Tiše, prosím.
Šeptej.

Punčošky tvé ať slyším padat,
když svlékají se z hada.
Chci slyšet jejich dech:
(– kov o kov kůže o kůži hedváb o hedváb –)
jak cinkají (prsten můj o sponku na podvazku),
jak třou se (tvé lýtko o lýtko mé a jamku),
jak hladí se (šál můj o tvé punčochy),
chci naslouchat, když omámeny klesají
poslušně do tmy koberce…

I potom mlč,
ať ten hadí pád nepřeslechnu.


Rtoma naslouchati

Nakonec jen sešít víčka a: viset krev hlavou dolů z mostu a: viset v mraze s očima navrch hlavy a: trápit si ploutve v povětří a: drát šupiny si z křídel a: cumlat ostny z dlaní tvých – jenže:
ocasem nikomu neobejmeš!
ušima nikomu nepohladíš!
srstí se nikomu nepolíbíš!
smrtí se nikomu nezažiješ – a:
a přesto rtoma zbýt až do dna vševidoucí.

A mlčím:
tentokrát pád nepřeslechnu.

Proč a jak
mě nemiluje
tato báseň?

Je sama sobě
slovotepcem.
Jen si zahrává.

Poezie není
seznamka
pro nezadané.


Odejití

Jak odejít?
Jenom jako?

Nebo na věčnost?
Nebo jako hrách

hozený jinam než
na dosavadní stěnu,

někam, kde perly
svině nenajdou.


Katedrála

Jsou běženci
zavlečený druh?

Hrozí Evropě
samovznícení?

Nechť promluví
Bernard z Clairvaux.


Dosud nepublikované texty

stojí na špičce jako radar
a vydává signály do vesmíru


nebe

kluk z pokoje se menuje Adam

Adam říká že nebe neexistuje
říká že sme si ho vymysleli jenom proto
že umřeme

vůbec netušim
jak to myslí

přemýšlim

přemýšlim
jaký by bylo si ho udělat v pyramidě
podívat se na strop pokoje
a vidět měsíc a slunce

/

říkám mu
aby si to taky představil

zhasíná

/

představuju si
že sem slepej

slepý lidi sou zčásti mrtví
mrtví taky nevidí
a tak jim pomáháme
probudit se do světa
kterej neexistuje

Zplozen, zplodil, zhynul. Po biblickém Metuzalémovi nezůstal výraznější příběh, nýbrž jediné číslo: 969 let. Nejstarší z předpotopních patriarchů. Metafora dlouhověkosti.

Jak je to možné?
Doslovnost se ohání věčností člověka před prvotním hříchem; lidé před potopou se dožívali desetkrát vyššího věku než lidé po ní, protože žili blíže ráji.
Smírnější symbolizmus poukazuje na snahu pokrýt čas mezi rájem a potopou přesně deseti generacemi.
Nakonec přicházejí realisté: nejde o roky, nýbrž o měsíce, anebo o násobky desíti. Když posuneme desetinnou čárku o číslo doleva…

…

Pokušení si představit své předky, jak stojí všichni za sebou ve frontě a já, nejmladší, jsem v jejich čele… Na co však čekáme?

Jen gesto žížaly po přeháňce, tělem lapající vzduch.

Nechci žádné děti.


Rodokmen

Čtyři prarodiče, osm praprarodičů, šestnáct prapraprarodičů… V jakém bodě se to začne otáčet k jedinému kořeni?

Větve, kmen… Záliba genealogie v mytickém obraze Stromu. Dokonce i ten nejstarší žijící strom (švédský Old Tjikko) pamatuje se svými téměř 10 000 lety více než třeba literatura a v porovnání s masivními staletými listnáči, co je vídáme natřásat koruny pod českým nebem, působí naprosto bezbranně, nenápadně… Jako by věděl.

Od genealogie ke genetice: slovník roubování, křížení, šlechtění, ba hybridizace. Lidstvo-hrachor spíše než lidstvo-strom: okrasná, planě to rostoucí květina, krmivo pro zvířata.


Vyšlo ve sbírce Miluji svou babičku víc než mladé dívky, Nakladatelství Dauphin, 2017, 96 stran

Kdo by neznal Jaromíra Typlta, novopackého básníka, esejistu, výtvarného kurátora, editora a performera? Typlt o sobě nerad hovoří jako o realistovi a přiznává se, že ho dosti ovlivnil surrealismus, čemuž básně odpovídají, jelikož se nejedná o pouhé texty plné metafor a květnatých vět, ale své činí také zvuky, šramoty, skřípání a deformování. Po dlouhé pauze v roce 2016 vyšla v nakladatelství Argo jeho zatím poslední sbírka s přízračným názvem Za dlouho, která se Typltovým typicky zvučným stylem jen hemží.

Grafická úprava jako nápověda
Co člověka při prvním pohledu na sbírku zarazí…, je samotná její obálka, kterou vytvořil grafik Pavel Růt z černobílé fotky parapetu na nádraží v Nové Pace pocházející z básníkova archivu. Napovídá totiž, co je ukryto ve sbírce, jelikož působí jako jedna velká škrábanice plná všelijakých nečitelných a tajemných vzkazů. Právě zvuky jsou doménou básní z Typltova Za dlouho.

Proč se tak vlastně dílo jmenuje? Možná proto, že vyšlo devět let po sbírce Stisk, tedy opravdu za dlouho, ovšem mezitím Typlt vytvořil například monografii o sochaři Ladislavu Zívrovi (2013) nebo společně s hudebním skladatelem Michalem Ratajem vydali CD s názvem Škrábanice (2014). Avšak vzhledem k náplni jednotlivých básní, kde se bije bezčasí s nicotou a s výjevy ze všedního života obyčejných lidí, ale i věcí, lze spekulovat, že ve zkratce shrnuje obsah.

Svým způsobem se sbírka Za dlouho dělí na dvě části, první tvoří krátké básně z oblasti prostých okamžiků a věcí, např. báseň Konvice či Zkratka. Pomyslně tou druhou se stává rozsáhlejší báseň s názvem Zlomek B 101, která je pro celé dílo stěžejní, jelikož jednak pojímá většinu témat a motivů z textů před ní, tak v ní rezonuje úděl časem zničeného jedince.

Hra se smirkovým papírem
Ve Zlomku B 101 (str. 30) je hlavní postavou František, člověk, který se ztrácí ve vlastní bublině. Ač to nepatří k typickým Typltovým motivům, báseň působí jako jeho zpověď o přátelství s Františkem a lze si povšimnout určitého emocionálního vypětí na obou stranách, což dokazují tyto verše: „S úsměvem mi půjde vstříc, právě v den, kdy se zblázní/ Pár dalších kroků a úsměv zmizí/ jakživ jsem nikoho neviděl takhle naráz potemnět.“ Nejen však hlavní hrdina, ale také smirkový papír produkuje vyvěrající depresi, a to nejen svým drsným povrchem, ale i zvukem, který vzniká, když se jím něco brousí, což se ve značné míře projevuje například v této části: „Porozumím:/ zrnitost smirku zrcadlí zrnitost světa a tebe/ jako zrnka v něm//…/ při čekání na psychiatra/ bude vymýšlet zlepšováky/ jak brusný papír nastrouhat spolu s barvou do hlíny/ a modelovat z toho, rozjet výrobu.“ Právě Typltova hravost se zvučností věcí a slov činí z ponuré atmosféry ve Zlomku B 101 smyslový zážitek, obraz i zvuk čtenáři načrtnou tento nemilý výjev.

Když věci ožívají…
Na rozdíl od Zlomku B 101 obsah ostatních básní už není tak ryze hořký jako stěžejní báseň, ale projevuje se v nich civilnost, smířlivost, a mísí se radost s melancholií, ovšem co mají obě části společné, jsou zvuky a šramoty. Verše s pozitivním vyzněním obsahuje Konvice (str. 16), ve které obyčejná věc denní spotřeby dostává život: „Okamžitě zestárne/ jen co ji sevřu v dlaních/ a každým dotykem zestárne znovu// …/ zpod víčka zní dobře proschlá kůra/ špičky prstů po něm bubnují/ ostré kamínky z potoka Dračice o sebe drhnou.“ Jasně audiovizuální básní lze označit ze sbírky hned první s názvem To naráží řeč (str. 7), ve které v opozici stojí klid a hluk: „Ležím/ na podloží/ sotva slyšitelných/ drnčení a hukotů// …/ To naráží řeč./ Asi spolu o patro níž mluví ženské.“

I přes některé tematické a námětové diferenciace působí sbírka Za dlouho jako soudržný celek, jelikož ji pojí dohromady zvuky pocházející z rozmanitých koutů obyčejného dne. Některé nelze zcela jasně interpretovat, protože se jeví jako proud vědomí, ale lze jasně definovat význam básní? Rozhodně to není lehké. ∞


Jaromír Typlt: Za dlouho
Nakladatelství Argo
Praha, 2016, 48 stran

Příroda žere
důlní díla.
Světlo zvláštní –
podivné obrazce.
Divoká zeleň
na černých žílách!
A cesty úzké
mají divné konce.
Ptačí hejna v tanci
na hostinách.
Stromy jsou zkroucené
jako lidské ruce.


ZVUK

Hrklo uhlí
v hlubině noci.
Kdo se to probudil
ztuhlý hrůzou?
Měl sen o své
vlastní tragédii?
Úplněk si tyká
s temnotou.
A ten zvuk je jak
příběh o bestiích.
Bodnutí nožem
mezi duší a hmotou.


Vyšlo v nakladatelství Sursum v dubnu 2018 jako 444. publikace.


BÁSNĚ Z VYSOČINY


PETRKOV
(Bohuslavu Reynkovi)

Vyvalilo se břicho hlíny
do smrti sněhu kolem.
Ještě od krve šeptá dítě Jara
v lesku sněžných slz…
Za vyhlodanou zdí zahrady
roztaješ v čistém úderu světla.


Zaslechnuto na Vysočině 10. a 11. 3. 2018.
Dopsáno v Brance u Opavy 12. 3. 2018.

Šouravý koráb dědouška
ospalou ulicí plul.
Jednou mu stačilo zabodnout hůl,
moře se před ním rozevřelo.
Jedině on přejde
po hřbetě neděle ve městě N.
suchou nohou.
Jen někdy mu zvlhnou štiplavě oči,
to moře už nespatří.


VÍTR VTRHL DO NÍŽINY

Obzor se rve o barvy s předpeklím
a pod stínidly lampám syčí,
stoupá soumrak jako dým,
vítr křivě přísahá
na žebra plotů,
na revma vrat,
na zámky, jimiž lomcuje a sviští,
do podkroví, sklípků, skulin, vnik
a javory a břízky,
už tak do naha,
jej prosí málem vkleče,
ať je více svleče
Vítr, vítr výtržník.


ZVUK

Soumrak očekávaný a přece náhlý
vpadá do zad zkraje ledna.
Stůj!
Zvuk zvonu vstoupil do zahrady,
vtom ustrnulo vše,
i keře beze jména
zastavily růst,
i kosti stromů.
Jeden úder, rána do srdce,
vedená z věže přes ulici,
modrotemná.
Stůj. Zachvět tebou chce,
a v otřeseném tichu
doznít.
Stůj,
už pověsil jsi
obraz teď a tady
svůj?


dosud nepublikované básně, 2018

(Zbytek básně)


cosi ovdovělý tvar

vidíš se ve vzpomínce
stopa jako obličej

konečně jednota ale
mlhavá stěží obrys

pohřbíváme tvou podobu
do tvého vlastního pohledu

už žádná přesná totožnost
první stav zapomnění

(Stín dvojníka)


Země se hroutí v mém těle. Jsem země i zhroucení země. Jícen je nehybný střed tohoto sesuvu. Už není žádná kostra ani nervy. Vidím bez vidění. Utrpení vázne v trhlinách, které se táhnou napříč tím pomalým sesouváním, ale neubližuje.

(Výřezy z těla)

Bernard Noël (1930), francouzský spisovatel, básník, esejista a autor výtvarných monografií proslul jako experimentátor a nabourávač zajetých kolejí čtenářského vkusu. V padesátých letech vydal svou první básnickou sbírku Extraits du corps (česky Výřezy z těla), ve které se poprvé objevily motivy a témata, rozvíjená a obmýšlená autorem po celou dobu jeho úctyhodně plodného tvůrčího života. První do češtiny přeložený výbor Noëlových básní nese název jeho prvotiny a sleduje podrobně téma těla a tělesnosti v celku autorovy tvorby.

Vše je tělo
Jeho texty jsou plné smyslovosti, smyslnosti, až chirurgického sledování každého detailu, záchvěvu a záhybu těla. Autor jej vnímá jako jakýsi seismograf, zachycující veškerou složitost světa. Sledujeme jeho tvar, teplotu, barvu, tělo je v básních různě deformováno a čtenář se v rámci sugestivních veršů propadá stále hlouběji do jeho útrob. V této organické hmotě je zapsána a může z ní být znovu šifrována zpráva o niterné a vnějších nánosů zbavené existenci člověka. „Jsou vjemy nervové, kosterní i masové. Procházím z jednoho do druhého jako skrz různá pásma spektra.“ (str. 17)

Součástí výboru jsou také básně se syrovými a brutálními výjevy, kterými politicky aktivní básník jednak reagoval na Francouzi vedenou válku v Alžíru a zároveň chtěl ukázat tělesnost ve své extrémní poloze. Ve výboru najdeme delší cykly, v nichž autor na pozadí zájmu o tělo rozvíjí úvahy o lidském vědomí, duši a smrti, i krátké „haiku“ básně plné nečekaných postřehů a glos. Autor rozvinul téma ve velkém množství textů a zabýval se jím velmi dopodrobna i po „teoretické“ stránce. Do výboru je proto zařazen i text Dopis Renatě a Jeanovi de S., v němž se autor v širším smyslu svého zájmu o tělo a tělesnost zabývá.

První je jazyk
„Mezi reálnou skutečností a skutečností uskutečněnou patrně zeje vzdálenost mezi mým organickým životem a mým životem organizovaným (psaním).“ (str. 48)

Abychom Noëlově rozšířenému pojetí těla porozuměli, můžeme se podívat i jinam do autorovy tvorby. V šedesátých letech napsal Hrad oběti (česky vyšlo v roce 2007 v nakladatelství Host), popis sexuálně iniciační cesty, jejíž „vyvrcholení“ zachytil básnickým jazykem plným nespoutanosti – magičnosti i vulgárnosti zároveň. Jeho text vzbudil ve své době pohoršení a v roce 1969 byl za něj Noël dokonce souzen pro urážku mravů. Podal si tak spiklenecky ruku s jinými „nezvedenci“, kteří svými texty nabourali hranice pro čtenáře ještě snesitelné únosnosti, jakými byli ve francouzském kontextu například slavný a legendami opředený Markýz de Sade nebo Georges Bataille. Stejně tak jako u nich ale není u autora takové zpracování textu hnáno touhou někoho šokovat. Za vulgaritou, brutalitou a perverzí těchto textů je touha autorů ukázat moc jazyka, který je více než jen nástroj dorozumívání. V té nejvyhrocenější podobě se jeho síla projeví nejvýrazněji. Jazyk, dokáže navodit vzrušení, dojmout, způsobit nevolnost. Není možné spoutat jej konvencemi, nehraje podle našich pravidel. Podobně je tomu ale také u myšlenek, vzpomínek, duševních pochodů, vůle… a mohli bychom spolu s Noëlem pokračovat dále. Jeho básně lze tedy číst jako záznam toho, jak svět okolo nás, ať už s naším vědomím nebo bez něj, pracuje každou sekundu v našich tělech. ∞


Bernard Noël: Výřezy z těla
nakladatelství Fra (vybral, přeložil a doslov napsal Petr Zavadil)
Praha, 2017, 236 stran

Sullo Themistokle Chamurapi
vždyť vy jste všichni žili
byli jste jen normální chlapi
močili jste jedli jste a pili

Kleite Leonide Hannibale
nežili jste přece v žádném starověku!
učitelky pohřbívají dokonale
barvu očí starých Řeků

Kleopatro Platóne a Numo
vzpomínám na vás každým dnem
Čas se neptá hraje s náma sumo
co kdo zmůže s tímhle špekounem?


TICHO

Nikdy jsem se nikoho nebál
a u hororů se velmi
upřímně směju

ale jednu noční můru mám

bojím se že jednoho dne
zavládne ticho
tak všeobjímající
tak semišové
že ho neumlčí
hudba přetékající
ze všech mp3ek
celého světa

bojím se že začnu zpívat
krásně jako Carreras
ale můj zpěv v tom tichu zabředne
jako křižáci u Sudoměře
a bude smeten
nesmírnými armádami mlčení

Reno rád vypráví
jak bydlí vedle fitka
a potkává tam ženský v legínách
co se jim třesou ty buclatý
zpocený zadky
a jak klidně zpomalí
jen aby se moh koukat
zavřel sem oči
a představil si
ty chvějící se stehna
jak se o sebe třou
v krátkejch
letních
šatech


Reno přehrává v rybě
a já si čmárám na účtenku

herečky
ach herečky
dyť vy hrajete
i když nehrajete
ach herečky


V domově zbytečných

strejda skončil
v pavilonu šest
luští křížovky
a podvádí
při sprchování
sestry
pouští vodu
ale nesprchuje se
jen přikyvuju
aby byl šťastnej
a pak mu mávam
když procházim vrátnicí


(ze sbírky Pavilon ballast, 2017)

Kdo by neznal ostravského básníka, novináře, prozaika a esejistu Petra Hrušku? V květnu letošního roku mu vyšla v nakladatelství Argo nová sbírka Nevlastní, jejíž název je pro ni opravdu klíčový. Proč? Napadlo vás někdy, že múza nemusí být vždy pro autora pomíjivá, ale naopak osudová? Že ne? Tak to asi neznáte Adama, který Hrušku doprovází po mnoho let a nyní je mu věnována celá sbírka.

Petr Hruška má za sebou řadu vydaných sbírek, z nichž za nejznámější lze považovat Darmata, za kterou obdržel v roce 2013 Státní cenu za literaturu. Hruškova tvorba započala v 90. letech a od samého jejího začátku ji doprovází i postava Adama, která do dnešních dní Hrušku neopustila. Adam je fiktivní, ale v reálnu přece jenom existuje jeho skutečný odraz, totiž autorův nevlastní syn. Postupem let si Petr Hruška uvědomil, že Adam skutečně dlouhodobě ledabyle prochází jeho verši, a tak se rozhodl věnovat mu vlastní sbírku pojmenovanou Nevlastní. Básnický soubor se dělí na dva oddíly s tituly Nedokončená ruka a Hadry a drát.

Dětství, dospívání a kolem Ostrava
V první části sbírky, v Nedokončené ruce, nás autor zavádí do dětského pokoje malého Adama, který je plný energie pro překračování ulic tohoto světa, a také do Ostravy. Ta se jeví jako součást samotného Hrušky, jelikož se opakovaně v celé sbírce zobrazují zákoutí tohoto industriálního města, jako je tomu například u básně Kolem Ostrava (str. 13): „Mám pravdu a děti / on sprostý až k poslednímu stolu / škrtá hospodu / hubenými žilnatými příběhy / japonské číšnice z Přívozu //… / kolem je Ostrava / a děti.“ Čtenáři je zde i vysvětleno, proč právě Nevlastní, a to v básni s názvem Měl radost (str. 16): „Měl radost Adam / v pyžamu / a vykřiknul / po divném dni //… / Adam je samozřejmě nevlastní / problémy s různou docházkou má / se slohem / ten Adam.“ Tato část je, stejně jako ta druhá, psaná prostým volným veršem plným obyčejné lidskosti, avšak jeden rozdíl je znatelný, Nedokončená ruka působí mnohem poklidněji a barvitěji než Hadry a drát, které obklopuje ostravské šero. Hruška klade důraz na dětství, které proplétá bezprostřední vnímání bez vlivu globálního světa a naopak zde ve středu zájmu stojí dětský mikrokosmos.

Každý jednou musí vyrůst
Druhá část, Hadry a drát, se už odklání od bezstarostného brouzdání světem a naopak Adam se dostává jako dospělý za hranice absurdna existence, starosti a problémy se na něj hrnou ze všech stran, což nám předkládá především báseň Obrys (str. 44): „Máš čtvrtmilion / Adame / Půjčili ti fešáci s rychlým chápáním / jakmile uslyšeli / že chceš začít žít //… / Jsi / čtvrtmilionem / Jde s tebou / takže obrys tvé postavy / je hned o něco ostřejší.“ Zde Hruška už na Adama nepohlíží jako na nevinné dítě, ale naopak na něj vrhá kritický pohled, avšak zároveň sám pátrá po místě pro obyčejného člověka, jako je jeho fiktivní postava. Existuje vůbec? Hruška zde neopomenul ani vztah matky a dítěte, který se postupem let mění a může se proměnit v banální, což dokazuje Štěkot (str. 41): „Matka se dívá / jak syn zase napodobuje retrívra / On má sedmadvacet / Ona pětačtyřicet / oba na světě až po uši //… / Syn zapřený o stůl / matka nehybně naslouchající / kam až tu doléhá / štěkot retrívra.“

Celkově sbírka působí jako kronika ze života Adama, který i přes veškerou smršť událostí a komplikací zůstává stále svérázem. Zdá se, že zde Hruška také čtenáři předhazuje otázku, zda je každý z nás povinen dospět, a pokud ano, tak do jaké míry. Krom toho, že sbírka je napsaná brilantním, ale lidským veršem, do kterého se prolínají odborné termíny, což je pro Hrušku typické, zaslouží si ocenění i ilustrace od Zdeňka Janošce Bendy, které korespondují s obsahem básní. ∞


Petr Hruška: Nevlastní
nakladatelství ARGO
Praha, 2017, 56 stran

Právě v dodatcích ke smlouvě
byly zmínky o civilizaci
to vítr zkroutil větve takhle a teď
na tomhle místě.
Protože válka neskončila
a protože planety v prostoru
jsou stále
vidět pouhým okem
máš možnost volby. Na tvém místě
na lavici někdo zakašlal a přešlápl
z nohy na nohu
a vlak se rozjel to takhle je život
v celé své velikosti říkal sis
takhle bych mohl zůstat na věky
napadlo tě u osvětlené stěny
místnosti
s měsícem s tím vlakem se smlouvou
s tou volbou s listím s těmi pocity


(V úterý bude válka, 1992)


X

moje příbuzná je nešťastná
vyřízla si kus kůže
na břiše
a přilepila jím vizitku
na dveřích
kůže seschla a kroutí se
jméno není k přečtení
byt kde přespáváš a jíš
kam se vracíš
k ránu; zůstává venku
celou noc a měsíc
jako by se vyloupl
z nějaké myší vize
prší

(…)


(Miluju tě k zbláznění, 1991)

Minová pole plácků. Střelba zprava.
Nákupní zóny. Fronty v trafikách.
V zákopech kanclů dusí potu pach
a smyčky skvěle uvázaných kravat.

Jsou ještě světy, kde se slunce rodí
z moře a dlouhé jsou pak stíny lodí,
kde nepočítáš, kolik ti co hodí…

Jekoty sirén, tanky autobusů.
Jde o život. Žít zvykli jsme si. Z musu.
A kápo čas nás nutí do poklusu.


—

Opilej vítr hraje s nocí karty.
Ona se smála, on jí dal rty na rty.
Po řece plujou poplivaný chleby.
Řekněte, hvězdy, proč jste jako hřeby?

Cpeme se horem, vypouštíme dolem.
Jsme stroje na trus. Málo ctíme půst.
Kočička čísi prosmýkla se kolem
mých nohou, mých úst… úst, co chtějí srůst.

Veliký pátek. Bůh brečí před kostelem,
jak byl by první, komu umřel syn.
Moc světel. Vítr vráží do zdechlin.
Za nízkou zídkou hádá se duše s tělem.


—

Šílená doba. Vymknutá z vazů.
O hladu. Žízni. Napospas mrazu.
A přece štěstí na dně se krčí,
jen do něj strčit. Jenomže mlčí.

Hluboké studny. Hluboké lesy.
Hluboké oči. A tma v nich kdesi.
A přece světlo na dně se choulí.
Semknutá víčka, nepomohou-li.

Ghetta slov. Ploty. A zdi. A jámy.
Skoupená plátna. Zbyly jen rámy
z obrazů světa, který jsme žili.
Prší déšť. Padá. Na věky, chvíli.


Básně ze sbírek Malá tma a Všehomír (Nakladatelství Host, 2015)

Bukovina, hornaté území na úpatí Karpat, se stala v literatuře symbolickým místem. Její území se rozkládalo na samém okraji Habsburské monarchie (dnes mezi Ukrajinou a Rumunskem), přesto se stala vedle Vídně a Paříže jakýmsi dalším, alternativním, kulturním centrem. Díky své poloze byla Bukovina tavicím kotlem východních a západních vlivů. Oblast obývala židovská komunita, v době monarchie sem pronikl silný německý vliv, žili tu Poláci i příslušníci nejrůznějších východoslovanských národů. Noviny vycházely ve čtyřech jazycích a v samotném hlavním městě, Černovicích, se dařilo vzájemné spolupráci a debatě mezi příslušníky několika náboženství. Podobně jako třeba v meziválečné Praze se Bukovina stala na několik desetiletí křižovatkou intelektuálního života a prostředím podporujícím umění. Poklidné soužití odlišných národů samozřejmě vzalo za své v době světových válek, kdy se Bukovina stala dějištěm mocenských tahanic mezi východem a západem.

Krajiny paměti
Exkluzivita kulturního prostředí Bukoviny před válkami i jeho tragický pád se odráží v tónu poezie, která odsud pochází. Generaci umělců, jež byla svědkem takové dramatické kulturní změny, nezbývalo, než tento čas nechat žít ve vzpomínkách. Jejich dílo je charakteristické elegickým tónem, ale také sklonem k idealizaci až mytizaci zmizelé země. Z tohoto úhlu pohledu pochopíme také příklon autorů ke „klasické“ poezii, která chce jazyk „starého světa“ spíše uchovat, než jej nabourávat moderními experimenty. Typická je pro tuto poezii také (překladatelsky náročná) tendence spojovat prvky z různých jazyků, které se na území Bukoviny objevovaly.

Generace sirotků
Nejznámějším jménem Hrobů v povětří je černovický rodák Paul Celan. Svou první sbírku, která zde vznikla, nechal sice těsně před vytištěním rozmetat a od této rané poetiky se vědomě distancoval. Nemohl ale zapřít, že specificky temný tón jeho poezie má kořeny právě tady, v tragédiemi zmítané oblasti Bukoviny. Zajímavé je poměrně vysoké zastoupení básnířek. Za všechny jmenujeme, kromě známé Rosy Ausländerové, objev tohoto svazku, lakonicky a úderně píšící Ilanu Shmueli, poslední Celanovu milenku, která začala psát poezii až na samém sklonku života, v sedmdesáti letech, a jejíž básně mimo jiné dobře ilustrují, že poezie z Bukoviny byla mnohdy psaná jako výsledek jistého „přetlaku“, potřeby vyrovnat se s událostmi velmi neklidné doby. „Po sedm desetiletí / umírám svůj život // za mnou se žene poušť / už mě dohání / počítám duny / sedm krát deset // Hlavu v písku.“ (s. 168)

Podobně nostalgický tón je možné rozeznat u řady především středo- a východoevropských literátů. Je spojen se specificky evropským snem o fungující multikulturní společnosti, záblesky jehož naplnění nacházeli někteří autoři právě v době národů spojených pod císařem Josefem, a stvořili tak ve svých dílech takzvaný habsburský mýtus. Kontury mýtu jsou patrné v dílech Josepha Rotha, Bruna Schulze, Juliana Stryjkowského, je jedním z interpretačních klíčů pro pochopení Haška nebo Kafky, najdeme jej také u současných autorů, jako je Jurij Andruchovyč nebo Taras Prochaska. K nim se nyní řadí také básníci antologie Hroby v povětří, kteří téma zpracovávají v intimnější, jaksi radikálnější poloze. Radek Malý se snažil svým výběrem zprostředkovat českým čtenářům co nejvíce jmen a zároveň vybrat takové texty, které výše zmíněný kulturní mýtus dobře ilustrují. Sám je básníkem odchovaným expresionistickou poezií (studoval u Ludvíka Kundery), a proto je možné vnímat poučenou a citlivou překladatelskou práci, stejně tak jako jeho velké osobní zapálení pro téma, rozpoznatelné jak z průvodního textu, tak z životopisných medailonů, kterými Malý knihu doprovodil. Podařilo se mu tak k dílům autorů tvořících „mýtus staré Evropy“ připojit další cenný díl. ∞


Hroby v povětří / Poezie Bukoviny
Vydavatelství Fra
Praha, 2015, 200 stran

Nevím, co mě na nich tak přitahuje. Sedíme a kecáme
na lavičce. Višňový čučo teče proudem. Je tu doktor,
je tu inženýr, je tu právník, je tu dělník a stará kurva.
Prostě měli míň štěstí než ostatní. Už nedokážu nikým
opovrhovat.


Zastavil jsem na semaforu

a čekal. Vedle stál trolejbus a můj pohled se na chvílu
spojil s očima člověka sedícího uvnitř. Usmáli jsme se
na sebe. Trvalo to pár vteřin. Padla zelená. Pokynuli
jsme si na rozloučenou. Troleják se rozjel a já taky.
Bylo to příjemné setkání.


Básně ze sbírky Vy mně taky (Nakladatelství Petr Štengl, 2017)

do klína mi přistála kometa
a pod jazyk vložila odpověď
navzdory uniklý otázce – skrz prsty uniklý otázce…
… tak v náručí s pokorou do světa sám nesu si vychladlej Nazareth
dál ztrácim – co nevim vo lásce…
… ztracenou…
… ztracenou v krabičce cigaret…
…
Je nade mnou obloha prosetá
snad všim možným – nemožným… na co znám odpověď
navzdory že k žádný – a každý otázce
není vše pouze jen beztvaré…
… beztvaré
tváří v tvář
v souhláskách „Nazareth“
…
Tak doufám, že zítra zas bude přilétat
že po cestě ztratí jednoznačnou odpověď
tak zřetelnou – potichu – v každé své souhlásce –
když děti učí se skloňovat … „Nazareth“ … „Nazareth“…
…
… je v jejich otázkách zároveň odpověď…