Znáte to, muži jsou od přírody lovci a ženy jejich kořisti předurčené k péči o domácnost a děti. Co by si také bez síly a statečnosti mužské hlavy rodiny počaly, že? A co když tento obraz neodpovídá současnosti, a možná ani minulosti? Co když jsme všichni prostě jen lidé, kteří prožívají své emoce a myšlenky bez ohledu na pohlaví? S úvahou o genderu přichází již podruhé ve Studiu A Rubín režisérka Barbara Herz, tentokrát v inscenaci O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso.

V roce 2020 Barbara Herz na sebe upozornila upřímnou a groteskní sondou o mateřství s vystihujícím názvem Jenom matky vědí, o čem ten život je, ve které velmi empaticky a nedirektivně poukazovala na nesmyslnost společenských konvencí a očekávání směřované k ženám a k jejich „klasickým rolím“. Znatelně, ale ne násilně, dávaly společně s dramaturgyní Annou Hoprich najevo i svůj postoj jakožto nejen ženy–umělkyně, ale také jako matky, což činilo inscenaci lidskou a okouzlující. Po dvouroční prodlevě na druhou misku váhy spravedlivě staví tentokrát muže, kteří beze sporu rovněž čelí genderovým stereotypům a diskriminaci, ale pořád se jedná o společenské tabu. Zatímco první inscenace byla kvalitní tragikomická řachanda, v druhém případě, ačkoliv se usiluje svým způsobem o totéž, bohužel tak trochu klouže po povrchu, ale nepředbíhejme.

Rámcem inscenace se stává spílání patriarchy (Hanuš Bor), směřované nejen k publiku, ale také k samotné Barbaře Herz, ve kterém se jasně snaží definovat „opravdové mužství“. Jak sám říká: „Když budeme pozorovat Froda Pytlíka, jak prochází Stromovkou a největší drama je, že mu upadne zmrzlina, tak z toho asi moc nevypotíš“. Právě absence akce nebo dobrodružství je pro představení naprosto emblematická, protože z ní sálá, jak by řekl asi sám patriarcha, nicota postmoderního světa. Děje se tak v blíže nepopsané čekárně sestávající ze dvou lavic, pár židlí, televize, nefungujícího automatu na kávu a zavěšených hlav zvířat. Zde se ocitá s dalšími archetypy mužů, a to například se sběratelem umění, dobrodruhem, fotbalistou, řidičem kamionu, elfem bojujícím proti dezinformacím a hráčem počítačových her. Každá z postav postupně odkrývá vlastní příběh a doplňuje mozaiku mužské, nebo spíše lidské identity, a to i v souvislosti se společenskými očekáváními. Protipól patriarchy představuje PR markeťák (Michal Bednář), který z pozice liberála celé dění komentuje a záměrně si dobírá patriarchovy konzervativní názory, ba co víc je paroduje, což místy působí zbytečně násilně. Jejich soupeření připomíná pohádkový boj dobra se zlem nebo hrátky Boha a ďábla. Kdo představuje jakou stranu, si vyhodnoťte sami.

Jak dlouho ještě budeme čekat?
Problematickým se však stává, že jak diváci, tak ani aktéři nevědí, na co všichni vlastně v sále – respektive v čekárně čekají, což svým způsobem připomíná Kafkův Proces nebo Becketovo Čekání na Godota. Tomu nasvědčují intermezza v podobě gagů, ve kterých muži mezi sebou vedou utkání a snaží se překřičet jeden druhého, při čemž se jedná o výjimečně povedené části představení. I přes to nejde nepátrat po tom, na co všichni čekají? Na to, až se vyřeší krize mužství? Na konec války, kterou v současném světě nikdo nečekal? Odpovědí samozřejmě může být, že zkrátka muži nevědí, co mají od současného světa očekávat a co se očekává od nich a inscenace má za cíl tento úzkostlivý pocit vystihnout, lze však na tomto vystavět narativ celého představení? Kdyby se mělo jednat o spílání v Handkeho stylu, pak snad ano, avšak inscenace si příliš na komunikaci s divákem nezakládá.

Každý máme právo být sám sebou, ne?
Co však nelze beze sporu inscenaci upřít jako pozitivum je zkoumaný vzorek mužů, při čemž by si s ním nezadal ani tak populární film či kniha jako Prvok, Šampón, Tečka a Karel, která svým způsobem zpracovává podobný námět. Barbara Herz v inscenaci velmi citlivě divákům odhaluje různé podoby mužství, které si však právě nehrají do noty s patriarchátem či šovinismem, a je jasné, že jen tak by si postavy v běžném životě společně nesedli u piva. Naopak, stejně jako matky či ženy, i muže líčí režisérka jako citlivé bytosti, takže rozhodně inscenaci nelze označit za feministickou frašku, protože dokonce paroduje knihu Pauline Harmange Já muže nesnáším plnou misandrie. Ostatně dokonce i svými názory velmi nesympatický patriarcha v podání Hanuše Bora působí pod režijním vedením jako sympatický chlapík, který je jenom člověk, a svět, do kterého se narodil, prostě mizí a on zkrátka neví, co s tím. Hanuš postavu zbytečně nehyperbolizuje, občas jenom deklamativně zdůrazňuje nějaký jeho kontroverzní názor, ale jinak po celou dobu hraje v civilním módu a snaží se udržet s publikem neverbální kontakt. Stejným způsobem uchvacuje diváky Pavel Neškudla, který stejně jako jeho dva další kolegové (Václav Rašilov a Michal Bednář), ztvárňuje vícero postav, ale nejlépe mu sedí transsexuální řidič kamionu František. Neškudla disponuje klidným a příjemným hlasem a úspornými gesty. Když vypráví Františkův příběh, rozhodně si nepohrává se stylizací, ale naopak se ho snaží podat i lidsky.

Ačkoliv inscenace úplně nenabízí dějovou linku a občas dokonce diváci ztrácí nit, nelze ji upřít její aktuálnost, protože zkrátka nejen na ženy, ale i na muže se dnes vyvíjí poměrně značný tlak, co se týče výkonu. Barbara Herz se tak ukázala jako „genderově spravedlivá režisérka“, která, na rozdíl od patriarchy, nevnímá svět jen svou (ženskou) perspektivou a její inscenaci i s výhradami rozhodně do veřejného prostoru patří.

O bílých heterosexuálních mužích,co jedí maso
A studio Rubín (Malostranské nám. 9, Praha 1)
premiéra 31. 5. 2022
nejbližší repríza ne 15. 1. 2023

O ekologii se mluví pořád, je to takové „in téma“ ve společnosti, ale tím to asi nekončí, tedy alespoň pro nás lidi. Jenže příroda se neodvratně transformuje. Tuto enviromentální, ale i svým způsobem humánní krizi reflektuje ve své inscenaci Mezní stav v Divadle X10 režisérka Barbara Herz, která se soustředí výhradně na dokumentární divadlo. Odkud přichází impuls pro výběr konkrétního tématu? A není ekologické divadlo rovněž neekologické?

Barbaro, taková typická, ale pro začátek nezbytná otázka: Co Ti dalo impuls vytvořit inscenaci Mezní stav?
Faktickým impulsem byla dvojice rozhovorů o otravě krajiny, na které jsem před několika lety náhodně narazila. V prvním z nich hovořil ekolog Jakub Hruška o toxických koktejlech v půdě a krajině otrávené na desetiletí, v druhém entomolog Jakub Straka zmiňoval, jak jedy v krajině mění chování čmeláků, mění chování čmeláků, kteří přestávají být schopni přivést na svět potomstvo. To se mnou mimořádně zarezonovalo, protože jsem v tom uviděla jev, který je mrazivý jako reálný fakt, stejně jako silná metafora pro naši společnost. Od té chvíle jsem se o vymírání hmyzu začala zajímat a zároveň to jako projekt nabídla Divadlu X10.

Pro tebe je téměř významné že vytváříš (divadelní) časosběrné dokumenty, a ani tato inscenace není výjimkou. Podle jakého filtru jste s dramaturgyní Annou Smékalovou vybíraly respondenty?
Věděla jsem, že chci do problému nahlédnout co nejkomplexněji. Některé kroky byly logické, jako oslovení konkrétních entomologů. Často funguje i princip, že jeden odborník doporučuje dalšího, anebo se jej již konkrétně ptám, koho ještě oslovit. Všichni entomologové, s nimiž jsme spolupracovali, byli mimořádně ochotní. U některých lidí jsem věděla, že jsou pro mě z principu zajímaví. Že se teatrolog Vladimír Just zabývá kůrovcem, mě nadchlo už před lety, když jsem ještě studovala na divadelní vědě. Někdy je v podstatě jen jediný člověk, kterého se ptát. Třeba když jsem věděla, že hledám odborníka na entomofágii, bylo logické obrátit se na docentku Borkovcovou. Často jsme hledali mezi lidmi, co známe ze školy, v okruhu přátel, dokonce v rodině. Je v tom vždycky silná vnitřní logika, ale může to mít velmi mnoho řešení. Stává se, že někdo, koho moc chceme, na mail neodpoví, stejně jako to, že rozhovor není nakonec nijak zajímavý a nejde použít. A dokonce i to, že je to skvělý materiál, ale do celkové mozaiky se nakonec nehodí.

Scénografie podle návrhu Jany Hauskrechtové se rovněž jasně odkazuje k antice, protože se v druhé polovině „klasické prostorové uspořádání“ à la čtvrtá stěna proměňuje v uspořádání arénové. Zaujalo mě, když došlo k oblepení prázdného hlediště lepíc páskou a vlastně zde byl divákům návrat znemožněn. Říkala jsem si, jestli jde o nějakou zprávu nebo vzkaz. Jak ty sama jsi nad tímto přemýšlela? Na kolik pro tebe byla scénografie důležitá?
Scénografie je pro mě naprosto zásadní. V Mezním stavu s ní zatím pracuji téměř nejrafinovaněji v životě. Měníme úhly pohledu nejen v textu, ale i v prostoru. Diváci vidí prázdný prostor obrovského divadla, jsou rozděleni na dvě skupiny, takže vědí, že úplně všechno v tuto chvíli naopak vidět nemůžou. Pak rušíme čtvrtou stěnu a zažíváme sdílený prostor, vidíme se navzájem a následně shlížíme dolů. Vidíme prázdná sedadla, páskou je jasně zabráněno se na ně navrátit. Náš prostor začíná být viditelně zmenšován, zdroje jsou vyčerpány, k žití už skoro nic nezbývá. Neustále v inscenaci opakujeme větu: „Kdo se stará o to, co není vidět?“ Divák snad odejde obohacen o jiný úhel pohledu. Byť člověku, co se o environmentální témata hluboce zajímá, nejspíš neřekneme nic, co by už sám nevěděl, může si to třeba emocionálně a obrazově prožít. Anebo hudebně, Ivan Acher mi mimořádně pomáhá.

Všimla jsem si takového fenoménu ekoperfomancí –ačkoli sami varují před ekologickou katastrofou, využívá se v nich velké množství plastu a vlastně už jenom svou realizací zatěžují životní prostředí, což se děje i v případě Mezního stavu. Jak se k tomuhle stavíš? Neškodí jejich edukačnímu a apelativnímu potenciálu?
Já žádnou eko­performanci neviděla, ale zrovna v případě Mezního stavu za uhlíkovou stopu do pekla nepůjdu. Je to scénograficky nejminimalističtější inscenace, co jsem kdy udělala. V první části je na scéně pouze starý barel a dvě prkna. V antickém baru používáme jen vařič, který jsem měla ještě kdysi v garsonce v Brně. A v závěru omotáváme hlediště páskou, kterou vždy po představení stočíme zpátky do ruličky. Vyplýtvá se pár metrů lepicí pásky. To je srovnatelné tak se dvěma balónky. Jakákoliv dekorace, co by se vyráběla, dovážela, náročně skladovala by měla uhlíkovou stopu mnohem vyšší, natož kdyby byla ze dřeva, třeba smrkového… Opakovaně používaná plastová taška je taky mnohem menší ekologickou zátěží než papírová nebo designová z bavlny. Ta problematika není snadná. A navíc já se snažím dělat nejlepší divadlo, jakého jsem schopná, a to nedokážu s jedním nahým hercem na prázdné scéně. Scénografie je pro mě důležitá a nechci se jí vzdávat. Když bych dělala kus o plastu, tak bych to asi brala do hry s jinými akcenty.

Mezní stav stojí na intenzivní interakci publika s herci a herečkami, kde mají možnost jednak zvolit cestu lesem nebo řepkovým polem, ale také se mohou k dané ekologické problematice vyjádřit a určovat i směřování děje. Jak ty sama vnímáš diváka? Co chceš v něm vyvolat?
Každý divák, který na inscenaci přichází, má jiné východisko a jiný osobní příběh. My mu mícháme velmi intenzivní prožitkový koktejl a doufáme, že alespoň jeden z úhlů pohledu s ním zarezonuje, překvapí ho, donutí se vymezit. I proto jsou v představení divadelní, hravé, performativní i patetické polohy. Na první repríze zachránila aktivní veganka červy před smrtí v oleji. Tohle jsou situace, které na divadlu otevřenému i divácké autenticitě miluji nejvíc. Celé zkoušení jsme hledali, jak budeme přesvědčovat diváky, aby se alespoň někdo zvedl ze své komfortní zóny v hledišti a odešel do smrkového lesa, po premiéře jsme museli začít hledat, jak naopak zabránit tomu, aby do něj neodešli všichni, protože kapacita je reálně omezena malým prostorem. Lidé mají po představení potřebu o tom tématu inscenace mluvit, to mi přijde zásadní. My jim žádné odpovědi nedáváme, na to nejsme povolaní. Ale v inscenaci jasně zaznívá, že fakta o environmentálním průšvihu, v němž se nacházíme, nám sdělují odborníci už mnoho let. Není obtížné dostat se pak už individuálně k dalším zdrojům a návodům, co dělat a zlepšit, čeho si všímat. Ale to nemají říkat divadelníci. Ale stejně vydáme od září elektronický sborník, abychom divákům, co o to budou stát, to hledání zdrojů usnadnili.

Navazuje v něčem Mezní stav na předchozí inscenaci Jenom matky vědí, o čem ten život je, kde jsi se dotýkala tématu biomateřství? Jedná se o podobné zaměření?
Když se mi narodily děti, přišla neplánovaná tříletá pauza od divadla, která pro mě měla silný existenciální rozměr. Od úvah, zda se k němu vůbec vracet, přes zcela pragmatické, kam se vrátit, jsem si uvědomila, že každý projekt, kterému se budu věnovat, pro mě musí mít jasný osobní důvod. Nemohu ztratit několik let života (protože každý svůj projekt chystám minimálně dva roky) něčím, co by mi nepřišlo podstatné. A environmentální tematika mi teď připadá jako jedno ze zásadních tvůrčích témat… Otrava krajiny není jen ekologické téma. Pokud budu mít možnost, ještě se nějakým způsobem environmentální tematiky dotknu. Vnímám to jako jistou uměleckou povinnost.

Rovněž v obou v představeních aktéři říkají, že autenticita je děvka. Co tě vede k této sebereflexi? Myslíš, že i dokumentární film nebo představení mohou být manipulativní? Není to jejich odvrácená strana mince?
Rozhodně. A dala jsem to tam jako drobný bonbonek pro ty, co uvidí obě inscenace. Osobní je politické a autenticita je děvka. K té autenticitě: no jistě, hra na autenticitu je fikce. Žijeme v době informační války a fake news. Lidé ztrácejí schopnost odlišovat se. Zásadní roli hraje úhel kamery a umění střihu. Já v divadle mohu alespoň vědomě odkrývat karty a říkat: jak snadné je věřit, že to, co říkáme, je pravda. To odkrývání karet je mou osobní potřebou pravdivosti. I proto dělám divadlo, jak ho dělám. Na začátku říkáme divákům, že v dnešní době není možné zachytit všechno a budou si muset vybrat čemu věnují pozornost.

Na závěr: Máš ty sama enviromentální žal?
Určitě jsem ho měla velmi silný. Rozhodla jsem se dělat všechno pro alespoň částečné vykoupení černého svědomí. Takže jsem ta biomatka, co nemá auto, na zádech vláčí nákupy z Bezobalu a devadesát procent peněz dá za eticky pěstované potraviny, protože v tom vidím jedinou cestu, jak na své úrovni navracet přírodě alespoň něco zpátky. Učím se skromnosti. Možná na mě ta inscenace měla jakýsi katarzní účinek, ačkoliv diváci odcházejí spíše skleslí. Jsem v enviromentální tématice ponořena už dost dlouho na to, abych se z paralyzující pasivity přesunula do aktivního zapojení do života. Ale trápí mě ta nenávratná ztráta krásy. Ti motýli a brouci a jiné zdánlivě nesmyslné životní existence fascinujících forem, co už neuvidím a tuplem je už neuvidí moje děti. Odsouzení k chudobě nabývá nový rozměr.