V domovském nakladatelství Pavla Kolmačky Triáda vychází jeho čtvrtá básnická kniha. Tentokráte nemá v titulu hloubku předchozích (Viděl jsi, že jsi, Moře), přesto obsáhla vesmír.

Kolmačkova nová sbírka Wittgenstein bije žáka zpočátku působí jako soubor citátů či imaginární výtvarno. Obrazy čtenáři jeden po druhém doslova vyvěrají před očima, dva tři osamocené verše na stránce evokují izolovaný obraz, který dostává s každým slovem výraznější kontury a… v dalším okamžiku je utnut. Mizí s otočením stránky. Před očima se střídají zneklidňující představy: Zem? Mrtvá. (s. 8), Bůh rozsápán, rozházen. / V červáncích dopadá / do trávy v zahradách. (s. 23). A pocit zneklidnění a ohrožení se nese téměř celou sbírkou. Lyrický subjekt přenáší na čtenáře svou úzkost, imanentně přítomný strach, pro který zdánlivě není žádný důvod. V každé vteřině si uvědomuje svou křehkost, vratkost svého místa ve světě i možnost pádu. Před tím vším se snaží ukrýt, zjišťuje však, že je to jen nikdy nekončící útěk před sebou samým: Sám sebou spoután ležím jako mrtvý. / Dokážu se však zmenšit. / V noci vyklouznu. / Uniknu do krajiny. I krajina je však v tomto světě ohrožena, podléhá civilizaci, která se do ní sousto po soustu zahryzává. Co bylo před chvílí ještě nedotčeným místem spočinutí, to teď připomíná jen poslední výkřik lesa či opuštěná divizna na kraji průmyslové zóny. Tím oslovuje Kolmačka nejvíc: pokorou k zemi, krajině, ke světu i tomu, co je nad ním.

Moře vesmíru
V Kolmačkových verších je to „nad“ neustále přítomno. Vystřeluje k němu každý obraz. Čtenář je z mělčiny každodenního života plynule unášen do nekonečného moře hvězdného nebe a možná (dovolí-li to) i dál k poklidu víry. Moře a významové trsy spojené s vodou a hloubkou (moře, proudy, batyskaf, ponorka, řeka, déšť) se přenášejí z autorovy předchozí sbírky a jsou významně zastoupeny i zde, stejně jako „vznášení“, „plutí“ či „houpání se“, ovšem nikoli někde na hladině, ale uvnitř bezedného světa.

Kolmačkova každodennost, přítomnost, jež je nezastupitelně obsažena ve všech jeho verších, není nikdy zaručená. Žádné „nyní v tomto okamžiku“ si nemůže být jisté samo sebou, ani tím, co přijde dál. Atmosféra básní ve čtenáři budí neukotvenost a nejistotu. Lyrický subjekt jen tak plyne v prostoru s rozmlženými hranicemi, není jasné, zda se vznáší u hladiny či se topí v hloubce. A ani jestli se všichni netopíme či nerozpouštíme spolu s ním – jestli nejsme odsouzeni k záhubě. Ačkoliv básníkovy verše poukazují k vyššímu, vždy se o své vůli navrací nebo jsou sraženy zpět. A navrací se i veškeré motivy.

Návrat a naděje
Právě na návratných motivech je postavena kompozice sbírky. Systematicky se zde proplétají opakující se cykly básní, jež korespondují s jednotlivými obdobími roku a pro ně typickými událostmi. Ale opětovně se vynořují i cykly jiné, snad ještě naléhavější (Chůze, V bytosti), které zpřítomňují motiv cesty a údělu člověka. Básník svou sbírkou putuje, směřuje odněkud někam, a přesto je jeho pohyb planý, chodidla mu zarůstají do země, a i když se vydá na cestu, nepřibližuje se k cíli: Neustávám. A nejsem dál a nejsem blíž. A přece, ať jsem kde jsem, ať jdu kam jdu: Jeruzaléme, stále se přibližuji (str. 71). Jediným východiskem je tedy přiblížení k Bohu, které však nikdy není jen záměrné: Vocatus atque non vocatus Deus aderit (Volán nebo ne, Bůh přijde). Toto tiché osudové spění nejen k víře, ale i k uklidnění a kontemplaci je podle mého konečným poselstvím celé sbírky, jež nás, „odbržděné vozy“, vposled uchrání před nejistotou vlastní existence. ∞


Kolmačka, Pavel: Wittgenstein bije žáka.
Triáda
Praha, 2014, 120 stran


Chůze

Most klene se do tmy,
v níž poštěkávají lišky.

Jdu bublinou osvětlení
s pažemi vzdviženými,
rozpřaženými jako provazochodci,
vědom si vratkosti,
vědom si výšky.


Toto se nedá zvrátit:
Vítr, ať chytán či poháněn, vane.
Porod, ať chtěn či nechtěn, začne.
Jablko, viděno nebo neviděno, spadne.


Toto je útěcha,
jíž konejšíme děti:
I my jsme to zažili,
brečeli s rozbitými koleny,
s třískami pod nehty.
I my jsme klackem ubili zmiji u cesty.
I my jsme vzali čepici slabomyslnému chlapci
a hodili ji do řeky.

I my, když jsme osaměli,
stáli jsme zdrceni
s otevřenými ústy.
My také jsme ztratili skleněnky,
zapomněli své tajné poslání.

Prý patří k nejvýraznějším básníkům současné mladé generace. Prý již od své prvotiny je to hotový básník. Prý je to citlivý a sympatický člověk. Někdo tvrdí, že Cena Jiřího Ortena, kterou dostal za sbírku Suť (2007), mu prý udělala spíše medvědí službu. Na konci minulého roku mu vyšla již třetí knížka, lakonicky nazvaná Básně 3. Jak se zhostil Jonáš Hájek (* 1984) svého statusu „ověřeného“ autora?

Již od pohledu provází Hájkovy nové Básně 3 několik změn, dalo by se říci, že snad i zlomů. Zaprvé opustil nakladatelství Fra, své rodné hnízdo, a vylétl do světa na zkušenou. Ovšem na Petra Borkovce, který ho jako básnické ptáče vzal pod svá křídla, nezapomněl a sbírku mu alespoň věnoval. Přistál v Triádě u Roberta Krumphanzla – v podniku, který si ostře hlídá kvalitu svých knih. Již to by mu v některých očích mohlo dodat na vážnosti. Uvidíme, jestli tam najde své stálé působiště.

Napodruhé překvapí název sbírky. Po předchozí Suti (2007) a Vlastivědě (2010) je nečekaně schematický. Připadá mi, jako by jím autor říkal: „Nebudu vás, ani sebe tahat za nos. Prostě jsou to básně. Nic víc, ale ani nic míň.“ Možná jen ve sbírce není žádný silný nebo pojící motiv, ale spíše se mi zdá, že básník má potřebu dát věcem jejich určité místo. Málokdo dnes umí nazývat věci pravými jmény. A to obzvláště v umění, které se často snaží být senzační a ohromující, aby bylo prodejné.

Básnictví Jonáše Hájka evidentně prochází přerodem. A to nejen navenek. Autorské sebeuvědomění a přehodnocování se odráží i v básni Přechody (str. 12): „Pojem Hájek jako takový není / jednoznačný a má následující // významy.“

Já. Ty. Oni. A vy všichni
Oproti prvotině, která je plná osobního intimního prožitku a zřetelně tlumočí právě básníkovo mladistvé okouzlení a rozčarování, v Básních 3 se začíná již horizontálně rozpínat a snaží se do své tematiky obsáhnout obecnější hodnoty. Konkrétními historickými postavami, událostmi, místy a díly se sbírka jen hemží. Dokonce dojde i na politiku, v básni Na přímou volbu (str. 24): „ … / Bude prezident krotký? / Bůh dá. // … / Sníh rozpouští sněmovnu. / Navečer lze klít: / je to ku hovnu.“ A jak je vidět, lyrický mluvčí přitvrzuje, kritizuje a neštítí se vulgarit. Již nenahlíží svět jen ze své pozice a více si všímá ostatních a světa jako celku v jeho zákonitostech.

Stále ale zůstává zachována jistá rozbíhavost, těkavost a uplývavost Hájkovy poesie. Jeho básně se nezdají jako pečlivě konstruované celky. Spíše je v nich cítit snaha o zachycení opravdovosti. Otisky zážitků a pohledů, svých i cizích, které vyplývají na povrch a skládají se do slov. Jejich spojením vznikají tlumené lyrické momentky. Takové texty jsou hodně subjektivní a je v nich mnoho výrazně osobních motivů, které mohou být pro čtenáře myšlenkově neprostupné. To by ovšem u poesie nemělo být překážkou, pokud nemá bouřit davy k revoluci. Poesie má hlavně znít a být vytržením z všedního náhledu věcí kolem nás.

V tomto bodě může nastat ovšem malý zádrhel. Básník opustil zřetelný rým a rytmus, s kterými začínal, a nechal se unést veršem volným. Bohužel neprokázal jazykovou vynalézavost, kterou by ztrátu prozódie nahradil. Jen v některých místech se mu podařilo posunutím hranic větných celků a veršů docílit i zajímavého významového posunu, nad kterým je možné se zastavit a vychutnat ho. Hrozí tak nebezpečí, že člověk celkově sbírkou propluje a četba v něm nezanechá žádnou, nebo jen mělkou stopu. Ani dráždivé lyrické „ty“ ho nemusí vtáhnout, naopak se může bránit takovému podsouvání.

Ačkoli Hájek na své tvůrčí cestě místy trochu bloudí, stále hledá směr a jde odhodlaným krokem dál – „Odvaha bloudit, která zůstala, / i když neměla záruku.“ (Večírek, str. 25). Má v sobě nepopiratelnou básnickou citlivost a postupně se ji učí ovládat a rozpínat do všech směrů. I když jeho nová sbírka trpí jistou tematickou a formální rozkolísaností, je v ní dotek upřímnosti, který čtenáře nenechá plně lhostejným. ∞


Básně 3
Triáda
Praha, 2014, 44 stran

Útlá, malá, výrazně žlutá knížečka vyšla v červnu v brněnském nakladatelství Druhé město a po předchozích sbírkách Zasněžený popel (Vokno, Praha 1992) a Temná komora (Host, Brno 1998) je teprve třetím básníkovým samostatně vydaným dílem. Čtenáři si na něj museli počkat dlouhých patnáct let. Možná, že kdyby bylo slyšet více dychtivých hlasů, dočkají se dřív. Chlíbec je ale bohužel, stejně jako mnoho dalších současných českých básníků a básnířek, neprávem opomíjen a netěší se velké oblibě veřejnosti, i když Zimní dvůr má potenciál stát se senzací. Je přesně tím typem, který musíte buď nenávidět, nebo milovat.

Střeva, krev a šlachy
Chlíbcova poezie je drsná, nelítostná. Lyrik zde stojí jako pozorovatel každodenního světa, zaznamenává příběhy obyčejných postav a tlumočí ve svých textech neuvěřitelnou bizarnost toho, co vidí. A jeho vnímavý pohled nahlíží nejen pod povrch věcí, jak se tak říká, ale hlavně lidí. Kousek po kousku rozebírá jejich vnitřnosti, až nepříjemně hmatatelně a čichatelně zobrazuje lidskou tělesnost. Občas má čtenář pocit, že se ocitl v ordinaci šíleného lékaře. Dozvídá se věci, o kterých snad ani nechtěl slyšet. V kruté hyperbole je nucen dívat se na syrový odraz reality. Ale pod hrubostí výrazu se zde ozývá bolestný výkřik rozlítostněné a citlivé povahy nad obecnou prázdnotou lidského ducha a absencí duchovna. Člověk je zobrazován jako kus masa a jeho tělo jako to jediné, co mu skutečně patří. Žádná hezká slova, vzletné metafory, naděje nebo ideály. Naopak ironie a sarkasmus ve službě kritiky civilizace a její otupělosti. „Hrůza ze smrti plyne z jistoty, / že živi jsme blíže nicotě.“ (xxx, str. 28)

Ani slovo nazmar
Po stránce jazykové a formální Zimní dvůr jistě vyniká. Snad je to tím, že básně krystalizovaly pod perem básníka opravdu dlouho. Hraje si s jazykem, inovuje, vytváří nové tvary a nová překvapivá spojení. Každé slovo je pečlivě naváženo a odměřeno, má své určené místo a získává mnoho vrstev významu. Básně jsou koncentrované pomocí různých grafických značek – dvojteček, závorek a uvozovek. Celá sbírka má svou zřetelnou melodii i harmonii, hlásky místy až libozvučně hrají: „Čí vůle, lampo polopekla?“ (Prolog, str. 7). Vulgarita a hrubost mnoha výrazů tak celkově získává hlubší smysl než jen ten jednoduše pobuřující, který by mohl ostatní zastínit.
Zimní dvůr Bohdana Chlíbce není příjemné čtení na večerní usínání. Ale tato malá knížka nabízí silný zážitek, vytržení a prosycení. Zadrží vás, abyste nesklouzli k oné civilizační otupělosti. Můžete ji nosit v kapse, neustále se nad ní podivovat a jednotlivé básně číst stále dokola. Jednou vám mohou připadat sadisticky nechutné, jindy prorocky úžasné. Křehká rovnováha daná přímo od ďábla, jak je psáno v poslední básni Mefistofeliana (str. 47), možná jakési autorské sebereflexi: „Nezapomeň mistrovsky vyvažovat soucit a hnus!“


Bohdan Chlíbec
Zimní dvůr
Druhé město, Brno, 2013, 52 stran


Návrat

Probudíte se ještě v šeru,
mlha, světlo u železničního mostu,
vše příznačné, poznáváte svůj dech
a tep, tak rádi byste žili.
Pak vám sprostota narve před oči
práci reklamní kreatury
(lidský mozek a vepřové varle
triumfují v záměně,
sebevědomí poloboha…).
V čekárně na nádraží už mají reproduktor,
a tak vám kanálie v hudební směně
neodvolatelně rozvrací den už zrána.
Vrátíte se tedy domů, vyhledat něco,
co nezasáhla kupčící zvůle člověka.
Rozděláte v kamnech oheň, čekáte tmu.


xxx

Ve škole se zeptali mé dcery,
co je tenčí než vlas,
odpověděla: Úzkostí stažené hrdlo.
(Neomylně políbila svatou ránu pramene.)
Hrůza ze smrti plyne z jistoty,
že živi jsme blíže nicotě.


xxx

Myslivec: lupenka mu hoří v ksichtě;
právě vyfáral z lesa:
„mour, voda a pestré peří kolem kotníků i pat“.
(I kdyby pil vodu z pramene,
myslel bys, že zvrací pomeje.)
Jeho žena: pánev a boky, že obecní blázen
na kůru zpíval: Ta snad i kálí živý maso!
Citové pouto: krevní sval se vleče k druhému,
aby chlemstal ještě i cizí krev.

Básnická sbírka Zimní dvůr vyšla v červnu tohoto roku


autor: Zuzana Fučíková