Místo převyprávění Kafkova života či interpretace jeho děl ztvárňuje baletní inscenace Kafka v podání Národního divadla Brno klíčové okamžiky a vztahy, které formovaly spisovatelův život i činnost. Vzniká emocionální koláž, v níž se stírají hranice mezi jeho prožíváním a tvorbou. Franz, Josef K. a Řehoř Samsa tak splývají v jedno.

Za koncepcí stojí režisérka Markéta Pimek Habalová, na choreografii však spolupracuje s Barborou Raškovou a Glenem Lambrechtem, přičemž každý z nich ztvárnil část inspirovanou díly Proměna a Proces. Raritou je i účast všech složek baletního souboru, různorodost věku i zkušeností tanečníků dodává inscenaci další dimenzi.

Habalová pracuje se širokou škálou figur a výrazových prostředků – od jemných gest naznačujících psychické rozpoložení přes repetici pohybů, jimiž hlavní sólista napodobuje gesta otce (aniž by musel být na jevišti přítomen), až po doslovnou a zcela explicitní choreografii dívenky, která skáče panáka, láskyplně objímá panenku a poté truchlí nad její ztrátou. Doslovnost tohoto obrazu umožňuje porozumět méně známému příběhu, který ukazuje Kafkovu lidskou stránku lišící se od jeho zobrazování jako sužovaného génia. V síle této scény se skrývá i její slabá stránka – pokud diváci příběh neznají, ztrácí na intenzitě a může se zdát nadbytečnou či nemístnou.

„Celé moje psaní je o Tobě“

Kafka sedí na kraji jeviště před šedou oprýskanou stěnou, na hlavě má buřinku. Bledá tvář, uhrančivé oči a tmavé sčesané vlasy; sólista je mu velmi podobný. Tanečníci byli obsazováni tak, aby typově odpovídali svým postavám.

První jednání představuje Kafku jako člověka a zázemí, z něhož vycházel, čímž nastiňuje motivy objevující se po celou dobu inscenace. Zaměřuje se na milostné a hlavně rodinné vztahy, které se silně projevovaly v jeho dílech. Členové rodiny se od ostatních postav odlišují choreografií i kostýmy v ponurých barvách. Autoritativní otec Hermann vodí po jevišti svou až rigidní rodinu, ta jeho důrazné a ostré pohyby opakuje. Jeho pokusy o přesné napodobení kontrastují s hravou interakcí s přítelem Maxem Brodem a sestrou Otýlií.

Pocit odcizení a mechaničnost pohybů se stupňují při zobrazení jeho práce v pojišťovně. U nekončící řady stolů úřednictvo v buřinkách hlasitě klape do imaginárních psacích strojů. Nejprve přirozený pohyb za stále zvyšující se hlasitosti a rychlosti úderů přeměňuje v křečovité těkání. Synchronizovaná mechanická gesta byrokratické mašinérie přivádí Kafku do agónie, až se zhroutí na zem. Proměna přichází. Její zpracování vyniká především použitím karikatury. Řehoř Samsa, připomínající více než brouka neurčitou nelidskou kreaturu, je v obležení stolů, za každým z nich verze jeho rodiny s ohromnou kašírovanou hlavou.

Druhé jednání otevírá lyrický duet Kafky s Dorou zrcadlící intimní povahu jejich vztahu. Na jevišti je pouze Kafkovo lůžko v sanatoriu – negativní prostor emotivně scénu. Postel je využita nejen jako rekvizita v rámci choreografie, ale i jako prostředek pro orientaci v dějové linii.

Nejsilnějším momentem inscenace je zpracování Procesu. Bezradného Kafku/Josefa K. obklopují tanečnice s buřinkami a celotělovými trikoty, které jim skrývají i část tváře. Temné siluety vláčí a pohazují hlavního sólistu po jevišti. Za anonymní byrokratickou mašinérií se na pojízdném schodišti zjevuje všemocný soudce v tmavém taláru a s rudou kůží, v rámci choreografie je jasně zřetelná jeho mocenská převaha. Společně se sborem soudců připomínajícím noční můry Josefa K. odsoudí.

Část od Glena Lambrechta v rámci inscenace vyniká a silně kontrastuje s předchozími choreografiemi, kde pohyb jako by tekl, gesta paží byla výrazná a vliv moderny zřetelnější. Lambrechtův Proces působil jako neoklasický balet na špičkách s výraznou vertikalitou a striktnějším dodržováním techniky.

Tři autoři, jeden Kafka

Výsledkem spolupráce tří choreografů je kombinace různých pohybových rukopisů a různorodost pohybového jazyka, dramaturgie je ale přesto ucelená. Scénografie, kostýmy a světlo propojují jednotlivé části inscenace. Barevná paleta pracuje s chladnými šedými, tmavě modrými a hnědými odstíny, zatímco rudá kůže soudce či barevně výraznější šaty ženských postav upozorňují na klíčové vztahy. Práce se světlem podporuje atmosféru obrazů a jejich střídání. Oslepuje diváctvo, zatímco se Kafka choulí ve středu jeviště, za doprovodu mohutných tónů se rozsvěcí a zhasíná. Hluboký tón a světlo odhalí tanečníky ve strnulé poloze, se zhasnutím zmizí. Přerod v Proměnu a Proces ukazuje ohromný světelný rám, který oslňuje diváctvo a Kafku vtahuje do světa jeho tvorby. Inscenace zprostředkovává Kafkův vnitřní svět a propojuje jeho život a tvorbu v jeden celek.

Kafka
Národní divadlo Brno – Janáčkovo divadlo (Rooseveltova 31, Brno)
psáno z premiéry a reprízy 24. a 25. 11.
nejbližší repríza so 8. 11. 19:00

Když se mluví o současném baletu, je potřeba odrazit se od autora choreografie posílajícího prostřednictvím tanečníků informaci divákům, kteří si utvoří konečný význam. Možná překvapí, že význam není obsažen přímo v provedeném pohybu. Pro tanečníka má pohyb význam proto, že ho provádí a ví proč. Divák musí nejprve vidět, vnímat a interpretovat.

Když vidíte „krok“ jako napsané slovo, musíte ho přečíst, musíte znát kód (jazyk), přiřadit k němu význam a ještě hledět na kontext. Naštěstí je pohyb právě tím kódem, tím jazykem, který známe všichni, a přestože se my sami nehýbeme, dokážeme do určité míry přes pozorování druhých při pohybu vycítit, jak bychom pohyb vnímali ve vlastním těle, a tím pádem stačí jen sledovat proud choreografie a vnímat kontext. Význam se objevuje postupně. Je to někdy těžké, protože jsme zvyklí na pohádkové narativy klasického baletu, které nás vedou předem známým příběhem. Současný balet tak nefunguje. Nejlepší zkušenost se současným baletem můžete získat jen osobně a nejlépe vybaveni informacemi. O inscenaci zkomponované ze tří choreografií The Second Detail, Handman a Eden / Eden je dobré vědět, že jejich tvůrci jsou takové „superstar“ současného tance.

Třicet let neznamená starý
William Forsythe byl ve své době pro klasický balet šok, to samé o generaci později Wayne McGregor i pro směr contemporary balet. Je krásně vidět na choreografii The Second Detail, jak je z velké části zapojena klasická baletní technika, a do toho bum! Tradiční pohyby jsou vedeny do extrémů, tanečníci se vychylují z osy těla, sedí, chodí, kroutí kolenama do sebe nebo si zvrtnou kotníky. Ale stále vše v symbióze s klasickou baletní technikou. Je potřeba si uvědomit, že The Second Detail se zrodila ve stejném roce jako já – 1991, a dodnes je stále důkazem něčeho neobyčejného, co současný balet tehdy šokovalo a co dnes oceňuje.

McGregorův Eden / Eden je dynamická choreografie s nosným tématem „vliv technologie na člověka a estetiku“ kombinující pohyb, videoart a zvukovou složku s mluveným slovem. Video vytvořila Beryl Korot, spoluautorka digitální opery Three Tales, jejíž část Dolly je zakomponována do videosložky Eden / Eden. Na scéně uprostřed stojí strom odkazující na rajskou zahradu a kolem něj se zjevují tanečníci v kostýmech jako bezpohlavní bytosti nejprve v duetu, později ve skupinách. Jeden druhému jsou partnerem, obrazem, ale možná i klonem a není to příjemné. Pohyby jsou stále úsečné a navazují dravě. Občas se ukáže individualita jednoho ze skupiny a pak opět zapadne.

Handman Edwarda Cluga, nejmladšího choreografa a z trojice nejvíce známého spíše narativními balety, je extrémně náročný kus na synchronizaci jednotlivých tanečníků. Pohyb začne v těle jednoho a pokračuje v těle dalšího a hned vede zpět a směruje na prvního. Jako by byl potřeba ke každému pohybu impuls zvenčí a teprve potom je možné následný pohyb provést. Když jeden padá, druhý ho chytá, zvedá otáčí, odnáší… Tanečníci pracují ve dvojicích i větších skupinách jako organická masa, co dodržením tempa a detailů zvládne komplikovaný mechanismus uřídit.

Všichni tři choreografové jsou zároveň i autory scény. Forsythe pracoval také na světelném designu, Clug na kostýmech. Jejich vize není pouze pohybová, se svými týmy vždy pracují na celé vizuální stránce včetně zvuku. Spojují je různě silná témata člověka jako stroje a vliv technologií, se kterými sami pracují. Hlavním zájmem však zůstává lidské tělo jako složitý mechanismus s duší.

Forsythe / Clug / McGregor je k vidění v Praze v podání baletního souboru Národního divadla ještě v prosinci 2021 a v lednu 2022.

Forsythe / Clug / McGregor
Národní divadlo, scéna Státní opery
(Wilsonova 4, Praha)
psáno z festivalu Dance Brno 2021 19. 10. 2021
nejbližší reprízy so 11. 12. a ne 12. 12.

Jeviště Národního divadla je někdy dějištěm zázraků. V případě tanečních choreografií Jiřího Kyliána to není tvrzení nijak nadnesené. Představení Kylián – Mosty času je díky své dokonalosti až božskou podívanou…

21. srpen 1968 byl fatálním zlomem nejen pro nadaného jednadvacetiletého tanečníka. Rozhodnutí emigrovat mu sice umožnilo věnovat se tomu, co je pro něj bytostně nejbližší, zároveň však znamenalo kruté odloučení od rodiny a přátel. Po kolika letech se mohl znovu setkat např. se svou maminkou?

Mosty času v čase
Představení uváděné v ND je průřezem tvorbou tohoto jedinečného choreografa. Spojnicí jeho jednotlivých choreografií je absolutní preciznost a soulad všech divadelních složek, zejména hudby a pohybu. Jiří Kylián má rovněž neuvěřitelný muzikální cit. Jím zvolená hudba (klasická i moderní – Beethoven, Stravinskij, Mozart, Britten, Haubrich) ve spojení s ladným i dynamickým pohybem tanečníků, tanečnic i subtilními záškuby jejich těl téměř ožívá, vizualizuje skoro jednotlivé tóny a takty. Zároveň v některých choreografiích (Zapomenutá země, Gods and dogs) hudbu citlivě propojuje se zvuky přírody (fučení vichru, tlukot srdce) či do choreografií vkládá až industriální ruchy. Vytváří tak elektrizující významové kontrasty, znásobuje emociální účinek na diváka. Okamžiky, kdy v choreografiích zazní první tóny skladeb ( a nejen tam), mají takovou sílu, že si najednou uvědomíte, že v koutku oka máte slzy či cítíte mrazení po celém těle. Rovněž uhrančivě působí pohled na jeviště, na minimalistickou výpravu, kdy vám dojde, že světelný design a hra stínů mohou být nejlepší kulisou. Vzdušnost scény a využití několika vertikálních úrovní pozadí a jeho závěrečné rozpohybování (Gods and dogs) působí impozantně. Kostýmy i odhalená těla tanečníků vytvářejí další druh magnetismu, jenž si diváka lehce podmaní, navíc fungují i významově (např. v Zapomenuté zemi bílá, červená, černá jsou barvami naděje a nevinnosti, ryzí vášně či všudypřítomnosti smrti). V tematické a významové rovině se Kyliánovy choreografie dotýkají „věcí“ obecně lidských, jakými jsou láska, smrt, vzájemnost a osamění, hledání hranice mezi normalitou a abnormalitou, bláznovstvím. Jsou ptaním se po smyslu lidské existence, lze je vnímat jako meditaci, očistný rituál či jako mši (kde božským principem jsou různé podoby krásy). Tento příměr se přímo nabízí u vyznění poslední choreografie Šest tanců.

Mozart vážně i „nevážně“
Dříve však krátká zmínka o Petit Mort, jež Šesti tancům předchází. Obě choreografie spojuje jednak Mozartova hudba, jednak téma. Petit Mort ( v překladu malá smrt) je pojem, jímž bývá označováno milostné vyvrcholení, orgasmus. Tomuto okamžiku předcházejí námluvy, dvoření, sbližování se a různé podoby milování a též následuje chvíle ex post, kdy se lidé propadají zpět, vracejí se do reality a světa společenských konvencí. V Kyliánově poetickém pohybovém slovníku, obrazech, vidíme šestici mužů s kordy (se svými žihadly), kteří se s bravurní synchronicitou prvně „poměřují“ mezi sebou, pak se snaží okouzlit své partnerky (jejich nástup na scénu pod hedvábnou vlnou je rovněž impozantní, rovněž tak svist kordu protínajícího vzduch), dění postupně spěje k vyvrcholení. A to s noblesou a fascinující kreativitou. Podobně působí okamžik těsně „po“, kdy zazní valčík a objeví se dámy v černých šatech s korzety (asi poslové světa konvencí). Příběh plyne a přináší sem tam probodnuté srdce dámy v černém. Závěrečné odhození šatů je úsměvnou pointou.
V Šesti tancích Jiří Kylián tematicky navazuje na předchozí choreografii, rozvíjí však situace v jiném duchu. Traduje se, že humor je nejlepším kořením života, a zde se to jen potvrzuje. Šest příběhů smyslného, hravého i něžného laškování (těžko si nevzpomenout na Formanova Wolfiho z Amadea), kdy vzduchem víří pudr z paruk a obličejů tanečníků. Nadsázka, vtip i fraška. Kdo by čekal, že na baletním představení bude v hledišti znít smích? Opakovaně. A zde Jiří Kylián mluví ústy proroka: Vstaň a choď, s radostí a úsměvem!

Epilog
O Gods and dogs autor říká: „Během našich životů se v nás usadí nespočetné množství zážitků, kladných i záporných, které se stanou našimi nerozlučnými společníky. A pak najednou, když na tu chaotickou směsici pohlédneme, začneme si klást otázku, zdali se ještě nacházíme v pásmu normálnosti, anebo už tak trochu mimo… Jestli je naše bláznovství prospěšné, nebo zničující. Jestli je už nutné nás označit za vyšinuté nebo dysfunkční. Otázka je, kdy přesně nastává ten okamžik, který nás postrčí přes tu neviditelnou hranici do temného světa abnormality, a kdo je ten, který o jejím průběhu rozhoduje?
Být bláznem je v nejlepším případě to nejčistší, co člověka může postihnout. Ale lidské bláznovství má tolik kategorií, kolik je na světě lidí…
Každá nová generace by měla tuto hranici znovu prozkoumat a znovu určit. Ale měla by tak činit s vědomím, že žádného pokroku nelze dosáhnout bez pomoci zdravé dávky bláznovství.“
P. S. Zapomenutá země v podání Korejského národního baletu byla uvedena jen 13., 14. a 15. listopadu. V dalších reprízách diváci uvidí choreografii Bella figura (a je na co se těšit).

Kylián – Mosty času
Národní divadlo (Národní 2, Praha 1)
Premiéra 13. 11. 2019,
nejbližší reprízy so 8. 2. a út 11. 2. 2020

O současném baletu mnohem více než nějaký text vypoví osobní zážitek. Možná si sama podkopávám vážnost celého článku, ale upřímně musím říct, že pokud neprojdete alespoň fotografie, nějaký vyčerpávající popis nepostačí. Zaměřila jsem se proto více na background trojice představení. Ta byla uváděna pod společným názvem Limitless.

Maďarský národní balet (Magyar Nemzeti Balett) uvedl pro diváky během jednoho večera trojici choreografií Troy Game – With Amazons (Robert North), Bedroom Folk (Sharon Eyal, Gai Behar) a The Vertiginous Thrill of Exactitude (William Forsythe). Podle jmen v závorkách je jasné, že Maďaři přivezli to nejlepší ze současného baletu a konzervativnější návštěvníky Janáčkova divadla v Brně poučili o tom, že existují i jiné druhy baletu, než klasický. Spousta komentářů, co prolétla kolem mých uší, se totiž točila kolem toho, proč nám tu předvádějí gymnastiku.

A maďarské baletky rozhodně nejsou žádné křehké panenky, co se zlomí, když na ně fouknete. Drobné, avšak perfektně vypracované postavy nevzbuzovaly smích proto, že se mužům nemohou vyrovnat, ale z toho důvodu, že v jednotlivých akcích bylo jasně zřetelné, jak se muži chovají absurdně, když si potřebují jeden před druhým dokázat, jací jsou to chlapi. Ženský prvek umocnil každé typicky mužské gesto, ze kterého se v tu chvíli stala vtipná hrozící pěstička malého dítěte.

Ad 2)
Jednoaktový dynamický balet Bedroom Folk vytvořila izraelská dvojice Sharon Eyal (1971) a Gai Behar (1977) pro nizozemský taneční soubor NDT1 v roce 2015. „Tento baletní kus, který propojuje čisté, jedinečné a exotické taneční prvky se sugestivními barvami a světlem, má fascinující atmosféru, která je zároveň vážná a nevážná. Je to řízený chaos, který ukazuje, kudy by se mohla ubírat budoucnost.“ (Národní divadlo Brno, 2019).

Sharon Eyal se nerada označuje za choreografku. Nejprve klasicky trénované, později využívající „GAGA movement language“, přirozeně přijde takové označení limitující. (GAGA movement language vytvořil Ohan Naharin, choreograf a umělecký šéf Batsheva Dance Company v Tel Avivu, jako jazyk tance budující představivost a citlivost, učení se zcela novým pohybovým návykům a překračování limitů, kterým se učí jak klasicky trénovaní tanečníci, tak amatéři). Eyal říká, že její práce je jako snění, které pak zviditelní všem. Behar jako DJ přišel k tanci zcela nepoznamenán klasickou technikou a kolaborace s Eyal dala v roce 2013 vzniknout jejich vlastnímu tanečnímu souboru L-E-V, který objel už celý svět. Letos podle předběžných informací zavítá také na festival Tanec Praha 2019.

Ad 3) to ale nekončí
Jednoaktový balet The Vertiginous Thrill of Exactitude na poslední větu Schubertovy Deváté „Velké“ symfonie zakončil večer mnohými očekávanou klasickou technikou. Američan William Forsythe (1949) si klasickou techniku bere jako vzor a snaží se o překonání jejich možností. Tanečníci pak dovádějí celek k dokonalosti svou bravurní technikou. V tomto jedenáctiminutovém baletu nenajdete děj, ale pouze ukázku krásy a náročnosti baletu jako takového.

A co je vlastně v Brně k vidění ze současného baletu? V březnu a dubnu Black and White (choreografie Mário Radačovský), v květnu obnovená premiéra Petite Mort (choreografie Mário Radačovský, Lukáš Timulák, Jiří Kylián) a v červnu 4 Elements (choreografie Lukáš Timulák, Jiří Kylián, Nacho Duato). ∞


Limitless – Maďarský národní balet (Magyar Nemzeti Balett)
NdB – Janáčkovo divadlo (Rooseveltova 1, Brno)
psáno z představení 29. 1. 2019

Prvním baletem, který byl natočen technologií 3D, je příběh o dívce Giselle, která se po smrti stane vílou. Představení bylo zaznamenáno ve významném ruském Mariinském divadle a v hlavních rolích tančili Natálie Osipová a Leonid Sarafanov, jedni z nejlepších baletních mistrů současnosti.

Záznam ve 3D není jen zoufalou snahou přinést kvalitní balet obyčejným lidem, ale také novou formou baletu jako takového. Nevýhodou divadla je, že divák usazen na jedno stálé místo má po celé představení pohled na scénu jen z jednoho úhlu, zatímco v záznamu se střídají záběry v detailech (v případě Giselle zabírají tyto záběry celé postavy) se záběry v celcích (celé pódium) a velkých celcích (celé divadlo). Proto divák v kině vidí výraz v tváři hlavní hrdinky, aniž by musel používat kukátko, a v dalším střihu uvidí celou taneční kreaci padesáti tanečnic.

Podobné záznamy představení, oper a baletů – například ze státní opery v New Yorku – jsou již běžnou záležitostí, včetně přímých přenosů z těchto akcí. 3D projekce nabízí ale i třetí rozměr tance a vtáhne diváka do děje.

Jedinou nevýhodou baletu v kině je, že se nejedná o tak významnou událost, na které bych mohl vyvětrat frak a cylindr a závidět lidem v lóži. Stačí jen dojít do jednoho z kin Aerofilms a nasadit polarizační brýle.