Tichý mnich. Zhrdá nabídnutou židlí.
Stojí a mlčí, těká pohledem.
Venku si děti hrají se strašidly,
jak to my velcí dávno nesvedem.

Ale tak helou, naliju ti vína.
Nebude čistý, to už myslím víš.
Zůstala ve mně nevybouchlá mina.
Vítej a hledej. Ložnice či spíž?

Podzim byl suchý. Dešťů málo
a hřibů moc. My válku čekali.
Už byla v nás a tehdy se to stalo:
nelekli jsme se. Jen se dívali

jak někdo – něco – padá ze skály
a nekřičí a cesta úvozová
je plná listí. Můžeš se v něm schovat,
nebo jít. Až se vody vyvalí.

Úsvit: chvíle, kdy tokají tetřívkové
kdy na mufloní hlavu na úsovském zámku
padne o letním slunovratu
stín držáku na deštníky
z vypreparované sloní tlapy
kdy bdí jen pekaři a vrátní

Soumrak: ten druhý čas

Básně ze sbírek Malá tma a Všehomír
(Nakladatelství Host, 2015)

Vymřelý a s trny

Jsem ve svém smyslu sám,
jsem sám ve svém smyslu

Polámanými slovy píšu

Přehrabuji se pomalu
pohraničím prázdna

Tak dlouho k smrti je mi,
sám sobě nesrozumitelný
A smrtelný

Udělal jsem si jasno v hlavě
jako v hrobě

Budeme spolu onanovat,
malá, vychrtlá cikánko,
mezi vražděním a nakupováním

Dlouhá a pomalá věta,
tato věta, neúměrně
krátká

Vraždění a nakupování

Zvětralé kundičky voní plícemi
Zlehka dýchají oblaka

Ze sbírky Tahiti v hlavě (Fra 2019)

uprostřed
noci kdosi
na příbřeží
zapaluje ohně jako
by něco důležitého potřeboval
poslat dál

mně zatím
holka s jizvou u oka
věští budoucnost z rozházených
sirek

bazalku i
skořici mám pro všechny
případy s sebou

ostrov

voda blízko mostů
je černá
až se dostaneš na ostrov
musíš najít někoho komu
se dá věřit bude
hodně pršet a ty
půjdeš v tóze po okraji
řeky v jednu chvíli zahlédneš
muže s jelení maskou je to tvůj
člověk ale pro jistotu si
ověř jestli má na levém zápěstí
vytetovanou hvězdu aby to nebyl
agent několik našich už
takhle sundali

Když obcházel oboru
našel padlého jelena v remízu.
Tělo rozbodané parohy,
ubitý neoblíbenec.
Pro kulhající nohu, bystřejší oči
nebo příliš divokou povahu.
Donesl ženě domů jeho srdce.
Položila ho na kuchyňský stůl a oněměla.
Celou noc hladila jeho srst
prsty po přikrývce.


—

Nový domov u lesa.
Moje vyprané prádlo poletuje ve vánici,
přistává v korunách stromů.
Sněží do kočárku, běžím dceru přikrýt,
přitlouct kočárek k zemi, ať ho vítr neodnese.
Stálá hrozba, tma a oheň.
Nelze jinak, než dotýkat se a vystavit se dotýkání
pradávného.


—

Sýkory ťukají zobáky o plech za oknem.
Spíme střídavě,
aby vždy alespoň jeden zůstal s měsícem bdít,
hlídal jeho světlo,
čekal na jeho znamení,
opatroval spánek druhého,
odháněl od domu toulavá zvířata.
Ale setkáme se?
Teď, když jsem na hlídce já,
snažím se upokojit srdce,
přikládám prst na ústa jako se utišují děti.
Čekej, dokud tě k sobě nezavolá.


Dosud nepublikované texty

Vpravit do sebe semena černých borovic
co vydrží větry nejvyšších skal
nasoukat do nosa korálek
a vykořsťovat se (naprosto nesmyslně).
Následně se pohoupat na na ose x
postupně se odlučovat
držet stále odstup od osy y
jen změkčile vyměšovat
jako ježek převrácený naruby
co je žlutý sytě žlutý.
Závěrem to samozřejmě
zcela neuváženě změnit
a nacintat krev všude po domě
neboť je zbytečné se oblékat
– kožojedi vylézají z děr.


65+

Přitisknuty k velkým taškám – k tomu všemu co nakoupily – plaché ženy – s úzkostnými poruchami – aby bylo všeho dost – pro všechny kolem.

Žít jako černobílá fotka – věřit že bůh se polepší – nechat se uchopit – mezi palec a ukazováček: smrtí ztichlé saranče – přenášené pod mikroskop – každé ráno – každý večer – celou noc.


Vztah

On: Posed. Pozorovatelna. Na vyvýšenině. Zpozorovat. Zaměřit. Kružnice hledáčku s čárami středem. Neminout. Odstřelit.

Ono: Na otevřeném oranisku okusit hlínu. Nahromadit ji v puse a pomazat si zuby. Maskování. Pak ležet opodál. Odloveno. Pomočeno loveckými psy. Vystaveno u honitby.

On: Na odchodu. S objemnou důvěrou v pušku pohupující se na rameni a hubou plnou slin.


Dosud nepublikované texty

na čem bych ztroskotala já
běžte k sobě – na co čekáte
na co pořád čekáte

udělat to tak, aby se to líbilo
vydat takovou knihu, nemám-li
dům, nemám-li zahradu, nemám-li dítě
ani výbavu
vydat takovou knihu, aby se líbila
aby se alespoň měsíc, půlrok
aby ji někdo do oblíbených
udělat tak velkému množství lidí
rozkoš
z náklonu
hlavy

hitparády




strach

své muže drezíruju jako koně
bičíkem po krku, bičíkem přes nohu
cukr je uspokojení ústy
vydržte to
věčné očekávaní rány, věčné zdolávání
překážek

já to říkala, já jsem to říkala, říkala jsem
že mi bylo řečeno
nejsem kompatibilní
nic mi neschází, když jsem sama
ztráta samoty se trestá
mnohonásobně

pomalu se ti rýsují fialkové pruhy mé lásky
na plecích
a na srdci
já se nezdržím, musíš mě brát vážně, když říkám

své muže drezíruju
jako koně, ale ty nevěříš, bláhově spoléháš
na své zkušenosti
taková nebyla žádná, ne taková nebyla žádná

aby jí tekly slzy, a přece nemohla přestat
drezírovat své koně

Ztratit se v mohutném nekonečnu
Poslouchat chrámové zpěvy nových zemřelých
Uvědomit si šramot v zatuchlém kabinetu
Objevit pískající myši v třídních lavicích

Pohlédnout do tváře čerstvě probuzené smrti
Být svědkem mohutného bujení zahnívajících rostlin
Zemřít znovu zemřít a ještě jednou zemřít
Pak na jazyku pocítit příchuť zteřelého vzduchu

A kolem sklepní jih
Páchnoucí hluk
Ve vyklizené karlínské epoše času


Báseň z připravované sbírky Obyvatelé jasu

Havají teče oranžová hustá láva
se sykotem do moře
jehož vody vyvrhuje do výše
takhle vypadá peklo, případně nebe
a je to nepravděpodobně překrásné
a když k tomu doma na videu zazní smyčce
a slovo pozor v havajštině
víme, že jsme nic
kilauea, kilauea

Jako sofa obývacího pokoje
jsem já srdcem svého srdce
dívám se na své nohy ve vaně
jako na cizího
na to příliš symetrické pohoří
vynořených kolen
na která si kleknu
až vana naposled vsrkne
všechnu pěnu
jako ta paní s talířem ústřic
mohli jsme se evakuovat do kuchyně
do kráteru Puu Oo nebo se utopit
avšak i tam vězelo sítko
k otvoru symfonicky padnoucí


Sbírka Portréty vyjde na podzim 2018 v nakladatelství Perplex

Zplozen, zplodil, zhynul. Po biblickém Metuzalémovi nezůstal výraznější příběh, nýbrž jediné číslo: 969 let. Nejstarší z předpotopních patriarchů. Metafora dlouhověkosti.

Jak je to možné?
Doslovnost se ohání věčností člověka před prvotním hříchem; lidé před potopou se dožívali desetkrát vyššího věku než lidé po ní, protože žili blíže ráji.
Smírnější symbolizmus poukazuje na snahu pokrýt čas mezi rájem a potopou přesně deseti generacemi.
Nakonec přicházejí realisté: nejde o roky, nýbrž o měsíce, anebo o násobky desíti. Když posuneme desetinnou čárku o číslo doleva…

…

Pokušení si představit své předky, jak stojí všichni za sebou ve frontě a já, nejmladší, jsem v jejich čele… Na co však čekáme?

Jen gesto žížaly po přeháňce, tělem lapající vzduch.

Nechci žádné děti.


Rodokmen

Čtyři prarodiče, osm praprarodičů, šestnáct prapraprarodičů… V jakém bodě se to začne otáčet k jedinému kořeni?

Větve, kmen… Záliba genealogie v mytickém obraze Stromu. Dokonce i ten nejstarší žijící strom (švédský Old Tjikko) pamatuje se svými téměř 10 000 lety více než třeba literatura a v porovnání s masivními staletými listnáči, co je vídáme natřásat koruny pod českým nebem, působí naprosto bezbranně, nenápadně… Jako by věděl.

Od genealogie ke genetice: slovník roubování, křížení, šlechtění, ba hybridizace. Lidstvo-hrachor spíše než lidstvo-strom: okrasná, planě to rostoucí květina, krmivo pro zvířata.


Vyšlo ve sbírce Miluji svou babičku víc než mladé dívky, Nakladatelství Dauphin, 2017, 96 stran

pluje dva tři kroky napřed
aby mohla aspoň chvíli nebýt
se mnou


***
domov
před prahou
jsem uctivě sledovala horizont
oblý a zlomený
neoblomný a nezalomený

po praze chodím
jako v papučích

zemanova kavárna

mramor a
falešný mramor

marcipán ve výloze se roztéká
všechna kuřata jsou k pláči ale tohle
nejsmutnější kuře na světě
odrovná každého
ani nemusíš byt vegan

lítost nad hmotou
tolik existence k zadávení

eskalace ondulace
stáří je hmota
soudní tribunál: kuřácký stolek v rohu
každé pondělí odpoledne
jemně perlivá matonka
a za našich mladých let

ale čas není
tady ne

Ema už nechodí do mého snu,
teď jen Aneta Krejčíková ze seriálu Ulice,
dnešní stotisící díl je stále oblečená a všichni se diví,
je unavená, neví co se sebou, táta pro ni nepřijede
nemá teď čas, pojede tramvají tuhle noc sama,
sluchátka si nechala doma ve skříni,
dneska to do mého snu nestihne…


—

Modré světlo,
neví a nepoznává nás, ke štěstí nepřijde,
chce se dívat do oken a neví ze kterého vyhlédne,
potemnělé ulice beze sněhu, pohled na to všechno,
z blízké dálky,
modré světlo,
chci ti šeptat, a nikdy tě nepoznat,
poslední šaty ze skořápky,
něco z popelky,
neví kdy se rozhodne, za tím je v bezpečí,
musím jí malovat do oblaků, abych ji spatřil…

nedokáže už předstírat
slova se v něm ale pořád hromadí
i přesto kumulujou do útvarů
co pak vnáší kamsi až

zbytek vůně koluje po paměti
vrací se v navalených vlnách
vypěněné věty nejvyšší z povodní
dopadají na kost škrábou kůži a to


poslední co zbylo

ve snech všech možných světů
existuje bez výrazu, netrápit se
nerozštěpit souvislosti do dvou
protichůdných výsledků

II
STARÁ CESTA

nikam vás nedovede, natožpak
k sobě samému, to je jen
hloupá věta, kterou si vymysleli básníci, aby
měli důvod chlastat a podvádět a naoko se
trápit, jako že to tajemství odhalí, zveršují, zveřejní
není to k přečtení, není to
k zapsání, není to k opentlení ani
k přečmárání, je to jen život, prostý
jako sponové sloveso, jako
nechvástavé přirovnání
nahoru je světlo, dolů už tma, zábradlí
nás neudrží, neseme příliš těžká
břemena minulosti, jenže
snadná pomoc při bolavé paměti:
zábradlí netřeba a zem nás unese
když mi tvůj bratr řekl o rorýsech, přišlo
mi to jako krásná metafora, bohužel už nevím
čeho, ale není pochyb o tom, že něčeho znepokojivě
povědomého, takový ten pocit, jako když uvidíš
hřbet, který znáš z domácí knihovny už od dětství


ze sbírky Volné verše (básně z let 2009—2017), vydavatelství Host, 2017

Odešel jsi bez optání
a duši svou jsi nechal dole
našel jsi se v slitování
a kuš a růži
se svou kůží
všecičko jsi nechal v dole

tu svou duši plnou trýzně
plnou strachu, špetka přízně

tristis est anima mea
a celkem ráda jsem tě měla

Odešel jsi bez optání
a na tu dámu, na tu paní
co byla slečnou kdysi
podíval ses přísně
jako dívají se krysy


Vlastně vlastnictví

Co je to být střípkem naděje
co je to být kusem skla?
Být touhou, chtíčem
být koncem zla

Přízrakem dnů budoucích
stínem s trochou světla
nebo lampou
co tě krásou vedla
(zatímco tě láska smetla)

Deštěm, co skrývá se v mracích
pokladem drahým v palácích
Být muškou, co ji někdo vlastní
jen aby mohl býti šťastný

Městem křižují motory,
ale v dálkách rozkládá se ticho,
obzory plní se klidem.
Klidem, co vznítí se někde hluboko.
Vznítí se a bude hořet.
Nejdřív trpělivě,
poté žádostivě,
nakonec k nevydržení.


Spektrum

Lidé?
Neznám.
Jsem tu skoro sama.
Ne, nebudu na ně křičet.
Neovládám jejich řeč a pak –
pro tu vzdálenost bychom se ani neslyšeli.


Konformisté

Zvykneme si.
Jednotlivec se musí podřídit,
aby v zájmu vyššího dobra
konal zlo.
Zvykneme si.
Dobrovolní konformisté
bez úzkosti z nutnosti volby.
Ale
co když stačí jen krok
a uvidíš tak náročnou krásu.

lidmi vyjádřený názor nemá tvar
protože lidé nemyslí stejně
a lidé stejně nemyslí

dominový efekt propašovaný
do veřejného mínění se
uskladní na dně
volebního letáku a nikdo nevolí

dopředstavíš si to potom jo
teď mi pověz o tom co děláš zítra
co děláš dnes může počkat


23

deformovaná postel od toho
jak ráno těžkneš

suchá intimita
spíš s ní

rozkrádáš se pohledem na polštáře
dýcháš přerývaně uprostřed davu lidí

když necháš palec na newsfeedu
nebudeš muset

to je to o co de vlastně
ne nic

od postele do koupelny
vzdušnou čarou 3 km

no a teď je ti
teď mi neni


12

žít v post je mluvení do někoho
kdo utekl před cenzurou
je ho tolik že nejde sníst

když zastavíš abys polkl
dehydratuje tě nutkání
přenastavit si spací režim
a vyprat priority na víc
než je doporučeno

zhubnu myšlenky abych si stačila

v přerušovaném světě i jedno ne
sesype všechno do škvír mezi nádechy


ze sbírky Cykly [edice LSFH / svazek 5, 2017]

holka
jako ty -

tančí a
usmívá se
na mě

je krásná
jako ty

před lety
-
-
-
objednám si
další pití

neusměju
se zpátky
nezeptám se
jak se má
jak se jmenuje
-
-
-
některý věci
se opakujou

některý ne


zemětřesení

sedíme se svejma
malejma životama

ve svým malým bytě
-
-
-
na co myslíš?
-
-
-
šeptám

šeptám ale

je
to
jako


zemětřesení


Ukázky z knížky Hlavně zachraň sebe (Jan Těsnohlídek ml., JT’s nakladatelství, listopad 2016)

…nebráním se spolupráci, ale chci, abyste věděli, že mám své
morální zásady. V žádném případě bych
nepodrazil své zaměstnance, sociální
a zdravotní je pro mě alfou a omegou, otcem i matkou…
Můžete se domnívat, že to říkám ze zištných důvodů, mezi které
může patřit zlepšení mého mediálního obrazu pomocí této básně, ale
to je ostatně Váš názor, kterého si vážím, jste člověk, který mi byl
kdysi bratrem. Nezapomínám… viz. minulý týden, kdy jste mi zaplatil bohatý oběd… čehož si nesmírně cením.
Je to o morálních zásadách, ale ještě lepší je dokázat o nich tak nějak narovinu promluvit, otevřít se… možná se usmíváte, ale já prostě nedokážu být jiný, už jsem takový…
jsem prostě otevřený víc, než se patří… můžete se domnívat, že to říkám ze zištných důvodů, mezi které může patřit zlepšení mého mediálního obrazu pomocí této básně, ale
poněkud neskromně… mi pořád dost záleží na obecném mínění, loni jsem přispíval na vozíčkáře..
ale to je samozřejmost, to je samozřejmé…
Ale ano, vím… všichni tak nějak optimalizujeme, v dnešní době není jednoduché pracovat obratně s reálnými náklady, nevyhnutelnost velkého evropského konfliktu to samozřejmě může ovlivnit, ale já jsem optimista, je to tak, jsem věčný optimista… kdybych se nazval lidumilem, musel bych se před sebou stydět, ne, to na mě nesedí… to ať zhodnotí jiní, jsem šťastný, že se mohu ráno o víkendu vzbudit na chalupě vedle svojí ženy, víc nechci
to mi stačí
takhle mi to stačí


pro Artikl v roce 2016 napsal Pavel Zajíc – ročník 1988, Dlouhá 459, Dačice 380 01; penize.date, pavelzajic.cz, weles.cz