V červnu si připomínáme rok od úmrtí Petra Krále (1941–2020), významného českého básníka, překladatele, esejisty a filmového teoretika.

Myslím, že ve Francii i v Čechách působil Král na své okolí jako cizinec, jako exot, ale ne exot z tropické buše. Nebyl přitažlivý pro hledače přírodních lidských typů, pokud možno nezasažených západní civilizací. Přestože záliba v exotismu patří v moderním umění k velmi rozšířeným, Král k ní netíhnul. Byl utkán z kultury staré Evropy. Předválečná Evropa, zaniklý svět, to byl ztracený domov Petra Krále. Modernista, a zároveň staromilec? To určitě. Pro země, v nichž se vyskytoval, byl vždy ziskem. On totiž v kultuře opravdu Působil: Rozněcoval diskuse, štval, kritizoval, podněcoval, podporoval. Energií, inteligencí, umanutostí a vírou v umění okolí nabíjel. Petr Král nebyl typ přírodní. Ale pokud lidskou kulturu definujeme jako součást přírody, byl to vzácný přírodní úkaz,“ vzpomíná Králova žena Wanda Heinrichová.

Francie, kam Petr Král odešel krátce po srpnu 1968 do exilu a kde strávil bezmála čtyřicet let svého života, se stala jeho adoptivní vlastí a francouzština jeho druhým jazykem. Jako jednomu z mála českých literátů se mu zde dostalo i vysokých literárních ocenění. Koncem března se za podpory Českého literárního centra konal večer organizovaný Českým centrem v Paříži věnovaný vzpomínce na Petra Krále. V červnu tohoto roku vyjde v „jeho“ nakladatelství Obsidiane sbírka Distances s jeho posledními francouzskými básněmi a také speciální číslo revue Secousse s jeho texty a studiemi, vzpomínkami francouzských přátel i jeho ženy Wandy. Přinášíme vám rozhovor s básníkem a redaktorem revue Secousse Gérardem Cartierem.

Petr Král byl velmi plodný autor, na jakou část jeho díla jste se rozhodli v tomto čísle zaměřit? Bude mít francouzský čtenář možnost číst texty, které ještě ve francouzštině nevyšly?
Přirozeně připomínáme zejména jeho básnické dílo, jeho poslední nepublikované básně a několik stran autobiografie, na níž pracoval, než zemřel (přeložil Jean-Gaspard Páleníček). Znovu vydáme také rozhovor, který poskytl při příležitosti vydání poslední sbírky, která vyšla za jeho života. A konečně nám připadá zajímavé připomenout jeho literární činnost v době jeho příchodu do Francie, zvláště „hru otázek“ v souladu s tradicí surrealistických aktivit. Vše je doplněno svědectvím jeho francouzských přátel a poctou jeho manželky Wandy Heinrichové „Ma vie pour un poème“ (Život za báseň). Celek doplňuje sešit fotografií, které pokrývají skoro celý Petrův život.

Jak byl Petr Král vnímán v době svého příjezdu do Francie? Jaký byl vliv francouzské literární scény na jeho dílo v době jeho exilu ve Francii a naopak, jak on ovlivnil francouzské spisovatele ve svém okolí? Bylo něco v pojetí francouzské poezie, co jako tvůrce kritizoval?
Když Petr Král přijel do Francie, po rozdrcení Pražského jara, ověnčený pražskými aktivitami a exilem, velmi rychle navázal vztah s tím, co zbylo ze surrealistické skupiny. Toto přijetí mu umožnilo začlenit se do malého světa spisovatelů, do jedné z jeho složek. V té době byl francouzský literární svět roztříštěný, zuřila zde bitva mezi příznivci různých „avantgard“ a spisovateli, kteří se drželi tradičních koncepcí. V tomto rámci byl vliv bývalých surrealistů slabý; skupina se mimochodem rozpustila v roce 1969, chvíli po Petrově příjezdu. Chápeme, že se Petr nemohl přiklonit ke koncepci poezie, která tu měla navrch: odtržená od života, nezáživná, obrácená k aktu psaní – on, jehož poezie byla živena navštěvováním skutečného světa, města a jeho divů.

Petr Král byl za své básnické dílo odměněn v Čechách i ve Francii. V roce 2019 obdržel Cenu frankofonie, byl jmenován komturem Řádu umění. Je málo básníků, kteří měli nekrolog v deníku Le Monde. Jak Král poznamenal určité prostředí francouzských intelektuálů?
Veřejné uznání, kterému se Petr Král ve Francii těšil, bylo samozřejmě výsledkem kvality jeho díla, pevně zakotveného ve známé literární půdě – v té, která živila surrealismus. Jde také o přirozený vděk Francie spisovateli, který si k vyjádření vybral náš jazyk, jak jej projevujeme jiným zahraničním spisovatelům (například Milanu Kunderovi). Mohli bychom v tom vidět účinek narcistického sebeuspokojení francouzské intelektuální komunity. Zdá se, že jde hlavně o to, že volba francouzštiny renomovanými zahraničními spisovateli uspokojuje univerzalistickou vizi, kterou mají Francouzi o své zemi v návaznosti na osvícenství a Velkou francouzskou revoluci.

text: Katarína Horňačková

Dlouholetý výzkum a autorovo intenzivní zaujetí Blatným přineslo své ovoce – román o tomto „ztraceném“ básníkovi se stal Knihou roku. Reiner pro českou veřejnost Blatného znovuobjevil, vyzvedl ho na světlo, zpřítomnil novým čtenářům a způsobil svým detailním zachycením jeho života poprask. Rok po tomto výkonu se však zdá, že je Blatný znovu / stále ještě zapomenut.

A že je tento básník mimo literární kruhy téměř neznámý, potvrdil i jemu věnovaný večer nazvaný „Básník, který nebyl ztracen, znovu nalezen“, jenž byl součástí listopadového programu Dne poezie a uskutečnil se v podzemních prostorách holešovické kavárny Liberal.

Ve ztemnělém podzemí se sešlo jen pár jednotlivců patřících mezi básníkovy o generaci mladší obdivovatele nebo mezi několik málo zasvěcenců do jeho života. Studentů a mladých lidí bylo poskrovnu. Česká literatura svůj přerod (ještě) nezaznamenala. Nejen pozdní dílo Ivana Blatného, soudě podle účasti na tomto večeru, na své čtenáře stále ještě čeká.

Literární hrdina, nebo geniální básník
Martin Reiner básníka ve svém textu neodmytizoval, naopak „blatnovské“ legendy svým familiárním způsobem vyprávění a historkami spoléhajícími na paměť účastníků mnohdy přiživil. Zkonstruoval obraz osobnosti Blatného, nikoli obraz geniálního autora. Jistě, jeho „dobrodružný“ život k podobné recepci vyloženě svádí, nicméně honba za pikanteriemi a rozmazávání ne zcela doložitelných faktů (ať už je to onanie a obtěžování na veřejnosti, či společná sebevražda s Ortenem) odvádí pozornost od něčeho jiného – od výjimečného a moderního díla, jež na svou širší a veřejnější reflexi i dvacet pět let po básníkově smrti teprve čeká. Ivan Blatný je do současnosti rozpůlen ve dví. Jako autorovi patřícímu do avantgardních časů se mu dostalo dostatek pozornosti, jako nepochopenému „pacientovi“ psychiatrického zařízení daleko v Anglii se mu sluchu dostává jen pomálu. Přesto jeho pozdější poezie vyrůstá z týchž kořenů. A dodnes dokáže oslovit. První vlaštovkou, která měla čtenáře k tomuto dílu zpět přivést, bylo kritické vydání Pomocné školy Bixley (2011), kterou edičně připravili literární historici Antonín Petruželka a Adéla Petruželková spolu se Zbyňkem Hejdou a Vratislavem Färberem. Zůstala však zatím osamocena.

Dědictví Blatného poezie
Naproti tomu Martin Reiner využil všechno své studium obrovského penza materiálu a své vlastní nasazení spíše umělecky a z perspektivy Blatného díla spíše planě. Veškerý svůj výzkum, jenž by byl schopen položit obstojné základy budoucí monografie, zapustil do biografického románu.

Listopadový literární večer, jak jej komponoval britský publicista David Vaughan, měl přispět k druhému: k prezentaci Blatného jako výsostného básníka, k přiblížení jeho osoby a k postihnutí specifik jeho pozdějších textů. Vaughan nechával co nejvíce promlouvat fakta. Součástí čtení Blatného pozdní poezie byla reprodukce dlouho zapomenutých audio nahrávek a rozhovorů s básníkem z doby jeho hospitalizace v Ipswichi i vůbec poslední kamerový záznam jeho rozhovoru s Bohumilem Hrabalem, pořízený jen pár měsíců před Blatného smrtí v psychiatrické léčebně Saint Clement’s Hospital. Audiovizuální záznam i Vaughanova recitace básníkových veršů byly působivé. V prvním se ukázal zesláblý a stařičký Blatný, který ovšem neztratil nic ze svého citu pro (melo)drama a poezii, a byl evidentně rád, že může přednést své verše. V druhém pak obrovská pokora a úcta, kterou Vaughan k Blatného poezii cítí, a zároveň jemné pochopení a pobavení, s nímž akcentoval autorův smysl pro ironii. Pro nezaujatého posluchače navíc z přednesu vyvstala ještě jedna perlička: Vaughanův britský akcent, který jako by k vícejazyčným básním Ivana Blatného patřil. Za tím vším v neposlední řadě stojí rytmická melodičnost jeho poezie, strohost přesných obrazů, doslovnost i její opak, nedořečenost. Dědictví, které nám Blatný zanechal, je nesamozřejmým úkazem, je to poezie moderního hlasu a gesta cenícího si pravdivosti a civilnosti. K tomu obraťme pozornost. ∞


Martin Reiner: Básník (Román o Ivanu Blatném)
nakladatelství Torst
Praha, 2014, 600 stran

„Básník, který nebyl ztracen, znovu nalezen“, večer věnovaný Ivanu Blatnému se konal 11. 11. v kavárně Liberal, provázel jím David Vaughan.

Lucien Zell je básník, spisovatel, hudebník, příležitostný herec. Pochází z Kalifornie, ale posledních 20 let bloudí po světě. Od roku 1998 všechny jeho cesty nakonec končí v Praze. Proč zrovna tady? Na vysvětlenou parafrázuje Nietzscheho: „Když hledám jiný výraz pro tajemství, jediné slovo, které nacházím, je Praha“. I teď se zrovna vrátil z Portugalska, a tak se potkáváme v příjemné kavárně Le Caveau u Jiřího z Poděbrad.

Co tě inspiruje a kde hledáš nové nápady pro svoje knížky?
Někteří lidé jsou vypravěči, ale každý člověk je součástí nějakého příběhu. Ale pravdou je, že něčí příběhy jsou zajímavější než příběhy ostatních. Proč? Myslím si, že to je prostě věc zachování nekonečné zvídavosti k životu a labyrintům jeho přírody a času. Já neustále čtu. Nečtu-li zrovna knihu, tak si čtu samotu v očích kolemjdoucího, jemné verše rytmu padajícího deště nebo divoké obrazce tetování na těle noci. Všechno v tomto životě mluví, a já jsem vlastně jen pouhým překladatelem těchto zapomenutých řečí.

Nápad na mou poslední knihu, román v povídkách Neviditelné bary, jsem dostal v baru Big Lebowski. To je podnik, kde neuvádí ceny nápojů. Zaplatíte tolik, kolik uznáte za vhodné. Přemýšlel jsem zrovna nad úžasnou knihou od Itala Calvina Neviditelná města, kterou tvoří mozaika popisů prapodivných fiktivních měst. A tak jsem si představil všechny možné bary, které by mohly existovat, ale ještě je neotevřeli. Doma jsem napsal první z nich: Bar Ostravada, který je určen pouze lidem s nějakou vadou. Stane se ale natolik populárním, že návštěvníci své vady předstírají, jen aby se dostali dovnitř. Pak následovaly další „neskutečné bary“. Bar Tele, kde servírka s paranormálními schopnostmi ví, co si objednáte dřív, než to stačíte vyslovit, nebo hospodu v hrobce Edgara Allana Poea či Buddha Bar v himalájské jeskyni. Nejprve se Neviditelné bary zdají příliš fantaskní na to, aby existovaly, pak ale pochopíte, že možná přece jen existovat měly.

Domnívám se, že s kreativitou je spojena obrovská odpovědnost. Ne těžkost „zodpovědnosti“, kterou se nám společnost snaží vnutit. Nýbrž „odpovědnost“ jako schopnost odpovědět na skryté kouzlo života, které se nám snaží připomínat Zen a jiné spirituální praktiky. Už to, jak se všichni můžeme podílet na proudění sil, je kouzelné. Moje kniha se stává součástí světa, který popisuje, a proto ho také mění (i kdyby jen malinko). S každou trochou fantazie svět o něco povyroste. A až bude dost velký, tak se do něj teprve vejdou všichni lidi se svými vášněmi, nápady a zvláštnostmi. Fantazie zvětší náš svět natolik, že konečně budeme mít kde létat.

Jsou „Neviditelné bary“ v českém překladu tvou první knihou vydanou v cizím jazyce?
Už mi vyšly dvě sbírky básní v češtině. V obou případech je přeložili mí přátelé. Neviditelné bary jsou mým prvním dílem, kterého se zhostil profesionální překladatel. To je velký krok pro mě a pro mé české čtenáře. Básník Robert Frost poznamenal, že „básnictví je to, co se ztrácí v překladu“. Tento výrok pro mě vyvažuje jeden citát od Tolstého: „Nepřeložit knihu je jako nechat krev proudit jen v jediné části těla.“ Já pevně věřím v překračování všemožných hranic, v univerzalitu všeho živoucího a v cirkulaci osvobozujících myšlenek, které mohou na světlo přivést i naše nejstinnější stránky.

Nejsi jen spisovatelem, ale taky hudebníkem. Co pro tebe znamená hudba? Je to další způsob sebevyjádření?
Hudbu vnímám jako vibraci, rozechvění, které nás vytrhne z našich omezených duševních klecí.

Každá píseň je příběhem, který se učím jeho vyprávěním. Každá píseň je kruhem, který se láme v spirálu tančící z mapy jmen, z mapy ztracených domovů. Člověk setrvává u okraje takové mapy, ale když slyší volání písně, nezdráhá se postavit do jejího středu sama sebe. Protože někdo jiný zazpíval jeho příběh a v tomto skutku komunikace nejsme sami. Donesla se k němu ozvěna a obnovila jeho ztracené světy, jeho ztracený hlas. Dobří hudebníci dokáží posílit naši víru v zázraky.

Moje skupina The Wavemen (folk-rock) teď hibernuje. Není mrtvá, jen čeká na nové energické muzikanty, kteří by ji oživili. V poslední inkarnaci Wavemen nahráli album FALL INTO FLIGHT, pro které hledám vhodné vydavatelství a distribuci. Další projekt (mystic world music) rozjíždím v Portugalsku. Letos budeme nahrávat a čeká nás i série koncertů.

Jako textař jsem složil písně pro Yvonne Sanchez, Debbi, Lenku Dusilovou, Santiaga Ferrieru a Sarah and the Adams. A jsem otevřený další spolupráci, čekající v té divoké a bezbřehé krajině, které říkáme budoucnost.

Když oduševnělá hudba chce cestovat, moje slova a melodie se rády přidají. Jsem vítr. A vítr, ať už vane z knížek nebo písní, všude šíří zárodky kouzel.

Je něco, co bys rád změnil v budoucnosti? Na sobě nebo své tvorbě?
Zapomínáme, že všichni v sobě nosíme roční období. Někteří jsou ztuhlí věčnou zimou. Jiné polapilo svými bezelstnými radostmi nevyspělé jaro, ve kterém je dost tepla na květiny, ale ne na ovoce. Podzimní lidé v sobě nosí moudrost, ale nemají dostatek energie. Vyjadřují ji jen mihotavými záblesky vlastního mizení.

Já jsem člověk léta. Narodil jsem se v Kalifornii, takže slunce svítilo na mě, skrz mě a prozářilo mě do hloubky. Jsem tu, abych svítil lidem, a mými hlavními paprsky jsou slova a písně (i když také fotím a hraji ve filmech). Někteří lidé jsou mnou zaskočeni (hlavně ti zimní). Dokonce mě jednou nařkli z černé magie. Nejzářivější světlo totiž občas působí jako nejhlubší tma – neboť člověka oslepuje.

Narodil jsem se s jednou rukou. To mě navždy poznamenalo. Byl jsem od počátku „jiný“ a nemohl jsem zapadnout, ani kdybych se snažil. Ale tento vnější rozdíl mě přinutil vyvíjet se vnitřně takovým způsobem, ke kterému bych jinak nikdy nedospěl, kdybych byl „normální“. Je to smutné, ale lidé potřebují občas nakopnout. Jinak by navždy zůstali sedět na zadku a nikdy by se neodvážili skočit do neznáma.

Já jsem se ve skoku narodil. A do budoucna bych v tom rád pokračoval. Nechci žádné konkrétní „změny“, jen pokračovat dál a hlouběji na mé vlastní trajektorii. Samozřejmě, bude-li tomu přát Bůh, budu vystupovat pro větší obecenstvo a dostanu více příležitostí k šíření svého díla. Nepovšimnutá duha nemůže být šťastná. ∞


autor: Yana Yushkevich a Maria Belinson