

Romana Drdová (* 1987) se narodila v Praze. Studium absolvovala v Ateliéru nových médií u Tomáše Svobody na AVU. Ve své tvorbě reflektuje aktuální společenské fenomény – konzum, globalizace, virtualizace či komodifikace. Estetika, kterou vytváří, reaguje na podměty z oblasti designu, reklamy, módy nebo gastronomie. Přetváří masové jevy v intimní a sofistikovanou estetiku, která není jednoznačně čitelná v prvním plánu a konfrontuje diváka s emocionálním odcizením spojené s fenomény společnosti. Skrze své instalace hledá odpověď na další otázku ohledně podob prožité zkušenosti. Její objekty jsou proto často založené na možnosti haptického prožitku, barevnosti a stimulaci materiálem. V kontrastu s těmito prvky zdůrazňuje i fragmenty odosobněnosti ve společnosti, kterými se staly způsoby komunikace skrze sociální sítě, fyzické bariéry na veřejných místech či jiné hmotné nebo psychologické oddělovače sociální interakce i prožitkové možnosti. Vyrovnává se i s krajní podobou bezpohlavní emoční interakce, kterou může představovat umělá inteligence. ∞

Jakub Janovský (* 1984) se narodil v Jihlavě. Studoval v Ateliéru kresby u prof. Jitky Svobodové a akad. mal. Jiřího Petrboka na pražské AVU. V jeho pracích lze pozorovat výrazný přístup k médiu kresby. Jeho až anarchisticky svobodné tvarování tohoto média utváří autorský rukopis. Vytváří nástěnné a intervenční kresby, instalace, videa i tetování. Propojuje rozličná vizuální východiska a výtvarné postupy jako obrysovou kresbu, do které zasahuje kombinovanou technikou. Zdůrazňuje tak téma vizuálního sdělení a akcentuje jeho výraz. Obsahově se Janovský věnuje nepříjemným společenským tématům a tabu. Odráží tak člověka v jeho temných stránkách egoismu, bezohlednosti, pýchy nebo narcismu. Pokračuje k rituálním motivům, násilí nebo ideologiím. Obrazy jsou úderné a obsahově zneklidňující. Rozpoznatelný obsah je skrze svou formu důrazně sdělován. ∞

Eva Fajčíková (* 1990) se narodila v Banské Bystrici. Studovala v Ateliéru malířství IV u Martina Mainera na pražské Akademii výtvarných umění. V jejím tvůrčím přístupu uplatňuje realistické zobrazení. Od přírodních témat, motivu vodních scenérií, se dostává i k sociálně kritickým polohám. Dotýká se konzumní společnosti či otázky role ženy ve společnosti, s určitým odstupem až ironií zobrazuje motivy, které jsou v obecné kulturní paměti stereotypně vnímány. Tuto predikci se snaží neinvazivně nabořit. V jejích dílech se projevuje cit pro figuru a gesta, práce s barevnou plochou, dostává se až na pomezí plošné abstrakce a prostorové iluzivní malby. Ve sérii maleb Study in Pink je autorka inspirována epizodou z detektivního seriálu, ve kterém je klíčem ke zločinu nevinně vyhlížející růžový kufřík a odkazuje tak opět na další obsahovou rovinu a to na nejednoznačnost věcí. ∞

Letošní výstava diplomantů Akademie výtvarných umění v Praze není jen sesbíranou mozaikou závěrečných studentských prací, ale koncepčně postavenou výstavou, která kromě děl ukazuje i méně navštěvované části Veletržního paláce. A velmi dobře se jí podařilo provětrat osmdesátkový odér chodeb.

Minimalistický červenobílý vizuál uvádí výstavu New Wave. Tu sestavil kurátor Václav Janoščík a začíná v korzu Veletržního paláce. Objekty z klasických materiálů konfrontují konceptuální instalace a v celém prostoru tak vzniká občerstvující dialog děl, která by si na první pohled neměla co říct. Vyvstávají jen otázky, jestli jsou všechna díla uchopitelná bez rozšíření anotací, kterou nejednou postrádám. Vnímání děl pouze vizuálně bez rozšíření kontextu ubírá mnohým na rozkrytí jejich dalších vrstev.

Sjednotit výstavu akademie, která pracuje v nejkontrastnějších přístupech, do jedné výstavy není jednoduché. Potkávají se klasická média s těmi novými. Potkává se klasická socha s intermediálními pracemi. Potkávají se díla, která přináší dojem ve své konečné podobě s díly, která jsou dveřmi k řadě dílčích otázek. Spojnicí výstavy je její koncepčnost. Členění do několika prostor i úrovní Veletržního paláce citlivě akcentuje společné prvky děl. Malířské a grafické práce zůstávají pospolu v prvním patře, členité třetí patro si rozděluje malby, objekty, instalaci s textilem i prezentaci architektury. Vyloženě zážitkem je chodba za velkou dvoranou, která sdružuje intermediální a instalačně náročnější díla. Tam dostávají velkorysý prostor veškeré předložené práce. Velkoformátový obraz nechává vstoupit do sám sebe a divák může prožít jeho motiv bez rušení jakýmkoli dalším autorským sdělováním v bezprostřední blízkosti. Jako by dnešní kurátoři i architekti výstav zapomínali pracovat i s tichem, prázdnem, pomlkou a klidem. Tak výraznými sdělovacími prostředky! V chodbě za velkou dvoranou se to ale podařilo a divákovi je umožněn hluboký a intimní zážitek vjemů, které nenarušuje snaha ukázat kvantitu v rozlehlém prostoru.

Výstava diplomantů AVU je ponořením se do vln na více jak jedno odpoledne. Ráda bych se vrátila jak do Veletržního paláce, tak i poznala jejich další díla na webových stránkách nebo internetových portfoliích. Bohužel spousta z absolventů webovou prezentaci nemá k dispozici, což považuji za velký nedostatek a nebylo by špatné na tuhle podobu autorské identity klást větší důraz.

Jednotlivá díla výstavy nemá smysl vyzdvihovat. Existovalo by mnoho klíčů, podle kterých je lze zdůraznit nad ostatními. U diplomantské výstavy, kde se potkávají veškerá média akademie, by to postrádalo smysl. O to na této výstavě ani nejde. New Wave jednoznačně ukazuje rozmanitost a u některých děl jejich překvapivou zralost a hloubku. Až s neklidem ale také zrcadlí, co mladou generaci autorů tíží a co reflektují. Přestože žijeme ve velmi vysokém životním standardu, spousta děl vtahuje do niterních pocitů prázdnoty, ztracenosti a snahy hledat. Je to odraz doby nebo generační téma bez ohledu na dostupnou kvalitu života každého z nás? ∞


New Wave. Diplomanti AVU 2017
NG – Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
24. 6.—30. 7. • vstup zdarma

Adam Kašpar (* 1993) dokončil 5. ročník studia v Ateliéru malířství IV profesora Martina Mainera na Akademii výtvarných umění v Praze. V září nastupuje do jeho šestého ročníku. Má za sebou několik samostatných i skupinových výstav a jeho práce se na české výtvarně scéně stávají čím dál výraznějším fenoménem.

Dominantním tématem Kašparových prací je příroda. Tu malíř zobrazuje precizní realistickou technikou. Samotné malbě předchází řada přípravných skic, fotografií a systematického pozorování, jeho přístup ale rozhodně není pouze dokumentační. Kašpar zkoumá přírodu jako fenomén neoddělitelně spojený s člověkem a společností, a to v době diskuze nad omezováním národních parků a bezohledného ničení divočiny. Pakliže se v jeho obrazech nachází člověk nebo architektura, vždy jde o zanedbatelnou pomíjivou stopu, v kontrastu s dominantní věčnou přírodou. Autorovi navíc nejde o obecný námět, ale konkrétní místo, jehož specifický charakter pak převtěluje do obrazu, ve kterém krajina znovu ožívá obohacena o malířovu uměleckou interpretaci. Ve spojení s inspirací, kterou Kašpar čerpá z krajinomalby doby renesance i devatenáctého století a se subjektivním silným vztahem k přírodě, tak vznikají neobyčejně podmanivá díla. Ta jsou živým poselstvím o naší pomíjivosti, kořenech a fenoménu, jež nás tolik převyšuje a který tak často přehlížíme: totiž o naší malosti vůči přírodnímu majestátu.

Kdo je Adam Kašpar?
Adam znamená jíl či hlína, to je trefné, tím se cítím být – hroudou hlíny, kusem země, bahnem, jílem.

Jaký je tvůj vztah k malířství a jak bys popsal svou práci?
Když pominu to, co mi připadá samozřejmé, cítím se být celoživotním studentem, oborem mého studia je veškerá příroda a nástrojem malířství. Mám-li to rozvést, miluji malbu pro ni samu, jako nejstarší a nejsilnější projev vizuálního umění, ale zároveň je mi nástrojem, jakoby dalším smyslem, kterým ohmatávám a zakouším to co je všude kolem nás a čím sami jsme, tedy zjevený svět a především jeho mimolidskou část. V malířství minulosti i současnosti si vážím hodnot, které jsou bohužel dlouhodobě zadupávány a zesměšňovány – pokory a touhy pronikat do věcí bez rozmáchlých gest, trpělivosti a klasické obrazové stavby – budování klamu prostoru a citlivé práce s barvou.

Stále ale zůstává hora sama, taková jaká je, a její bytí samo nic neztrácí ani nezískává, tím že ji vnímáme nebo nevnímáme. A horou (potažmo Zemí jako takovou) samozřejmě nemyslím hromadu neživého kamení, ale fyzickou, duševní a duchovní strukturu, která se zjevuje v čase a prostoru. To je příroda.

Realistické zobrazení přírody se v historii umění objevovalo již několikrát, jak se stavíš k otázce aktuálnosti a kontextu svých děl?
Realismus se jako obecná tendence prolíná uměním od pravěku do současnosti a myslím, že v každé době existovala díla, která bylo možno označit za realistická na základě hlubokého vztahu k vnímané skutečnosti. To, co dělám, může někomu připadat jako anachronismus, já si však myslím, že s koncem moderny sama otázka aktuálnosti v umění ztrácí svou aktuálnost. Krom toho není možné namalovat neaktuální obraz, protože i odpor a opozice vůči tomu co je považováno za „aktuální“ je velice jasné vyjádření názoru k současnému dění. Co se týká otázky kontextu, vědomě se odmítám jí zabývat, neboť chci vytvářet obrazy, jejichž síla netkví v tom, v jakém vztahu jsou k současnému dění, ale právě naopak si přeji, aby jejich síla spočívala v nich samých, v barvě, světle a prostoru. Silný obraz je silný dnes i za sto let, v galerii i v kupě hnoje. ∞


autorka: Nina Hedwic