Barokní architektura protkává krajinu v českých zemích od velkolepých chrámů a zámků až k drobné architektuře často jakoby zapomenuté uprostřed polí.

Výraznou stopu zanechalo baroko i v užitém umění, a nelze se tak divit, že se inspirace jím objevuje zejména v průběhu historizujícího 19. století do umění i užitého umění hned několikrát. Aktuální klatovská výstava mapuje opakované návraty barokního tvarosloví a dekorů tak, jak se odrazily ve sklářské produkci.

Souvislosti mezi barokní inspirací a sklem pozdější doby jsou někdy volné a někdy doslovné. Například do skla doby biedermeieru se odráží hra světel a stínů barokní architektury i inspirace broušenými dekory barokního skla. Druhé rokoko vnáší do skla jasné pastelové barvy a kontrasty a znovu objevuje malbu jako dekorativní prvek. Neobarokní a neorokokové sklo vychází z jiných předpokladů a snaží se o více či méně dokonalé napodobení původních předloh nebo jejich ducha. A pak jsou tu práce z nedávné doby, například výsledky vimperského sklářského sympozia uspořádaného v roce 2013 k 330. výročí objevu českého křišťálu, kde se barokem nechali inspirovat například Rony Plesl, Pavlína Čambalová nebo Lukáš Houdek.

Výstava nemůže být v rozsahu, který umožňují výstavní plochy klatovského Pavilonu skla, vyčerpávajícím přehledem barokních reminiscencí v českém skle, ale jejích několik desítek exponátů dokumentuje mnohé zajímavé souvislosti. Řada z nich je veřejně vystavena poprvé a reprezentativní soubor bylo možné sestavit jen díky mimořádné vstřícnosti Vlastivědného muzea Dr. Hostaše v Klatovech, Muzea Šumavy v Sušici a Kašperských Horách a Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. A budou k vidění od 9. dubna do 8. června 2026.

text: Jitka Lněničková

V(d)ěčné návraty baroka
Pavilon skla Klatovy (Hostašova 917, Klatovy)
9. 4. – 8. 6.

Výňatek z modlitby sv. Bernarda napsaný na místě, kde býval oltář. Prach tam, kde bývala dlažba. Víra tam, kde víra zůstala.

Setkání na podporu zádušní kaple Liběchov se konalo ve dnech 19.–22. srpna. „Oživení místa setkáním s názvem Kaple 2011 proběhne ve dvou fázích. Nejprve dojde k vymalování a vyklizení prostor lodě kostela, kdy se za pomoci místních dobrovolníků kostel dostane do pozice »prázdné nerozbité nádoby«. V druhé fázi dojde k naplnění sakrálního prostoru – nádoby tvůrčím duchem za pomoci třídenního intenzivního setkání mladých architektů, výtvarných umělců a hudebníků,“ hovoří organizátoři na webu akce (www.kaplelibechov.cz) a výsledek tomu odpovídá.

„Nějak nám to narostlo,“ usmívá se jeden z organizátorů a opět odbíhá. Program je napsaný křídou na tabuli a od toho oficiálního na webu se trochu liší. Poznámka „změna programu vyhrazena“ zde skutečně platí, nikoho to však z míry nevyvádí. Publikum se stejně z převážné části skládá z vystupujících samotných, místních s přibývající hodinou ubývá, i když program končí každý den hodně po půlnoci.

Těch několik dní ale může pro chátrající kapli znamenat hodně. Barokní stavba z roku 1654 nad viničními zahradami na kopci s nádherným výhledem na Říp a Milešovku je víc než jen příjemným výletním zastavením cestou do Máchova kraje. Pro mobilní operátory je skvělým umístěním antén (což se naštěstí v realitu zatím neproměňuje). Pro místní je součástí krajiny a tím i kulturní historie. Baroko jako jeden z mála architektonických stylů dokázalo přirozeně pracovat s krajinou. Chápalo vzájemný vztah člověka v krajině a krajiny v člověku, význam cesty od mysli k srdci, kterou vede alejemi, s přátelskými pohledy do krajiny ozdobenou barokními kapličkami a zastaveními, s nimiž poutník vizuálně i duchovně komunikuje. Kaple svatého Ducha spolu s křížovou cestou jsou jedním z vynikajících příkladů.

Ze setkání Kaple 2011, které si klade za cíl oživení místa, vznikne publikace a audio nahrávka dokumentující jak místo samotné, tak i potkávání přednášejících, umělců a publika. Pásmo příspěvků pak odvysílá Radio Wave. „Oživení místa setkáním není proto možno chápat pouze v mantinelech proběhlé společenské akce, ale je potřeba rozumět této aktivitě také v širších souvislostech možné »nestátní« péče o památky vůbec. Veřejnosti je třeba formulovat názor, že tyto polozapomenutá díla našich předchůdců mohou najít svoji aktivní polohu i v dnešní společnosti nejen jako objekty neustále vyžadující opravu střechy nebo rozbitého kování.“

V období renesance a baroka obzvlášť se z divadelního umění stal rozmanitý žánr, který v sobě zahrnoval nejen umění herecké a pěvecké, ale také malířské a architektonické.

Mezi nebem a zemí
Kdybyste nahlédli do zákulisí renesančního nebo barokního divadla, budete jistě překvapeni množstvím provazů, cívek a dalších strojů, jež se tam skrývalo. Všechny byly určeny k pohybu kulis a světel po pódiu během představení a ovládány lidmi. V dnešní době, kdy se změny na scéně řeší prostřednictvím počítačové techniky, je těžko představitelná souhra tolika lidí, která se musela vyznačovat přesností na sekundu.

Nejznámější podobou kulis jsou postranní párové kulisy doplněné o sufity – kulisy podobné postranním, které rámovaly scénu zeshora a představovaly nebesa. S pomocí promyšleného systému kulis se během jednoho představení scénické prostředí mohlo rázem proměnit ze zámecké zahrady v chodbu královského paláce díky kolejím, pomocí kterých byly postranní kulisy vysunuty před zraky diváků, nebo naopak před nimi skryty. Avšak scéna nevypadala jako maňáskové divadlo s orámováním v prvním plánu, jak by se mohlo zdát. Postranní kulisy se s jemnými rozdíly v malbě opakovaly několikrát – vždy o něco menší směrem do hloubi jeviště. Tak se vytvářela iluze perspektivy, jak ji známe z malířství. Nabízí se otázka, jak divadelníci řešili nepoměr herce a vzdálených kulis. Odpověď je nasnadě: v dáli se vynořilo dítě převlečené za herce z prvního plánu.

Mnoho vynálezů vymyšlených a vylepšených v době baroka se dodnes používá v divadelním a filmovém umění k tvorbě zvláštních efektů. V minulém díle zmiňovaný deus ex machina, skládající se ze sloupu se zavěšenou cívkou a provazem, dovolil hercům nejen snášet se z nebes, ale také létat ve všech směrech. Z útrob scény se zas mohli zjevovat díky plošině, kterou dobře známe i dnes.

Hořlavá krása
Světlo hořícího ohně je známo svou magickou přitažlivostí. Třepotání plamínku ozařujícího jen předměty v bezprostřední blízkosti zklidňuje mysl a podněcuje představivost. Kvůli protipožárním předpisům se nám dnes jen málokdy poštěstí vidět divadlo plné svíček. Jednou z mála možností byla v roce 2009 a 2010 reprízovaná barokní opera Rinaldo v produkci Národního divadla, která však nebyla uvedena v barokních kulisách.

Jemné světlo svíček hrálo v barokním divadle dležitou roli, neboť dotvářelo plasticitu malovaných kulis. Kdyby se takové kulisy nasvítily umělým bílým světlem, které se používá dnes, veškeré kouzlo by bylo ztraceno – malba by se zploštila a na pódiu by zůstaly pouze vybledlé obrázky. Přitom ve správném osvětlení dokonale vytváří prostor, jenž mi připomíná tajemné prostředí pohádky.

V době renesance a baroka se k osvětlení používaly nejen svíčky, ale ve střední Evropě rovněž tukové lampy a na jihu a severu lampy olejové. Svíčky a svíce byly rozmístěny na centrálním lustru, který se nacházel nad hledištěm. Dále na přední straně scény, za kulisami a samozřejmě v orchestřišti. K nejkrásnějším patřilo průsvitové osvětlení, jehož podstatou bylo prosvítání detailů přes tenký barevný papír přímo v kulisách. Takovým způsobem se zvýrazňovaly oči zvířat, ovoce, okna a další. K manipulaci se světlem se používala stínidla ke zmenšení intenzity světla, zrcadla k odrážení světla a také různé typy ramp k jejich přemisťování.

Podívaná to tehdy byla krásná, ale také vznětlivá. Požáry divadel nebyly nic neobvyklého, a proto se na světě dochovalo jen málo původních renesančních a barokních divadelních prostorů.

V České republice se však nachází ojedinělé Zámecké divadlo v Českém Krumlově, kde stojí nejen původní budova, ale v jeho fondech jsou také uloženy barokní kulisy, kostýmy a dobová protipožární technika. Dnes slouží Zámecké divadlo nejen jako muzeum, kulturní centrum a fungující divadlo, i když zatím ve zkušebním provozu, ale také jako výzkumné centrum pro badatele zabývající se obdobím baroka.